Hornoslezská povstání (, ) je označení tři ozbrojených střetů, které se odehrály v letech 1919–1921 v části Horního Slezska mezi propolskými povstalci a příslušníky německých paramilitárních jednotek podporovaných státními orgány Výmarské republiky.
První (srpen 1919) a druhé (srpen 1920) povstání proběhlo v období příprav na plebiscit, který měl na základě Versailleské mírové smlouvy rozhodnout o státní příslušnosti Horního Slezska, zatímco třetí povstání (květen – červenec 1921) vypuklo již po provedeném plebiscitu v reakci na neshody v Mezispojenecké vládní a plebiscitní komisi a neuspokojivý pro Poláky britsko-italský návrh na rozdělení sporné oblasti. Ve výsledku došlo k vypracování Radou Společnosti národů nového kompromisního řešení německo-polské hranice s platností od roku 1922, které však moc neodpovídalo výsledkům plebiscitu.
Povstání patří mezi zlomové okamžiky moderních slezských dějin a jsou dodnes předmětem mnoha kontroverzí. Jejich protikladná hodnocení zapadají do širšího kontextu sporu o slezskou identitu a vztah Horního Slezska k Polsku.
Pozadí thumb|Jazykové poměry v pruském Slezsku na počátku 20. století. Modře vyznačeno polsky a „vasrpolsky“ mluvící obyvatelstvo Na základě Berlínského míru z roku 1742 musela Habsburská monarchie postoupit Pruskému království většinu území Slezska s výjimkou Těšínska a jižních částí Opavska, Krnovska a Niska. V roce 1815, po Vídeňském kongresu, došlo k novému uspořádání pruské státní správy a byla vytvořena provincie Slezsko, která se dělila zpočátku na čtyři a od roku 1820 na tři vládní obvody (Regierungsbezirk): Vratislav, Lehnice a Opolí. S územím toho posledního byl postupně ztotožněn pojem Horní Slezsko (německy Oberschlesien) dříve vztahovaný k historickému Opolsku a z něj vyčleněným knížectvím. Jednalo se o oblast obývanou – na rozdíl od Dolního Slezska (Niederschlesien) – převážně katolíky mluvící západoslovanskými nářečími, pro něž se v německém prostředí vžilo označení wasserpolnisch (viz slezština). Od poloviny 19. století zde působili polští národní buditelé (Józef Lompa, Karol Miarka a další) a spisovná polština se stala „Dachsprache” (zastřešujícím jazykem) i pro slovanská nářečí Slezska, která nevytvořila vlastní spisovnou normu. I přesto zůstávala podstatná část obyvatelstva národnostně nevyhraněná a hlásila se spíše k obecnému pojmu „Šlonzák“ (Slezan).Srov.
Podle sčítání lidu z roku 1910 byla pro 53 % obyvatel vládního obvodu Opolí (polsky Opole) mateřským jazykem polština (k tomu se však započítávalo i „vasrpolské“ nářečí), pro 40 % němčina, pro 2,5 % čeština, pro 4 % polština a němčina zároveň, pro 0,5 % ostatní jazyky. Německy mluvící převládali ve městech a západně od Odry, polsky mluvící na venkově východně od Odry, češtinou se v tom případě myslí lašská nářečí používaná Moravci v příhraničních okresech Ratiboř (polsky Racibórz) a Hlubčice (polsky Głubczyce).
thumb|vlevo|Katovická konurbace na dobové mapě náhled|upright=0.8|vlevo|Francouzští vojáci pochodují Opolím (1921)
Ve východní části regionu byla ve druhé polovině 18. století objevena velká ložiska černého uhlí, což vedlo k překotné industrializaci této oblasti a kolem Bytomi, Hlivic a Katovic (polsky Katowice) postupně vznikla druhá největší – vedle Porúří – průmyslová konurbace Německa (viz Katovická konurbace). Z Horního Slezska pocházela čtvrtina roční německé produkce uhlí, 81 % zinku a 34 % olova.
Po prohrané první světové válce se Německo ocitlo v chaosu. Císař Vilém II. abdikoval a zemí zmítaly masové nepokoje (viz listopadová revoluce, povstání spartakovců, velkopolské povstání, Bavorská republika rad). Na hospodářský důležité Horní Slezsko vznesly územní nároky nově vzniklé státy: Polská republika a Republika československá.Československo si nárokovalo železniční uzel Hlucholazy, rozsáhlá území v ratibořském a hlubčickém okrese včetně obou okresních měst a také jižní část hornoslezského uhelného revíru kolem Rybniku, podrobně o tom pojednává osmé Benešovo memorandum na pařížské mírové konferenci, zde dostupné v německém překladu francouzského originálu Versailleská mírová smlouva z června 1919 určila následující řešení sporu: Československo získá 38 obcí v okrese Ratiboř čili tzv. Hlučínsko (článek 83), kdežto ve zbytku území – s výjimkou okresů Grodkov (polsky Grodków), Nemodlín ( polsky Niemodlin) a Nisa (polsky Nysa), ale také v západní části okresu Prudník (polsky Prudnik) a východní části okresu Namyslov (polsky Namysłów) ležícího ve vládním obvodě Vratislav – bude proveden plebiscit, v němž místní obyvatelstvo samo rozhodne o připojení k Polsku nebo setrvání v hranicích Německa (článek 88).
Plebiscit byl naplánován na březen 1921. Na jeho provedení měla dohlížet Mezispojenecká vládní a plebiscitní komise Horního Slezska (francouzsky Commission Interalliée de Gouverment et de Plébiscite de Haute Silésie) složená z představitelů vítězných mocností Francie, Velké Británie a Itálie v čele s francouzským generálem Henrim le Rondem, která zároveň od února 1920 získala na sporném území, poté, co Versailleská smlouva nabyla účinnosti: „veškerá práva, která vykonávala vláda německá neb vláda pruská, kromě zákonodárství a věcí berních“.Viz paragraf 2 přílohy k článku 88 Versailleské smlouvy Německá armáda musela region opustit a její místo zaujaly spojenecké síly čítající ve vrcholném okamžiku 11 129 francouzských, 4 676 britských a 5 075 italských vojáků.
Propolští aktivisté vytvořili Polský plebiscitní komisariát (Polski Komisariat Plebiscitowy) vedený křesťansko-demokratickým politikem Wojciechem Korfantym, proněmečtí pak Plebiscitní komisariát pro Německo (Plebiszitkomissariat für Deutschland) v čele s právníkem a starostou Rozbarku u Bytomi Kurtem Urbankem. Úlohou obou orgánů byla zejména politická agitace a také organizace příjezdů tzv. plebiscitních emigrantů, možnost hlasovat měli totiž všichni narození na sporném území nehledě na aktuální bydliště. Jak propolská, tak proněmecká kampaň se odvolávala nejen na národnostní, ale i sociálně-ekonomické argumenty: první slibovala konec vykořisťování slezských dělníků „pruskými pány“ a strašila nutností podílet se na válečných reparacích, druhá naopak zdůrazňovala celkově nižší úroveň rozvoje v Polsku a nejistotu budoucí existence země zrovna zapletené do války se sovětským Ruskem. Současně působil Svaz Hornoslezanů (Związek Górnoślązaków–Bund der Oberschlesier) Ewalda Latacze a bratří Reginků, který zastupoval zastánce svébytné slezské národnosti a neúspěšně prosazoval vytvoření Svobodného státu Horní Slezsko (Freistaat Oberschlesien) jakožto neutrální mnohojazyčné země po vzoru Švýcarska.
První povstání (1919)
náhled|upright=0.8|vlevo|Maksymilian Iksal v roce 1979 náhled|upright=0.6|vlevo|Alfons Zgrzebniok První hornoslezské povstání proběhlo v době, kdy v Horním Slezsku ještě fungovaly státní orgány Výmarské republiky. Vzhledem k vyhrocené politické situaci byl vyhlášen výjimečný stav, docházelo k raziím a zatýkání propolských aktivistů. Mimo regulérní armádu a policii působil Hornoslezský dobrovolnický korpus (Oberschlesisches Freiwilligen-Korps), jehož hlavním úkolem bylo „udržování pořádku” v továrnách ve smyslu potírání činnosti dělnického a polského národního hnutí. Korpus byl v červenci 1919 rozpuštěn a jeho členové se měli vrátit do práce nezřídka po boku těch, koho před nedávnem pronásledovali, což bylo jednou z příčin série stávek, jež začaly 11. srpna. Stávkující dále požadovali odvolání výjimečného stavu, zvýšení mezd a zastavení masového propouštění, k němuž došlo v dolech Lithandra ve Slezské Rudě (polsky Ruda Śląska) a Prinzengrube v Łaziskách. 14. srpna se protestů zúčastnilo 140 tisíc dělníků.
