náhled|Příprava šípového jedu u Křováků Šípový jed je toxická substance přírodního původu, používaná v domorodých kulturách k lovu zvěře nebo ve válečnictví. Jedy se nanášejí na špice šípů do luků či kuší, šipek do foukaček, oštěpů, kopí nebo i harpun. Vyrábějí se z různých jedovatých rostlin, v menší míře i ze živočichů. Historie jejich využití sahá podle nepřímých důkazů až do doby kamenné, zhruba do doby před 60 000 lety (výzkum potvrdil z té doby použití jedu získaný z rostliny Boophone disticha, některá etnika v Asii, Africe i Latinské Americe je však k lovu používají dodnes.
Nositeli bezprostředního toxického účinku šípových jedů jsou nejčastěji alkaloidy, srdeční glykosidy nebo polypeptidy. Mezi významné rostliny používané k jejich přípravě náležejí zejména kulčiby, akokantery, chondrodendron plstnatý a další rostliny z čeledi lunoplodovité, oměje, ančar jedovatý a mancinela obecná. Jed je většinou připravován z několika různých surovin. U šípových jedů používaných k lovu je podstatné, aby se buď tepelnou úpravou masa neutralizovaly, nebo aby se při průchodu trávicím systémem nevstřebávaly do krve.
Známým typem šípového jedu je jihoamerické kurare, vyznačující se paralyzujícím účinkem na kosterní svalstvo. Pro své uvolňující působení má význam i v medicíně. Známé jsou rovněž šípové jedy, připravované kolumbijskými Indiány ze sekretu žabek pralesniček. Sofistikovaný a účinný šípový jed, vyráběný z broučích larev, používají Křováci v Kalahari.
Prehistorie Vzhledem k tomu, že šípové jedy jsou organické substance podléhající rozkladu, jsou teorie o jejich využití v dávné historii založeny spíše na nepřímých důkazech než na exaktních archeologických nálezech. Nálezy hrotů podobného charakteru jako ty, které jsou v jižní Africe na jedovaté šípy používány dodnes, pocházejí již z počátku svrchního paleolitu, z období před 43 000 let. V horách Lebombo v jižní Africe byla při archeologických vykopávkách v jeskyni Border Cave nalezena dřevěná tyčinka, považovaná za prostředek k nanášení jedu na špičky šípů. Její stáří bylo stanoveno na 24 000 let. Pomocí chromatografie na ní bylo zjištěno stopové množství mastných kyselin, pocházejících z ricinového oleje, což je považováno za důkaz použití jedovatého ricinu jako šípového jedu. Masajové zřejmě používali šípové jedy již v období před 20 000 lety. Za zdroj jedu je považována akokantera. Nejstarší archeologické nálezy šípů, na nichž se zachovaly zbytky jedu, pocházejí ze starověkého Egypta z období asi 2181- 2060 př. n. l. Jed obsahuje srdeční glykosidy a pochází zřejmě z některé rostliny z čeledi toješťovité (akokantera, adénium či kalotropis). Špice šípů byly vyrobeny z kostí a slonoviny, v menší míře z bronzu a železa. Sloužily patrně k lovu zvěře.
Nejstarší dochované písemné zmínky pocházejí z indických véd z období kolem doku 1200 př. n. l. Jed byl zřejmě připravován z oměje a otrávené šípy se používaly ve válečných střetech. Zmínka o otrávených šípech byla nalezena i na hliněné destičce, pocházející z Asýrie ze 7. století př. n. l. Jejich použití zmiňuje též Homér v Odyseji. O šípových jedech, používaných v Etiopii, se ve svém díle zmiňuje řecký učenec Theofrastos i římský básník Claudius Claudianus. S otrávenými šípy se při svém vpádu do Indie setkala výprava Alexandra Velikého (325-326 př. n. l.). Jed byl připravován ze zahnívajících hadů. Podle některých údajů připravovali podobný jed ze směsi zahnívajících hadů a lidské krve i Skytové.
