Rusko (), plným názvem Ruská federace (), je stát ve východní Evropě a severní Asii. Je nejrozlehlejší zemí světa, rozkládá se v jedenácti časových pásmech a sdílí pozemní hranice se čtrnácti zeměmi. Západní část území je převážně rovinatá s nízkými kopci, ve východní části převažují hory. Velkou část zaujímá tajga. Podnebí je převážně kontinentální, v létě obecně teplé až horké a v zimě chladné až velmi chladné. Rusko se dělí na 89 federálních subjektů a na ploše 17 milionů km² žije 144 milionů obyvatel. Je nejlidnatější zemí Evropy a devátou nejlidnatější zemí světa. Hlavní město Moskva je nejlidnatější metropolitní oblastí v Evropě a největším městem Ruska. Petrohrad je druhým největším městem a kulturním centrem země. Mezi další velká města patří Novosibirsk, Jekatěrinburg, Nižnij Novgorod a Samara, více než 1 milion obyvatel má 14 měst. Většinu obyvatel tvoří Rusové, největšími etnickými menšinami jsou Tataři (3 %) a Čečenci (1 %) a Baškirové (1 %); úředním jazykem je ruština. Celkem 62 % obyvatel se hlásí k ruskému pravoslaví, 10 % vyznává islám.
Lidské osídlení na území dnešního Ruska sahá až do mladšího paleolitu. Východní Slované se jako uznávaná skupina v Evropě objevili mezi 3. a 8. stoletím našeho letopočtu. První východoslovanský stát, Kyjevská Rus, vznikl v 9. století a v roce 988 přijal od Byzantské říše pravoslaví. Kyjevská Rus se nakonec rozpadla; Moskevské velkoknížectví vedlo ke sjednocení ruských zemí, což vedlo k vyhlášení ruského carství v roce 1547. Na počátku 18. století se Rusko díky výbojům, anexím a úsilí ruských objevitelů značně rozšířilo a vzniklo Ruské impérium, které je dodnes třetí největší říší v dějinách. Po ruské revoluci v roce 1917 však byla monarchie v Rusku zrušena a nakonec nahrazena Ruskou sovětskou federativní socialistickou republikou (Ruskou SFSR) – prvním konstitučním socialistickým státem na světě. Po ruské občanské válce založila Ruská SFSR se třemi dalšími sovětskými republikami Sovětský svaz, v němž byla největší a hlavní složkou. Sovětský svaz prošel ve 30. letech 20. století rychlou industrializací uprostřed milionů mrtvých za vlády Josifa Vissarionoviče Stalina, který později sehrál rozhodující roli ve druhé světové válce, když vedl rozsáhlé bojové operace na východní frontě. S nástupem studené války soupeřil se Spojenými státy americkými o ideologickou nadvládu a mezinárodní vliv. V sovětské éře 20. století se uskutečnily některé z nejvýznamnějších ruských technologických úspěchů, včetně první družice vyrobené člověkem a první lidské výpravy do vesmíru.
V roce 1991 vznikla po rozpadu Sovětského svazu z Ruské SFSR samostatná Ruská federace. Byla přijata nová ústava, která zavedla federální poloprezidentský systém, hlavou státu je prezident, zákonodárnou moc má dvoukomorové federální shromáždění. Od přelomu století dominuje ruskému politickému systému Vladimír Putin, za jehož vlády došlo k ústupu od demokracie a země se stala autoritářskou. V mezinárodním měřítku demokracie, lidských práv a svobody tisku se stát umisťuje velmi nízko a má také vysokou míru vnímané korupce. Od roku 2022 se situace ještě zhoršila. De facto lze režim považovat za autokratický, někteří politologové charakterizují Putina jako diktátora. Rusko se vojensky angažovalo v řadě konfliktů v bývalých sovětských státech a dalších zemích, včetně války s Gruzií v roce 2008 a ruská invaze a okupace probíhající od roku 2022 na Ukrajině. Ruská federace válku Ukrajině nikdy oficiálně nevyhlásila. Počátek konfliktu sahá do roku 2014, kdy Rusko anektovalo poloostrov Krym, kde je dislokována část ruské Černomořské flotily.
Rusko je obecně považováno za světovou velmoc, vlastní největší zásoby jaderných zbraní a má třetí nejvyšší vojenské výdaje na světě (109 mld. amerických dolarů, 2023). Má ekonomiku s vysokými příjmy, která je jedenáctou největší na světě podle nominálního HDP a čtvrtou největší podle parity kupní síly. Přičemž se opírá o své rozsáhlé nerostné a energetické zdroje, ty se řadí na třetí, resp. druhé místo na světě v produkci ropy a zemního plynu.
V Rusku se nachází 32 památek světového dědictví. Je stálým členem Rady bezpečnosti OSN, členským státem G20, Šanghajské organizace pro spolupráci, hospodářského uskupení BRICS, Asijsko-pacifického hospodářského společenství, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a Světové obchodní organizace a je vedoucím členským státem postsovětských organizací, jako jsou Společenství nezávislých států, Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti a Eurasijský ekonomický svaz.
Název
Jméno země v současné formě bylo na počátku 16. století do ruštiny převzato ze středověké řečtiny – byzantské prameny nazývaly zemi východních Slovanů Ρωσσία, Rhóssía. Tento řecký výraz znamená „země Rusů“, odvozený od slova Ρως, Rhós neboli Rus (rusky Русь, Rus’), označujícího v jiných jazycích i zemi, původně raně středověkou Kyjevskou Rus a později oblast slovanské Rusi, od raného středověku prostor zhruba dnešní Ukrajiny, Běloruska a západní části evropského Ruska. Etymologie názvu Rus není zcela jistá, avšak nejběžněji se přijímá tzv. normanská teorie: termín pochází ze staré severštiny, znamená „veslaři“ a byl odvozen od jména kraje Roden (později zvaného Roslagen), což bylo pobřeží Svealandu, středního Švédska. Z Rodenu se varjagové (švédští vikingové čili Normané) vydávali po mořích a řekách do východoevropských oblastí a Černomoří, Rus částečně kolonizovali a stali se od poloviny 9. století vládnoucí vrstvou, jež vytvořila stát (Kyjevská Rus, viz níže), aby posléze se Slovany splynula. Germánské jméno tak přešlo do slovanštiny, nejprve jako etnonymum a později rovněž jako geonymum. Tato teorie, odvozující jméno Ruska od jména kraje ve Švédsku, má podporu jak ve zprávách kronik,Např. k roku 839 je doloženo, že v poselstvu byzantského císaře Theofila k římskému císaři Ludvíku Zbožnému byli Varjagové, kteří sami sebe nazývali „Rhos“ a v nichž Ludvíkovi úředníci rozpoznali Švédy tak i v dalších lingvistických souvislostech: s ruštinou a švédštinou sousedící ugrofinské jazyky totiž označují Švédsko výrazy takřka shodnými se jménem Rossija, tedy např. Ruotsi, Ruoŧŧa, Rootsi, Roodsi, Ročinma apod.
Kromě „normanské“ teorie ovšem existují i další, dovozující, že jméno Rus pochází buď: od základu indoevropského slova ruksa či russa („světlý, bílý“) či od hypotetického praslovanského slova рьсь, r’s’ („medvěd“ – posvátné zvíře starých Slovanů), příbuzného s latinským ursus a starořeckým αρκτος, arktos anebo od jména ukrajinské řeky Ros (pravý přítok Dněpru, jižně od Kyjeva). Ani tyto, ani jiné pokusy o vysvětlení však nejsou obecně lingvisty a historiky (a to většinou ani ruskými) uznávány.
Dějiny
náhled|Denisova jeskyně První lidské osídlení na území Ruska bylo oldovanské a je datováno do nejstaršího paleolitu. Asi před 2 miliony let osídlili zástupci Homo erectus Tamaňský poloostrov v jižním Rusku. Na severním Kavkaze byly objeveny pazourkové nástroje staré asi 1,5 milionu let. Celý jeden druh rodu Homo, Denisované, byl roku 2008 pojmenován podle Denisovy jeskyně v pohoří Altaj. Nejstarší Denisované žili na Altaji před 195 000–122 700 lety. Je prokázáno, že se křížili s neandrtálci. Rusko bylo ostatně domovem některých z posledních přeživších neandrtálců, zhruba před 45 000 lety. Ze stejné doby pochází první stopy člověka moderního typu v Rusku, nalezeny byly na západní Sibiři. K vysoké koncentraci lidí moderního typu došlo před 40 000 lety v západním Rusku (nálezy v Kostjonki–Borščjovo a v Sungiru). Severoeurasijské populace ze Sibiře osídlily Americký kontinent, přechodem přes Beringovu úžinu před 26 000 až 19 000 lety. vlevo|náhled|Migrace Indoevropanů podle kurganové hypotézy Podle tzv. kurganové hypotézy byla oblast mezi Volhou a Dněprem v jižním Rusku pravlastí Indoevropanů. Ti vytvořili na jihu Ruska Jámovou kulturu a indoevropské jazyky, které se pak migrací rozšířily do velké části Eurasie. Kočovnictví se rozvinulo v Pontsko-kaspické stepi v eneolitu, archeologové hovoří o kultuře Sintašta. Ta patrně vynalezla válečný vůz. Mluvčí uralské jazykové rodiny migrovali okolo 1500 př. n. l. ze Sibiře do severní Evropy. náhled|Zbytky antické řecké sochy z Fanagorie V 8. století př. n. l. Řekové z Milétu začali kolonizovat území dnešního jižního Ruska, zejména břeh Černého moře. