Socialistická federativní republika Jugoslávie (zkratkou SFRJ), v letech 1945 až 1963 známá jako Federativní lidová republika Jugoslávie, běžně označovaná jako socialistická Jugoslávie, SFR Jugoslávie nebo jednoduše Jugoslávie, byl federativní mnohonárodní stát ve střední a jihovýchodní Evropě. Vznikla v závěru druhé světové války a trvala až do roku 1992, kdy došlo k rozpadu Jugoslávie v důsledku jugoslávských válek. Jugoslávii o rozloze 255 804 km² na Balkáně omývalo ze západu Jaderské moře a část sousedila s Itálií, na severu s Rakouskem a Maďarskem, na východě s Bulharskem a Rumunskem a s Albánií a Řeckem na jihu. Jednalo se o socialistický stát s vládou jedné strany řízený Svazem komunistů Jugoslávie. Tvořilo jí šest republik: Bosna a Hercegovina, Chorvatsko, Makedonie, Černá Hora, Srbsko a Slovinsko. V Srbsku leželo jugoslávské hlavní město Bělehrad a také dvě autonomní jugoslávské oblasti: Kosovo a Vojvodina.
Původ SFR Jugoslávie sahá k 26. listopadu 1942, kdy během druhé světové války vznikla Antifašistická rada národního osvobození Jugoslávie, aby odolala okupaci Království Jugoslávie silami osy. Po osvobození země byl sesazen král Petr II., zanikla monarchie a 29. listopadu 1945 byla vyhlášena Federativní lidová republika Jugoslávie. Nová komunistická vláda vedená Josipem Brozem Titem stála na začátku studené války na straně východního bloku, ale po roztržce mezi Titem a Stalinem v roce 1948 prosazovala politiku neutrality; stala se jedním ze zakládajících členů Hnutí nezúčastněných zemí a přešla z plánované ekonomiky k tržnímu socialismu.
Po Titově smrti 4. května 1980 se jugoslávská ekonomika začala hroutit, což zvýšilo nezaměstnanost a inflaci. Hospodářská krize vedla koncem 80. a začátkem 90. let k rostoucímu etnickému nacionalismu a politickým neshodám. S pádem komunismu ve východní Evropě selhaly snahy o přechod v konfederaci; dvě nejbohatší republiky, Chorvatsko a Slovinsko, se oddělily a získaly určité mezinárodní uznání v roce 1991. Federace se rozpadla podél hranic federativních republik, což uspíšil začátek jugoslávských válek a federace se formálně rozpadla 27. dubna 1992. Dvě republiky Srbsko a Černá Hora zůstaly v obnoveném státě známém jako Svazová republika Jugoslávie nebo FR Jugoslávie, ale tento stát nebyl mezinárodně uznán jako oficiální nástupnický stát SFR Jugoslávie. Zpětně se dnes běžně používá název bývalá Jugoslávie.
Historie
Druhá světová válka
náhled|Mapa Jugoslávie s rozdělením národního území a okupačních zón 6. dubna 1941 byla Jugoslávie napadena mocnostmi Osy vedenými nacistickým Německem; do 17. dubna 1941 byla země plně obsazena a brzy byla Osou rozdělena. Jugoslávský odboj byl brzy nastolen ve dvou formách – Královské jugoslávské armádě ve vlasti a Komunistickými jugoslávskými partyzány. Partyzánským nejvyšším velitelem byl Josip Broz Tito a pod jeho velením začalo hnutí brzy zakládat „osvobozená území“, která přitahovala pozornost okupačních sil. Na rozdíl od různých nacionalistických milicí působících v okupované Jugoslávii byli partyzáni panjugoslávským hnutím prosazujícím „bratrství a jednotu“ jugoslávských národů a reprezentující republikánské, levicové a socialistické prvky jugoslávského politického spektra. Koalice politických stran, frakcí a prominentních jednotlivců za hnutím byla Lidová osvobozenecká fronta (Jedinstveni narodnooslobodilački front, JNOF), vedená Komunistickou stranou Jugoslávie (KPJ).
