Šaka, potažmo Čaka, v Evropě známý i jako generál Shaka nebo pod přezdívkou Černý Napoleon, (asi 1787 – 22. září 1828) byl africký vojevůdce, náčelník a sjednotitel Zuluů. Svého postavení dosáhl díky rozsáhlým a účelným vojenským reformám a brutální výbojné politice. Šaka je dodnes pokládán za jednoho z největších a nejschopnějších vůdců v dějinách Afriky, kterému se díky zavedení reformy domorodého válečného umění podařilo vybudovat vojenský stát, jenž se prosadil jako obávaná regionální mocnost.
Mládí a léta vzestupu Šaka se narodil jako nemanželský syn ženy z klanu Langeni jménem Nandi a náčelníka Zuluů Senzangakona. Krátce po porodu Senzangakon přijal Nandi za svou třetí manželku, avšak díky její prudké povaze a vzájemným konfliktům ji i s dětmi často stěhoval na různé usedlosti. Šaka se v těchto letech převážně věnoval pastvě koz a jednoho dne ztratil otcovo oblíbené zvíře. Když se matka při prudké hádce svého syna zastala, byla i s potomky poslána zpět ke klanu Langeni.Budil, s. 30. Jeho příslušníci měli obavy, že budou nuceni vrátit labolu, a proto na návrat zapuzené rodiny reagovali vesměs negativně. Do čtrnácti let byl Šaka vychováván bez otcovské autority, odděleně od vrstevníků, a v atmosféře pohrdání, a stalo se z něj zamlklé a nedůvěřivé dítě. V roce 1802 zasáhl oblast, kde žil, hlad, a jeho matka byla i s dětmi opět vyhnána. Uchýlila se proto k muži jménem Gendejana ze subklanu Qvabe, u nějž Šaka dospěl. Po rušném dětství ze Šaky vyrostl muž značné fyzické síly a inteligence. Jelikož se jevil jako perspektivní válečník, projevili o něj zájem jak Zuluové, tak klan Langeni. Avšak Šaka Langeni nenáviděl a bál se svého otce, rozhodl se proto následovat matku ke klanu Dlečeni, jenž byl přímo podřízen Mtetvům v čele s náčelníkem jménem Dingiswajo. Pravděpodobně v roce 1810 Šaka vstoupil do oddílu iziCwe (cve) mtetwské armády, kde sloužili svobodní bojovníci. Ve službě prokázal značnou obratnost i organizačního ducha a brzy se stal velitelem oddílu (ibuto). Jakmile dosáhl tohoto postavení, začal realizovat reformy, mezi něž patřilo zejména zavedení nového typu oštěpu a inovace výcviku v boji se štítem. Nový druh výzbroje i výcviku poprvé Šaka uplatnil v bitvě Mtetvů s klanem Buthelezi. Když proti sobě stanula obě vojska ve formaci a válečník z protivníkovy strany vyběhl dopředu, aby předvedl rituální vychloubání gija, Šaka jej jediným úderem usmrtil a ihned vydal pokyn k útoku na zbytek Butheleziů. Po vítězném boji a kapitulaci náčelníka Pungaše se Mtetvům podrobili nejen poražení, z nichž zůstala jen hrstka bojovníků, ale také menší klany, mezi něž patřili i Zuluové, kteří v minulosti utrpěli od klanu Buthelezi řadu porážek.Budil, s. 31. Nejen tyto úspěchy při územní expanzi Mtetvské říše upoutaly pozornost náčelníka Dingiswaji. Šaka se brzy stal jeho oblíbencem, a to i přes skutečnost, že bez milosti vyhlazoval tam, kde se Dingisvaja spokojil s podrobením. Navíc byl jmenován členem sněmu a dostal volnou ruku při zavádění nových vojenských inovací. Když roku 1816 zemřel Senzangakon, jemuž po podrobení Zuluů Dingiswaja umožnil setrvat dál ve své funkci, byl Šaka mtetvským náčelníkem pověřen, aby převzal jeho místo. Na území svého mrtvého otce se vrátil v čele silného oddílu a okamžitě nechal usmrtit svého nevlastního bratra Sigujanu, který mezitím převzal náčelnickou pozici. Druhý Senzangakonův dědic Dingane, který se zaručil Šakovi věrností, byl ušetřen. Posléze Šaka založil nový panovnický kraal, který pojmenoval KwaBulavajo („Místo toho, kdo zabíjí s výčitkami“) a jeho prvořadou starostí se stalo doplnění chudých kozích a kravských stád.Budil, s. 32. Zalíbení prý nalezl zejména v dobytku sněhobílé barvy.
