Stát Palestina (),Palestinská deklarace nezávislosti zkráceným názvem Palestina (), je většinově uznávaný stát na Blízkém východě nárokující si suverenitu nad okupovanými palestinskými územími, tedy Západním břehem Jordánu (včetně východního Jeruzaléma), a geograficky odděleným Pásmem Gazy. Hranici sdílí s Izraelem, Jordánskem a Egyptem. Vyhlášeným hlavním městem je Jeruzalém, zatímco Rámaláh slouží jako jeho správní centrum. Gaza byla jeho největším městem až do roku 2023.
Stát byl vyhlášen 15. listopadu 1988 v exilu v Alžírsku přijetím jednostranné deklarace nezávislosti Národní radou Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). V době přijetí deklarace nemělo OOP jakoukoli kontrolu nad územím, které si nárokovalo (v té době je ovládal Izrael). Rozsahem se jednalo o nově zkonstruovaná, tzv. palestinská území definovaná podle hranic z roku 1967, přičemž hlavním městem se měl stát Jeruzalém.
Ačkoliv má status pozorovatele a je uznávána mnoha zeměmi, její plné uznání jako státu je blokováno izraelsko-palestinským konfliktem. Fakticky je Západní břeh okupován Izraelem, který palestinským orgánům umožňuje určitou míru autonomního výkonu civilní správy, odstupňovanou podle jednotlivých zón. Obdobný režim byl do roku 2005 i v Pásmu Gazy, ze kterého se však Izrael v roce 2005 zcela stáhl. Navzdory tomu Mezinárodní soudní dvůr vyjádřil názor, že Izrael měl vůči Pásmu Gazy i nadále některé povinnosti okupační mocnosti přiměřené rozsahu, v jakém efektivně ovládal území zejména prostřednictvím pokračující pozemní, námořní a vzdušné blokády hranic. Od podzimu 2023 probíhají především na území Pásma Gazy válka v Pásmu Gazy, která si do konce roku 2025 vyžádala nejméně 71 tisíc obětí a destrukci většiny tamních sídel. Území Pásma Gazy je od roku 2025 z poloviny vojensky okupováno Izraelem, který nadále zcela kontroluje hranice území.
Etymologie Název Palestina odkazuje na indoevropský pelištejský národ, který sídlil v jihozápadní části biblického Kanaánu. Patrně jako součást tzv. mořských národů sem přišli od Středozemního moře (nejspíše z Kréty) v 13. století př. n. l. a usadil se zde.
V této době termín Peliša (Palestina) náleží v přesném slova smyslu jen pelištejskému pětiměstí, zatímco širší oblast se nazývá Kanaán. Jako Palestinu označuje celou „jižní Sýrii“ (tj. dnešní Izrael, Palestinu, Libanon, příp. Jordánsko) poprvé Hérodotos, aby se vyhnul jiným, dvojznačným termínům. V té době (5. stol. př. n. l.) Pelištejci mizí jako samostatné etnikum.
Oficiálně se latinský termín Palaestina začal používat po potlačení druhého židovského protiřímského povstání v roce 135. Tento termín podle dávno zaniklých nepřátel Židů, jako výraz dominance a ponížení, nahradil dřívější název Judaea, aby se vymazala i ve jménu jakákoli vzpomínka na židovský národ, který během necelého jednoho století proti Římu dvakrát povstal. V 7.–11. století označuje do arabštiny převzatý název „Filastín“ správní obvod muslimské velké Sýrie. Od křížových výprav se v Evropě používá pro oblast Blízkého východu název Levanta. V oblasti Palestiny je v 19. století vyčleněna samostatná provincie osmanské říše oficiálně nazývaná Jeruzalémská. Oficiálně se jméno znovu používá od zřízení britské mandátní Palestiny a bylo zvoleno proto, že je známé v Evropě i v muslimském světě. Palestinští Židé si vymohli, že v hebrejštině se název „Palestina“ doplňoval iniciálami pro „Země izraelská“.
Historie
Starověk až moderní doba Region Palestiny byl od starověku křižovatkou kultur, obchodu i náboženství. V době bronzové zde existovaly městské státy Kanaánců, poté v době železné státní útvary Izraelitů. Od té doby se na tomto území vystřídala celá řada říší a království: Novoasyrská říše, Novobabylonská říše, Achaimenovská říše, Makedonská říše, Seleukovská říše, Hasmoneovské království, Římská říše nebo Byzantská říše. Po byzantsko-arabských válkách území v 7. stol. n. l. dobyli Arabové. Následně zde existovaly státní útvary: Rášidský chalífát, Umajjovský chalifát, Abbásovský chalífát, Fátimovský chalífát, Jeruzalémské království, Mamlúcký sultanát a Osmanská říše. Po první světové válce zde Společnost národů vymezila britskou mandátní Palestinu.
