Rakouský stát, oficiálně Spolkový stát Rakousko (německy Bundesstaat Österreich), definovala rakouská ústava z 1. května 1934 jako „stavovský spolkový stát” (popřípadě podle ústavní preambule „křesťanský stavovský stát”), který po Dollfussově smrti vedl Kurt von Schuschnigg. Schuschnigg navázal na svého předchůdce a stát vedl v duchu rakouského patriotismu, postaveném na základech stavovských křesťanských ideálů. I když kladl důraz na spolupráci Rakouska s Německem a na příslušnost k německé kultuře, přesto viděl další existenci státu jako samostatné Rakousko s autoritativní vládou.
Dollfussův a Schuschniggův stavovský experiment nebyl dokončen, ze sedmi plánovaných stavů byly do praxe uvedeny jen dva – veřejná správa a zemědělství, ostatní se nacházely ve fázi příprav. Přesto byl režim schopný se udržet ve dvou za sebou jdoucích občanských válkách. Od nezdařeného puče se Hitler distancoval a dokonce se rozhodl rakouskou NSDAP (Hitlerbewegung) nechat na nějakou dobu bez německé podpory. Na obranu vlasti 25. července 1934 nastoupilo kolem 50.000 dobrovolníků ve zbrani. S hospodářskými problémy se ale stát vypořádat nedokázal.
Schuschniggova autoritativní vláda a jeho nedostatečná snaha o vytvoření širokého tábora za podpory sociální demokracie proti nacismu oslabily obranné mechanismy vůči Německu. Vedle toho existovala celá řada vlivů a rozhodnutí, které nakonec vedly ke ztrátě samostatnosti. Samostatné Rakousko, vzniklé po rozpadu Rakouska-Uherska na základě smlouvy ze Saint Germain, přestalo po dvaceti letech následkem anšlusu existovat. Nacisté ovládli a „zglajchšaltovali” veškerý politický život v zemi. Rakouský stavovský stát se stal součástí Hitlerovy říše.
2. Dollfussova vláda (1933–1934) Během zasedání dolní komory rakouského parlamentu, tzv. Národní rady (Nationalrat), svolaného po stávce železničářů na 4. března 1933, se při hlasování rozhořela vášnivá debata kolem technické chyby, v jejímž průběhu ze svých funkcí postupně odstoupili tři předsedové Národní rady. Podle jednacího řádu, který s takovým krokem nepočítal, nebyl parlament usnášeníschopný. Vláda Engelberta Dollfusse (20. května 1932 – Regierung Dollfuß I: Christlichsoziale, Landbund, Heimatblock), jejímž záměrem bylo vládnutí bez nepohodlného parlamentu, považovala tuto chybu za jeho „sebevyřazení“ (Selbstausschaltung). Nadále vládla prostřednictvím nouzových nařízeních podle Válečného hospodářského zmocňovacího zákona (Kriegswirtschaftliches Ermächtigungsgesetz, KWEG) z první světové války. Téměř současně započala s omezováním ústavních práv
Dne 7. března 1933 omezila svobodu tisku, následně oznámila zákaz shromažďování a pochodů, 15. března 1933 nechal Dollfuss parlament obsadit policisty, aby tak zabránil zasedání, které svolal poslední předseda Národní rady a člen Velkoněmecké strany Sepp Straffner. Ze strachu ze ztráty vlastních mocenských pozic jeho kroky podpořila křesťansko-sociální strana (Christlichsoziale Partei). Na konci března 1933 byl rozpuštěn paramilitaristický „Republikánský ochranný svaz” sociálních demokratů (Republikanischer Schutzbund), 27, května 1933 „Komunistický svaz Rakouska” (Komunistischer Bund Österreichs, KBÖ), ze svých funkcí museli odstoupit čtyři křesťanskosociální ústavní soudci (nebyl usnášeníschopný), 10. května 1933 vláda vyhlásila odložení spolkových, zemských a obecních voleb až do 31. října. Ve své počáteční fázi budování stavovského státu se křesťanskosociální kancléř Engelbert Dollfuss soustředil na likvidaci sociální demokracie. Zákazu NSDAP (Hitlerbewegung) se vláda začala věnovat až po neúspěšných jednáních o možné koalici a vypsání nových voleb, dále pak po zahájení teroristických útoků NSDAP.