Fronta vytvořila reprezentativní politický orgán, Antifašistickou radu národního osvobození Jugoslávie (AVNOJ, Antifašističko Veće Narodnog Oslobođenja Jugoslavije).Tomasevich, Jozo; War and Revolution in Yugoslavia, 1941–1945: Occupation and Collaboration, Volume 2; Stanford University Press, 2001 AVNOJ, která se poprvé sešla v partyzány osvobozeném Bihaći dne 26. listopadu 1942 (první zasedání AVNOJ), prohlásila status jugoslávského poradního shromáždění (parlamentu).Lampe, John R.; Yugoslavia as History: Twice There Was a Country; Cambridge University Press, 2000
Během roku 1943 začali jugoslávští partyzáni přitahovat vážnou pozornost německých sil. Ve dvou hlavních operacích, Fall Weiss (leden až duben 1943) a Fall Schwartz (15. května až 16. června 1943), se Osa pokusila jednou provždy potlačit jugoslávský odpor. V bitvě na Neretvě a bitvě na Sutjesce se 20 000 členů hlavní partyzánské operační skupiny zaměstnalo asi 150 000 kombinovaných vojáků Osy. V obou bitvách se skupině navzdory těžkým ztrátám podařilo vyhnout se pasti a stáhnout se do bezpečí. Partyzáni byli silnější než dříve a nyní dokázali obsadit významnější části Jugoslávie. Události značně zvýšily postavení partyzánů a zajistily jim příznivou pověst mezi jugoslávským obyvatelstvem, což vedlo ke zvýšenému náboru. 8. září 1943 fašistická Itálie kapitulovala před spojenci a jejich okupační zóna v Jugoslávii zůstala pro partyzány otevřená. Tito využil událostí a zakrátko osvobodil dalmatské pobřeží a zdejší města. To zajistilo italské zbraně a zásoby pro partyzány, dobrovolníky z měst dříve anektovaných Itálií a italské rekruty přecházející ke Spojencům (Garibaldiho divize). Po tomto příznivém řetězci událostí se AVNOJ rozhodla sejít podruhé – nyní v Partyzány osvobozeném městě Jajce. Druhé zasedání AVNOJ trvalo od 21. do 29. listopadu 1943 (těsně před a během Teheránské konference) a dospělo k řadě významných závěrů. Nejvýznamnějším z nich byl vznik Demokratické federální Jugoslávie; státu, který by byl federací šesti rovnoprávných jihoslovanských republik (na rozdíl od údajné srbské převahy v předválečné Jugoslávii). Rada rozhodla o „neutrálním“ názvu a záměrně ponechala otázku „monarchie vs. republika“ otevřenou a rozhodla, že Petru II. bude umožněn návrat z exilu v Londýně pouze po příznivém výsledku celojugoslávského referenda o této otázce. AVNOJ mimo jiné rozhodla o vytvoření prozatímního výkonného orgánu, Národní rady pro osvobození Jugoslávie (NKOJ, Nacionalni komitet oslobođenja Jugoslavije), kterým byl Tito jmenován předsedou vlády. Po dosažení úspěchu v střetnutích v roce 1943 získal Tito také hodnost maršála Jugoslávie. Příznivé zprávy také přišly z Teheránské konference, když Spojenci dospěli k závěru, že Partyzáni budou uznáni jako spojenecké jugoslávské hnutí odporu a že jim budou poskytnuty zásoby a válečná podpora proti okupaci Osy.
Když se v roce 1944 válka obrátila proti silám Osy, partyzáni nadále drželi významné části jugoslávského území. Se spojenci v Itálii byly jugoslávské ostrovy v Jaderském moři útočištěm odporu. 17. června 1944 se na partyzánské základně na ostrově Vis konala konference mezi Titem, předsedou vlády NKOJ (zastupující AVNOJ), a Ivanem Šubašićem, předsedou královské jugoslávské exilové vlády v Londýně.Martin, David; Ally Betrayed: The Uncensored Story of Tito and Mihailovich; New York: Prentice Hall, 1946 Závěry, známé jako dohoda Tito–Šubašić, poskytly královo uznání AVNOJ a Demokratické federální Jugoslávie (DFY) a stanovily ustavení společné jugoslávské koaliční vlády v čele s Titem se Šubašićem jako ministrem zahraničí. AVNOJ byl potvrzen jako prozatímní jugoslávský parlament. Exilová vláda Petra II. v Londýně, částečně kvůli tlaku Spojeného království,Walter R. Roberts. Tito, Mihailović, and the allies, 1941–1945. Duke University Press, 1987. Pp. 288. recognized the state in the agreement, signed on 17 June 1944 between Šubašić and Tito. uznala stát v dohodě, podepsané 17. června 1944 mezi Šubašićem a Titem. Zákonodárným orgánem demokratické republiky bylo po listopadu 1944 Prozatímní shromáždění.Vojislav Koštunica, Kosta Čavoški. Party pluralism or monism: social movements and the political system in Yugoslavia, 1944–1949. East European Monographs, 1985. Pp. 22. Dohoda Tito-Šubašić z roku 1944 prohlásila, že stát je pluralitní demokracií, která zaručuje: demokratické svobody; osobní svobodu; svobodu slova, shromažďování a náboženství; a svobodný tisk.Sabrina P. Ramet. The three Yugoslavias: state-building and legitimation, 1918–2005. Bloomington, Indiana, USA: Indiana University Press. Pp. 167–168. V lednu 1945 však Tito přesunul důraz své vlády od důrazu na pluralitní demokracii a tvrdil, že ačkoli přijímá demokracii, prohlašuje, že není potřeba více stran, protože tvrdil, že více stran zbytečně uprostřed válečného úsilí Jugoslávie rozděluje a že Lidová fronta zastupuje veškerý jugoslávský lid. Hlavním hnutím ve vládě byla koalice Lidová fronta v čele s KPJ a jejím generálním tajemníkem Titem. Mezi další politická hnutí, která se připojila k vládě, patřilo hnutí „Napred“ reprezentované Milivojem Markovićem. Bělehrad, hlavní město Jugoslávie, byl osvobozen s pomocí sovětské Rudé armády v říjnu 1944 a sestavení nové jugoslávské vlády byl odloženo na 2. listopadu 1944, kdy byla podepsána Bělehradská dohoda a byla vytvořena prozatímní vláda. Dohody také počítaly s případnými poválečnými volbami, které by určily budoucí systém vlády a ekonomiky státu.
