Lukáš Bauer (* 18. srpna 1977 Ostrov) je český trenér a bývalý reprezentant v běhu na lyžích. V sezóně 2007/08 suverénně vyhrál Tour de Ski i celkové pořadí Světového poháru. Svůj triumf na Tour de Ski pak zopakoval i v sezóně 2009/10. Na ZOH 2006 v Turíně a na MS 2009 v Liberci získal v závodě na 15 km klasicky stříbrnou medaili. Je mistrem České republiky v závodě na 10 km klasicky (2003, 2004) a skiatlonu (2004).
Věnoval se rovněž cyklistice – v roce 1995 startoval ve Špindlerově Mlýně na Mistrovství Evropy MTB v závodě cross country juniorů. V té době se rozhodoval, jestli bude závodit na kole nebo na lyžích.
Jeho manželka Kateřina Bauerová, dcera běžkyně na lyžích Heleny Balatkové-Šikolové, je bývalou reprezentační lyžařkou, mají spolu syna Matyáše a dceru Anetu. Společně žijí na Božím Daru, jehož je Bauer čestným občanem a v letech 2018–2022 byl i zastupitelem.
Juniorská léta Se sportem začal v devíti letech v klubu TJ Škoda Ostrov. O pět let později, v roce 1991, přestoupil do LK Mattoni Karlovy Vary, kde jej začal trénovat Miroslav Petrásek, pozdější dlouholetý trenér reprezentačního týmu běžců na lyžích. V roce 1995 poprvé triumfoval na republikových závodech, o rok později se stal dvojnásobným juniorským mistrem republiky. Nominoval se tak na juniorské MS v Asiagu v Itálii, kde bylo jeho nejlepším výsledkem 17. místo v závodě na 10 km klasicky. V roce 1997 získal další dva juniorské republikové tituly. Na MS juniorů v kanadském Canmore vybojoval stříbrnou medaili v závodě na 30 km volně. Poprvé také startoval na MS dospělých, v norském Trondheimu skončil na 47. místě v závodu na 10 km klasicky, štafetě na 4×10 km však pomohl k osmému místu.
Závodnická kariéra náhled|Lukáš Bauer na mistrovství světa FIS 2011 v Oslu.
Začátky ve Světovém poháru Do závodu Světového poháru poprvé nastoupil 13. prosince 1997, kdy se v italském Val di Fiemme účastnil běhu na 10 km klasicky. Doběhl na nebodovaném 54. místě. Do konce zimní sezóny nastoupil do závodu Světového poháru ještě několikrát, ani jednou však neskončil na bodovaných příčkách. Díky úspěšným startům v závodech FIS nižší kategorie byl však nominován na Zimní olympijské hry 1998 v japonském Naganu.
ZOH 1998 v Naganu Při prvním startu obsadil 33. místo v závodě na 30 km klasicky. V závodě na 10 km klasicky doběhl na 45. místě, ve stíhacím závodě na 15 km volně, kam se startovalo s odstupy dle výsledků závodu na 10 km klasicky, si polepšil na 32. místo. Se štafetou skončil na 15. místě.
Mezi Naganem a Salt Lake City Prvního bodovaného umístění ve Světovém poháru dosáhl 9. ledna 1999 v domácím závodě v Novém Městě na Moravě, kde na trati 15 km klasicky doběhl na 25. místě. Na Mistrovství světa 1999 v rakouském Ramsau se už dokázal prosadit do první dvacítky – v závodě na 10 km klasicky doběhl na 20. místě, v následném stíhacím závodě na 15 km volně si dokonce polepšil o několik příček na solidní 13. místo. O dva roky později, na Mistrovství světa 2001 ve finském Lahti si pohoršil, když v závodě na 15 km klasicky doběhl 22. a v následné stíhačce si polepšil jen na 17. místo. V závodě na 30 km klasicky skončil 26., v závodě na 50 km volně 27.
Ve Světovém poháru dlouho čekal na umístění v první desítce. Toho se dočkal až 25. listopadu 2001 ve finském Kuopiu, kde skončil čtvrtý na 10 km volně.
ZOH 2002 v Salt Lake City Na Zimních olympijských hrách 2002 v americkém Salt Lake City zahájil svou účast 6. místem v závodě na 30 km volně s hromadným startem (doběhl sice sedmý, ale vítězný Johann Mühlegg byl později diskvalifikován kvůli dopingu). Ve skiatlonu na 20 km (10 km klasicky + 10 km volně) skončil dvanáctý (opět po dodatečné diskvalifikaci vítězného Mühlegga). Ve štafetě na 4×10 km běžel třetí úsek, kde dosáhl nejrychlejšího času ze všech startujících. Štafeta nakonec skončila sedmá. V závěrečném závodě na 50 km klasicky pak doběhl osmý.
