náhled|Dobová ilustrace atentátu na Františka Ferdinanda d’Este, která se objevila v italských novinách Domenica del Corriere dne 12. července 1914 Atentát je násilný čin, jehož cílem je usmrtit nebo zranit osobu nebo skupinu osob. Obvykle je atentát motivován politicky, ideologicky nebo nábožensky, v některých případech za ním mohou stát i ekonomické zájmy nebo duševní porucha.Black's Law Dictionary "the act of deliberately killing someone especially a public figure, usually for money or for political reasons" (Legal Research, Analysis and Writing by William H. Putman p. 215 and Assassination Policy Under International Law , Harvard International Review, May 6, 2006, by Kristen Eichensehr). Často je atentát spojen s významnými okolnostmi (veřejné místo činu, významná osobnost, přiznání), které mají atentátníkovi dodat důraz a veřejný význam. Až na několik výjimek, které mohou teoreticky být, stejně jako vražda tyrana, eticky i právně ospravedlnitelné, jsou atentáty s následkem smrti obecně považovány za vraždu a jejich provedení za pokus o vraždu.
Zejména politicky motivované vraždy prominentních obětí mohou mít dalekosáhlé důsledky. Atentát na Julia Caesara vyústil v občanskou válku, sarajevský atentát vyvolal první světovou válku. Smrtelný atentát na izraelského premiéra Jicchaka Rabina zastavil v roce 1995 blízkovýchodní mírový proces. Atentáty mohou mít také traumatizující dopad na společnost, jako například vraždy Abrahama Lincolna, Johna F. Kennedyho, Roberta F. Kennedyho a Martina Luthera Kinga ve Spojených státech amerických, stejně jako Gándhího v Indii a Olofa Palmeho ve Švédsku. I atentáty, které nedosáhnou svého cíle, jako například atentát na Adolfa Hitlera 20. července 1944, včetně pokusu o státní převrat, mohou mít významné následky.
Etymologie Slovo „atentát“ v českém jazyce vychází z latinského slova „attentatum“, podstatného jména rodu středního s významem „pokus“, „snaha“, resp. ze slovesa „attentare“ – „pokoušet se“.
V případě anglického pojmenování pro atentát – assassination – je předpokladem, že pochází ze slova hašašín (arabsky: حشّاشين, ħashshāshīyīn)American Speech – McCarthy, Kevin M. Volume 48, pp. 77–83 a má společné etymologické kořeny s hašišem (z arabštiny: حشيش ḥashīsh).The Assassins: a radical sect in Islam – Bernard Lewis, pp. 11–12 Označovalo skupinu nizárských ismailitů známou jako asasíni, kteří působili proti různým politickým cílům. Sektů Asasínů, kterou založil Hasan-ibn-Sabbáh, působila od 8. do 14. století v pevnosti Alamút v Persii a později se rozrostli ve faktický stát tím, že získali nebo vybudovali mnoho roztroušených pevností. Skupina z politických a náboženských důvodů zabíjela příslušníky abbásovské, seldžucké, fátimovské a křesťanské křižácké elity.Secret Societies Handbook, Michael Bradley, Altair Cassell Illustrated, 2005.
Ačkoli se běžně věří, že asasíni byli při svém zabíjení nebo během své indoktrinace pod vlivem hašiše, vedou se diskuse o tom, zda jsou tato tvrzení oprávněná, přičemž mnoho východních autorů a stále více západních akademiků dospívá k názoru, že užívání drog nebylo klíčovým rysem, který se skrýval za tímto názvem. Nejstarší známé použití slovesa „zavraždit“ (anglicky assassinate) v tištěné angličtině zaznamenal Matthew Sutcliffe v pamfletu A Briefe Replie to a Certaine Odious and Slanderous Libel, který byl vytištěn v roce 1600, tedy pět let předtím, než ho ve svém Macbethovi použil William Shakespeare (1605).A briefe replie to a certaine odious and slanderous libel, lately published by a seditious Iesuite. Imprinted at London : By Arn. Hatfield, 1600 (STC 23453) p. 103"assassinate, v." OED Online. Oxford University Press, June 2016. Web. August 11, 2016.