Vládce Zuluů
Reformy vojska a první výboje náhled|vlevo|180px|Skica zulského válečníka Aby mohl Šaka dosáhnout tohoto cíle, bylo nutno věnovat pozornost zulské armádě. Zpočátku měl pod svým velením asi 350 – 400 mužů, které podle věku rozdělil do čtyř oddílů. První skupinu nazvanou fasimba tvořili mladí chlapci, které mohl od prvních dnů cvičit v duchu vlastní bojové koncepce. Byli jeho nejoblíbenějšími vojáky a stali se vzorem pro všechny další zulské jednotky. Další oddíl se nazýval gamule a byli do něj začleněni mladíci kolem dvaceti let, jež prozatím nenosili kroužek z vláken isicoco (připevňovali si jej do vlasů muži, chystající se k prvnímu sňatku). Tím se lišili od asi třiceti až čtyřicetiletých svobodných mužů z oddílu jubingqvana, kteří se směli oženit až po prokázání zdatnosti v boji a po zabití prvního nepřítele. Starší a ženatí Zuluové náleželi do čtvrtého oddílu vombe. Těm bylo umožněno žít v příbytcích se svými manželkami, ale byli povinni se účastnit výcviku a válečných tažení.Hulec, s. 103. V týlovém zabezpečení Šaka zavedl oddíly dibi, které tvořili patnáctiletí až šestnáctiletí mladíčci, jejichž úkolem bylo nosit válečníkům rohože na spaní, náhradní oštěpy, jídlo a vodu. Každý z bojovníků měl k dispozici tři až čtyři chlapce.
Krátce poté, co Šaka své muže vycvičil v boji s novým typem oštěpu (klva, iklwa) a zlepšil jejich už tak vynikající fyzickou kondici, napadl centrální usedlost klanu Langeni. Jeho příslušníci byli v brzkých ranních hodinách obklíčeni zulskou armádou a nezmohli se na žádný odpor. Šaka posléze nechal nastoupit všechny přítomné muže a vybíral mezi nimi ty, kteří mu způsobovali příkoří v dětství. Vzápětí je nechal zaživa narazit na kůly obklopující usedlost. Propuštěno bylo pouze několik jedinců, u nichž si Šaka vzpomněl, že jeho matce prokázali nějakou laskavost. Těm dokonce daroval býka, nicméně byli nuceni se až do večera dívat na utrpení svých soukmenovců. To skončilo až za soumraku, kdy byli muži na kůlech zabiti a usedlost byla zapálena. Zbylí příslušníci klanu Langeni, stejně jako řada slabších klanů v okolí, byla začleněna do řad Zuluů. Dalším Šakovým cílem se opět stal klan Buthelezi, který byl již v minulosti podroben, ale počínal si jako svobodný. Náčelník Pungaš svého protivníka značně podcenil a Zuluové bitvu rozhodli prvním prudkým útokem. Šakovy oddíly zmasakrovaly nejen vojáky Butheleziů, ale i ženy a děti, které přišly sledovat střetnutí z blízkého návrší. Boj přežilo jen několik mužů, kteří se svým náčelníkem Pungašem utekli na sever ke kmenu Ndwandvey. Zde však byl Pungaš vyslechnut a posléze na rozkaz náčelníka Zvide popraven. Jelikož se Šaka dál pokládal za vazala Mtetvů, odeslal Dingisvajovi skot, který náležel klanu Buthelezi.Budil, s. 33. Po vítězném završení tažení pak obrátil svou pozornost proti sousedním Ngvaneniům a Hlubiům, kteří žili na úpatí Dračích hor. Náčelník Hlubiů Mtimkhulu byl zabit již v prvních bojích a jeho kmen se rozpadl na tři části. Jedna z těchto odnoží zůstala na úpatí Dračích hor a brzy splynula se Zuluy.