Přímou rozbuškou povstání byly události dne 15. srpna. Před bránou dolu Myslowitzgrube v Myslovicích (polsky Mysłowice) se shromáždily tři tisíce horníků i s rodinami, aby si vyzvedli výplatu. Vedení podniku otálelo a teprve ve 13 hodin začalo pouštět lidi po malých skupinkách. Rozlícený dav se však pokusil vtrhnout dovnitř najednou, na což budovu chránící příslušníci vojenských jednotek Grenzschutz Ost („Pohraniční stráž Východ“, jednalo se o přejmenovanou 117. pěší divizi) zareagovali palbou. Zahynulo deset osob, včetně dvou žen a 13letého chlapce. Téhož dne byli zatčeni tři lídři Polské vojenské organizace Horního Slezska (Polska Organizacja Wojskowa Górnego Śląska, POW GŚl) – paramilitárních konspiračních oddílů tvořených od ledna 1919 za podpory polské rozvědky s cílem vést ve sporném regionu protiněmecké diverzní akce – mířící na setkání velení ve Strumeni, dalšího dne ráno pak její tři kurýři a večer samotný náčelník Józef Grzegorzek.
Za těchto okolností dal pětičlenný výbor POW GŚl v čele s Maksymilianem Iksalem, zdržující se v Petrovicích u Karviné, rozkaz k zahájení povstání v noci na 17. srpna. První den se boje soustředily ve východní části okresu Pština (polsky Pszczyna). V samotné Pštině byla německá posádka dobře připravena, policie předem znala polské plány a proto koncentrace povstalců ve městě nebyla možná. Stejně tak se nepodařilo ovládnout Mikulov, ačkoli zde došlo k bojům a Němci utrpěli ztráty. Povstalecké akce se vyvíjely mnohem lépe na venkově: několik hodin se povstalci drželi v Tychách, v Paprocanech ukořistili po útoku na místní dělostřeleckou posádku čtyři polní děla, několik kulometů a přes sto pušek, dočasně ovládli také obce Bojszowy, Jedlina, Bijasowice a příhraniční Beruň. Iksalův oddíl vyrazivší z Petrovic krátce obsadil Gołkowice a Godów.
18. srpna se boje rozšířily do celé jihovýchodní části Horního Slezska podél hranic s Polskem. Funkci velitele převzal Alfons Zgrzebniok, který svůj štáb umístil do Sosnovce, prvního města za polskou hranicí. K větším potyčkám došlo u Vladislavi, Rybniku-Gotartowicích, Myslovic, Siemianowic, Tarnovských Hor, Bytomi, Pěkar, Zabrze, Radzionkówa a také v dnešních městských částech Katovic: Giszowiec, Szopienice, Bogucice, Dąbrówka Mała, Szopienice, Janów, Nikiszowiec, Ligota. Právě oblast mezi Katovicemi a Myslovicemi byla tou, kde se povstalci drželi nejdéle a podařilo se jim několik obcí úplně kontrolovat, útok na samotné Myslovice 21. srpna se však nezdařil.
Polská armáda nesměla vzhledem k závazkům učiněným na pařížské mírové konferenci otevřeně zasáhnout, ale tiše podporovala povstání dodávkami zbraní (i přesto byly povstalecké jednotky naprosto nedostatečně vyzbrojené, jen třetina mužů měla k dispozici alespoň pistoli) a 23. srpna převedla přes hranice několik dodatečných bojových praporů, které měly oživit pohasínající povstání, neměly však oproti obří německé přesile žádnou šanci. 24. srpna rozhodl Alfons Zgrzebniok o ukončení bojů. Většina povstalců se hned stáhla do Polska nebo na Poláky ovládané Těšínsko, 25. srpna Německo neprodyšně uzavřelo tuto hranici a utečenci se mohli vrátit až po vyhlášení amnestie v říjnu 1919. Jako počet účastníků povstání se uvádí číslo 24 tisíce, podle toho, kolik členů v té době celkem čítala Polská vojenská organizace Horního Slezska. Počet zabitých se odhaduje na zhruba 500, civilní a německé oběti nejsou známé.
Pro uklidnění společenských nálad a zdůvěryhodnění příslibů větší autonomie regionu v budoucnosti byla v říjnu 1919 vydělena samostatná provincie Horní Slezsko. Tato administrativní změna ztratila na významu po převzetí správy Mezispojeneckou vládní a plebiscitní komisí Horního Slezska v únoru 1920. Německá armáda musela opustit Horní Slezsko a Grenzschutz Ost byl formálně rozpuštěn.
Druhé povstání (1920)
náhled|upright|vlevo|Rozsah jednotlivých povstání:tmavý odstín zelené – prvnístřední odstín zelené – druhésvětlý odstín zelené – třetí