náhled|Thomas Henry Huxley, autor a zastánce termínu agnosticismus v r. 1857, tři roky před tím, než se začal zabývat konceptem agnosticismu. Agnosticismus je názor, že pravdivost některých tvrzení, zejména těch, která se týkají existence či neexistence jakéhokoliv boha, se nedá prokázat ani vyvrátit a že totéž platí i pro další, zejména náboženská a metafyzická tvrzení. Agnosticismus je někdy používán k označení celkově zpochybňujícího či skeptického postoje, zvláště k náboženským otázkám. V jistém smyslu se v případě agnosticismu nejedná ani tak o světonázor či přesvědčení, jako spíše o určitý druh metodického přístupu k rozporům a vztahům mezi vírou (zvl. náboženskou) a věděním (ve smyslu vědecky prokazatelného poznání).
Termín agnostik („agnostic“) začal razit poprvé Thomas Henry Huxley, slavný anglický biolog a propagátor darwinismu, v roce 1876, jeho podstatou se zabýval již od roku 1860. Způsob agnostického uvažování se však objevuje v průběhu celé historie filosofického myšlení, např. u řeckých filosofů Prótagora, Pyrrhóna a Karneada či ve védské literatuře a dalších.
Díky Huxleyho aktivitě při prosazování termínu ho převzalo mnoho myslitelů, a přestože pro Huxleyho byl agnosticismus metodou, jak pohlížet na vědecká a náboženská tvrzení „zvenčí“, je dnes často chápán jako „přechodový most“, střední či „váhavá“ pozice mezi teismem a ateismem.
Etymologie Termín agnosticismus vznikl spojením řeckého záporu ἀ- se slovem γνῶσις (gnósis = poznání), á-gnósis tedy znamená nemožnost poznání: nepoznatelnost.
Konceptem agnosticismu se Huxley zabýval přibližně od r. 1860 a poprvé termín použil v roce 1876 ve svém projevu na zasedání anglické Metafyzické společnosti (Metaphysical Society), v němž popsal svou filosofii, odmítající jakoukoliv možnost duchovních či mystických poznání. Dřívější autority křesťanské církve totiž slovo gnósis používaly ve smyslu „duchovní poznání“. Agnosticismus nelze ovšem plést dohromady s náboženskými postoji, vymezujícími se proti starověkým náboženským herezím, jako byl třeba gnosticismus, Huxley používal termín v mnohem širším a abstraktnějším smyslu,American Heritage Dictionary, 2000, heslo agnostic (anglicky) chápal ho nikoliv jako víru či vyznání, ale jako metodu skeptického základního výzkumu, přinášejícího důkazy.
Počátkem 21. století se ve vědecké literatuře, zabývající se neurovědou a psychologií, začal objevovat termín „agnostic“ ve smyslu „nelokalizovatelný“.Oxford English Dictionary, Additions Series, 1993 (anglicky) V technické, počítačové a marketingové literatuře ve stejné době získalo slovo „agnostický“ význam „nezávislý“ či „univerzální“. Např. „platformě agnostický“ je označení softwaru, který může běžet pod libovolným operačním systémem. Obdobně existuje termín „hardware agnostic“ označující softwarovou platformu kterou je možné provozovat na různých typech hardwaru atd.
Další definice
Za základní a výchozí bychom měli brát definici otce termínu Thomase Henryho Huxleyho. Agnosticismus je totiž ostře napadán jak teisty, tak ateisty. Je proto třeba mít na paměti, že definice stoupenců obou těchto „táborů“ se od původního smyslu, tak jak jej formuloval Huxley, mohou lišit mj. i právě proto, aby se pak snadněji vyvracely.
Podle Huxleyho je agnosticismus důslednou aplikací principu, který lze vyjádřit: pozitivně: „ve věcech myšlení následujte vlastní rozum až tam, kam vás zavede, bez ohledu na cokoliv jiného“ negativně: „ve věcech myšlení neberte za jisté úsudky, jež nejsou či nemohou být dokázány“
Nejčastěji používanou definicí v Česku počátkem 21. století je, že „agnosticismus je filosofický názor tvrdící, že existenci čehokoli, co nelze poznat zkušeností, tedy např. Boha, nemůžeme ani dokázat, ani vyvrátit.“ Tato definice však vychází z (preagnostika) Davida Huma (viz níže).
Ottův slovník naučný s kritickou glosou definuje agnosticismus jako přesvědčení o nepoznatelnosti Boha, světového celku, duševního principu, prvních příčin a posledních účelů a o nemožnosti rozřešiti vlastní záhadu hmoty, ducha, prostoru, času, síly a hybu. Tato definice však vychází z (preagnostika) Augusta Comta (viz níže).