Použití v historii
Starověk až středověk náhled|vlevo|upright=1.55|Smrt Caesara od Vincenza Camucciniho Atentát je jedním z nejstarších nástrojů mocenské politiky. Jeho počátky sahají přinejmenším do doby zaznamenané v dějinách. Ve Starém zákoně byl judský král Jóaš zavražděn svými vlastními služebníky;2 Kings 12:19-21 Jóab zavraždil Abšaloma, syna krále Davida;2 Samuel 3:26–28 RSV, a asyrského krále Sinacheriba zavraždili jeho vlastní synové.2 Chronicles 32:21 Čánakja (asi 350-283 př. n. l.) psal o atentátech podrobně ve svém politickém traktátu Arthašástra. Jeho žák Čandragupta Maurja, zakladatel Maurjovské říše, později využil atentátů proti některým svým nepřátelům, včetně dvou generálů Alexandra Velikého, Nikanora a Filipa. Dalšími slavnými oběťmi jsou Filip II. Makedonský (336 př. n. l.), otec Alexandra Velikého, a římský diktátor Julius Caesar (44 př. n. l.). Římští císařové často končili tímto způsobem, stejně jako o stovky let později mnozí muslimští ší'itský imámové. Tři po sobě následující rašídúnští chalífové (Umar ibn al-Chattáb, Uthmán ibn Affán a Alí ibn Abí Tálib) byli zavražděni v raných občanských konfliktech mezi muslimy. Tato praxe byla dobře známá také ve starověké Číně, jako v případě neúspěšného atentátu Jing Kea na čchinského krále Čchin Š’-chuang-ti v roce 227 př. n. l. Zatímco mnoho atentátů prováděli jednotlivci nebo malé skupiny, existovaly také specializované jednotky, které využívaly kolektivní skupinu lidí k provedení více než jednoho atentátu. Nejstaršími byli Sikariové v roce 6 n. l., kteří o několik století předešli blízkovýchodní atentátníky a japonské Nindža, kteří ovládali umění Nindžucu.Pichtel, John, Terrorism and WMDs: Awareness and Response, CRC Press (April 25, 2011) pp. 3–4. Ross, Jeffrey Ian, Religion and Violence: An Encyclopedia of Faith and Conflict from Antiquity to the Present, Routledge (January 15, 2011), Chapter: Sicarii. 978-0765620484
náhled|upright=.90|Obraz ze 14. století, na němž je zobrazen úspěšný atentát na Nizama al-Mulka, faktického vládce Seldžucké říše, spáchaný asasínem. Mnoho elit říše bylo zavražděno v konfliktech proti Nizárům. Ve středověku byly regicidy v západní Evropě vzácné, ale ve Východořímské říši se opakovaly. Nejčastěji používanou metodou bylo uškrcení ve vaně. S nástupem renesance se tyranicida – neboli vražda tyrana z osobních nebo politických důvodů – stala v západní Evropě opět běžnější. Vrcholně středověké prameny zmiňují zavraždění krále Dimitrije Zvonimíra (1089), který zemřel rukou vlastních lidí, kteří se postavili proti návrhu papeže, aby se vydal na pomoc Byzanci proti seldžuckým Turkům. Tato zpráva je však mezi historiky sporná, nejčastěji se tvrdí, že zemřel přirozenou smrtí. Mýtus o „prokletí krále Zvonimíra“ je založen na legendě o jeho zavraždění. Dne 2. srpna 1100 zemřel anglický král Vilém II. Ryšavý při záhadné nehodě na lovu, při níž byl zasažen šípem; všeobecně se předpokládalo, že šlo o důsledek atentátu. V roce 1192 byl atentátníkem zabit Konrád z Montferratu, faktický král Jeruzaléma.
Arabský svět a východní Asie té doby, ačkoli byly obecně osvícenější, v tomto historickém období rovněž trpěly atentáty, například seldžučtí turečtí vůdci Alp-Arslan (24. listopadu 1072) a jeho syn Melik-šáh I. (19. listopadu 1092), stejně jako japonský šógun Nobunaga Oda (21. června 1582), který byl donucen spáchat seppuku při incidentu v Honnodži.
Vládu polského krále Přemysla II. (1296), nizozemského krále Viléma I. Oranžského (1584) a francouzských králů Jindřicha III. (1589) a Jindřicha IV. (1610) ukončili atentátníci.
