Jan Christiaan Smuts (24. května 1870 – 11. září 1950) byl jihoafrický státník, voják a filozof. Kromě různých vládních postů byl v letech 1919 až 1924 a 1939 až 1948 předsedou vlády Jihoafrické unie.
Životopis
Mládí náhled|upright=0.9|Jacobus a Catharina Smutsovi, 1893 Narodil se 24. května 1870 na rodinné farmě Bovenplaats poblíž Malmesbury v Kapsku. Jeho rodiče Jacobus Smuts a jeho žena Catharina byli prosperující, na místě už dlouho usazení a velmi respektovaní afrikánští farmáři.Cameron, p. 9
Jan byl jako dítě klidný a jemný a měl trochu samotářské sklony. Během dětství se často toulal sám a zkoumal okolní krajinu, což probudilo jeho zájem o přírodu, které zůstal věrný po celý život. Jako druhý syn v rodině byl předurčen k tomu, aby farmařil, plné vzdělání bývalo vyhrazeno pro prvního syna. Nicméně když mu bylo dvanáct, jeho starší bratr zemřel a Jan ho ve škole nahradil. Navštěvoval školu v blízkém Riebeek West. Přes pozdní nástup na školu dělal pokroky a za čtyři roky své spolužáky v poklidu dohnal. V šestnácti letech v roce 1886 nastoupil na Victoria college v Stellenboschi.Hancock – Smuts: 1.
Tam se naučil spisovnou nizozemštinu, němčinu a klasickou řečtinu a ponořil se do klasické literatury a biblických studií. Jeho tradiční výchova a seriózní náhled na život ale zapříčinily jakousi společenskou izolaci od jeho vrstevníků. Nicméně na akademické půdě uspěl a v roce 1891 promoval z literatury a společenských věd, pokaždé na výbornou. V posledních letech ve Stellenboschi ze sebe trochu setřásl stydlivost a rezervovanost, což bylo i tím, že se v té době potkal s Isie Krigeovou, kterou si později vzal.
Po promoci na Victoria college získal Smuts jihoafrické Ebdenovo stipendium pro studium v zámoří. Rozhodl se pro studium práv v Christ´ college na univerzitě v Cambridge ve Velké Británii. Začátky jeho studia byly krušné, stýskalo se mu po domově a pociťoval velký rozdíl mezi svým vzděláním a vzděláním svých anglických spolužáků. K jeho nepohodě také přispívalo to, že stipendium nemohlo pokrýt všechny jeho výdaje. Svěřil se s tím svému profesorovi z Victoria college J. I. Marasiovi, který mu obratem poslal šek na dostatečnou částku (což ovšem byla ve skutečnosti půjčka). Zároveň ho ujistil, aby se na něj obrátil, kdykoliv by měl problémy. Poté se postupně začal zapojovat i do společenského života na univerzitě, i když jeho hlavním zájmem zůstávalo studium.
Kromě studia práv se věnoval i studiu jiných oborů, dokonce napsal i knihu (Walt Whitman : Studie o vývoji osobnosti), která však vyšla až posmrtně v roce 1973. Myšlenky, které tato kniha obsahovala, položily základy pro Smutsem později propagovaný filosofický směr holismus.
Smuts promoval ve dvou oborech v roce 1893 se skvělým výsledkem. V předchozích dvou letech obdržel několik cen a uznání včetně prestižní ceny George Longa v oboru římského práva a právní vědy. Jeden z jeho lektorů, profesor Maitland, vůdčí postava anglických právních historiků, jmenoval Smutse jako jednoho z nejlepších studentů, které kdy měl. Lord Todd, profesor na Christ’s college, roku 1970 prohlásil, že za 500 let existence školy byli nejlepší tito tři studenti: John Milton, Charles Darwin a Jan Smuts.
V roce 1894 složil Smuts profesní zkoušku do Inns of Court a stal se členem soudu Middle Temple. Jeden jeho spolužák z Cambridge mu nabídl partnerství ve své advokátní kanceláři. Nicméně Smuts odmítl pohodlný život cambridgeského právníka a v roce 1895 se vrátil do Kapska s tím, že jeho budoucnost leží tam.
Společenský vzestup Smuts si otevřel advokátní praxi v Kapském Městě, ale jeho nepřístupná povaha mu nenadělala zrovna mnoho přátel. Praxe mu moc nevydělávala a možná také proto nasměroval své aktivity do politiky a novinářství a začal psát do Kapských Timesů. Smutse fascinovala myšlenka sjednocené Jižní Afriky a proto vstoupil do strany Afrikaner Bond (Afrikánský spolek). Smutsův otec naštěstí znal vůdce strany Jana Hofmeyra, který Jana doporučil Cecilu Rhodesovi. V roce 1895 se stal Smuts podporovatelem Rhodese a jím vlastněné důlní společnosti De Beers.