Někteří teisté, např. český katolický teolog, kněz Tomáš Halík, definují agnosticismus jako „vágní náboženskost“ či „něcismus“ (tvrzení: „v Boha církví nevěřím, ale ,něco‘ nad námi musí být“), resp. náboženský diletantismus (T. G. Masaryk).
Někteří skeptikové odmítají ztotožňování agnosticismu se skepticismem. Jeden z nejvýznamnějších antických skeptiků, Sextus Empiricus, vyčleňuje skeptickému postoji zcela zvláštní místo a zapovídá ho směšovat jak s dogmatismem, tak s agnosticismem (resp. s jejich argumentací, termíny jsou až pozdější).
Oproti předchozímu americký novinář Ron Rosenbaum označuje v „Agnostickém manifestu“ („An Agnostic Manifesto“) z roku 2010 agnosticismus za krajní skepticismus: „Agnosticismus není ateismus nebo teismus. Je radikálním skepticismem pochybujícím o možnosti jistoty, opozicí vůči nezaručeným jistotám nabízeným ateismem i teismem.“ (Manifest vzbudil velkou diskusi, ale byl ostře kritizován pro autorovu minimální erudici a špatnou orientaci v základních pojmech.)
Druhy agnosticismu Australský filosof a religionista Graham Robert Oppy (* 1960) uvádí dva základní typy agnosticismu: 1. Silný agnosticismus „Rozumný člověk je povinen odmítnout řešení otázky Boží existence.“Silný (nebo též striktní, přísný, tvrdý, uzavřený, pozitivní nebo absolutní) agnosticismus v zásadě popírá jakoukoliv možnost poznání Boha, bohů nebo jiné nejzazší jsoucnosti, protože jakoukoliv osobní zkušenost je možné potvrdit nebo vyvrátit zase jenom další subjektivní zkušeností. 2. Slabý agnosticismus „Rozumný člověk nevidí důvod, proč by se otázka Boží existence neměla řešit, i když ji zatím za vyřešenou nepovažuje.“Slabý (nebo též empirický, mírný, měkký, otevřený, negativní nebo dočasný) agnosticismus připouští, že otázka existence nebo neexistence Boha dosud nebyla zodpovězena, ale že je teoreticky ověřitelná, pokud se objeví další důkazy.
V mírném rozporu s Oppym i Huxleyem (tj. bez důrazu na důkaz), ale „lidověji“ bývá silný a slabý agnosticismus charakterizován výpověďmi: 1. Silný agnostik: „Já to nevím a ty to také nevíš.“ 2. Slabý agnostik: „Já to nevím, ale ty to možná víš.“
Britský biolog a evolucionista Richard Dawkins (který ovšem jinak agnosticismus kritizuje z ateistických pozic, viz níže), rozlišuje několik druhů agnosticismu a člení je dvěma způsoby: Členění TAP a PAPBoží blud, str. 68 1. TAP – dočasný agnosticismus v praxi („Temporary Agnosticism in Practice“) „legitimní nerozhodnost v situaci, kdy odpověď existuje, ale zatím jsme k ní nedošli (nemáme dostatek důkazů, nerozumíme jim, nemáme dostatek času na jejich rozluštění“– odpovídá v podstatě slabému agnosticismu 2. PAP – trvalý agnosticismus z principu („Permanent Agnosticism in Principle“) „přesvědčení, že některé otázky nelze nikdy zodpovědět bez ohledu na množství shromážděných důkazů, protože u některých otázek důkazy nelze aplikovat (např. otázka, zda skutečně vidíte stejnou červenou jako já)“– odpovídá v podstatě silnému agnosticismu
Členění na škále teista/ateista (dle pravděpodobnosti, jakou přisuzuje existenci Boha) 1. Vyšší než 50 % Prakticky vzato agnostik, který tíhne k teismu „Jsem velmi nerozhodný, ale spíš bych v Boha věřil.“ 2. Přesně 50 % Zcela nestranný agnostik „Existence a neexistence Boha jsou přesně stejně pravděpodobné.“ 3. Nižší než 50 % Prakticky vzato agnostik, který tíhne k ateismu „Nevím, jestli Bůh existuje, ale spíš bych byl skeptický.“
Argumenty agnosticismu náhled|David Hume na obraze Allana Ramsaye z r. 1766
