Dějiny Bengálska se prolínají s historií celého indického subkontinentu a okolních oblastí jižní Asie a jihovýchodní Asie. Bengálsko je označení historické oblasti a etno-lingvistického regionu, která zahrnuje území Bangladéše a částečně Indie – stát Západní Bengálsko a ásamský okres Karímgandž, který se nachází ve východní části subkontinentu, na vrcholu Bengálského zálivu a jemuž dominuje úrodná delta Gangy.
Tento region byl starým Řekům a Římanům znám jako Gangaridai, království, jehož válečné síly vedly ke stažení Alexandra Velikého z Indie.
O prehistorii Bengálska je toho známo velmi málo. Archeologické nálezy na tomto území podporují tvrzení, že na tomto území existovala zemědělská společnost od roku 1250 př. n. l.. Nicméně, identita těchto lidí může být pouze odhadována z antropologického a lingvistického výzkumu. Historie Bengálska se obvykle člení na tři období. Období starověké, středověké a novověké (moderní).
Středověké období je obvykle v Bengálsku spojováno s obdobím muslimské dominance. Moderní období pak začíná příchodem Evropanů, zejména pak, úpadkem Mughalské říše a nástupem Britů .
Středověk
Muslimové náhled|Buddha a bódhisattvové, 11. století, říše Pala. Muslimové začali přicházet do Indie v 7. století n. l., ale do východní Indie pronikli až na konci 12. století. Turečtí vojáci s sebou přinesli řadu vynálezů – kovové třmeny, podkovy (vynalezeny pravděpodobně na Sibiři v 9. století), nebo kolovrat na rychlejší výrobu textilu. Od počátku muslimské vlády v Bengálsku do roku 1282 byli bengálští vládci nepříznivě ovlivněni turecko-afghánským bojem v mamlúckém Dillíském sultanátu. Vládci oblasti často jednali nezávisle a většinou svou nezávislost více prosazovali v dobách úpadku centrální moci. Nicméně bengálští vládci téměř vždy začínali jako guvernéři v Dillíském sultanátu, a proto měl sultanát stále vliv na místní politiku, i když šlo o tak vzdálenou provincii. S pádem mameluků Bengálsko víceméně získalo nezávislost, ačkoli bylo rozděleno.
Úpadek Dillíského sultanátu V roce 1287 Násiruddín Bugra Chán, tehdejší guvernér Bengálska, odmítnul nástupnictví na Dillíský trůn po sultánu Balbanovi. Místo něj byl Balbanovým nástupcem roku 1286 jmenován Kajkabád (1286–1289), syn Bugry Chána. Následně v roce 1286 využil Bugra oslabené centrální vlády v Dillí a vyhlásil nezávislost Bengálu, načež se prohlásil bengálským sultánem (1286–1291). Poté Bugra Chán dál využil oslabeného Dillíského sultanátu a se svou armádou se vydal na válečnou výpravu proti Dillískému sultánovi Kajkabádovi, svému vlastnímu synovi. Při postupu dobyl Avadh a Bihár. Nakonec předložil svému synovi mírové podmínky, jimiž uznal jeho panství a vrátil mu Avadh za cenu uznání Bengálské nezávislosti. Později však byl Kajkabád zavražděn velitelem jeho vojsk Džaláluddínem (zakladatelem pozdější dillíské dynastie Chaldží), což Bugrou Chánem otřáslo, následkem čehož abdikoval a přenechal vládu nad Bengálskem svému synovi Ruknuddínovi Kajkáusovi. Za jeho vlády v letech 1291–1301 byla malá část východního Bengálska pod muslimskou nadvládou a západní Bengálsko bylo pod vládou Ruknuddína (dobyto pro něj jeho guvernérem Zafar Chánem). Dillíský Chaldžijský sultanát nemohl v této době zaútočit na Bengálsko, ale vyháněl tam své zločince.
Rozštěpené Bengálsko Šáh Fírúz se stal sultánem Lakhanauti a vládl v letech 1301–1322. Nebylo jasné kdo vlastně byl. Ibn Battúta tvrdil, že to byl syn Bugry Chána. Dobyl většinu Bengálska včetně Satagaonu (znovu pod vedením Zafara Chána), Maimansingu, Sónárgaonu a Siletu. Přejmenoval město Pandua na Firózábád.
Šáh Fírúz měl nejméně šest synů a po jeho smrti nastoupil na trůn nejstarší Šibabuddín (1322–1324), ale Ghijásuddín ho porazil a zabil všechny své bratry kromě, Násiruddína a Šibabauddína. V té samé době zažíval Dillísky sultanát přechod k dynastii Tughlakovců. Ghijásuddín uprchl do Ghijáspuru ve východním Bengálsku. Ačkoliv byl poražen, toto rozdělilo Bengálsko ve dví. Obě části ztratily dočasně svou nezávislost, dostalo se pod nadvládu Dillíského sultanátu. A ve městech Sónárgaon a Satagaon vládl jako guvernér chán Bahrám.
