náhled|vpravo|Americký vynálezce a obchodník Thomas Alva Edison zřídil roku 1882 první komerční elektrický distribuční systém, založený na stejnosměrném proudu. náhled|vpravo|Americký podnikatel a inženýr George Westinghouse v roce 1886 představil konkurenční distribuční systém využívající střídavého proudu.
Válka proudů byl obchodní konflikt a technologický spor, který se odehrával ve Spojených státech amerických koncem 80. a začátkem 90. let 19. století. Šlo v něm o to, zda se standardem pro distribuci elektrické energie stane stejnosměrný nebo střídavý proud. Hlavními aktéry byly společnosti Edison Electric Light Company a Westinghouse; Edison prosazoval stejnosměrný proud, Westinghouse střídavý. Třemi nejviditelnějšími aspekty sporu byly ostrý konkurenční boj, řada smrtelných úrazů způsobených rozvody střídavého proudu a zákulisní manévry spojené se zaváděním elektrického křesla.
Koncem 70. let se šířily venkovní osvětlovací systémy založené na elektrickém oblouku (většinou využívající střídavý proud o vysokém napětí). V roce 1882 začal Thomas Alva Edison instalovat systémy stejnosměrného proudu o nízkém napětí, které měly v domácnostech nahradit plynové a petrolejové osvětlení. George Westinghouse začal v roce 1886 budovat systém založený na střídavém proudu, který díky transformátoru mohl měnit napětí přenášeného proudu; díky tomu mohly dálkové přenosy proudu využívat nízký proud a vysoké napětí, což bylo efektivnější a levnější řešení, než jaké umožňoval Edisonův systém. Používání střídavého proudu se rychle rozšiřovalo a přibývalo i firem, které jej poskytovaly. Na počátku roku 1888 Edisonova společnost prohlásila, že systémy střídavého proudu jsou nebezpečné a celkově horší než Edisonem patentovaný systém stejnosměrného proudu.
Na jaře 1888 vzbudila rozruch řada smrtelných úrazů způsobených střídavými rozvody o vysokém napětí zavěšenými na sloupech. Tyto nehody byly připisovány chamtivosti a bezohlednosti místních osvětlovacích společností. V červnu téhož roku začal elektrotechnik Harold P. Brown veřejně bojovat proti střídavému proudu. Prohlašoval, že osvětlovací firmy, které využívají střídavý proud, ohrožují veřejnost tím, že provozují rozvodné sítě o vysokém napětí a nedbají na bezpečnost. Brownova kampaň okamžitě přitáhla zájem i pomoc Edisona a jeho společnosti. Edison spolupracoval s Brownem na pořádání veřejných demonstrací, na nichž byla střídavým elektrickým proudem zabíjena různá zvířata. Cílem bylo dokázat Brownovo tvrzení, že střídavý proud je nebezpečnější než stejnosměrný.
Dokumenty z tohoto období naznačují, že mezi Edisonovou společností a Brownem vznikla tajná dohoda. Edison podporoval Browna v jeho snaze prosadit předpisy, které by regulovaly sítě střídavého proudu a omezovaly jejich napětí do té míry, že by se staly neschopnými konkurence. Edison také poskytoval technickou pomoc při Brownových zkouškách, jejichž cílem bylo prokázat, že střídavý proud se hodí k napájení nového vynálezu – elektrického křesla. Ve spolupráci Edisona, Browna a Thomson-Houston Electric Company (Westinghousova hlavního konkurenta na trhu střídavých technologií) byl k tomuto účelu opatřen Westinghousův generátor.
Konkurenční boj, cenové podbízení a právní spory vyčerpávaly finance firem; po období konkurence následovalo období průmyslové konsolidace. K roku 1890 někdejších patnáct hlavních elektrických společností splynulo do tří. Byly to Edisonova (dále Edison General Electric), Thomson-Houston Electric Company a Westinghouse Electric Company. Na počátku 90. let dvě posledně jmenované firmy v ziscích daleko překonávaly Edisonovu společnost. Thomas Edison nakonec odešel z firmy, kterou kdysi založil, i z oboru podnikání s elektřinou. Edison General Electric začala do svého portfolia přidávat technologii střídavého proudu. Její válka proti střídavému proudu definitivně skončila roku 1892, kdy se spojila se svým největším konkurentem, společností Thomson-Houston, a vypustila ze svého názvu Edisonovo jméno. Kontrolu nad novou společností získali manažeři Thomson-Houston. Výsledkem této fúze bylo uskupení, které kontrolovalo tři čtvrtiny amerického trhu s elektřinou. V roce 1893 Westinghousova společnost získala nabídku na dodávku elektrické energie pro Světovou výstavu v Chicagu a v témže roce vyhrála kontrakt na stavbu elektrárny u Niagarských vodopádů. Westinghousův náskok v oboru se ale rychle zmenšoval a o pozdější zakázky se dělil s General Electric.
