Grodno (polsky Zamek Grodno, německy Kynsburg) je částečně zastřešený a částečně zřícený hrad v polském Dolnoslezském vojvodství, nedaleko českých hranic (přibližně dvanáct kilometrů od Broumovského výběžku). Hrad se nachází na hoře Choina (450 metrů nad mořem) ve stejnojmenné přírodní rezervaci Góra Choina při severozápadním okraji Sovích hor nedaleko malé obce Zagórze Śląskie v okrese Valbřich (Powiat wałbrzyski).
Hora Choina je jedním z kopců v údolí řeky Bystrzyce, které patří do Středosudetské oblasti. Dnes je hora plně zalesněna (převážně listnatým) lesem, takže areál hradu není téměř vidět a návštěvník stavbu spatří až po (nepříliš náročném) výstupu z blízké obce Zagórze. Cesta končí na plošince před obnovenou bránou dolního hradu. Celý areál je jedním z největších hradních okrsků ve Slezsku. V 16. století prý bylo Grodno považováno za největší hrad Slezska, čímž by předstihlo i nedaleký hrad Książ, který se tradičně oslavuje jako král slezských hradů.
Hrad Grodno se postupně stavebně vyvinul od nevelkého hradu v mohutnou goticko-renesanční pevnost dlouhou 170 metrů a s obvodem hradeb 400 metrů. Areál této pevnosti tvoří starší tzv. horní hrad a mladší tzv. dolní hrad. Původní vzhled si renesanční stavba zachovala jen do první poloviny 17. století, avšak i nadále byla nákladně udržována jako honosné panské sídlo. Teprve v poslední třetině 18. století se areál hradu začal postupně proměňovat ve zříceninu.
Některé objekty či jejich části však byly již v 19. a poté ve 20. století uvedeny do původního stavu – tj. zastřešeny, obnoveny v interiérech, štítech, atikách i v bohaté sgrafitové výzdobě fasád – což se týká především vstupních objektů na mladším předhradí ze 16. století (dolní hrad). V důsledku tohoto kroku se zde můžeme obdivovat vedle romantického exteriéru i četným historicko-uměleckým exponátům. Ty patří místnímu regionálnímu muzeu, které bylo na hradě poprvé otevřeno již v roce 1904. Objekt je jednou z historických atrakcí slezského regionu.
Problémy s názvem náhled|Jeden z cenných renesančních portálů v bráně paláce horního hradu
Hrad se původně nazýval podle názvu vedlejší vsi Kynau (po roce 1945 přejmenována na Zagórze Śląskie). Ta se nazývala původně slovansky jako Chojna, Chojnów, Choina a německy jako z čehož se odvodil i prapůvodní středověký název pevnosti Kynsburg. Ves Kynau se v originálu ovšem v němčině nazývala , tj. Králova Hora, z čehož zkomolením vzniklo ono zkrácené Kynau, které se poté objevilo v názvu hradu. Název hradu Kynsburg by se tedy dal česky přeložit jako Králův hrad. Již před staletími se ale objevoval pro hrad alternativní (avšak méně častý) název Kynsberg či Kinsberg, což lze přeložit jako Králova Hora. Jméno hradu mělo odkazovat k jeho založení polskými královskými princi z rodu Piastovců. Teprve v roce 1965 byl objekt přejmenován polskými úřady na dnešní Grodno.
Nejstarší historie O hradu a o jeho původu se dodnes v Polsku traduje mnoho pověstí. Hrad měl založit již v roce 800 uprchlý anglický rytíř a hradní zdivo prý ukrývá velký poklad. Také po jeho hradbách (podobně jako u některých objektů v Česku) se prý dodnes prochází Bílá paní z Grodna, patřící k nejproslulejším zjevením v celém Slezsku. Podle některých legend byl hrad vystavěn jako menší pevnost již v roce 1189 slezským knížetem Boleslavem I. Vysokým. Místo se totiž nacházelo poblíž (asi jen 10 km jihozápadně) od rezidenčního města Svídnice, ve kterém tehdy vládla Boleslavova rodina. Historici však tuto písemně a nálezově nepodloženou teorii odmítají.
