Poul Oluf Nyrup Rasmussen (* 15. června 1943 Esbjerg) je dánský sociálnědemokratický politik, který byl v letech 1993–2001 premiérem Dánska. Předsedou dánské sociálnědemokratické strany (Socialdemokraterne) byl v letech 1992–2002. Posléze se stal předsedou Strany evropských socialistů (2004–2011). V letech 2004–2009 byl poslancem Evropského parlamentu.

Během svého premiérského mandátu provedl nejrozsáhlejší privatizaci v dějinách Dánska. Během jeho vedení Dánsko jako první stát v Evropě schválilo v referendu Amsterdamskou smlouvu, následně se však v roce 2000 Rasmussenovi nepodařilo přesvědčit Dány k přijetí eura.

Mládí Rasmussen se narodil 15. června 1943 v Esbjergu do dělnické rodiny Olufa a Very Eline Nyrup Rasmussenových. Studoval na Kodaňské univerzitě, kde v roce 1971 získal magisterský titul v oboru ekonomie. Během studií byl aktivním členem sociálnědemokratického studentského svazu Frit Forum, kde se seznámil s některými svými pozdějšími politickými kolegy. Studium si financoval různými zaměstnáními, například sčítáním dopravní zátěže a prací na částečný úvazek jako rozvážkový pracovník.

Politická kariéra

Poslanec Folketingu (1987–1993) Rasmussen byl poprvé zvolen do dánského parlamentu (Folketingu) za volební obvod Západní Jutsko v roce 1987. Stal se místopředsedou strany Sociálních demokratů, jejímž předsedou byl Svend Auken. Spolu s Mogensem Lykketoftem předložil návrhy na rozsáhlou reformu strany. V letech 1988–1992 působil jako předseda Výboru pro podnikání a obchod a zároveň byl stranickým mluvčím pro oblast podnikání. Po volbách v roce 1990 byl považován za mnohem perspektivnějšího kandidáta na premiéra než Auken.

V roce 1992 Rasmussen nahradil Aukena ve funkci dlouholetého předsedy Sociální demokracie poté, co se Aukenovi po volbách v roce 1990 nepodařilo sestavit vládu s Radikální levicí, přestože obě strany dosáhly dobrých volebních výsledků. Mnozí členové strany se domnívali, že Auken prosazoval až příliš levicový program, čímž znemožnil případnou dohodu se středověji orientovanou Radikální levicí.

Předseda vlády (1993–2001) Premiérem se Rasmussen stal na počátku roku 1993 poté, co tehdejší premiér Poul Schlüter odstoupil v důsledku vyšetřování, které zjistilo, že Folketingu poskytl nepravdivé informace v tzv. tamilské kauze. Rasmussenova první vláda byla koalicí Sociální demokracie, Radikální levice, Strany středu a Křesťanské demokracie. Ve své hospodářské politice využívala omezené prvky klasického keynesiánství v rámci tzv. hospodářského nastartování z let 1993–1994. Křesťanští demokraté z koalice odešli po své porážce ve volbách do Folketingu v roce 1994 a Strana středu ji opustila koncem roku 1996. Mezi nejvýznamnější členy vlády patřili ministryně hospodářství a místopředsedkyně vlády a předsedkyně Radikální levice Marianne Jelvedová, ministr financí Mogens Lykketoft (Sociální demokracie) a ministr zahraničních věcí Niels Helveg Petersen (Radikální levice). vlevo|náhled|Rasmussen na setkání s předsedou Evropské komise Romanem Prodim v Lisabonu (2000) Středolevá koalice si ve volbách do Folketingu v roce 1998 jen těsně udržela parlamentní většinu. Po volbách Rasmussen prohlásil, že hlavním úkolem vlády bude zajistit vítězství zastánců ratifikace Amsterodamské smlouvy mezi členskými státy Evropské unie v nadcházejícím referendu. V referendu nakonec ratifikaci podpořilo 55 % hlasujících. Rasmussenova vláda v roce 2000 také uspořádala referendum o účasti Dánska v eurozóně, kterou však Dánové odmítili většinou 53,2 % hlasů. Vládní iniciativa z roku 1998, označovaná jako Whitsun Package (dánsky Pinsepakken) podle období, kdy byla přijata, zvýšila daně a omezila soukromou spotřebu. U voličů nebyla příliš oblíbená, což přispělo k porážce Sociální demokracie v parlamentních volbách v roce 2001.

Rasmussen vypsal předčasné volby v roce 2001 s tím, že novému premiérovi umožní dostatek času na přípravu na dánské předsednictví v Evropské unii v roce 2002. Patriarchální role, kterou si Rasmussen vybudoval po teroristických útocích z 11. září, přinesla jemu i Radikální levici nejvyšší preference za několik let. Tento náskok se však v průběhu předvolební kampaně postupně zmenšoval.

Jeho hlavním soupeřem byl předseda liberální strany Anders Fogh Rasmussen. Kampaň se soustředila především na otázky přistěhovalectví a uprchlíků, což pomohlo protiimigračně zaměřené Dánské lidové straně. Pro zpřísnění imigrační politiky se tehdy vyslovovaly dvě třetiny Dánů, zatímco před 11. zářím to byla pouze polovina. V posledních dnech kampaně vyzvala řada převážně levicově orientovaných umělců a intelektuálů dánské voliče, aby nehlasovali pro pravicovou vládu, a varovala, že Dánská lidová strana by následně mohla získat značný vliv na vládní politiku.