Nižší náklady na distribuci nakonec rozhodly spor ve prospěch střídavého proudu, i když v některých městských oblastech přetrvaly stejnosměrné systémy po celé 20. století. Stejnosměrné napájení je stále běžné, jde-li o přenos elektřiny na malé vzdálenosti, a používá se ve všech moderních elektronických zařízeních. Nové využití stejnosměrného proudu pro dálkové přenosy představuje technologie stejnosměrných vedení vysokého napětí.
Pozadí vpravo|náhled|Obloukové osvětlení (zde v New Yorku roku 1882) bylo velmi jasné a bylo používáno pouze venku nebo ve velkých místnostech, kde mohlo být umístěno tak vysoko, aby neoslňovalo. Válka proudů vznikla ve Spojených státech amerických v důsledku rozvoje dvou typů osvětlovacích systémů: obloukových lamp (obvykle napájených střídavým proudem) a žárovek (obvykle napájených stejnosměrným proudem). Oba systémy konkurovaly plynovému osvětlení. Systémy obloukového osvětlení osvětlovaly velké plochy a ulice, žárovky se používaly v obchodech a bytech.
Obloukové lampy Prvním široce používaným zdrojem elektrického světla byla oblouková lampa. Tyto lampy byly známy po většinu 19. století, ale až koncem 70. let začaly být ve velkém měřítku instalovány ve městech v sítích napájených ústředními elektrárnami. Světlo vydávané obloukovými lampami bylo velmi intenzivní a dokázalo osvětlit celé ulice, továrny, loděnice nebo interiéry velkých budov. Lampy vyžadovaly vysoké napětí (nad 3000 voltů) a některé typy běžely lépe na střídavý proud (stejnosměrný proud totiž opotřebovával jednu z elektrod více než druhou). Výzkum střídavého proudu již nějakou dobu probíhal v Evropě a byl spojen se jmény Guillaume Duchenne, Zénobe Gramme, Ganz, Sebastian Ziani de Ferranti, Lucien Gaulard a Galileo Ferraris. Díky vysokému napětí mohly ústřední elektrárny napájet velké oblasti, a to pomocí elektrických okruhů o délce až 7 mil (11 km). V roce 1880 byly v několika amerických městech vybudovány rozsáhlé systémy obloukového osvětlení. Mezi nimi byla ústřední stanice zřízená v prosinci 1880 firmou Brush Electric Company, která napájela úsek obloukového osvětlení o délce 2 míle (3,2 km) na Broadway v New Yorku napětím 3500 voltů. Obloukové osvětlení mělo své nevýhody: vyžadovalo častou údržbu, bzučelo, blikalo, představovalo nebezpečí požáru a manipulace s vodiči o vysokém napětí byla nebezpečná; v důsledku toho se hodilo pouze pro venkovní osvětlení.
Edison Illuminating Company vlevo|náhled|Dělníci ukládají Edisonovo vedení stejnosměrného proudu pod ulice New Yorku v roce 1882. Díky tomuto nákladnějšímu postupu Edison získával na svou stranu veřejné mínění poté, co zavěšené vodiče vysokého napětí způsobily několik smrtelných úrazů. V roce 1878 vynálezce Thomas Edison předvídal trh pro systém, který by mohl přinést elektrické osvětlení přímo do obchodů nebo domácností, což byla nika, kterou oblouková svítidla nepokrývala. Společnost Edison Illuminating Company byla založena roku 1880 a o dva roky později uvedla do provozu svou první elektrárnu na Pearl Street na Manhattanu. Edison chtěl soutěžit s tehdy běžným plynovým osvětlením. Používal stejnosměrný proud o poměrně nízkém napětí 110 voltů a žárovku s odporovým vláknem, kterou pro systém vynalezl. Edison chtěl svůj stejnosměrný systém prodávat městům ve Spojených státech s vyhlídkou, že se stane standardem a Edison by pak ovládal jeho další rozvoj a držel všechny klíčové patenty.