Oblast dnešního Slezska se od poloviny 11. století nacházela v rukou polského státu. Usídlila se zde piastovská rodová větev, která se dále větvila. Aby se potomci slezských knížat takto trvale společensky a materiálně zajistili, bylo území bohatého a poměrně lidnatého Slezska postupně děleno na mnoho větších i menších údělných knížectví. Hrad podle průzkumů zbudoval až na přelomu 13. a 14. století svídnicko-javorský kníže Boleslav I. Surový z rodu Piastovců (1254–1301), který tehdy budoval síť obranných a strategicky položených pevností vůči silnějšímu českému státu. Hrad byl tedy namířen proti Čechám, odkud mohl přijít vojenský útok a měl chránit od jihu blízkou knížecí rezidenci ve Svídnici. Předpokládá se, že hrad vznikl nejspíše v devadesátých letech 13. století, v době, kdy tehdejší rozdrobené Polsko začal sjednocovat český a následně i polský král Václav II.
První písemný důkaz o hradu však pochází až z roku 1315, kdy se na hradě jako knížecí purkrabí připomíná pán z Haugwic. V Čechách tehdy vládl ani ne dvacetiletý Jan Lucemburský a v Polsku jako jeho (nakonec vítězný) protikrál – Piastovec Vladislav Lokýtek. V té době patřil hrad stále svídnicko-javorským knížatům, kteří byli zapojeni do vojensko-politického konfliktu zmíněných panovníků, aby se nakonec přidali (pro ně k více výhodné) české straně. I díky této skutečnosti získali první čeští Lucemburkové celé Slezsko, které bylo opětovně připojeno k českému státu. Již v první polovině 14. století za vlády svídnicko-javorského knížete Boleslava II. Malého byl hrad rozšířen ve své horní části a v dalším století se dočkal dalších úprav.
Stavební podoba ve 14. století Areál hradu (dnešní horní hrad) byl Bolkem I. založen na užším polygonálním půdorysu. Pro jeho zbudování bylo vybráno dobře hajitelné a zároveň těžce přístupné úzké místo na skalním ostrohu hory Choina v údolí řeky Bystrzyce (německy Weistritz). Na jihu a na východě spadá hora Choina do hluboké rokle, ve které se vine řeka Bystrzyca. Hradu ve 14. století dominovala na jihu při vstupu předsunutá obranná věž. V jihovýchodním nároží opevnění byla umístěna vstupní brána, kterou zabezpečoval padací most nad vyhloubeným suchým příkopem. Uvnitř areálu, přistavěl kníže k hradbám dva zděné obytné paláce. Při těchto budovách a mezi bránou se rozkládalo rozlehlé nádvoří, na kterém byla do skály vytesána cisterna na vodu. Jiný zdroj vody tehdy na hradě neměli, proto byla cisterna dlouho důležitým bodem celého hradu. V hradu se nacházely i dřevěné hospodářské budovy a při hradbách několik menších věží. Původní středověké jádro hradu mělo rozměr jen asi 950 metrů čtverečních, což se vyrovná dnešnímu středně velkému stavebnímu pozemku pro dům a zahradu.
Přehled majitelů Původními majiteli byla dynastie Piastovců v linii svídnicko-javorských knížat, kterým hrad patřil až do druhé poloviny 14. století. V témže století, v období vlády Karla IV., hrad spolu s celým Svídnicko-javorským knížectvím odpadl od Polska a stal se součástí Koruny české. Přímým majetkem českých králů z dynastie Lucemburků se ale stal až po vymření zdejších Piastovců v roce 1392, v důsledku sňatku krále Karla IV. se zdejší dědičkou Annou Svídnickou. Tehdy zemřela vdova po posledním zdejším piastovském knížeti Anežka Habsburská. Hrad poté přestal hrát roli významné strategické pevnosti.
Vlastním majetkem českého panovníka však byl jen krátce. Od přechodu do majetku českých králů bylo panství řízeno jako královská zástava provinčními královskými hejtmany. V době husitských válek už byl trvale zastavován různým šlechticům. Stal se i sídlem loupeživého panstva, neboť moc českého krále Zikmunda Lucemburského se v době občanské války i v této oblasti velmi omezila a prakticky zde neexistovala. Místní královští úředníci neměli dostatek prostředků k potlačení šlechtických loupežníků a byli nuceni je poměrně dlouho tolerovat. Takovým loupeživým pánem, který se svými rotami terorizoval kraj jižně od Svídnice byl mezi lety 1443 až 1450 Jiří (Georg) z Mühlheimu. Po něm získal hrad v zástavu Heřman Cetrys z Kynšperka (německy Herrmann von Czettritz, polsky z Czetrys), který zemřel roku 1454. Tento držitel panství byl přívržencem českých husitů, díky čemuž se mu dařilo bránit jejich útokům na své majetky.
