Pavel Bělíček (* 29. prosince 1946 Seninka) je český lingvista, literární historik, filosof a estetik. Ve svých literárních pracích se profiloval jako autor sbírek poezie, literární kritik, dramatik a spisovatel humoristické prózy. Aby nevznikaly kolize mezi jeho literárními výtvory a pedagogickým povoláním, zveřejňoval svá básnická a literární díla pod pseudonymy Martin Kobalt a Josef Vodvaz.
Životní dráha a studia Narodil se v Senince u Vsetína a roku 1964 maturoval na vsetínském gymnáziuMasarykovo gymnázium Vsetín > Absolventi 1961–1970. V letech 1964–1969 vystudoval obor angličtina-čeština na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Tamtéž získal roku 1988 doktorát z učitelství anglického jazyka. Od roku 1971 žije a publikuje v Praze.
V mládí se věnoval časopisecké literární kritice a uvádění matematických metod do lingvistiky a literární vědy. Působil jako vysokoškolský učitel odborné angličtiny na Filozofické a Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy a odborný asistent anglistiky na regionálních pedagogických fakultách. Zde přednášel anglickou lexikologii a úvod do studia anglického jazyka. Posléze na nich vedl pro budoucí učitele také přednášky z anglické syntaxe, morfologie a fonetiky. Mimoto od počátku 90. let vyučoval v anglickém jazyce na 3. ékařské fakultě Univerzity Karlovy filosofii a metodologii věd pro cizí studenty. Vydal desítky učebnic a skript určených pro vysokoškolské studenty, aspiranty a budoucí anglisty.
Souběžně napsal řadu učebnic a programových materiálů v projektu ÚJOP UK Malá univerzita. Od 1990 řídí nakladatelství odborné literatury Urania a věnuje se vydávání učebnic a publikaci knih zaměřených na systematizaci základů humanitních věd. Na obranu vědecké metodologie proti vlně okultní iracionality v postmoderních humanitních oborech edituje webové stránky sdružení Democritus Association.
Literární činnost
Rané avantgardní období Výbor z rané poezie Pavla Bělíčka odrážel ještě dobové metafyzické nálady a vyšel opožděně až ve sbírce Holá duše. Pod vlivem nových formalistních proudů publikoval stati o matematické lingvistice a pracoval s Janem Kratochvílem na avantgardní performanci Hra na Ježíše (1967), v níž se neuvědoměle promítla řada programových tendencí „totálního divadla“ rakouského dramatika Petera Handkeho a jeho průlomového kusu Ostouzení publika (1966). Vytvořili koncept „bezjevištního divadla“, kde diváci seděli ve dvou protichůdných hledištích a skrytí herci mezi nimi je podněcovali k improvizovaným happeningům, výstupům a spontánním výpadům proti protilehlému hledišti. Jejich teoretická spolupráce tíhla už tehdy k estetickému programu, pro nějž se později v 70. letech ujal termín proprealismus (le réalisme propre).
V 70. až 80. letech rozvíjel Pavel Bělíček poetiku proprealismu v rámci fakultních divadelních kroužků, jež hrály jeho avantgardní hry a pořádaly text-appealy ve studentských klubech. Její teoretické estetické principy vyjádřil programově ve veršové skladbě Manifest proprealismu (1979) navazující na modernistický experiment Majakovského a Chlebnikovovy poezie a Sanguinetiho lámaný verš s dynamicky eruptivním obsahem. Jeho verše ze 70. let, sebrané opožděně v básnické knížce Vozataj slov, strhávaly mladistvým elánem, výbušným nábojem a velkou experimentální invencí poučenou na anglosaských, francouzských a italských vzorech. Také jeho epická skladba Řadový krkavec sršela formalistními inovacemi a ironickým sarkasmem hledícím úsměvně na bujaré vylomeniny a eskapády své generace. Formou výpravného verše se u nás pokoušela zdomácnit eliotovský žánr civilizační epiky a podat duchovní kroniku generace moravských hippies 60. let.
Baladické období: ekologická a civilizační epika Po hospodářské krizi 1975–1976 zavanul v české literární tvorbě nový vítr a únava z přetechnizované civilizace se projevila únikem do historické prózy a nostalgické idyliky „chatařského ruralismu“. Na mohutnou vlnu ekologie a environmentalismu a reagovala Bělíčkova poetika přechodem k novému žánru “ekologické balady“. Jeho verš neztrácel novátorský žár, ale ztemněl hořkou skepsí a vizemi kosmického pesimismu. Místo adresné sociální kritiky mířil k nevelkým baladickým skladbám jako Apokalypsa nafukovací civilizace. Tyto humoreskní kompozice naznačovaly nové ladění kulminující v oddílu Apocalyptica pozdějšího výboru veršů Totálka (2008).
