Korsika (, italsky a korsicky Corsica) je ostrov ve Středozemním moři a jeden z 18 regionů Francie. Je čtvrtým největším ostrovem ve Středozemí, leží jihovýchodně od francouzské pevniny, na jihu metropolitní Francie, západně od Apeninského poloostrova a bezprostředně severně od italského ostrova Sardinie, nejbližší pevniny. Je vzdálena 80 km od pobřeží italského Toskánska a 180 km od Nice, nejbližšího města v pevninské Francii. Dvě třetiny ostrova tvoří souvislé pohoří, nejvyšším bodem je Monte Cinto s nadmořskou výškou 2 706 metrů. Na ploše 8 722 km² žije asi 356 tisíc obyvatel. Hlavní a největší město je Ajaccio, druhým největším městem je Bastia. Úředním a nejrozšířenějším jazykem je francouzština, přičemž korsičtina, která je domorodým jazykem z rodiny italsko-dalmatinských jazyků, je rovněž uznávána jako jeden z regionálních jazyků Francie.
Korsika byla ve starověku předmětem sporu mezi třemi hlavními centry vlivu: ligurským pobřežím (Etruskové a poté Janované), francouzským pobřežím Středozemního moře (město Massilia a poté Franská říše) a severní Afrikou (Kartágo, království Vandalů a poté Maurové). Samotní obyvatelé, chudí a málo početní, se těmto vlivům bránili nebo se jim přizpůsobovali. Římané považovali ostrov za chudý a divoký a vybudovali pouze několik malých měst v mírnějších částech pobřeží. Když se říše rozpadla, procházel ostrov obdobím nestability, žádná trvalá moc se zde neprosadila.
Korsika byla pod nadvládou Janovské republiky skoro čtyři století, od roku 1284 do roku 1755, kdy se odtrhla a stala se samozvanou italskojazyčnou republikou. Její součástí byla Korsická ústava, první demokratická ústava v novodobých dějinách, která mj. uznávala volební právo žen. V roce 1768 ji Janov oficiálně postoupil francouzskému králi Ludvíku XV. jako součást zástavy za dluhy vzniklé po získání francouzské vojenské pomoci při potlačení korsického povstání; v důsledku toho Francie ostrov v roce 1769 anektovala. Budoucí francouzský císař Napoleon Bonaparte byl rodilý Korsičan, který se narodil téhož roku v Ajacciu.
Od roku 2018 je Korsika územním samosprávným celkem se zvláštním statusem, známého jako „collectivité de Corse“, skládající se z departementních celků Corse-du-Sud a Haute-Corse. Korsika je domovem nedotčené přírody s chráněnými přírodními parky a jedinečnou faunou, jako jsou korsičtí mufloni a orlovci říční. Regionální přírodní park Korsika, který pokrývá asi polovinu ostrova, zahrnuje známé pohoří s nejvyšším vrcholem Korsiky Monte Cinto. Klíčovou aktivitou je zde pěší turistika, zejména na GR 20, jedné z nejnáročnějších dálkových turistických tras v Evropě. Velmi oblíbené jsou také korsické pláže, například Palombaggia a Saleccia, s čistou vodou a bílým pískem. Korsické kulturní dědictví je směsicí italských, francouzských a místních vlivů. Korsičtina, ačkoli je dnes menšinovým jazykem, zůstává klíčovou součástí místní identity a v zájmu zachování této kultury se vyučuje v některých školách.
Název Původ jména Korsika je obtížné určit. Předpokládá se, že pochází z řeckého Kurnos ([Kyrnos]) s fénickým kořenem Kur nebo Kyr, což znamená bod, mys nebo předzvěst. Féničané ostrov nazývali také Korsai, což znamená „místo porostlé lesy“. Z fénického slova Korsai se v římské době stala latinská Corsica. Mnozí starověcí autoři, včetně Diodóra Sicilského, Sallusta a Vergilia, vysvětlují původ slova Korsika v souvislosti s legendami. Vergilius například napsal: „Tento ostrov se jmenuje Cyrne podle Cyrna, syna Hérakla“. Jako první tuto hypotézu vyslovil Hérodotos.
Podle jedné z legend byla první, kdo ostrov objevil, ligurská žena jménem Corsa. Jiná tvrdí, že slovo Corsica pochází z latinských kořenů cor, což znamená hruď, a sica, což znamená dýka. Jiný předpokládá, že slovo pochází od Corsus, synovce Aineiáse, a Sica, neteře Dídony, které byla Korsika darována. Tato legenda není doložena v žádném známém textu.
Historie
Prehistorie a starověk náhled|Kartágo a jeho závislá území v roce 264 př. n. l. náhled|Románsko-pisánský styl kostela v Aregnu Korsika byla osídlena již v mezolitu. Trvalá přítomnost člověka na Korsice je doložena v neolitu od 6. tisíciletí př. n. l. Po krátké okupaci Kartaginci, kolonizaci starými Řeky a jen o něco delší okupaci Etrusky byla na konci první punské války připojena k Římské republice a spolu se Sardinií se v roce 238 př. n. l. stala provincií Sardinie a Korsika Římské republiky. Římané, kteří v Alérii vybudovali kolonii, považovali Korsiku za jednu z nejzaostalejších oblastí římského světa. Ostrov produkoval ovce, med, pryskyřici a vosk a vyvážel mnoho otroků, na které se pro jejich divokou a vzpurnou povahu nehledělo dobře, navíc byl známý levným vínem, které se vyváželo do Říma, a sloužil jako místo vyhnanství, jedním z nejznámějších byl římský filozof Seneca.
Do římské Itálie byla Korsika začleněna císařem Diokleciánem (r. 284-305). Administrativně byl ostrov rozdělen na pagi, z nichž se ve středověku staly pievi, základní správní jednotky ostrova až do roku 1768.
V pátém století se západní polovina Římské říše zhroutila a ostrov byl napaden Vandaly a Ostrogóty. Byzantská říše jej nakrátko získala zpět a brzy se stal součástí Langobardského království. Tím se stala závislým územím Toskánského markrabství, které ji využívalo jako opěrný bod proti Saracénům. Pipin III. Krátký, král Franků a otec Karla Velikého, vyhnal Lombarďany a Korsiku nominálně daroval papeži Štěpánu II. V první čtvrtině 11. století Pisa a Janov společně osvobodily ostrov od hrozby arabské invaze. Poté se ostrov dostal pod vliv Pisánské republiky. Z tohoto období pochází mnoho polychromovaných kostelů, které zdobí ostrov. Korsika také zažila masivní přistěhovalectví z Toskánska, které dalo ostrovu jeho dnešní toponymii a způsobilo, že jazyk, kterým se mluví v severních dvou třetinách ostrova, je velmi blízký toskánštině. To vedlo k tradičnímu rozdělení Korsiky na dvě části podél hlavního řetězce hor, který se táhne zhruba od Calvi k Porto-Vecchio: východní Banda di dentro neboli Cismonte, více osídlená, rozvinutá a otevřená obchodu s Itálií, a západní Banda di fuori neboli Pomonte, téměř pustá, divoká a odlehlá. vlevo|náhled|Barbarští piráti často napadali Korsiku. Zdrcující porážka, kterou Pisa utrpěla v roce 1284 v bitvě u Melorie proti Janovské republice, měla mimo jiné za následek konec pisánské vlády a počátek janovského vlivu na Korsice: tomu zpočátku odporoval aragonský král, který v roce 1296 získal od papeže investituru nad Sardinií a Korsikou. Proti tomu se postavila lidová revoluce a feudálové v čele se Sambucucciem d'Alando získali pomoc Janova. Poté bylo Cismonte po italských zkušenostech spravováno jako liga comuni a církví. Následujících 150 let bylo obdobím konfliktů, kdy janovskou vládu zpochybňovali Aragonci, místní páni, comuni a papež: nakonec v roce 1450 Janov postoupil správu ostrova své hlavní bance, Bance svatého Jiří, což přineslo mír.
V 16. století se ostrov zapojil do boje mezi Španělskem a Francií o nadvládu v Itálii. V roce 1553 obsadila Korsiku francouzsko-osmanská flotila, ale reakce Španělska a Janova v čele s Andreou Doriem obnovila janovskou nadvládu na ostrově, která byla potvrzena mírem z Cateau-Cambrésis. Nešťastným protagonistou této epizody byl Sampiero di Bastelica, který byl později považován za hrdinu ostrova. Janovští, kteří obnovili svou moc, nedovolili korsické šlechtě podílet se na správě ostrova a utlačovali obyvatele velkým daňovým břemenem. Na druhou stranu zavedli ve velkém měřítku pěstování kaštanů, čímž zlepšili stravu obyvatelstva, a podél pobřeží vybudovali řetěz věží na obranu Korsiky před útoky barbarských pirátů ze severní Afriky."Ancient Corsica beckons with deserted beaches and historic structures Období míru trvalo až do roku 1729, kdy odmítnutí platit daně jistým rolníkem vyvolalo všeobecné povstání ostrova proti Janovu.