Zrod palestinského nacionalismu Zrod palestinského nacionalismu lze datovat do období zrodu nacionalismu a národních hnutí jako takových. Mezi palestinskými Araby tyto myšlenky začaly klíčit v době nadvlády tureckých Osmanů v Osmanské říši. Ta spravovala tento region od 16. století coby větší regionální celek Osmanská Sýrie. Hnutí palestinského nacionalismu bylo také součástí rozsáhlejšího hnutí arabského nacionalismu a panarabismu. Po většinu období nadvlády Osmanské říše byly ale palestinské elity většinově loajální osmanské správě. V roce 1876 začala první konstituční éra Osmanské říše, když byl v Konstantinopoli poprvé ustanoven parlament (dvoukomorové Valné shromáždění Osmanské říše). Do dolní komory bylo umožněno zvolení zástupců i z arabských provincií. Palestinští Arabové tak poprvé s dalšími Araby usedli v centrálním politickém orgánu říše. Své zástupce v parlamentu měli znovu po roce 1908, kdy po revoluci mladoturků začala druhá konstituční éra. Palestinští Arabové takto byli zastoupeni v parlamentu po volbách 1877, 1908, 1912 a 1914.
Vedle turecké nadvlády byl od konce 19. století palestinský nacionalismus posilován sílícím sionistickým hnutím v Evropě. Toto hnutí začalo kvůli evropskému antisemitismu a vlastnímu nacionalismu úspěšně prosazovat imigraci evropských Židů do Palestiny coby národní domoviny Židů. Nárok si zakládali jednak na biblickém příslibu Země izraelské a také na základě starověké existence státních útvarů Izraelitů.
Palestina v osmanském období
Území Palestiny bylo v této době (roky 1516–1917) administrativně rozděleno do různých ejáletů, proto jej nelze brát jako jednotný stát. Palestina byla zároveň chápána jako část většího celku Osmanské Sýrie.
V průběhu let Osmané čelili řadě povstání, které vedly k víceméně autonomní vládě lokálních vládců a jejich rodů. Rody také soupeřily mezi sebou. Osmané se sice snažili o centrální správu provincií, ale ne ve všech obdobích se jim toto dařilo. V dobách, kdy vláda Vysoké porty ztrácela na síle, se ambiciózní představitelé lokálních arabských rodů chopili příležitosti a výboji vytvářeli širší autonomní celky. Mezi nimi byl v 18. století význačným vládcem Daher el-Omar, kterého později Palestinci kvůli jisté autonomii vlády nad Palestinou začali považovat za národního hrdinu.
V roce 1830 bylo celé území Palestiny sjednoceno v Sidónském ejáletu, který krátce poté dobyl egyptský válí Muhammad Alí Paša, respektive jeho syn Ibrahím Paša. Odpor palestinských elit, venkovanů a beduínů proti egyptské nadvládě poprvé v moderních dějinách sjednotil všechny obyvatele Palestiny. Muhammad Alí Paša byl za pomoci britského vojska v roce 1841 poražen a území Levanty se vrátilo Osmanské říši. Roku 1872 byl zřízen Jeruzalémský mutasarrifát, který na necelé dva měsíce po svém vzniku spojil veškeré území Palestiny do jednoho správního celku. Brzy byl ovšem opět rozdělen a následně ho vymezovala města Jeruzalém, Hebron, Jaffa, Gaza a Beer Ševa. Existoval až do roku 1917.
Po první světové válce padla Osmanská říše a Společnost národů rozdělila její blízkovýchodní části do dočasných mandátních území, které měly spravovat Francie a Spojené království. V roce 1920 Francie ve válce zabránila vzniku Syrského arabského království (tzv. Velké Sýrie) krále Fajsala I. a Palestinu převzali Britové do mandátní správy.