Houstnoucí dusno v kulturním ovzduší se v Bělíčkově tvorbě odrazilo podtóny elegické melancholie a vábením baladické výpravnosti. Od 80. let se jeho básnický výraz ustaloval v žánrové poloze diskursivní epiky anglosaské linie eliotovských a poundovských skladeb. Na povrchu v ní sílila nota životní skepse, i když vespod stále ještě doutnala jiskra ironického nadhledu a kousavé kritické satiry.
Středobodem vesmíru malých homunkulů byli v proprealistickém období excentričtí hrdinové zosobňující komickou karikaturou předsudky doby. Jako u všech periodických návratů realistické prózy nezbytně asistoval eulenspiegelovský pikareskní hrdina, tak se v proprealistické tvorbě stala pyrotechnikem ohňostroje švejkáren postava soudobého netesaného týpka z pouliční party štamgastů. Na počátku jeho geneze stál u Bělíčka oplešatělý „řadový krkavec“ užívající toupée pro simulaci rozmarů vlasaté módy hippies. Na konci 80. let byl jeho dědicem už „fekální terorista“ Lála, který se rozparádil naplno ve skladbě Totálka nesoucí podtitul Sobotní nokturno v automatu u Rozvařilů. Smích budil svou naivistickou „záchodkovou revoltou“ proti aparátčíkům podnikového továrního managementu.
Na přelomu tisíciletí Bělíčkovu poetiku zachvátila mánie účtování s poválečným půlstoletím a bilancování uběhlého milénia lidské civilizace. Ve skladbě Commedia postmoderna se epický hrdina prezentoval jako zcestovalý světoběžník obhlížející znechuceně a blazeovaně kulturní stav přesycené civilizace z podhledu neustále okopávaného stárnoucího trampa. Byl mu bytostně vlastní zorný úhel „projíždějícího cyklisty“, jemuž se z tmářských genocid a kulturních pogromů 20. století vybavoval jako jediná vábná meta jen „marmeládový šunkismus Marilyn Monroe“. Přitom tu whitmanovský a eliotovský výpravný verš jevil ctižádostivou snahu podat validní výpověď o excesech soudobé choré civilizace. Uměle předstíral státnickou vážnost, jaká přísluší jen každoročním zprávám amerických presidentů o celkovém stavu unie.
Z téže doby pocházela delší skladba Sobáš překrásné Vasilisy s kostlivcem, která inklinuje k poloze menippské satiry dolující komično z hlubokých šachet mytického podsvětí. Ukazovala, jak se české i evropské nebe rychle zatahuje mračny apokalyptických nálad, jak doba propadá vizím kosmického katastrofismu a hledá sóterické spasení v „západních hodnotách“. Na kulisách výjevů z ruského pohádkového bájesloví se tu svatební veselí zvrhávalo v davové šílenství padající do temnot posmrtného ráje. Z baladického motivu ženicha umrlce se tu vykřesal démonický kazatel falešných sekt svádějících evropské mozky k hromadnému odchodu do zásvětní utopie rajského Nového Yorku.
Více šťavnaté humorné inspirace čekalo čtenáře ve skladbě Velebnost přírody, která se nechávala unášet oslavnou apoteózou krásy žen různých zemí a kontinentů na motivy deskriptivního eposu Vznešenost přírody od Miloty Zdirada Poláka. Jevila se jako módní přehlídka Miss World zkalená jen zpitomělou pozorovatelskou optikou popleteného dementního starce. Jeho národopisné úvahy odpovídaly rozhledu předškolního věku a jeho pseudonaučné nonsensy prskaly jako zápašné rachejtle ze slepičích záprdků. Výpravná řeč se nesla nesoudržnou dikcí a zabíhavou samomluvou, která nedokázala udržet moč ani myšlenku.