První pódiová umístění v SP Výsledky ze Salt Lake City jej povzbudily a výsledkem byla dvě čtvrtá místa z individuálních závodů v Lahti a Falunu a mezi tím dokonce první umístění na stupních vítězů, když 3. března 2002 dojeli ve finském Lahti s Martinem Koukalem ve sprintu dvojic třetí.
V následující sezóně 2002/03 stál již na stupních vítězů hned třikrát. Poprvé to bylo koncem listopadu ve finském Kuusamu, kde skončil druhý v závodě na 15 km klasicky. Dne 18. ledna 2003 se pak doma v Novém Městě na Moravě dočkal svého prvního vítězství ve Světovém poháru, když zvítězil na trati 15 km volně. Druhého v pořadí, Rakušana Christiana Hoffmanna za sebou nechal o půl minuty. V březnu pak ještě přidal další druhé místo ve finském Lahti, opět na 15 km volně. V celkovém pořadí Světového poháru poprvé pronikl do první desítky, když skončil na výborném 5. místě. Mistrovství světa v italském Val di Fiemme mu však nevyšlo podle představ. Na 15 km klasicky skončil sedmnáctý, ve skiatlonu na 2×10 km dvacátý. Po průběhu sezóny pro něj tyto výsledky byly značným zklamáním.
V následující sezóně byla jeho nejlepším výsledkem ve Světovém poháru dvě třetí místa z Oberstdorfu a Osla, v celkovém pořadí si také pohoršil, skončil jedenáctý.
V sezóně 2004/05 skončil v celkovém pořadí ještě o příčku níže (dvanáctý), ale hned ve dvou závodech vystoupal na stupeň nejvyšší. Pro první vítězství si doběhl v lednu v italském na olympijských tratích v Pragelatu ve skiatlonu na 2×15 km, pro druhé pak začátkem března ve finském Lahti na trati 15 km volně. Na mistrovství světa v německém Oberstdorfu se medaile opět nedočkal, ale 5. místo v závodě na 15 km volně bylo jeho doposud nejlepším výsledkem na šampionátech. Ve skiatlonu na 2×15 km skončil 34., se štafetou pak osmý.
Následující sezóna byla olympijská. Před olympijskými hrami v Turíně si držel dobrou formu, ve Světovém poháru mezi Vánocemi 2005 a začátkem olympiády vybojoval dvě druhá místa v individuálních závodech a jedno čtvrté místo ve štafetě.
ZOH 2006 v Turíně – konečně velká medaile Zimní olympijské hry 2006 v italském Turíně zahájil 10. místem ve skiatlonu na 2×15 km. To bylo trochu zklamáním, neboť před rokem zde právě na této trati vyhrál závod Světového poháru. Bauer se dlouho pohyboval na špici závodu, pole se mu však roztrhat nepodařilo a ve finiši mu pak chyběly síly.
Vše si však vynahradil na své oblíbené trati 15 km klasicky. Rychlejší než on byl pouze Estonec Andrus Veerpalu, který vynechal úvodní skiatlon. Pro Bauera to byla první velká medaile, jeho stříbro bylo zároveň první mužskou individuální běžeckou medailí pro Česko (či Československo) v olympijské historii. Až za ním skončil vedoucí muž světového poháru Tobias Angerer z Německa, který se musel spokojit s bronzem.
Svůj medailový závod okomentoval: „Jasné to nebylo až do cíle, ale věřit jsem začal při nájezdu do druhého kola. V tom prvním jsem se snažil jet opatrně, věřil jsem, že mi v závěru nedojdou síly. Když jsem dojel do cíle, hned jsem se díval na tabuli, jestli jsem před Ročevem nebo ne. Vyšlo to a pak už zbýval jenom Angerer. I ten naštěstí zůstal za mnou. Byl to napínavý závod, do poslední chvíle.“
Se štafetou skončil v závodě na 4×10 km až devátý, když manažer týmu nahlásil omylem špatnou sestavu a místo Milana Šperla musel nastoupit na poslední úsek původní náhradník – sprinter Dušan Kožíšek. Bauer běžel druhý úsek a předával štafetu dokonce na prvním místě, Jiří Magál předával po třetím úseku ještě na třetím místě, ale Kožíšek se v pořadí propadal a doběhl do cíle až na deváté příčce.
V závěrečném závodě na 50 km s hromadným startem skončil na 16. místě, když v průběhu závodu dvakrát upadl.
Příprava s Němci a zdravotní problémy Po olympijské sezóně se rozhodl změnit způsob přípravy a v létě a na podzim trénoval s německými reprezentanty, například René Sommerfeldtem. Stejný způsob přípravy pak volil i v následujících letech.