Africké šípové jedy náhled|Otrávený šíp z Konga
V subsaharské Africe příslušníci různých etnik vyráběli či dosud vyrábějí účinné šípové jedy ze značně široké palety různých přírodních zdrojů. Některé z tradičních jedů představují extrakt z jediného druhu rostliny, většinou je ale složení komplexnější a mimo jedné nebo dvou složek, které jsou nositeli hlavního toxického efektu, zahrnuje i další přísady. Některé z nich zvyšují toxicitu a efektivitu jedu tím, že podporují jeho vstřebávání z rány, další se přidávají k dosažení požadované konzistence a přilnavosti hmoty k šípu. Během 25 let trvajícího výzkumu bylo v rámci celého afrického kontinentu identifikováno 265 různých rostlin, které se jako ingredience používají. Znalost složení jedu a jeho přípravy byla v domorodých společenstvích zpravidla výsadou šamana, kouzelníka či bylinkáře, případně i jeho rodiny. Příprava jedu je považována za lékařsko-kouzelnické umění a dodnes bývá provázena tajemnými rituály a tabu. Jed například nikdy nepřipravuje nemocný člověk, protože se věří, že by jeho slabost přešla do jedu a ten by byl pak neúčinný. V současnosti si jej často lovci připravují sami. Šípový jed je v zásadě připravován třemi základními způsoby. Nejčastěji se rozdrcené části rostlin vaří po několik hodin až dní ve vodě, dokud nevznikne dehtovitá substance, která se pak nanáší na šípy. Technika výroby může být různá od jednoduchého vaření v otevřené nádobě až po složitou extrakci vyžadující specializované vybavení. Další metoda, která se používá zejména pro olejnaté rostlinné části, jako jsou semena nebo kořeny, spočívá v rozetření čerstvého materiálu na kaši. Pro dobrou konzistenci a přilnavost se do směsi přidává lepivá šťáva, většinou získávaná ze stromovitých pryšců, které jsou navíc samy o sobě jedovaté. Jiný způsob je typický pro pralesní kmeny, zejména Pygmeje. Používají čerstvý a šťavnatý rostlinný materiál, jako jsou tenké větévky, kůra a kořeny mladých rostlin, z něhož pomocí lisu vylisují šťávu. Tu pak nanášejí přímo na šípy.
Příslušníci pralesních kmenů špice šípů opalovali a tím vytvrzovali v ohni, a jed se nanášel na špici šípu. Na savanách byly používány šípy s trojúhelníkovitými železnými hroty, na něž se jed nanášel ze zadní strany, aby se při proniknutí do kůže nesetřel. Šíp byl za hlavicí často zeslabený vroubky a při útěku zvířete vegetací se v tomto místě odlomil, zatímco hlavice s jedem zůstala v ráně. Jiným způsobem, jak jed v ráně udržet, bylo sestavení šípu ze dvou dílů. Hlavice se připevnila na krátký a tenký kus, který se zasunul do dutého šípu a připevnil jen lehce. Po zásahu se oba díly oddělily a hlavice s jedem zůstala v ráně. V jihovýchodní části střední Afriky používaly některé kmeny (zejména Pygmejové) k vystřelování jedovatých šípů kuše, které byly jako zbraň velmi účinné.
Hlavní účinnou složkou většiny afrických šípových jedů jsou rostliny obsahující srdeční glykosidy, zejména různé druhy rodů akokantera, krutikvět a Parquetina z čeledi toješťovité. Jedy na bázi akokantery jsou používány i k lovu velkých savců. Příležitostně byly zdrojem toxických substancí i jiné rostliny z čeledi toješťovité, jako jsou adénia (Adenium), kalotropis (Calotropis) nebo besednice (Pergularia), a také rody jutovník (Corchorus) a mansonie (Mansonia) z čeledi slézovité. Rod Erythrophleum z čeledi bobovité obsahuje místo glykosidů kardioaktivní alkaloidy, které ale mají obdobný účinek a využití.
Křováci náhled|Nanášení jedu z larev Diamphidia nigroornata a semen Bobgunnia madagascariensis na špici šípu Neobyčejný šípový jed připravují Křováci v oblasti Kalahari, kteří jej k lovu používají dodnes. Nanášejí jej na špice tenkých a poměrně lehkých šípů. Nástup účinku je pozvolný, jed je však velmi účinný a používá se i k lovu velkých savců. K jeho přípravě domorodci používají larvy dřepčíků rodu Diamphidia, Blepharida či Polyclada, které žijí na některých druzích dřevin z čeledi březulovité (myrhovníky Commiphora africana a C. angolensis) a ledvinovníkovité (marola Sclerocarya afra, dříve Sclerocarya caffraSclerocarya afra na IPNI. Dostupné online. Přejmenováno Mezinárodním botanickým kongresem v r. 2024, viz ). Nejčastěji je vyhledáván druh Diamphidia nigroornata, jehož larvy se živí listím keře Commiphora africana. Larvy se před kuklením zahrabávají do písčité půdy, kde si vytvářejí oválné kokony. Křováci kokony vyhrabávají a sbírají do skořápky z pštrosího vejce nebo nověji do plastové nádobky. Jed je připravován z ještě nezakuklených larev, zatímco kukly či dospělí brouci nejsou využíváni. Larvu domorodec vyklepne z kokonu, promne mezi prsty a poté rozmělní paličkou, aby se oddělily vnitřní tkáně od pokožky, načež její obsah vymáčkne do připravené nádobky z kolenní hlavice žirafí nebo antilopí kosti. Na jeden šíp je zapotřebí jedu asi z 10 larev. Domorodec rozžvýká kůru akácie Senegalia mellifera, případně některých jiných rostlin (chřestu, boscie Boscia albitrunca nebo cicimku Ziziphus mucronata), a sliny smíchá v nádobce s rozmělněným obsahem larvy. Do směsi se přidává čerstvě upražené semeno bobovitého stromu Bobgunnia madagascariensis a k vylepšení jedu někdy i šťáva ze sanseviery. Některé larvy bývají parazitované larvami střevlíkovitých brouků rodu Lebistina. V nich se jed akumuluje a jsou proto používány přednostně. K přípravě protijedu používají Křováci sansevieru Sansevieria aethiopica a lubenici Citrullus naudinianus. Některé kmeny Křováků připravují šípový jed ze ztlustlých kořenů adénií (Adenium boehmianum, A. oleifolium). Vykopané hlízovité kořeny nejprve okrájejí a pak je naškrábou zvířecí kostí do nádoby. Dlouho je vaří, dokud se z toho nestane hustá lepivá směs, kterou nanášejí na špice šípů. V jiných kmenech se jed připravuje z cibulí amarylkovité rostliny Boophone disticha (syn. B. toxicaria) a kobřího jedu. Šťáva z rostliny se nakape na malý kámen, který se vloží do tlamy kobry a vymáčkne se na něj hadí jed. Po smísení se šťáva nanáší přímo na hroty šípů.
Pygmejové Pygmejové v Kongu používají velmi účinný a rychle působící šípový jed, který paralyzuje kořist dříve, než se může ztratit v pralesním podrostu. Jeho příprava je dosti komplikovaná, jedná se však o jeden z nejsilnějších šípových jedů v Africe. K jeho přípravě se používá asi 10 různých rostlin, včetně dvou druhů kulčiby a jednoho druhu krutikvětu, spolu s Erythrophleum z čeledi bobovité, amarylkou a divokými druhy pepřovníku. Pro dosažení potřebné konzistence přidávají šťávu ze smldince (Dioscorea) a latex z fíkovníku. Při přípravě jedu se rozdrcené ingredience smíchají v míse se slinami a nechají vyluhovat, pak se přidá jedovatá žába a směs se vaří, dokud nenabyde pastovité konzistence. Následně se přimíchají rozdrcené broučí larvy a černí žahaví mravenci, směs se vyškrábe z mísy a zabalí do kusu tenké kůry. Balíček se vloží do těla opice, která byla za tímto účelem zabita, a na několik dní se zakope. Po několika dnech hnilobného rozkladu se vyndá a jako poslední ingredience se vmíchá šťáva z pryšce.
Šípové jedy v temperátní Asii náhled|Ilustrace oměje Aconitum ferox Základní surovinou k výrobě šípových jedů v chladných a temperátních oblastech Asie byly různé druhy oměje. Tyto jedy se používaly jak v Číně, tak i na východní Sibiři a Kamčatce. Zdrojem informací o tradiční přípravě šípového jedu v Číně je zejména čínská Materia Medica jménem Pen Ts'ao. Hlavní surovinou byly hlízy omějů Aconitum carmichaeli a A. kusnezoffii, lokálně i jiných druhů. Čerstvé hlízy byly po oloupání rozdrceny a byla z nich vymačkána šťáva, která byla v míse ponechána ke krystalizaci. Při chladném počasí byla opatrně zahřívána. Výsledná, již téměř pevná směs byla vyuzena v kouři ze žlutodřevu a dřezovce a poté zapečetěna do láhve, kde jed po čase zkrystalizoval a nabyl podoby hnědého cukru. Na šíp se nanášel v množství asi 0,5 g. K výrobě 1 g jedu bylo zapotřebí asi 50 g kořenů. V Číně se tyto jedy používaly ještě v 17. století a v omezené míře i později. Na východě země se ke kořenům oměje přidávaly i další ingredience, jako je jed z ocasního trnu trnuchy východní (Hemitrygon akajei) nebo extrakty z lýkovce Daphne kamtschatica, tolitovníku Cynanchum caudatum či ořešáku japonského (Juglans ailantifolia). Z omějů se připravovaly šípové jedy také podél jižního úpatí Himálaje až po severní Myanmar. K ulovení slona bylo zapotřebí 13 takových šípů, na vodního buvola stačily dva.