Nezávislé Bengálsko V roce 1336 po smrti chána Bahrama, se moci v Sonargaonu zmocnil jeho osobní strážce chán Fachruddín Mubárak (vydal právo nechat razit mince). Nicméně, byl poražen představiteli Dillíského sultanátu (Kadarchán). Ale ten se znelíbil vlastním vojákům a ti ho zabili. Mukliš se poté ujal vlády v Lakhanauti po znovudobytí Sonargaonu kde pokračoval ve vládě Ibn Battúta (1338–1350) a byl následován Ichtijárudínem. Alí Mubárak poté nechal zavraždit Mukliše a vládl v Lakhanauti jako Alauddín (1341–1342) a přenesl své sídlo do Pandui. Aláuddín a Fachruddín vedli pravidelné boje. Nejdříve na vodních cestách a poté i na souši. Fachruddín stál tváří tvář vzpouře, kterou vedl fakír Šaida, který dočasně okupoval Sodkaoang a poté i Sónárgaon, ale byl poražen a poslán na smrt. Nicméně, fakíři zažívali pod Fachruddínem dobré časy a ekonomika rovněž prosperovala. daně ovšem byly pro hinduisty vyšší než pro muslimy. Aláuddín byl zavražděn úředníkem Málikem Ilijásem Hádžím, který poté vládl jako šach Šamuddín Ilijás. A ten v roce 1352 porazil Ichtijáruddína a sjednotil Bengálsko. A pod vládou jeho dynastie v letech 1342–1415 se z něj stala silná moc. Tento režim provokoval silné náboženské cítění odsunutím hinduistů z podílu na politické moci a zabavil půdu hinduistické vlastníky. Tento režim a jeho následovníci, kterými byli také muslimové, vládli v Bengálsku po období asi 20 let(1415–1435), kdy následovník šáha Ilijáse uzmul moc. Tato dynastie pak vládla další půl století (1435–1487). Po krátké mezihře habešské moci se Bengálsko dostává pod nadvládu dynastie Husajnšáhí. Bengálsko na počátku Mughalů v období (1538–1563) byla převážně dominiem dvou afghánských dynastií (Šér Šáhova dynastie Súrí a dynastie Karrání). Po tomto období se Bengálsko stalo mughalskou provincií do počátku moderních dějin. Bengálsko Mughalové dobyli v roce 1576.
První Evropané v Bengálsku náhled|Nizozemská faktorie v Bengálsku, 1665 Britská Východoindická společnost založená na základě královské listiny královny Alžběty I. 31. prosince 1600 v Bengálsku vytvořila faktorie v Huglí, Kásim bázáru a Anglickém Bazaru. Všechny indické usedlosti byly administrativně pod kontrolou pevnosti St. George v Mádrasu, která byla vytvořena roku 1658. Faktorie v Sutanuti vytvořena Jobem Charnockem 24. srpna 1690 a práva na výběr daní (zamindari) v Sutanuti, Govindapuru a Kalkatě byly koupeny Brity od rodiny Suvarna Chowdhury 10. listopadu 1698 a to nájemní smlouvou z Barísy.
Portugalci se v Bengálsku objevili jako první. První výpravu provedli do Čitagaónu a zabrali ho v roce 1517 a ustavili zde faktorii společně s pevností Fort Grande, dřívější usedlost v Dianze byla zabrána králem Arakanu v roce 1607, 1615 jej získali zpět, ale v roce 1616 ho zase zatratili a Portugalci a Arakánci se stali spojenci. Portugalci začali s pirátstvím a znovu osídlili Diangu po roce 1616. Naprosto zde svou pozici ztráceli Mughalové v roce 1665 se Portugalci usazují v Firingi bázáru nedaleko Dháky a v Saptagrámu (Port Pequeno) v Bandel de Hugli (1580). A založili zde opatství na příkaz augustiniánů v roce 1599 (udrželi ho do roku 1632). Také měli menší osady v Dháce (1580), Šrípuru, Čandeánu, Bakle, Katrabu, Lorikulu, Bhulue, Hidžile (1520–1636), Tamluku (1635) a Balešwaru. V roce 1680 zde bylo více než 20 000 Portugalců.