Sezónu 2006/07 začal čtvrtým místem na 15 km volně a třetím místem ve štafetě ve švédském Gällivare. Začátkem prosince jej však postihlo silné nachlazení, ke kterému se přidal zánět krčních mandlí. Bauer se musel léčit antibiotiky a na několik týdnů vypadl z přípravy. Vynechat musel i úvodní ročník Tour de Ski. Po Vánocích se zdálo, že nemoc ustoupila a Bauer začal znovu trénovat, na přelomu roku se však jeho stav znovu zhoršil a musel opět nasadit antibiotika. Do Světového poháru se tak vrátil až začátkem února ve švýcarském Davosu. Na Mistrovství světa 2007 v japonském Sapporu se však připravit stihl. V úvodním skiatlonu na 2×15 km, skončil sedmý, když dva kilometry před cílem zlomil hůlku a ztratil kontakt na čelo závodu. Následující závod na 15 km volně vynechal a nastoupil až do štafety, která skončila osmá. V závěrečném závodě na 50 km klasicky s hromadným startem se od začátku pohyboval na čele. Pět kilometrů před cílem nastoupil a podařilo se mu roztrhat pole, vedoucí skupina se zúžila na pět závodníků. V závěru však měl nejméně sil a dojel tak z čelní skupiny poslední, na 5. místě. V celkovém pořadí Světového poháru skončil kvůli dlouhému výpadku až na 37. místě.
Po sezóně podstoupil dvě operace. Nejprve v dubnu odstranění krčních mandlí, kvůli kterým promarodil velkou část závodní sezóny, v červnu pak artroskopii kolene.
Vládcem bílé stopy Po prodělaných operacích neměl Bauer natrénováno tolik jako v předchozích letech a netušil, co může čekat, ale před začátkem sezóny se cítil dobře. Do Světového poháru vstoupil druhým místem v závodě na 15 km volně v norském Beitostølenu. O týden později vyhrál ve finském Kuusamu závod na 15 km klasicky a ujal se vedení v celkovém pořadí.
Ve švýcarském Davosu dojel na 15 km klasicky čtvrtý a v celkovém pořadí Světového poháru jej předstihl Axel Teichmann z Německa, ovšem štafetě pomohl k historicky prvnímu vítězství ve Světovém poháru. Štafetu na 4×10 km rozbíhal Martin Jakš a předával Bauerovi ve vedoucí skupině na čtvrtém místě. Ten se na druhém úseku držel bezpečně v čelní skupině a předával rovněž čtvrtý. Na třetím úseku běžel Milan Šperl, který předával finišmanovi Martinu Koukalovi štafetu na třetí pozici, s odstupem 2,5 sekundy na vedoucí Italy. Koukal předvedl skvělý finiš, o českém prvenství před Italy nakonec rozhodla cílová fotografie.
Další závody SP v ruském Rybinsku vynechal a soustředil se na Tour de Ski, která v roce, kdy se nekonalo mistrovství světa ani olympijské hry, představovala pro lyžaře hlavní vrchol sezóny. Hned úvod Tour ukázal, že Bauer je ve velké formě. V Novém Městě na Moravě vyhrál úvodní prolog na 4,5 km klasicky, v následném stíhacím závodě na 15 km volně pak doslova převálcoval konkurenci, když druhý v pořadí, Švéd Marcus Hellner, na něj ztratil 47 sekund. Bauer již nezakrýval ambice vyhrát celou Tour. Ve sprintu na Pražském hradě však skončil až na 45. místě a vedení v Tour přebral Nor Østensen. Bauer klesl na druhé místo se ztrátou 12,1 sekundy. Po návratu do Nového Města však Bauer opět dominoval, ve stíhacím závodě na 15 km volně nenašel přemožitele a vrátil se do čela Tour. Po vítězství v následujícím intervalovém závodě na 15 km klasicky stoupl Bauerův náskok na čele Tour již na více než dvě minuty. Ve sprintu v italském Asiagu sice skončil opět až na 42. příčce, stále však držel vedení s bezpečným náskokem 1:17,1 minuty na druhého Nora Gjerdalena. V předposledním závodě na 20 km klasicky s hromadným startem ve Val di Fiemme dojel sedmý jen s několikasekundovým odstupem na vítěze a díky vítězství ve třech bodovaných sprintech zvýšil svůj náskok na čele Tour o další půlminutu na 1:49,8 minuty. V závěrečném stíhacím závodě na 10 km volně se stoupáním do sjezdovky v Alpe Cermis již své vedení bez problémů udržel, dokonce jej ještě navýšil. Druhý v celkovém pořadí Tour, Němec René Sommerfeldt, nakonec dojel do cíle s propastnou ztrátou 2:47,3 minuty.
Po svém triumfu na Tour prohlásil: „Byla to pro mě hlavní motivace a jsem za to šťastný. Možná to nevypadalo, ale také jsem byl strašně unavený. Na sjezdovce jsem s každým metrem bojoval s myšlenkou otočit to dolů.“