Korunou Bělíčkovy básnické tvorby se stala velká epická skladba Orfeova plavba zátokou smrti (2012) pojatá jako dantovské putování všemi zákoutími zásvětí, očistce a pekla. Byla inspirována dvěma léty neúspěšného zápasu o život jeho drahé choti umírající po ataku apoplexie mozku. Jeho verš tu dozrál a zvážněl tváří v tvář krutému osudu a tragickému životnímu konci. Básník zde putoval jako Orfeus hájemstvím lidských dějin, navštěvoval krajinu světového básnictví a belhal se i okrskem zabydleným příbytky největších českých poetů. Zpytováním jejich moudrostí získal jeho verš široký rozmáchlý záběr a odrazový pražec k nejobecnějším úvahám o smyslu lidské existence.
Odborná a pedagogická činnost
Výzkum sémantické výstavby přirozených jazyků Už v závěru vysokoškolských studií jevil Pavel Bělíček hlubší zájem o matematickou lingvistiku, a zejména o její sémanticky orientovaný směr zacílený k zmapování významové stavby jazyka. Ze světového kontextu ho silně ovlivnila Fillmorova „pádová gramatika“ a Lakoffova „generativní sémantika“. Schůdné východisko mu v práci na prvních skriptech k přednáškám z lexikologie ukazovala E. H. Bendixova “komponenční analýza” anglické slovní zásoby. Jako účinný nástroj k její matematické formalizaci se nabízely Lakoffovy sémantické rovnice typu kill = make die. Že obsahový rozbor jazykové formy a metodu analytického rozkladu složených významů do element lze účinně rozvíjet v teoretické i praktické jazykové výuce, dokazovaly jeho trojí skripta odborné angličtiny pro posluchače Univerzity Karlovy z 80. let.
Hlavní obrysy vlastní ucelené koncepce sémantického popisu přirozených jazyků dozrály už v jeho práci Handbook of English Semantics (1988). Do konečné výsledné podoby rozpracovalo její algebraickou formalizaci ovšem až teoretické pojednání English Semantics (2005). Obě studie podávaly utřídění mluvnických kategorií a slovního lexika angličtiny nárysem výstavby sémantických polí a grafy jejich celkového uspořádání. Konečným výstupem byl nástin základů nového oboru umělé inteligence zvaný algebraická sémantika.
Bělíčkův sémantický popis doloval v několika rovinách jazykové modality, již pronikavě členili jazykovědci v čele s F. R. Palmerem a formálně studovali průkopníci modální logiky R. Carnap, C. I. Lewis a W. Quine. Mluvnický vztah begin to know pojímal jako algebraickou operaci zřetězení begin * know = learn. Oblast sloves poznání navrhoval axiomatizovat prostřednictvím následujících sémantických rovnic:
to learn = to begin to know = cease not to know ,
to remember = to continue to know = not to forget ,
to forget = to cease to know = to begin not to know .
Takový aparát naznačoval velké možnosti konceptuálního programování (concept-oriented programming), k jehož ideálu směřovaly programovací jazyky Prolog, COP a OOP. V letech 1991 až 1993 Pavel Bělíček koordinoval výzkumný grant ministerstva průmyslu na konceptuální programování v přirozených jazycích, jehož výstupem byla série softwarových aplikací v počítačově spustitelných souborech. S pomocí pedagogů matematicko-fyzikální fakulty vyvíjeli v Pascalu programy, jež dokázaly významově interpretovat jednoduché anglické texty a zadané příkazy jako “Draw a small yellow triangle and put it into the right upper corner of the desktop”. Jejich slovník zahrnoval omezený inventář 2000 jednoduchých anglických slov a přiřazoval jim algebraické výrazy složené z nejjednodušších významových komponentů. Rozkládal slova na „generující podmnožinu“ slovního jádra složenou ze 40 výrazů jako be, have, begin, do, make a let. Redukoval přirozený jazyk English na jeho malou podtřídu Benglish a překládal jeho slovní řetězce do algebraických výrazů.
Podobné teoretické postupy byly aplikovány v zjednodušené podobě i na metodiku praktické jazykové výuky. Už v druhé půli 70. let k nám šířil „funkční komunikativní přístup“ G. N. Leeche exeterský lektor John Nuttal a Bělíček se stal jeho prvním nadšeným propagátorem. Nejvíce ho však zaujal jeho vedlejší teoretický podsměr proslavený D. A. Wilkinsovým projektem „pojmových osnov“ (Notional Syllabus)D. A. Wilkins: Notional Syllabuses : a taxonomy and its relevance to foreign language curriculum development. London : Oxford University Press, 1976. Aby rozvíjel tuto metodiku v kursech angličtiny pro širší veřejnost, založil na jeho počest jazykovou školu Wilkins Language School.