V průběhu 16. a 17. století se začali mezinárodní právoznalci vyslovovat proti atentátům na vůdce. Balthazar Ayala byl označen za „prvního významného právníka, který odsoudil používání atentátů v zahraniční politice“. Alberico Gentili odsoudil atentáty v publikaci z roku 1598, kde apeloval na vlastní zájem vůdců: (i) atentáty měly nepříznivé krátkodobé důsledky, neboť vyvolávaly hněv nástupce zavražděného vůdce, a (ii) atentáty měly nepříznivé dlouhodobé důsledky, neboť způsobovaly nepořádek a chaos. Hugo Grotius ve svých dílech o válečném právu atentáty přísně zakazoval a tvrdil, že zabíjení je přípustné pouze na bitevním poli.
Moderní dějiny náhled|vlevo|Zavraždění krále Viléma Oranžského V moderním světě se zabíjení významných osob začalo stávat více než nástrojem v mocenských bojích mezi samotnými vládci a bylo využíváno i pro politickou symboliku, například v propagandě činu. Ve Stockholmu byl 29. března 1792 na maškarním plese smrtelně postřelen švédský král Gustav III. Jen v Rusku byli během 80 let zavražděni dva carové, Pavel I. a jeho vnuk Alexandr II. Ve Spojeném království byl zavražděn pouze jeden premiér – Spencer Perceval 11. května 1812.M. Gillen 1972 Assassination of the Prime Minister: the shocking death of Spencer Perceval. London: Sidgwick & Jackson . V Japonsku skupina atentátníků zvaná Čtyři hitokiri z Bakumatsu zabila během války Bošin řadu osob, včetně Ii Naosukeho, který byl hlavou správy šógunátu Tokugawa.Turnbull, Stephen. The Samurai Swordsman: Master of War. Tuttle Publishing; 1 edition (August 5, 2014). p. 182. Většina atentátů v Japonsku byla spáchána pomocí čepelových zbraní, což se přeneslo i do moderních dějin. Existuje videozáznam atentátu na Inedžira Asanumu, při němž byl použit meč.
Ve Spojených státech během 100 let zemřeli rukou atentátníků čtyři prezidenti – Abraham Lincoln, James A. Garfield, William McKinley a John F. Kennedy. Je známo nejméně 20 pokusů o atentát na americké prezidenty. Senátor Huey Long byl zavražděn 10. září 1935. Robert F. Kennedy, senátor a kandidát na prezidenta, byl rovněž zavražděn a to sice 6. června 1968 ve Spojených státech. Dne 3. dubna 1882 byl zastřelen psanec Jesse James psancem z vlastního gangu, což bylo oplakáváno jako atentát. Dne 25. června 1894 byl francouzský prezident Sadi Carnot v Lyonu pobodán Sante Geronimem Caseriem a následně na následky zranění zemřel. O dvacet let později, 31. července 1914, byl v Paříži zastřelen vůdce francouzských socialistů Jean Jaurès. Dne 10. září 1898 zemřela rakouská císařovna Alžběta den poté, co ji na dovolené v Ženevě bodl italský anarchista tenkým pilníkem. Jiný italský anarchista byl zodpovědný za vraždu italského krále Umberta I. 29. července 1900. Při lisabonské regicidě 1. února 1908 byli zastřeleni portugalský král Karel I. a jeho dědic Luis Filipe, portugalský královský princ, což byla první násilná akce namířená přímo proti portugalskému panovníkovi od roku 1578. náhled|V prezidentské lóži Fordova divadla jsou zleva doprava atentátník John Wilkes Booth, Abraham Lincoln, Mary Toddová Lincolnová, Clara Harrisová a Henry Rathbone Dne 14. listopadu 1908 zemřel v Zakázaném městě císař Kuang-sü z čínské dynastie Čching. Následná analýza jeho ostatků prokázala velmi vysoké množství arsenu, přičemž někteří dospěli k závěru, že císařovna vdova Cch’-si, která sama zemřela následujícího dne (15. listopadu 1908), císaře zavraždila v rámci spiknutí; do té doby ho měla již mnoho let v domácím vězení kvůli jeho pokusům o reformu čchingské byrokracie. Dne 18. září 1911 zemřel ruský premiér Pjotr Stolypin, kterého v Kyjevě smrtelně postřelil židovský extremista. Dne 30. prosince 1916 byl Grigorij Rasputin zavražděn knížetem Felixem Jusupovem jako vyvrcholení plánu ruské šlechty na odstranění rolnického mystika a ukončení jeho vlivu na rod Romanovců.