Válka v Tichomoří byla důležitá část druhé světové války, která se vedla v Asii, Tichém oceánu, Indickém oceánu a Oceánii. Šlo o geograficky největší bojiště války. Boje zahrnovaly bojiště v jihovýchodní Asii, druhou čínsko-japonskou válku a sovětsko-japonskou válku.

Druhá čínsko-japonská válka mezi Japonským císařstvím a Čínskou republikou probíhala od 7. července 1937, s tím, že nepřátelské akce probíhaly už od 19. září 1931 s japonskou invazí do Mandžuska.

Válka v Tichomoří jako součást světového konfliktu se datuje od 7. a 8. prosince 1941, kdy Japonci zaútočili na americkou základnu Pearl Harbor, napadli Thajsko a zaútočili na britské kolonie Malajsko, Singapur a Hongkong, jakož i na americké základny na ostrovech Wake a Guam a na Filipíny.John Costello, The Pacific War: 1941–1945, Harper Perennial, 1982Japan Economic Foundation, Journal of Japanese Trade & Industry, Volume 16, 1997

V tichomořské válce stáli spojenci proti Japonsku, kterému pomohlo Thajsko a v menší míře mocnosti Osy – Německo a Itálie. Odehrály se zde jedny z největších námořních bitev v historii, neuvěřitelně divoké bitvy i válečné zločiny, které vedly k obrovským ztrátám na životech. Válka vyvrcholila masivními spojeneckými nálety na Japonsko a svržením atomových pum na Hirošimu a Nagasaki, doprovázené vyhlášením války Sovětským svazem a invazí do Mandžuska a dalších území dne 9. srpna 1945, což způsobilo, že Japonci 15. srpna 1945 oznámili záměr vzdát se. Podepsání japonské kapitulace se uskutečnilo na palubě bitevní lodi USS Missouri v Tokijském zálivu dne 2. září 1945. Po válce ztratilo Japonsko všechna práva a nároky na své dřívější državy v Asii a Tichomoří a jeho suverenita byla omezena na čtyři hlavní domovské ostrovy a dalším menší ostrovy, jak je určili spojenci. Japonský šintoistický císař se prostřednictvím šintoistické směrnice vzdal velké části své autority a svého božského postavení, aby připravil půdu pro rozsáhlé kulturní a politické reformy.

Příčiny a vznik náhled|vlevo|1939 náhled|vlevo|Čínské ztráty v červnu 1941 během japonského bombardování města Čchung-čching náhled|vlevo|Bitva o Čchangte, Čína, podzim 1943 náhled|vlevo|Japonské bitevní lodě (odpředu dozadu) Jamaširo, Fusó, a Haruna Japonsko už v druhé polovině 19. století zdokonaluje průmysl a přestává být v izolaci. Ve 20. století se Japonsko stává velmocí, v rusko-japonské válce vítězí v roce 1905 Japonsko a později pomáhá Trojdohodě v 1. světové válce.

Na základě rusko-japonské války získalo Japonsko Korejský poloostrov a pak zahájilo okupaci Mandžuska, což byl vlastně začátek dalšího čínsko-japonského konfliktu. Mandžusko se stalo japonským satelitem a odrazovým můstkem k útoku dál do Číny i na sever proti Mongolsku a Sovětskému svazu.

Vzhledem k protisovětské náladě podepsalo Japonsko na konci listopadu 1936 s Německem Pakt proti Kominterně (později k Paktu proti Kominterně přistoupily Itálie, Maďarsko a Španělsko). Pakt proti Kominterně byl prvním spojenectvím Japonska s evropskými fašistickými a nacionálně socialistickými státy a byl předzvěstí pozdější užší spolupráce mezi Japonskem a evropskými fašistickými/nacistickými státy.

7. července 1937 došlo v Číně k incidentu na mostě Marca Pola a Japonsko zahájilo tažení proti Číně. Japonští militaristé předpokládali, že se jim podaří do několika týdnů svrhnout Kuomintangskou vládu generála Čankajška. Ovšem agresivní a bezohledný postup nevedl k jeho porážce, a tak se „čínský incident“ (jak Japonci nazývali válku v Číně) protáhl až do konce druhé světové války. Spojené státy a Velká Británie podporovaly generála Čankajška a dodávali mu zbraně a po vstupu Spojených států do války pak na území neokupované Číny postavili Američané několik svých základen. Tento „čínský incident“ pak nutil japonské velení shromažďovat zde stále větší síly, které nemohli použít jinde. Tato vleklá válka polykající obrovské prostředky měla za následek také značné hospodářské potíže.

