thumb|Památník parašutistům, kteří provedli atentát na Reinharda Heydricha thumb|Památník na budově Petschkova paláce, uctívající památku umučených obětí okupace
Československý odboj (1939–1945), zvaný též druhý československý odboj, bylo odbojové hnutí, které se začalo formovat bezprostředně po německé okupaci Čech a Moravy a založení Slovenského státu v březnu 1939 a skončil s porážkou nacistického Německa a osvobozením posledních částí Československa v roce 1945. Dělí se na „domácí“ (působící na území Protektorátu Čechy a Morava a Slovenského státu před jeho osvobozením Spojenci) a „zahraniční“ (působící v zahraničí). Domácí odboj se dělí na „komunistický“ (k největší aktivizaci došlo až v roce 1941) a „demokratický“. Zahraniční odboj pak je dělen na „východní“ (1. československý armádní sbor, 1. československá smíšená letecká divize v SSSR) a „západní“ (československé vojenské pozemní jednotky na Západě, československé perutě v RAF), podle zaměření se potom dělí na politický a vojenský.
Zmíněná rozdělení však nemohou být brána jako definitivní, neboť jedinci z řad komunistů se přidávali v rozporu s oficiální linií strany k odboji proti nacismu již v roce 1939 a někteří příslušníci zahraničního odboje válčili na obou frontách. V době komunistického Československa byl význam západního a demokratického odboje minimalizován a jeho účastníci pronásledováni a vězněni. Význam komunistického a části východního odboje byl oproti tomu zveličován (např. tvrzeními, že komunisté vzdorovali nacistické okupaci od počátku), přesto byla v období 50. let i řada účastníků východního odboje vězněna.
Zahraniční odboj thumb|left|„Váš československý spojenec“, britský plakát přibližující československé exilové vojsko. Na plakátu četař Jan Hrubý, příslušník výsadku Bioscop. Od jarních měsíců roku 1939 odešlo mnoho (zejména mladých) lidí do zahraničí, aby mohli bojovat proti Německu. 17. října 1939 vznikl v Paříži Československý národní výbor v čele s Edvardem Benešem, který se stal reprezentantem československé emigrace. Beneš se snažil, aby demokratické státy anulovaly Mnichovskou dohodu.
Po pádu Francie se přesunul do Londýna, kde vznikla československá exilová vláda. V čele exilové vlády stál prezident, jímž byl Edvard Beneš, předsedou vlády byl monsignor Jan Šrámek, dále byla zřízena státní rada, ve funkci parlamentu. Tyto orgány byly již v roce 1940 uznány prozatímně, roku 1942 hlavními velmocemi definitivně, přičemž byly odvolány podpisy Francie a Velké Británie pod Mnichovskou dohodou. Londýnské československé ministerstvo národní obrany provádělo řídící a organizační činnost jednak ve vztahu k odboji v protektorátu, jednak zastřešovalo zahraniční bojová uskupení československých vojenských jednotek.
Komunistické zahraniční centrum odboje sídlilo v Moskvě. V jeho čele stáli Klement Gottwald, Rudolf Slánský, Ján Šverma a Václav Kopecký. Až do přepadení SSSR nacistickým Německem 22. června 1941 byla tato skupina spíše v exilu, protože Stalin i Kominterna považovali střetnutí evropských států za válku imperialistickou a odmítali jakoukoliv podporou odboje proti Německu.Luža R., V Hitlerově objetí, str. 55 Od druhé poloviny roku 1941 však došlo k její aktivizaci, přičemž plnila podobné úkoly jako londýnská vláda, avšak její zaměření bylo na československé jednotky v Sovětském svazu a na československý domácí komunistický odboj proti okupaci.
Počátky zahraničního odboje
Když německá armáda v březnu 1939 obsadila zbytek českých zemí, uprchlo z nově ustanoveného Protektorátu Čechy a Morava množství příslušníků bývalé československé armády, kteří se nesmířili s okupací vlasti. Značná část z těchto uprchlíků překročila hranice do sousedního Polska, načež byla v Krakově ustavena československá vojenská skupina. Tolerováním narůstajícího počtu československých dobrovolníků však tehdy Polsko nechtělo zkomplikovat své vztahy s Německem a proto bylo rozhodnuto o další evakuaci tohoto vojenského uskupení do Francie. Do srpna 1939 bylo z Polska do Francie odesláno pět transportů s 1159 muži. Další přibližně tisícovka dobrovolníků však zůstala v Polsku až do zahájení německé invaze v září 1939. Poláci až poté schválili ustanovení oficiálně uznané vojenské jednotky známé jako Legie Čechů a Slováků pod velením generála Lva Prchaly. Po porážce polské armády musela většina československých vojáků ustoupit na území okupované Rudou armádou, menší části se podařilo uniknout na území Rumunska.