Stejnosměrný proud dobře fungoval se žárovkami, které v té době měly na spotřebě elektřiny největší podíl. Stejnosměrné systémy mohly být přímo použity s akumulátory, které poskytovaly důležité vyrovnávání zatížení i záložní napájení při přerušení provozu generátoru. Generátory stejnosměrného proudu mohly být snadno paralelizovány, což jednak umožňovalo hospodárný provoz (v období nízké zátěže běželo méně generátorů), jednak zlepšovalo spolehlivost. Edison vynalezl i elektroměr, který umožnil účtovat zákazníkům poplatky za energie podle skutečné spotřeby; tento přístroj ovšem pracoval pouze se stejnosměrným proudem. Stejnosměrný proud také pracoval dobře s elektrickými motory a tuto komparativní výhodu si udržel po celá 80. léta.
Hlavní nevýhodou Edisonova systému stejnosměrného proudu bylo, že od výroby až na místo spotřeby používal napětí 110 voltů, což mu dávalo relativně malý dosah. Měď používaná na vodiče byla drahá a větší dosah vodiče byl možný jen za cenu jeho zesílení. Proto elektrárny dodávaly proud jen do vzdálenosti okolo jedné míle (některé zdroje uvádějí půl míle) a musely být umístěny ve středu hustě obydlených oblastí.
Vývoj transformátoru vpravo|náhled|Trojice „ZBD“ (Károly Zipernowsky, Ottó Bláthy, Miksa Déri) Počátkem 80. let střídavý proud získal klíčovou výhodu nad stejnosměrným proudem díky vynálezu prakticky použitelného transformátoru, který umožňoval převést napětí na mnohem vyšší přenosové napětí a pak je opět snížit pro použití v obchodech a bytech. Princip přenosu energie mezi elektrickými obvody pomocí indukční cívky byl znám již asi 40 let; Pavel Jabločkov jej použil ve svém systému osvětlení v roce 1876 a Lucien Gaulard a John Dixon Gibbs pomocí tohoto principu vytvořili v roce 1882 transformátor snižující napětí, ale toto řešení bylo málo efektivní. Prototyp transformátoru o vysoké účinnosti s uzavřeným jádrem postavil maďarský triumvirát „ZBD“ (Károly Zipernowsky, Ottó Bláthy a Miksa Déri) ve firmě Ganz v roce 1884. Nové transformátory od ZBD byly 3,4× efektivnější než zařízení s otevřeným jádrem, které používali Gaulard a Gibbs. Dnes používané transformátory jsou navrhovány na základě zásad, které stanovili tito tři inženýři. Mezi jejich patenty byla i další významná inovace: použili pro distribuci elektrické energie paralelní zapojení (místo sériového). Ottó Bláthy také vynalezl první elektroměr pro střídavý proud. Paper read on January 24, 1896, at the Students' Meeting. Prestiž tohoto typu střídavé technologie se zvýšila poté, co firma Ganz v roce 1886 elektrifikovala Řím.
Westinghouse vstupuje na trh se střídavým proudem vpravo|náhled|Katalog Westinghouse Electric Company z roku 1888, reklama na „střídavý systém“ Vynálezce a podnikatel George Westinghouse vstoupil na trh s elektrickým osvětlením v roce 1884, kdy začal rozvíjet stejnosměrný systém a najal k práci na něm fyzika a vynálezce Williama Stanleye. V roce 1885 se Westinghouse v britském technickém věstníku Inženýrství (Engineering) dočetl o nových evropských střídavých systémech založených na transformátoru. Uvědomil si, že střídavý proud v kombinaci s transformátory umožní docílit větších úspor z rozsahu (díky vysokému přenosovému napětí a velkým ústředním elektrárnám). Viděl v tom cestu k vytvoření skutečně konkurenceschopného systému – místo toho, aby budoval jen další stejnosměrný systém založený na patentech, které by se musely lišit od těch Edisonových, aby obstály v případných soudních sporech. Edisonův systém stejnosměrných elektráren s jejich krátkým dosahem také znamenal, že existovala mozaika míst, kam Edison elektřinu nedodával a která Westinghouse mohl svým střídavým proudem snadno obsloužit.
vlevo|náhled|William Stanley vyvinul pro Westinghouse první praktický střídavý transformátor a pomohl postavit první střídavé systémy