Moderní dějiny
Úpadek Mughalské říše a počátek britské nadvlády Po Mohamedu Azímuddínovi (1698–1700), Azímuššán místokrál v Bengálsku, zvolil Muršida Kulího jako dívána Bengálska. V této době už byla mughalská říše pod silným tlakem ze všech stran (byli zapleteni ve válce se Sikhy v západní Indii). Po krátké mezihře v roce 1707 pod vládou šáha Kámbachše, syna Aurangzéba, Mughalská říše nakonec připadla třetímu synovi šachu Bahádurovi (1707–1712). Po jeho smrti se rozpoutal boj o moc mezi jeho syny, kteří všichni toužili po moci. V roce 1713 se v Bengálsku vzbouřil Farruchsijár a získal moc v Dillí (1713–1719) a Muršid Kulí Chán se stal místokrálem v Bengálsku. Založil Muršidábád a přesunul sem své hlavní město. Zároveň začal s novým zemským systémem idžára (rovné daně, nezávislé na produkci). V roce 1717 předal Farruchsijár práva volného obchodu v Bengálsku Britům (za Brity jednal Hamilton). Muršid Kulí Chán s tím byl nespokojen a jako bengálský naváb se stal nezávislým na mughalské říši. Vládl do roku 1727. V roce 1739 se na mughalskou armádu snesla zdrcující porážka z rukou šáha Nádira a Muhammad Šáha na severozápadních hranicích. Stále více útoků přicházelo ze strany Afghánců a Maráthů. Mughalové pod těmito útoky mohutně slábli. Nastal soumrak jejich říše. Toto oslabení umožnilo hrát důležitější roli Britům. Ti využili krizi ve svůj prospěch. Štvali prince proti sobě a tím více a více říši rozřezávali. Poslední dva králové v Bengálsku jsou dodnes připomínaní za svůj boj proti Britům v roce 1757 v bitvě u Palásí. Byli jimi Alívardí Chán Hášim-ud-Daula a Mírza Mahmúd Širádž-ud-Daula. Toto byl počátek nové éry pro Brity.
Dobytí Bengálska Brity Britové začali skrze Bengálsko svoji indickou kolonizaci. V roce 1757 v už zmiňované bitvě u Palásí, ve které Britové porazili spojené armády Bengálska, Biháru a Urísy. Toto byla bitva, která změnila dějiny nejen pro Bengálsko nebo pro Indii, ale stejně tak pro celý Západ. Obeplutí Afriky Vascem da Gamou bylo první kapkou a tahle bitva a následné dobytí nejbohatší části Indie (Bengálska) bylo základem pro dnešní moderní Evropu. To mělo brzy změnit a katapultovat Británii do čela světové moci na několik století. Tato bitva byla počátkem pádu Indie a rozkvětu západu. Robert Clive je znám jako britský hrdina této bitvy a byl to on, kdo položil základy britské vlády v Indii. Vytvořil armádu z indických žoldáků nazvaných Lál paltan, protože byli oděni do červených (lál) kabátců. Tyto jednotky (ačkoliv zde byly i jednotky bengálské) byly v této době těžko přijímány některými Bengálci. Mnoho jich bylo ze západního Biháru, Hindustánu, Rádžpútány, Pátanu atd.
Bengálsko bylo silnou mughalskou provincií a proto měli Britové těžko představu o tom jak získat Bengálsko od mughalské říše, ale Robert Clive dosáhl nemožného. V tuto chvíli byl naváb Sirádž-ud-Daula polonezávislým guvernérem (navábem) Bengálska pod Mughalskou říší. Měl mnoho nepřátel a rivalů včetně rodinných příslušníků, kteří se chtěli stát navábem. Britové (Robert Clive) vytvořili spojenectví s těmito rodinnými rivaly a tato aliance změnila rozložení sil.
Mír Džafar (navábův strýc a generál) a další generálové byli podplaceni a zradili ho v bitvě. Hlavní část Sirádž-ud-Daulových sil nikdy nedosáhla bojiště u Palásí. S žoldnéřskou armádou a využitím vnitřní zrady Britové dosáhli největšího vítězství. Poté byl Sirádž-ud-Daula zabit Míránem, synem Míra Džafara.
Mír Džafar se stal navábem Bengálska. Ale byl pouze loutkou v rukou Britů. Brzy abdikoval a předal titul svému zeti Míru Kásimovi, který předal Britům území Bardhamánu, Médinípuru a Čitágáonu. Britové zase využili vnitřní rivality ve svůj prospěch. Po nějakou dobu britská Východoindická společnost vyzvedala funkce loutkových vládců, ale prakticky byla moc v jejich rukou. V roce 1763 byl Mír Kásim poražen Východoindickou společností u Baksaru a na post navába byl znovu dosazen Mír Džafar.
Po tomto vítězství v Bengálsku, Clive vytvořil jiné sipáhí (žoldnéřské) jednotky v Bengálsku a šest dalších v Mádrasu (1759). Dobytí Bengálska znamenalo, že celá severovýchodní Indie byla víceméně pod nadvládou britské Východoindické společnosti.
Velká britská vítězství Žoldnéřské armády vedené majorem Hectorem Munroem porazili alianci Mír Kásima, navába z Avadhu a mughalského císaře v roce 1763 v bitvě u Baksaru. Toto bylo další důležité vítězství pro Brity. Po této bitvě se Východoindická společnost stala vůdčí silou v polovině severní Indie.