Válka s kmenem Ndwandvey Do roku 1817 se Šakovi podařilo území Zuluů (KwaZulu) zvětšit čtyřnásobně. Jeho armáda se rozrostla na 2000 mužů a 800 příslušníků fasimba. Téhož roku se rozhodl náčelník Dingisvaja napadnout kmen Ndwandvey, jehož náčelník Zvide byl kdysi blízkým přítelem jeho otce. Předtím, než se svými muži opustil kraal, požádal o podporu Šaku, ten se však nešťastnou souhrou okolností opozdil a Dingisvaja, který se za neznámých okolností příliš vzdálil od svých bojovníků, byl zajat hlídkou Ndwandeveyů. Překvapený Zvide dva dny držel Dingisvaju v zajetí, jelikož se obával, že jde o léčku, posléze však uřízl zajatci hlavu a daroval ji své matce. Když Šaka dorazil do míst bojů, již sledoval jen zmatený ústup Mtetvů. Pozici vládce nad kmenem po mrtvém Dingisvajovi zaujal jeho nevlastní bratr, nicméně po vážných meziklanových rozbrojích jej Šaka odstranil. Pohlavárem Mtetvů pak jmenoval svého blízkého a loajálního přítele a sebe ustanovil nejvyšším náčelníkem celé konfederace, v níž přední místo zaujal klan Zuluů.
V roce 1818 se náčelník Zvide rozhodl skoncovat s rostoucí Šakovou říší a s dvojnásobně silnějším vojskem vpadl na jeho území. Zuluové se seskupili do kruhové formace kolem hory Gqokli a své zálohy skryli v nedaleké proláklině. Jelikož válečníci kmene Ndwandvey nebyli cvičeni pro boj zblízka, byli několikrát odraženi. V odpoledních hodinách se proto náčelník Zvide rozhodl své unavené oddíly vyslat do posledního frontálního náporu. V té chvíli zasáhly do boje zálohy Zuluů, které část protivníkových sil odřízly a zdecimovaly. Ndwandvové přesto dál představovali značně silné vojenské uskupení a přinutili Šaku se stáhnout do KwaBulavajo, kde se také dostavil zbytek jeho mužů. Avšak k další ozbrojené konfrontaci nedošlo, neboť Zvide se spokojil s odehnáním zulských stád a odtáhl zpět na své území.Budil, s. 34. V dalších měsících se díky rostoucímu věhlasu začali k Šakovu vojsku připojovat noví válečníci, kteří tvořili základ dalších ibuto. V tomto období si též podmanil klan Qvabe, jehož příslušní byli začleněni mezi lid Zuluů. Avšak náčelník Zvide se nevzdával myšlenky na odvetu a zdařilou diplomacií se mu podařilo získat podporu svazijských klanů na severu. Zároveň zavedl obdobu zulského oštěpu a v květnu 1819 s osmnácti tisícovým vojskem v čele s obávaným Sošangánem vpadl na Šakovo území. Jelikož si Šaka nemohl dovolit postavit se protivníkovi v otevřené bitvě, byl nucen vést vyčerpávající partyzánskou válku. V té mu poskytovaly značnou výhodu i chlapci z oddílů dibi, kteří se starali o týlové zabezpečení, zatímco nepřítel strádal žízní a hladem. Udeřil teprve ve chvíli, kdy se Sošangáne rozhodl stáhnout zpět za hranice jeho říše. Po dvoudenní vyčerpávající bitvě Šaka svého protivníka zcela zdecimoval a vzápětí se vydal k sedmdesát mil vzdálenému Zvidovu kraalu. Když se za tmy přiblížil k nepřítelově sídlišti, rozkázal svým mužům, aby zpívali ndwandvské vítězné písně. Obyvatelé, kteří vyběhli do tmy, aby přivítali své bojovníky, byli z větší části povražděni a kraal byl zapálen.
Africké impérium