V létě 1938 japonská vláda požadovala na sovětské vládě poupravení hranic. Japoncům šlo o významnou oblast u jezera Chasan, vzdálenou 100 kilometrů jihozápadně od Vladivostoku. Sovětská vláda jednoznačně odmítla, a tak japonští militaristé sáhli po zbraních. V červenci 1938 japonské oddíly překročily sovětské hranice u jezera Chasan. Sovětská armáda však zorganizovala protiútok a zatlačila japonské vojáky zase zpátky za sovětské hranice.

Japonští militaristé se poté rozhodli pro další úder, tentokrát do Mongolské lidové republiky. V květnu 1939 zahájili japonští vojáci útok z Mandžuska do Mongolska. Sovětský svaz, který s Mongolskem v březnu 1939 podepsal smlouvu o vzájemné pomoci, poslal Mongolům sovětská vojska na pomoc. Došlo ke krvavým bitvám u řeky Chalchyn, Sověti díky své přesile a modernímu pojetí boje zvítězili. Japonská vojska sice žádala o posily, aby provedla protiútok, ale samotný císař to zamítnul.

V září 1940 bylo stvrzeno spojenectví mezi Japonskem, Německem a Itálií — takzvaným Paktem tří (později se k němu připojily satelitní státy Rumunsko, Maďarsko, Finsko, Bulharsko, Slovensko, Chorvatsko a Thajsko). Tento pakt nahradil Pakt proti Kominterně a stalo se z něho mnohem užší spojenectví mezi militaristickým Japonskem a evropskými fašistickými státy.

Po porážce Francie v červnu 1940 se pak Japonci rozhodli využít momentální slabosti Francouzů a ovládnout Francouzskou Indočínu a využít jí jako nástupiště k dalším budoucím výbojům. Proto začalo japonské velení neustále tlačit na vichistickou vládu, až nakonec v červenci 1941 podepsal zástupce Vichy admirál François Darlan dohodu s Japonci o společné obraně Indočíny. Tím se Japonci stali pány celého francouzsko-indočínského území a bohatství a získali i dobrý odrazový bod pro příští agresi.

Spojené státy a Velká Británie do té doby počínání Japonska jen přihlížely. Japonské obsazení Indočíny bylo poslední kapkou, a tak Američané 25. července 1941 zmrazili japonská aktiva v USA, což znamenalo přerušení hospodářských styků, byly zastaveny všechny obchodní a finanční operace Japonců v USA, veškerá japonská konta v amerických bankách byla zablokována. Totéž provedly i další státy, se kterými Japonsko obchodovalo (britský Commonwealth a Nizozemská východní Indie například). Znamenalo to hlavně, že Japonci už nebudou mít dostatek železného šrotu, později ropy a dalších surovin potřebných na učinění svých výbojných plánů. Tím si Spojenci chtěli zařídit zastavení agresivních kroků japonských militaristů.

Opačný pohled do napjaté situace přináší mohutný americký program stavby válečných lodí z července 1940, který sice nebyl namířen přímo proti Japonsku, ale po jeho dokončení by vznikla taková nerovnováha, že by Japonské císařské námořnictvo nedokázalo zajistit ani obranné akce ve svých domácích vodách. Po 25. červenci 1941 a blokádě dovozu ropy si námořnictvo mohlo spočítat s přesností na barel a den, kde jeho lodě zůstanou stát. Svou rostoucí populaci už nedokázalo krmit ani šatit z vlastních zdrojů, Spojené státy zavedením restrikcií neměly ponětí o tom, na jak tenkém ledě japonské hospodářství spočívá. Po červencovém embargu nahradily v japonských velících kruzích velkou otázku, zda jít do války, tři menší: kdy, kde a jak.

Japonská vláda se sice snažila se Spojenými státy dohodnout, ale vláda USA prohlásila, že zruší zmražení japonských aktiv jen pod podmínkou, že budou ihned skončeny válečné akce v Číně a budou stažena japonská vojska z Indočíny. Na to však Japonci rozhodně nechtěli přistoupit. Potom Japonci Američanům předložili své návrhy, ty ale byly zamítnuty americkou vládou Franklina Roosvelta. Tak nakonec se Japonci rozhodli jít do války proti Spojeným státům, Velké Británii a Nizozemí. Hlavním cílem Japonska bylo zmocnit se důležitých surovinových zdrojů jako kaučuk, cín a železo v jihovýchodní Asii (Nizozemská východní Indie, Malajsie, Barma).