Dalšími hlavními tématy kampaně byly sociální zabezpečení a zdravotnictví. Poul Nyrup Rasmussen uvedl jako svůj cíl vytvoření odolnější ekonomiky, která by se dokázala vypořádat s hospodářským poklesem. O Evropské unii se příliš nediskutovalo, protože názory obou hlavních kandidátů na tuto otázku byly do značné míry shodné.

Porážka ve volbách v roce 2001 a předání moci Andersovi Foghovi Rasmussenovi znamenaly, že Sociální demokracie přišla o postavení nejsilnější strany ve Folketingu, které nepřetržitě držela od voleb v roce 1924. Ve volební večer Rasmussen slíbil, že zůstane předsedou strany, a prohlásil: „Neuteču s ocasem mezi nohama.“ Oznámil snahu o „obnovu“ Sociální demokracie a vyzval k povýšení středově orientovaných členů strany do vedoucích funkcí. Proti jeho snahám se postavily vlivné stranické frakce, které začaly zpochybňovat jeho vedení. Koncem roku 2002 proto oznámil, že z funkce předsedy odstoupí.

Evropský parlament (2004–2009) V roce 2004 se Rasmussen stal poslancem Evropského parlamentu za Stranu evropských socialistů poté, co v dánských volbách do Evropského parlamentu získal rekordních 407 966 preferenčních hlasů. Působil ve Výboru pro zahraniční věci a ve Hospodářském a měnovém výboru.

Jedním z hlavních témat, kterým se v Evropském parlamentu věnoval, byla nedostatečná regulace fondů soukromého kapitálu a hedgeových fondů. O jejich větší regulaci usiloval již dlouho před vypuknutím finanční krize v roce 2008. Jeho zpráva navrhovala závazná pravidla pro všechny subjekty působící v této oblasti a také větší transparentnost a odpovědnost. Evropský parlament ji schválil v září 2008. Rasmussen následně kritizoval Evropskou komisi, zejména jejího předsedu Josého Manuela Barrosa a irského komisaře Charlieho McCreevyho, za to, že na jeho zprávu podle něj nereagovali dostatečně rychle a důrazně.

Rasmussen kritizoval také reakci Evropské komise na celou hospodářskou krizi. V březnu 2009 napsal, že je zapotřebí nový a aktualizovaný plán obnovy, jinak by v roce 2010 mohlo být v Evropě 25 milionů nezaměstnaných. Zdůrazňoval potřebu skutečné koordinace hospodářské politiky zaměřené na investice a větší podpory zemím střední a východní Evropy. náhled|Rasmussen v roce 2005

Strana evropských socialistů (2004–2011) V roce 2004 Rasmussen porazil Giuliana Amata a byl zvolen předsedou Strany evropských socialistů (PES), kde nahradil Robina Cooka. Dne 8. prosince 2006 byl na kongresu PES v Portu znovu zvolen na další dvouapůlleté období. Jeho úkolem bylo koordinovat politickou vizi strany, zajišťovat její jednotu, předsedat jejímu předsednictvu a pravidelně ji zastupovat. Jako předseda PES byl rovněž předsedou Global Progressive Forum a působil ve výboru Transatlantic Dialogue, který podporuje spolupráci mezi progresivními politickými představiteli ze Spojených států a Evropy.

Rasmussen sehrál významnou roli při větším otevření strany a dohlížel na vznik sítě PES Activists a také na rozsáhlý participativní konzultační proces při tvorbě volebního programu strany pro evropské volby v roce 2009.

Rasmussenův vliv na politické směřování strany se projevil v její hlavní politické iniciativě nazvané Nová sociální Evropa. Ta vycházela ze zprávy, kterou Rasmussen vypracoval společně s bývalým předsedou Evropské komise Jacquesem Delorsem, a jejím cílem bylo vytvoření „spravedlivější, inkluzivnější a dynamičtější společnosti“. Ve funkci setrval do roku 2011, kdy jej vystřídal Sergej Stanišev.

Osobní život V roce 1994 se Rasmussen oženil s Lone Dybkjærovou, poslankyní Folketingu a bývalou poslankyní Evropského parlamentu za centristickou Radikální liberální stranu. Se svou manželkou rád trávil dovolené v jejich druhém domě, věnovali se také plavání, procházkám a rozjímání s přáteli. Mezi jeho záliby patří rovněž poslech hudby.

Jeho dcera Signe zemřela v roce 1993 poté, co spáchala sebevraždu. Jeho manželka Lone zemřela 20. července 2020 ve věku 80 let na rakovinu prsu.

Není příbuzný se svými dvěma bezprostředními nástupci ve funkci předsedy vlády, Andersem Foghem Rasmussenem a Larsem Løkkem Rasmussenem, kteří oba působili ve straně Venstre, hlavní dánskou středopravicovou liberální stranu.

Odkazy

Reference

Externí odkazy

Profil na stránkách Evropského parlamentu Oficiální stránky

Kategorie:Dánští politici Kategorie:Dánští ekonomové Kategorie:Premiéři Dánska Kategorie:Socialisté Kategorie:Luteráni Kategorie:Poslanci Evropského parlamentu z Dánska (2004–2009) Kategorie:Poslanci Evropského parlamentu Sociálních demokratů (Dánsko) Kategorie:Absolventi Kodaňské univerzity Kategorie:Narození 15. června Kategorie:Narození v roce 1943 Kategorie:Narození v Esbjergu Kategorie:Žijící lidé Kategorie:Muži