Když o novoročním víkendu 1895–1896 proběhl Rhodesem iniciovaný Jamesonův nájezd, pobouřený Smuts, který to pociťoval jako zradu od svého zaměstnavatele, politického spojence a přítele, odešel z De Beers a z politického života vůbec. Nastoupil jako státní zástupce v hlavním městě Pretorii.
Po tomto incidentu se vztahy mezi Brity a Afrikánci prudce zhoršily a někdy od roku 1898 začalo hrozit bezprostřední nebezpečí vypuknutí války. Prezident Oranžského svobodného státu Martinus Steyn svolal mírovou konferenci do Bloemfonteinu, kde se měly vyřešit sporné otázky všech stran. Protože dobře znal Brity, vedl delegaci Transvaalu Jan Smuts. Vedoucí britské delegace Sir Alfred Milner proti tomu ovšem protestoval a konflikt mezi nimi znamenal kolaps konference a posunul Jižní Afriku zase blíž k válce.
Búrská válka 11. října 1899 vpadli Britové do obou búrských republik a zahájili tím druhou búrskou válku. V počátečních fázích války sloužil jako důvěrník Paul Krugerovi. Řídil propagandu, logistiku, komunikaci s generály a diplomaty a všechno, co bylo potřeba. V druhé fázi války sloužil pod legendárním Koos de la Reyem, který velel komandu 500 mužů v západním Transvaalu. Smuts přímo exceloval v partyzánské válce metodou ´udeř a uteč´ a tím značně vyčerpával čtyřicetinásobně silnější britské jednotky. Prezident Kruger a celá delegace dlící v té době v Evropě se domnívali, že by nebylo od věci zaútočit na Kapsko. Původně chtěli vyslat generála De la Reye, ale pak si uvědomili, že ho nemohou postrádat v západním Transvaalu. Proto byl vyslán Smuts s malou jednotkou 300 jezdců s tím, že dalších 100 je mělo následovat. Díky britské politice spálené země ale bylo málo pastvy a koně byli příliš slabí, aby mohli pokračovat dál, proto je Smuts přenechal generálovi Kritzingerovi. Zpravodajská služba ale tvrdila, že v té době velel Smuts 3000 mužům.
Ke konci války usiloval Smuts o dobytí hlavního cíle, města Okiep, kde se těžila měď. Po třicetidenním obléhání nechal Smuts naložit vůz výbušninami a pustit ho dolů z kopce na britská kasárna. I když to nakonec nevyšlo, ukázalo se jasně, že pokud chce Smuts porazit nepřítele, nezastaví se před ničím. Norman Kemp Smith napsal, že generál Smuts si večer před útokem četl v Kantově Kritice čistého rozumu, z čehož vyvozuje. že toto Kantovo dílo může současně sloužit jako útěcha, útočiště, ale také může zbystřit úsudek. Smutsovy vojenské úspěchy spojené s neúspěšným pacifikováním Transvaalu nakonec neumožnily Britům jinou volbu, než nabídnout příměří a svolat mírovou konferenci do Vereenigingu.
Ještě před konferencí se setkal Smuts s Lordem Kitchenerem v Kroonstadu, kde probírali podmínky eventuální kapitulace. Smuts také vedl vyjednávání mezi představiteli Oranžského svobodného státu a Jihoafrické republiky ve dnech 15. až 31. května 1902. Z čistě vojenského hlediska mohla válka pokračovat dál, ale uvědomoval si, že nemůže za nezávislost obětovat životy tolika Afrikánců. Byl si dobře vědom, že již více než 20,000 žen a dětí pomřelo v koncentračních táborech, do kterých je nepřítel nahnal. Cítil, že by byl zločin pokračovat ve válce, ve které nemohu od nikoho očekávat pomoc a proto prohlásil: „Kamarádi, dobojovali jsme se až k hořkému konci. Musíme si teď jako muži připustit, že je ještě horší, než jsme očekávali.“ Jeho návrh byl poměrem hlasů 54 ku 6 přijat. Vládní představitelé navštívili Lorda Kitchenera a pět minut po jedenácté hodině 31. května 1902 podepsal zastupující prezident Burger a členové jeho vlády mírovou smlouvu. Poté ji podepsal také zastupující prezident Oranžska de Wet a členové jeho vlády.