Ostrov se stal známým díky velkému počtu žoldnéřských vojáků a důstojníků, které produkoval. V roce 1743 sloužilo jako vojáci v různých armádách (převážně janovské, benátské a španělské) více než 4 600 Korsičanů, což představovalo 4 % všech obyvatel ostrova, a ostrov se tak stal jednou z nejvíce militarizovaných společností v Evropě.
Korsická republika vlevo|náhled|Pasquale Paoli vpravo|náhled|Pohled na Korsiku a věž Martello, obraz z roku 1788 „Šalupa a válečníciu Korsiky“ od Nicholase Pococka V roce 1729 začala korsická revoluce za nezávislost na Janově, kterou nejprve vedli Luiggi Giafferi a Giacinto Paoli a později Paoliho syn Pascal Paoli. Po 26 letech boje proti Janovské republice, včetně efemérního pokusu o vyhlášení nezávislého Korsického království v roce 1736 pod vedením německého dobrodruha Theodora I. Korsický, byla v roce 1755 pod vedením Pascala Paoliho vyhlášena nezávislá Korsická republika, která zůstala suverénní až do roku 1769, kdy byl ostrov dobyt Francií.
Po vypuknutí Francouzské revoluce v roce 1789 se z britského exilu mohl na Korsiku vrátit Pascal Paoli. V roce 1794 vyzval britská vojska pod vedením Samuela Hooda, aby zasáhla a osvobodila Korsiku od francouzské nadvlády. Anglo-korsické síly vyhnaly Francouze z ostrova a založily Anglo-korsické království.Tandori Maria published by publicatio.bibl.u-szeged.hu Po vstupu Španělska do války se Britové v roce 1796 rozhodli z Korsiky stáhnout.
19. století vpravo|náhled|Kostel Saint-Nicolas ve Felicetu vpravo|náhled|Korsičané si připomínají výročí Napoleonova narození Přestože byl ostrov rodištěm císaře Napoleona Bonaparteho, sama Napoleonova vláda jej poněkud zanedbávala.Howard, John E., Letters and Documents of Napoleon: Vol. 1 Rise to Power. New York: Oxford University Press, 1961. V roce 1814, ke konci napoleonských válek, byla Korsika nakrátko znovu obsazena britskými vojsky. Smlouva z Bastie udělila britské koruně nad ostrovem svrchovanost, ale později ji lord Castlereagh odmítl a trval na tom, aby byl ostrov vrácen obnovené francouzské monarchii.
Po obnovení francouzského státu byl ostrov dále zanedbáván. Navzdory přítomnosti střední třídy v Bastii a Ajacciu zůstala Korsika jinak primitivním místem, jehož hospodářství spočívalo především v samozásobitelském zemědělství a jehož obyvatelstvo tvořilo pasteveckou společnost, ovládanou klany a pravidly vendety (krevní msty). Zákoník vendety vyžadoval, aby se Korsičané mstili smrtí za provinění proti rodinné cti. V letech 1821–1852 bylo na Korsice spácháno nejméně 4 300 vražd. V první polovině století byli obyvatelé Korsiky stále ještě zapojeni do italského kulturního světa: buržoazie posílala děti na studia do Pisy, úřední akty byly přijímány v italštině a většina knih se tiskla v italštině. Mnozí obyvatelé ostrova navíc sympatizovali s národnostním bojem, který v těch letech probíhal v nedaleké Itálii: několik politických uprchlíků z poloostrova, jako například Niccolò Tommaseo, strávilo na ostrově několik let, zatímco někteří Korsičané, jako například hrabě Leonetto Cipriani, se aktivně účastnili bojů za nezávislost Itálie.
Přesto v těchto letech začali Korsičané pociťovat stále silnější náklonnost k Francii. Důvody jsou různé: Francouzský jazyk, který díky povinné základní škole začal pronikat mezi místní mládež, vysoká prestiž francouzské kultury, vědomí příslušnosti k velkému a mocnému státu, možnost dobře placeného zaměstnání jako státní zaměstnanci, a to jak na ostrově, tak na pevnině a v koloniích, vyhlídka na službu ve francouzské armádě během válek za dobytí koloniální říše, zavedení parníků, které drasticky zkrátily dobu cestování mezi pevninskou Francií a ostrovem, a v neposlední řadě sám Napoleon, jehož existence sama o sobě představovala neoddělitelné spojení mezi Francií a Korsikou. Díky všem těmto faktorům se Korsika kolem roku 1870 dostala do francouzského kulturního světa.