Velká Británie poslala dva obrněnce do Indického oceánu. Šlo o bitevní křižník HMS Repulse a bitevní loď HMS Prince of Wales. Toto loďstvo dostalo kódové označení Svaz Z a jeho vrchním velitelem se stal admirál Tom Phillips. Repulse a Prince of Wales měla následovat i letadlová loď HMS Indomitable, ale ta byla poškozena najetím na mělčinu. Věřilo se, že tento svaz Japonce odstraší od dalších agresivních kroků.

náhled|Spojenecká vylodění 1942–1945 Japonci také odvolali své plány útoku na Sovětský svaz, protože zoufale potřebovalo důležité suroviny, které mohli najít pouze v jihovýchodní Asii, zatímco na ruské Sibiři by tehdy Japonsko tyto důležité suroviny nenašlo. Dalším důvodem byly taky neúspěšné boje u jezera Chasan a v Mongolsku. Navíc japonská vláda očekávala, že Německo a jeho spojenci porazí Sověty během několika týdnů, a útok na SSSR byl odložen na rok 1942, kdy byla očekávána porážka Sovětského svazu a jeho ozbrojených sil.

7. prosince 1941 zaútočil svaz letadlových lodí viceadmirála Čúiči Naguma na americký přístav Pearl Harbor na Havaji a vyřadil tam několik amerických válečných plavidel a většinu amerických letadel zničil stojících na zemi. Ve stejný den (ale na druhé straně datové hranice, takže 8. prosince) pak japonská letadla napadla americká letiště na Filipínách a brzy na to začalo vyloďování japonských vojsk na Filipínách. Dalším cílem japonských militaristů bylo dobytí Hongkongu, Malajska, Singapuru, Barmy, Nizozemské východní Indie, dále Gilbertových ostrovů, obsazení Rabaulu, ostrovů Wake, Guam a dalších ostrovů.

8. prosince 1941 USA a Velká Británie a další státy vyhlásily Japonsku válku. Jedenáctého prosince 1941 zase Německo a Itálie (a za pár dní také ostatní státy z Paktu tří) vyhlásily válku Spojeným státům a válka se tak stala opravdu světovou.

Průběh války

1941

náhled|Potápějící se USS California Ráno 7. prosince 1941 (havajského času, 8. prosince tokijského času) svaz šesti japonských letadlových lodí bez vyhlášení války napadl svými palubními letadly americkou námořní základnu Pearl Harbor na Havajských ostrovech. O den později, 8. prosince 1941, USA vypověděly válku Japonsku.

Téhož dne došlo k zničujícímu náletu japonských letadel proti filipínským letištím. Při něm bylo zničeno 3/4 amerických stíhaček a 1/2 amerických bombardérů. Téhož dne došlo k prvním náletům na Hongkong a Singapur. Ještě do konce roku byly obsazeny ostrovy Guam (10. prosince) a Wake (22. prosince), britská základna Hongkong (24. prosince) a kapitulovalo britské Malajsko (11. prosince) při jehož obraně ztratilo britské námořnictvo v bitvě u Kuantanu svaz Z (bitevní loď Prince of Wales a bitevní křižník Repulse).

1942 Japonský postup

vlevo|náhled|Nálet na Darwin v únoru roku 1942 náhled|Japonský postup do poloviny roku 1942 Japonské síly stále rychle postupovaly. 19. ledna kapitulovalo Britské Borneo (Sarawak a Brunej), 23. ledna byl obsazen Rabaul, 15. února kapituloval Singapur a 9. března kapitulovala Jáva. Pád Singapuru označil britský premiér Winston Churchill za nejpotupnější porážku v dějinách Britského impéria. Kapitulaci Jávy předcházelo několik námořních bitev. V bitvách v Makassarském průlivu, v Badungském průlivu, v Jávském moři, v Sundském průlivu a v bitvě u Baweanu Japonci zvítězili nad silami ABDACOMu. Vítězné tažení Japonců pokračovalo dál. V březnu obsadili Buku, Bougainville a Shortlandské ostrovy, 23. března obsadili Andamany. Kromě toho provedli vylodění v Nové Guineji v Lae a Salamauy. 9. dubna kapituloval Bataan a 6. května kapituloval Corregidor – poslední odpor na severních Filipínách. Během začátku roku podnikli Japonci i několik významných náletů a to 19. února nálet na Darwin (Austrálie) a 5. a 9. dubna nálety na Cejlon.

Obrat

thumb|Výbuch na USS Lexington v závěru bitvy v Korálovém moři Jedinou významnější akcí Američanů byl nálet 16 bombardérů B-25B Mitchell na Tokio 18. dubna. Pak se situace začala obracet, neboť postup japonských pozemních jednotek byl zastaven ve vnitrozemí ostrova Nová Guinea a námořní síly nedokázaly zlomit odpor spojeneckého námořnictva, s nímž se střetly v bitvě v Korálovém moři.