Britský Transvaal Přes všechny Smutsovy hrdinské činy ve válce a úspěchy při vyjednávání nemohlo nic zastřít skutečnost, že Afrikánci byli poraženi a pokořeni. Lord Milner plně kontroloval všechny oblasti života Jižní Afriky a do funkcí nastolil anglofonní elitu posměšně nazývanou Milnerova školka. Jako Afrikánec byl Smuts z politiky úplně vyřazen. I když byl poražen, nebyl rozhodně nijak zastrašen a v lednu 1905 spolu s dalšími bývalými transvaalskými generály založil politickou stranu Het Volk (Lidová strana), která měla hájit práva Afrikánců. Vůdcem strany byl zvolen Louis Botha a Smuts byl jeho zástupce. Poté, co skončilo funkční období Lorda Milnera, byl jako vysoký komisař jmenován smířlivější Lord Selborne. Smuts zde vycítil příležitost a začal tlačit na Bothu k zahájení jednání s Liberální stranou, aby podpořila jejich stranu Het Volk. Když v prosinci 1905 padla v Británii vláda Konzervativců vedená Arthurem Balfourem, padlo rozhodnutí. Smuts doprovodil Bothu do Londýna a začali vyjednávat úplnou samosprávu Transvaalu v rámci Britské Jižní Afriky. V rámci pomoci vyřešení palčivé otázky jihoasijských dělníků dovezených kdysi Brity ('kuliů') nakonec přesvědčili ministerského předsedu Sira Henry Campbell-Bannermana.
Celý rok 1906 pracoval Smuts na nové ústavě Transvaalu a v prosinci 1906 proběhly volby do parlamentu. Na rozdíl od showmana Bothy byl Smuts plachý a rezervovaný, ale přesto pohodlně vyhrál v okrsku Wonderboom nedaleko Pretorie. Jeho vítězství bylo jen jedno z mnoha, neboť Het Volk získala drtivou většinu hlasů a Botha mohl sestavit vládu. Smuts byl odměněn vedením ministerstva kolonií a vzdělávání.
Smuts se projevoval jako dobrý, ale nepopulární politik. Jako ministr vzdělávání musel bojovat s Nizozemskou reformovanou církví, jejímž oddaným členem kdysi byl, která požadovala výuku kalvinismu ve školách. Jako ministr kolonií zase bojoval s hnutím za rovná práva jihoasijských dělníků vedených Mohandasem Karamčahandem Gándhím.
Během samosprávné transvaalské vlády nebylo možno obejít nevyhnutelné téma, totiž sjednocení Jižní Afriky. Přes nezpochybnitelnost britského vítězství ve válce bylo na občanech Jižní Afriky, jakou formu státního uspořádání a vlády si zvolí. Smuts navrhoval unitární stát s centrální vládou v Pretorii, angličtinou jako jediným úředním jazykem a širokým volebním právem. Pro přednesení své vize svolal na říjen 1908 ústavní kongres do Durbanu.
Tam musel Smuts tvrdě bojovat s delegací Oranžska, která šmahem zamítala veškeré jeho návrhy. Smuts je ovšem předvídal a dobře se na to připravil. Byl ochoten ke kompromisům ve věci umístění hlavního města, úředního jazyka i volebního práva, ale naprosto odmítal ustoupit v otázce základní struktury vlády. Jak se kongres začal protahovat do podzimu, pocítili oranžští vůdcové, že bude nutné přistoupit na kompromis, aby si pojistili ústupky, které Smuts dosud učinil. Odsouhlasili Smutsův návrh ústavy, který podle očekávání ratifikovaly i ostatní jihoafrické kolonie. Smuts a Botha dovezli ústavu do Londýna, kde prošla parlamentem a v prosinci 1909 jí udělil královský souhlas Eduard VII.
Staří Búrové Zrodila se Jihoafrická unie a vzhledem k volebním výsledkům se chopili politické moci Afrikánci. Botha byl jmenován ministerským předsedou a Smutsovi svěřili tři klíčová ministerstva: Vnitra, Dolů a Obrany, takže byl beze sporu druhým nejmocnějším mužem země. Aby zkonsolidovali svou nadvládu v jihoafrické politice, spojili se všichni Afrikánci do nové všeobjímající South African Party (Jihoafrické strany).
Soulad a spolupráce však netrvala dlouho. Smuts byl kritizován, že si přisvojuje přílišnou moc a tak došlo k přerozdělení funkcí. Ztratil Vnitro a Doly, ale získal kontrolu nad Financemi. To bylo příliš na jeho kritiky, kteří nemohli skousnout to, že teď ovládá Obranu a Finance, což byla ministerstva, která byla vždycky na kordy. Na konferenci Jihoafrické strany v roce 1913 vyzvali Staří Búrové (Hertzog, Steyn, De Wet) Smutse a Bothu k demisi. Hlasování o důvěře přežili jen o vlas a obtížný triumvirát nakonec v dobrém ze strany vypadl.