V roce 1945 partyzáni vytlačovali síly Osy a osvobozovali zbývající části okupovaného území. Dne 20. března 1945 zahájili partyzáni svou všeobecnou ofenzívu s cílem zcela vypudit německé a zbývající kolaborující síly. Do konce dubna 1945 byly osvobozeny zbývající severní části Jugoslávie a kusy jihoněmeckého (rakouského) a italského území kolem Terstu byly obsazeny jugoslávskými jednotkami. Jugoslávie byla nyní opět plně nedotčeným státem, jehož hranice velmi připomínaly jejich podobu před rokem 1941 a partyzáni si ji představovali jako „demokratickou federaci“, včetně šesti federativních států: Federativního státu Bosna a Hercegovina (FS Bosna a Hercegovina ), Federativní stát Chorvatsko (FS Chorvatsko), Federativní stát Makedonie (FS Makedonie), Federativní stát Černá Hora (FS Černá Hora), Federativní stát Srbsko (FS Srbsko) a Federativní stát Slovinsko (FS Slovinsko).Ramet, Sabrina P.; The Three Yugoslavias: State-building and Legitimation, 1918–2005; Indiana University Press, 2006 Povaha vlády však zůstávala nejasná a Tito se velmi zdráhal začlenit exilového krále Petra II. do poválečné Jugoslávie, jak požadoval Winston Churchill. V únoru 1945 Tito uznal existenci Regentské rady zastupující krále: prvním a jediným aktem rady, jak byla ustanovena 7. března, však bylo vyhlásit novou vládu pod Titovým předsednictvím.Walter R. Roberts, Tito, Mihailović, and the allies, 1941–1945, Duke University Press, 1987, pages 312–313 Povaha státu byla bezprostředně po válce stále nejasná a 26. června 1945 vláda podepsala Chartu Organizace spojených národů, která jako oficiální název používala pouze Jugoslávii, bez odkazu na království nebo republiku.Reports of Judgments, Advisory Opinions and Orders, United Nations Publications, 2006, page 61Konrad G. Bühler, State Succession and Membership in International Organizations: Legal Theories Versus Political Pragmatism, Brill, 2001, page 252 Jako hlavu státu král 7. března jmenoval do své regentské rady ústavní právníky Srđana Budisavljeviće, Ante Mandiće a Dušana Sernce. Tím král zmocnil svou radu, aby vytvořila společnou dočasnou vládu s NKOJ a přijala Titovu nominaci na premiéra první normální vlády. Regentská rady zmocněna králem tak přijal Titovu nominaci dne 29. listopadu 1945, kdy byla vyhlášena Federativní lidová republika. Tímto bezpodmínečným předáním pravomocí král Petr II abdikoval v Titův prospěch.Charles D. Pettibone (2014) The organization and order of battle of militaries in World War II , Trafford Publishing, Bloomington, Indiana SAD, p.393. Toto datum, kdy se podle mezinárodního práva zrodila druhá Jugoslávie, bylo od té doby označeno jako jugoslávský státní svátek Den republiky, nicméně po přechodu komunistů na autoritářství byl tento svátek oficiálně změněn na zasedání AVNOJ v roce 1943, které bylo shodou okolností proběhlo ve stejný den v roce."29 November, Yugoslavia: Day of the Republic" , Faculty of Humanities Research Projects page, University of Oslo, Norway. Publication date: 24 August 2008.
Poválečné období