V držení rodu Cetrysů z Kynšperka byl hrad až do 16. století. Stále však jen jako zástavní panství. Posledním potomkem Cetrysů ze zdejší linie byl pan Jeroným Cetrys. Ten prodal v roce 1535 panství baronovi Kryštofovi z Hochbergu (dnes rod knížat von Hochberg-Pless). Tak se Kynsburg-Grodno dostal krátce do vlastnictví jednoho z nejslavnějších panských rodů celého Slezska i pozdějšího Pruska. Rod Hochbergů v tomto období již po generace patřil mezi nejmocnější aristokratické rodiny Svídnicko-javorského knížectví. Budoucí knížata von Hochberg-Pless, jejichž hlavním sídlem byl od počátku 16. století blízký hrad Książ, však byli majiteli panství jen krátce. Už v roce 1545 totiž český a uherský král Ferdinand I. Habsburský vyslyšel žádost svého vysokého úředníka pana Matyáše (někdy se píše i jako Matěj) z Logova (německy Matthias von Logau) a přikázal výhodně položené a dostatečně rozlehlé panství předat do jeho rukou.
Tak se zástavní panství českých králů i s hradem dostalo do rukou bohatého a významného rodu pánů (baronů) z Logova (německy von Logau, někdy také von Lőgen, polsky z Lagowa). Z tohoto rodu pocházeli někteří správci – hejtmané různých slezských knížectví, vratislavský biskup Kašpar z Logova i jiní vysocí úředníci ve Slezsku. Páni z Logova přestavěli hradní okrsek do dnešní podoby, neboť starý knížecí hrad byl (díky častým zástavám) zanedbaný, a ač byl výstavný, již nepostačoval požadavkům na reprezentativní a pohodlné panské bydlení. Nákladnou přestavbu zahájil již pan Matyáš z Logova, který byl královským hejtmanem svídnicko-javorského knížectví a tudíž zástupcem českého panovníka v tomto regionu. Poněvadž český král zde téměř nikdy nepobýval, byl prakticky prvním mužem knížectví. I proto potřeboval vhodnou a výstavnou residenci a poněvadž los výběru padl na Kynsburg-Grodno, rozběhla se již po roce 1545 přestavba od základů. Po smrti pana Matyáše (Matěje) pokračoval v přestavbách do roku 1587 jeho syn Jiří, kterému v dobudování rodové residence vypomohl i jeho bratr vratislavský biskup Kašpar. Obrovské náklady na přestavbu však rodinu Jiřího z Logova finančně vyčerpaly. Z tohoto důvodu byla vdova po posledním Logovi nucena panství (s hrado-zámkem) na konci 16. století prodat. Panství tak pro další generaci pánů z Logova neudržela a i se svými dětmi musela odejít. Bylo to o to více osudově paradoxní, neboť doposud zástavní panství se královým rozhodnutím stalo konečně roku 1602 svobodným zemským statkem. S ním mohla šlechta zcela svobodně nakládat a nemusela se již obávat, že panství (tj. zástavu) královská komora opět vyplatí, a tak o něj majitel opět přijde. V následujících dvou staletích se zde vystřídaly další šlechtické rody, které však stavbu již významněji neobohatily. Největší sláva hradu s odchodem pánů z Logova skončila.
Z významnějších rodin zde sídlil v 17. století např. panovnický rod říšských hrabat z Hohenzollern-Sigmaringen či svobodní páni ze Strachowic a v polovině 18. století páni z Liers. V 18. století byl také hrad s panstvím násilně odtržen spolu s většinou Slezska od českého státu v důsledku vojenské anexe ze strany pruského krále Fridricha II. Velikého. Od roku 1742 tak patřil k Pruskému království, které se stalo roku 1871 součástí Německé říše (císařství a od roku 1918 republiky).
V 19. století se zde vystřídalo opět několik vlastníků. V letech 1823–1824 hrad dokonce vlastnili zdejší občané, kteří jej ale měli v úmyslu srovnat se zemí. Následně hrad vlastnil profesor Büsching, poté hrabě von Burghaus a nakonec jej získali v roce 1852 svobodní páni ze Zedlitz-Neukirchu (též von Zeidlitz). Rod pánu von Zeidlitz (v České republice je najdeme pod jménem Žejdlicové ze Šenfeldu, někdy i jen jako Zejdlicové) byl již od středověku úzce spjat s českým státem, kde také sídlil. V samotném Slezsku se rod řadil k předním a k nejstarším v zemi. Některé ze svých statků měl i v kraji kolem Grodna. Hrad tak na sklonku své „feudální kariéry“ získal opět velmi významného vlastníka. V rukou zdejší (neukirchenské) linie baronů von Zeidlitz zůstal hrad až do druhé světové války.