David Hume Skotský osvícenský filosof David Hume (1711–1776) tvrdil, že smysluplné výroky o universu jsou vždy podmíněny určitou mírou pochybnosti, a je skeptikem v tom smyslu, že nepřipouští žádnou jistotu v poznání předmětů zkušenosti, tedy v poznání předmětů, které neexistují mimo vědomí.Zkoumání o lidském rozumu, kap. XI. „O zvláštní prozřetelnosti a budoucnosti.“:„Když usuzujeme z běhu přírody na určitou rozumnou příčinu, která dala řád vesmíru a uchovává jej, držíme se zásady nejisté – tato věc je mimo dosah lidské zkušenosti, je proto zcela zbytečná.“ Hume dále tvrdí, že velká část metafyziky není věda,Zkoumání o lidském rozumu, kap. I. „O různých druzích filosofie.“: (Velká část metafyziky) „...není věda – buď vzniká z marného úsilí lidské ješitnosti, která by chtěla proniknout do rozumu nepřístupných věcí, nebo z podvodu lidských pověr.“ popírá průkaznost zázrakůZkoumání o lidském rozumu, kap. X. „O zázracích.“:„zázrak je porušení přírodních zákonů, a protože tyto zákony byly stanoveny pevnou a nezměnitelnou zkušeností, důkaz proti zázrakům je již ze samé povahy věci dokonalý. Vůči každému zázraku musí být jednotná zkušenost, jinak by si taková příhoda tento název nezasloužila. Z jednotné zkušenosti se tvoří důkaz a máme tu přímý a úplný důkaz z povahy věci proti existenci jakéhokoli zázraku, tento důkaz nelze vyvrátit a nelze nabýt víry v zázrak, leda opačným a usvědčujícím důkazem.“ i autoritu Bible,Zkoumání o lidském rozumu, kap. X. „O zázracích.“:„všeobecně se má za to, že autorita Písma i tradice je založena na svědectví apoštolů, kteří byli očitými svědky těch zázraků Spasitele, kterými prokázal své božské poslání. Naše důkazy pro pravdivost křesťanství jsou tedy slabší než důkazy pro pravdivost našich smyslů. Písmo ani tradice nemají takovou průkaznost jako smysly.“ kritizuje věřící jako antropocentristy a egoistyZkoumání o lidském rozumu, kap. XI. „O zvláštní prozřetelnosti a budoucnosti.“: „Velkým zdrojem našich omylů je, že na místo Nejvyšší bytosti mlčky stavíme sebe a soudíme, že si při každé příležitosti bude počínat tak, jak bychom v její situaci považovali za rozumné a vhodné“ a odmítá motivy odměny a trestu v křesťanské morálce.Zkoumání o lidském rozumu, kap. XI. „O zvláštní prozřetelnosti a budoucnosti.“:„Všechna filosofie a náboženství nejsou nikdy s to nás přenést za obvyklý běh zkušeností. Z nábož. hypotézy nelze vyvozovat žádný nový fakt; žádnou událost z ní nemůžeme předvídat nebo předpovídat; žádnou jinou odměnu nemůžeme čekat; žádného jiného trestu se nemusíme bát, než jak to všechno známe ze skutečného života a pozorování. Lidé dělají různé závěry z víry v Boží jsoucnost a předpokládají, že Bůh bude stíhat neřesti tresty a ctnosti odměňovat, kromě odměn a trestů, které se už vyskytují v obvyklém běhu přírody. Jsou-li tyto jejich názory správné nebo ne, na tom nezáleží. Jejich vliv na jejich život a jednání musí být stále stejný.“ Hume však zároveň zpochybňuje i možnost důkazu Boží neexistence a požaduje po vědě, aby se zabývala pouze věcmi, které je možno pokládat za evidentní, protože jejich skutečnost je prokazována jednotnou lidskou zkušeností. Zkoumání o lidském rozumu, kap. XII. „O akademické neboli skeptické filosofii.“:„Nebytí nějaké bytosti je idea tak jasná a zřetelná jako její bytí. Věta, která tvrdí, že něco není, je stejně myslitelná a pochopitelná jako věta, která tvrdí, že něco je. Existenci nějaké bytosti lze tedy dokázat jen důvody z její příčiny nebo účinku; tyto důkazy vycházejí jen ze zkušenosti. Uvažujeme-li a priori, může se zdát, že všechno je s to způsobit všechno. Jen zkušenost nás poučuje o povaze a mezích příčiny a účinku a umožňuje nám usuzovat o existenci jednoho předmětu z existence druhého. Takový je základ mravního uvažování, které tvoří větší část lidského vědění a je pramenem všeho lidského chování a jednání.“
Immanuel Kant