Hospodářská krize a nezaměstnanost
K restrukturalizaci a nastartování poválečného rakouského hospodářství za vlády Ignaze Seipela pomohla státní půjčka Společnosti národů (Genfer Protokolle 1922 – Völkerbund anleihe) a v roce 1924 nahrazení inflační koruny Rakouským šilinkem: rozšíření autobusové dopravy, výstavba vysokohorské silnice Großglockner (Großglockner Hochalpenstraße) a Vídeňské horská silnice, výroba automobilu Ferdinanda Porsche Steyr-Baby (typ 50/50), obyvatelstvo trávilo volný čas v nových kinech a na oblíbených fotbalových utkáních, dvacátá a třicátá léta se vyznačovala tzv. „rádiovou horečkou” (1924 první rakouská rozhlasová společnost RAVAG), letiště Aspern se stalo mezinárodním dopravním uzlem a Rakousko oblíbenou turistickou destinací.
Krach na newyorské burze v říjnu 1929 uvedl do pohybu světovou hospodářskou krizi, která v roce 1930 zasáhla také rakouské hospodářství. To vedlo ke zhroucení nadměrného bankovního sektoru. V roce 1932 se hrubý národní produkt snížil o cca 10%, v roce 1933 byla téměř třetina pracujících nezaměstnaných. Stažením zahraničního kapitálu z Rakouska se postupně do roku 1933 zhroutily všechny banky a zůstala jen zestátněná Credit-Anstalt (24. květen 1931 Zusammenbruch der Credit-Anstalt). Oproti roku 1922 klesl počet firem v roce 1931 na 161, v těžebním průmyslu klesla zaměstnanost o 36 %, v dřevařském o 41% a cementářském o 44 %. I přes další půjčku Společnosti národů (Lausanner Anleihe 1932), opatrnou konjunkturu skrze programy na zvýšení pracovních míst se nedařilo ekonomické problémy vyřešit.
Od 1. května 1933 museli němečtí turisté zaplatit při vycestování do Rakouska 1 000 RM (Gesetz über die Beschränkung der Reisen nach der Republik Österreich vom 29. Mai 1933), což pro tehdy vysoce zadlužený rakouský cestovní ruch v podstatě znamenalo uzavření státních hranic s Německem; 1 000 RM odpovídalo přibližně 1 680 šilinkům a plná denní penze např. v hotelu „Gaspingerhof” v Gerlos činila 6-8 šilinků. V období mezi létem 1932–1933 stoupl počet nezaměstnaných v oblasti hotelových, restauračních a hostinských živností trojnásobně. Největší propad zaznamenalo Tyrolsko. Mnoho podniků stálo před konkurzem, počet pracovních míst se drasticky snížil a bankrotu čelili i dodavatelé. Tíživá hospodářská situace se promítla do domácího politického vývoje.
Rakouská NSDAP-Hitlerbewegung
Rakouská republika se na jaře 1933 nacházela téměř na počátku občanské války, skoro každý den docházelo k násilným střetům mezi národními socialisty, Heimwehrem, sociálními demokraty, komunisty a křesťanskosociálními polovojenskými útvary zvanými „Ostmarkische Sturmscharen“. V květnu 1933 se začaly objevovat menší bombové útoky, zprávy o dovozu zbraní z Německa do Rakouska. Volební úspěchy rakouské NSDAP z let 1932–1933 zastavil až zákaz konání dalších voleb, takže bylo jasné, že legální podíl na moci strana nezíská a začala se připravovat na boj za pomoci násilí. K radikalizaci rakouské NSDAP přispěla SS (Schutzstaffel NSDAP), z níž se stala hlavní úderná síla. Členové SS pocházeli většinou z řad nezaměstnaných, příslušníků proletariátu a maloměstských tříd, nicméně po vítězství v Německu přitahovala SS i bývalé rakousko-uherské důstojníky a příslušníky dobře situovaného měšťanstva.
Dne 13. května 1933 dorazil do Vídně bavorský ministr vnitra Hans Frank, který za vyhrožování rakouské vládě platil v Rakousku za nežádoucí osobu. Adolf Hitler 26. května 1933 vyhlásil hospodářská opatření, jež měla vést ke zhroucení Dollfusovy vlády, k novým volbám a následnému anšlusu Rakouska. Od 29. května do 1. června 1933 zahájila rakouská policie na základě podezření z velezrady a vlastnění zbraní a výbušnin po celém Rakousku razie v tzv. „hnědých domech” a po bytech vůdců NSDAP. Teroristické akce národních socialistů od 12. června zesílily. Vláda na teror odpověděla obsazením a zapečetěním stranických domů, lokálů NSDAP a objektů SA (Sturmabteilung NSDAP) po celé zemi a nakonec 19. června 1933 zákazem strany. Pokračovalo zatýkání a odsouzení nacistických funkcionářů. Velká část nacistických funkcionářů uprchla do Německa.