Boje ve Francii
Velká Británie a Blízký východ náhled|vlevo|Českoslovenští piloti 310. stíhací perutě RAF v září 1940
Východní fronta
Domácí odboj Protektorát Čechy a Morava Součástí domácího odboje bylo několik odbojových skupin. Již krátce po Mnichovské dohodě se začala vytvářet odbojová skupina Politické ústředí (PÚ), která vycházela z toho, že dříve či později bude okupován i zbytek Československa.
Další skupinou byl Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ), který byl pokračováním Výboru pro pomoc demokratickému Španělsku z poloviny třicátých let a navazoval na petiční akci Věrni zůstaneme z května 1938 v době první mobilizace. Organizace byla složena z významných osobností a sympatizantů levice ze sociální demokracie a národních socialistů. Bývalí českoslovenští vojáci založili v březnu 1939 Obranu národa (ON). Na počátku roku 1940 PÚ, PVVZ a ON vytvořily Ústřední vedení odboje domácího (ÚVOD), které si vytyčilo za úkol sjednocení domácího odboje a koordinaci akcí.Pacner (2012), s. 215.
náhled|vlevo|Titulní strany ilegálních tiskovin Dále byly založeny skupiny Přípravný revoluční národní výbor, Rada tří, Zpravodajská brigáda, Sokolská revoluční rada a mnoho menších odbojových hnutí s regionálním významem. Po přepadení Sovětského svazu v červnu 1941 se aktivizoval i komunistický odboj, který již od srpna roku 1939 vydával ilegální Rudé právo. V létě 1941 bylo vytvořeno II. ilegální vedení KSČ v čele se Zikou. Na Moravě vzniklo zemské vedení KSČ, které vydávalo ilegální noviny Hlasy z podzemí, od října roku 1942 Moravskou rovnost. Ilegální noviny a časopisy, mezi něž patřil Český kurýr, V boj, tzv. Detektivky (tiskoviny maskované přebalem laciných detektivních románů) a další vydávaly všechny složky odboje.
Domácí odboj organizoval a prováděl všechny formy odporu proti německé okupační moci, přičemž byl několikrát oslaben zásahem německých bezpečnostních složek, průnikem konfidentů gestapa či vyhlášením stanného práva a s ním spojeného teroru. Když se však v září 1941 stal zastupujícím říšským protektorem Reinhard Heydrich, nechal zlikvidovat prakticky celou první generaci odbojářů, a to včetně předsedy protektorátní vlády Aloise Eliáše. Teprve v zimě 1942 se začaly utvářet nové skupiny odbojářů.Pacner (2012), s. 216.
náhled|Kounicovy koleje v Brně se za nacistické okupace staly místem internace a poprav českých odbojářů. Celkem zde mělo být popraveno okolo 800 lidí. Britští zpravodajci vysoce hodnotili zpravodajské informace z Protektorátu, které dodávali zejména bývalí vojenští zpravodajci. Do sabotážních akcí se zapojila většina železničářů. Mnoho jich za tuto činnost položilo životy. Do odboje se zapojili i zaměstnanci pošt; ministerstvo pošt v roce 1946 uvádělo, že během okupace bylo popraveno 116 poštovních zaměstnanců a že v káznicích a koncentračních táborech zahynulo 209 zaměstnanců.