Britská mandátní Palestina
náhled|První návrh dvoustátního řešení (tj. rozdělení Palestiny) vytvořený Peelovou komisí v roce 1937
V roce 1917 dobyl Palestinu od Osmanů britský polní maršál Edmund Allenby. Britské jednotky zde byly od té doby přítomny. Proti tomu (a současně proti pokračující židovské imigraci) se postavily některé palestinské arabské elity. Arabské kluby spojené v Muslimsko-křesťanských asociacích následně pořádaly řadu kongresů pod hlavičkou Palestinského arabského kongresu. Na něm delegáti vznášeli oficiální požadavky vůči evropským mocnostem a Společnosti národů. Šlo například nejdříve o požadavek uznání nezávislého Syrského arabského království, ve kterém by měla Palestina autonomní postavení. Dále požadovali zrušení Balfourovy deklarace a nesouhlasili se zavedením mandátní správy a také s židovskou imigrací. Požadavky se v průběhu let vyvíjely. Hlavními postavami kongresů byli starostové Jeruzaléma Árif ad-Dadžání a Musa al-Husajni. Delegáti také argumentovali, že během první světové války britský velící důstojník Henry McMahon v korespondenci s Husajnem ibn Alí al-Hášimem přislíbil Arabům nezávislost, pokud povstanou proti Osmanům. Arabové svou část splnili tzv. arabským povstáním. Britové ovšem dohodu z jejich pohledu nedodrželi. Britové současně neuznali kongres coby zástupce palestinských Arabů a v letech 1920 až 1922 došlo ke schválení a reálnému zavedení britské mandátní správy. Kongresy se přesto scházely až do konce dvacátých let.
Ve dvacátých letech Arabové reagovali na pokračující židovskou imigraci, odprodej půdy Židovskému národnímu fondu a podreprezentaci v britské správě řadou nepokojů, které vyvrcholily v nepokojích z roku 1929. Po nich syrský islámský duchovní a šejch Izz ad-Dín al-Kassám, který byl kvůli boji s Francouzi v Sýrii v palestinském exilu, vedl odbojovou militantní džihádistickou organizaci Černá ruka. Ta přepadávala židovské osady a sabotovala britskou infrastrukturu. V roce 1935 byl al-Kassám britskou armádou zabit a hnutí se rozpadlo. Al-Kassám se později stal vzorem pro jiná radikální islamistická hnutí (například Hamás).
Mezi dvacátými a čtyřicátými lety existovala v Palestině celá řada politických stran a hnutí palestinských Arabů. Ty zastávaly zejména ideologii palestinského nacionalismu s požadavkem nezávislosti arabského státu v Palestině. Šlo například o následující strany: Palestinská arabská strana, Strana národní obrany, Strana nezávislosti, Reformní strana a v některých ohledech mezi ně spadala i Palestinská komunistická strana. Palestinské národnostní hnutí bylo poznamenáno rivalstvím význačných rodů al-Husajní (Amín al-Husajní, Džamál al-Husajní, Musa al-Husajni, Salím al-Husajní, Husajn al-Husajní) a an-Našášíbí (Rághib an-Našášíbí). Většina arabských národnostních stran byla zakázána v roce 1937 během arabského povstání v Palestině.
V roce 1936 založil Amín al-Husajní Vysoký arabský výbor a tři roky vedl arabské povstání v Palestině. Mezi jeho požadavky patřilo zastavení židovské imigrace a vyhlášení samostatného nezávislého arabského státu v Palestině. Britská správa reagovala zřízením vyšetřovací Peelovy komise, která v roce 1937 poprvé navrhla tzv. dvoustátní řešení konfliktu. V roce 1939 byla Brity uzákoněna tzv. MacDonaldova bílá kniha, která zaručovala vznik arabského státu s židovskou menšinou a výrazně omezovala židovskou imigraci do Palestiny. Ve třicátých a čtyřicátých letech byla situace natolik vyhrocená, že docházelo k celé řadě násilných činů. Ze strany jišuv je páchaly polovojenské oddíly Hagana, Irgun a Lechi.
Po potlačení arabského povstání se jeruzalémský muftí Amín al-Husajní uchýlil do Libanonu a později do Iráku. Během svého exilu se začal spojovat s italskými fašisty a německými nacisty, u nichž hledal podporu arabské nezávislosti a potlačení zrodu židovského státu. Nicméně toto neznamená, že by s ním souhlasili všichni Arabové. Britové měli během druhé světové války na své straně například Arabské legie. Obdobně hledali u nacistů proti Britům podporu členové židovské organizace Lechi, ale Britové měli na své straně Židovské brigády.
lang=cs|náhled|Návrh dvoustátního řešení (tj. rozdělení Palestiny) vytvořený Zvláštní komisí OSN pro Palestinu v roce 1947