Období po únorové občanské válce Dollfussův odklon od parlamentarismu vyústil 12. února 1934 v občanskou válku, kde proti sobě bojovali na jedné straně rakouští sociální demokraté (SDAP) se svým polovojenským republikánským „Schutzbundem” a komunisty, na druhé straně armáda, policie, četnictvo a Heimwehr. Po počátečním ochromení započala Dollfussova vláda vydávat jedno vládní nařízení za druhým; 13. února zrušila úřad vídeňského starosty Karla Seitze (který nahradila úřadem spolkového komisaře), zakázala Sozialdemokratische Arbeiterpartei Österreichs, 16. února uvalila konkurs na sociálně demokratické hospodářské organizace (Arbeiterbank) a spotřební družstva, zrušila mandáty všech sociálně demokratických činitelů v obecní, okresní i zemské samosprávě, rozpuštěny byly také veškeré odborové organizace a správou pověřováni prozatímní vládní komisaři.
Soudy s vůdci sociální demokracie, odborových organizací a Schutzbundu Zatčení byli vyšetřováni pro zločin velezrady a vzbouření, případně pro spoluvinu na těchto zločinech. Vyšetřováním členů představenstva soc.-dem. strany byl pověřen rada vrchního zemského soudu dr. Vepřek, první státní návladní dr. Otto Nahrhaft a politický referent Scheibert.Vídeňské Noviny, 7. březen 1934, s. 3.
Po policejním vyšetřování byli členové představenstva rakouské soc.-dem. strany převezeni za doprovodu tajných policistů v autodrožkách z policejní věznice na „Rossauerlände” do řádné vyšetřovací vazby Zemského soudu I. Během převozu platila zvláštní bezpečnostní opatření: prostranství před hlavním vchodem Zemského soudu bylo policejně uzavřeno a do budovy zemského soudu byli pouštěny jen soudně předvolané osoby a advokáti. V průjezdu a na chodbě v přízemí se nesměl nikdo zastavovat.
První byl převezen bývalý finanční referent městský rada dr. Robert Danneberg, o několik minut později místoprezident dolnorakouského zemského sněmu Hellmer, pak poslanec dr. Wilhelm Ellenbogen, bývalý prezident Dělnické komory Karl Weigl, městský rada Paul Speiser, městský rada Anton Weber, poslanec Albert Sever a starosta Vídně Karl Seitz. Po delší přestávce následovalo převezení dalších členů představenstva strany, bývalý spolkový kancléř dr. Karl Renner, generální sekretář rozpuštěné strany Paul Richter, Rosa Jochmann, Helene Postranecky, Gabriela Proft a poslanec Heinrich Schneidmadl.
Před členy představenstva rakouské sociální demokracie byli do vyšetřovací vazby zemského soudu převezeni vůdci rozpuštěného republikánského ochranného sboru (Schutzbund) generál Theodor Körner, generál Karl Schneller, generál Mayer, major Alexander Eifler, setníci Rudolf Löw a Musil, penzionovaný velitel hasičů Wagner a velitel rozpuštěné obecní stráže Schubauer. Některým vůdcům soc.-dem. se podařilo prchnout za hranice (např. dr. Otto Bauer, dr. Julius Deutsch, vůdce republikánské ochrany Heinz, náčelník svobodné železničářské odborové organizace König a generální sekretář odborových organizací Schorsch, býv. redaktor dr. Adolf Sturmtal). Bývalí čsl. soc.-dem. zemští poslanci Antonín Machát a Alois Vavroušek se nacházeli stále v policejní vyšetřovací vazbě na Rossauerlände, asi 1 500 politických vězňů ve vazbě zemského soudu, kteří byli vyšetřováni pro různé těžké zločiny. Každým dnem vězňů přibývalo. Z věznice v Linci se zdařil útěk vůdci ochranného sboru Richardu Bernaschkovi.
Květnová ústava 1934 Ústava byla vydána 24. dubna 1934 formou vládního nařízení na základě „Hospodářského zmocňovacího zákona” (Kriegswirtschaftliche Ermächtigungsgesetz) z roku 1917, který 30. dubna 1934 odsouhlasilo a vládu formálně vydáním ústavy zmocnilo sezení okrojkované Národní rady (pouze poslanci za Křesťanskosociální stranu a Heimatblock). Ústava vyhlášená 1. května 1934 pozměnila dosavadní název Rakouska: výraz „republika” byl nahrazen „spolkovým státem” (Bundesstaat), výraz „demokratická” byl nahrazen „stavovským”; „Spolkový stát stavovský”. Zákonodárnými institucemi spolkového státu rakouského se staly „čtyři poradní sbory” a „jeden zákonodárný sbor” (spolkový sněm).Vídeňské noviny, ve Vídni v úterý dne 3. dubna 1934, ročník 1, titulní strana.