Politické cíle demokratického odboje po skončení války se lišily v podstatě jen v míře důraznosti. Nikdo se nechtěl vrátit k systému parlamentní demokracie první republiky, aniž by odmítal masarykovské principy. Šlo zejména o myšlenku obnovy původních hranic Československa, vládu Národní fronty bez opozice, bezpečnostní napojení na Sovětský svaz, vyhnání části kolaborujících nebo všech českých Němců, levicová sociální orientace.PITHART Petr, DIENSTBIER Jiří, (VONDRA Alexandr, DUHAN Peter): Názory a argumenty: O zahraniční politice ČR, 28:00 až 30:30 minuta. Český rozhlas 6, 30. září 2007Vrabec Václav: Odsun a domácí odboj in Listy. 2003
Komunistická část odboje žádný vlastní program neměla, neboť se ideově řídila směrnicemi Komunistické internacionály. Potýkala se také s problémem vyrovnání se s paktem o neútočení Ribbentrop–Molotov. Teprve později vzniká programový koncept o přípravě socialistické revoluce v obnoveném státě.Kučera, Vladimír, Kuklík Jan, Koura Petr, Uhlíř Jan B.: Historie.cs: Druhý odboj Česká Televize 24. 4. červen 2008
Odboj ve Slovenském státě
S rozbitím Československa došlo 14. března 1939 k vytvoření formálně samostatné Slovenské republiky, která však reálně spadala mezi satelity nacistického Německa. U většiny Slováků, kteří si v prvních letech existence nového státu plně neuvědomovali omezenou míru jeho suverenity, vzbuzovalo vytvoření Slovenského státu zesílenou národní hrdost. Většinové ztotožnění slovenské společnosti s novým režimem pak zajistila hospodářská konjunktura způsobená německými vojenskými zakázkami a s tím spojené zlepšení sociálních podmínek značné části místního obyvatelstva.Křen Dvě století střední Evropy (2005). Str. 511 - 512.
thumb|left|Příslušníci 11. dělostřeleckého protilietadlového pluku 1. československé armády na Slovensku, kteří se zúčastnili bojů Slovenského národního povstání Výše zmíněné důvody z počátku značně oslabovaly opozici luďáckého režimu. Přesto se proti Slovenskému státu postupně profilují jeho domácí odpůrci. Přirozenými nepřáteli zdejšího klerofašistického režimu byli slovenští komunisté, příslušníci evangelických církví, příznivci znovuobnovení jednotného Československa a židé.Křen Dvě století střední Evropy (2005). Str. 512. Část nespokojených Slováků navíc zamířila do exilu, kde po vypuknutí války spolu se slovenskými krajany často vstupovali do československých jednotek budovaných v zahraničí. Odboj na území Slovenského státu zesílil po napadení Sovětského svazu v roce 1941. Teprve tehdy se obyvatel prostřednictvím přídělového systému dotkly válečné útrapy, na východní frontě utrpěly slovenské jednotky nezanedbatelné ztráty a režim instruovaný nacisty zostřil perzekuci svých odpůrců a také přikročil k deportacím Židů. Významně se na aktivizaci odboje na Slovensku podílely velké porážky Osy v roce 1943.Křen Dvě století střední Evropy (2005). Str. 513.
Také na Slovensku lze odbojové skupiny rozdělit na demokratické a komunistické. Mezi nejvýznamnější nekomunistické se řadily skupiny Jána Ursínyho, Jána Lichnera, Vavro Šrobára, Jozefa Lettricha či skupina Flóra, v níž působila Květoslava Viestová. Z představitelů komunistického odboje lze uvést Karola Šmidkeho, Gustáva Husáka, Laca Novomeského, Júlia Ďuriše nebo Ľudovíta Benadu. Významný krok pro slovenský odboj představovalo uzavření Vánoční dohody na konci roku 1943, které znamenalo sjednocení zdejších odbojových skupin a vytvoření Slovenské národní rady.Křen Dvě století střední Evropy (2005). Str. 513.
náhled|Povstalecký tank u Červené Skaly, září 1944 Slovenská národní rada v koordinaci s ilegálním Vojenským ústředím, jež se vytvořilo na velitelství slovenské záložní armády v Banské Bystrici okolo podplukovníka Jána Goliana, pak začala s přípravou ozbrojeného povstání, které by svrhlo luďácký režim. Povstalci napojení na londýnskou vládu počítali s otevřením karpatských průsmyků na východním Slovensku před postupující Rudou armádou. Zvýšená aktivita místních partyzánů však vyprovokovala německé orgány k předběžnému zásahu. Německé jednotky začaly s obsazováním Slovenska a Slovenské národní povstání proto muselo vypuknout předčasně. Přestože se do něj zapojilo na 60 000 slovenských vojáků a 18 000 partyzánů a povstalci mezi srpnem a říjnem 1944 krátce ovládali většinu středního Slovenska, lépe vyzbrojené německé oddíly tuto vzpouru potlačily a přeživší povstalci byli zatlačeni do hor. Odzbrojení východoslovenských divizí navíc znemožnilo otevření průsmyků sovětům a Rudá armáda spolu s 1. československým armádním sborem musela před přechodem na Slovensko vybojovat bitvu o Dukelský průsmyk.Křen Dvě století střední Evropy (2005). Str. 513 - 514.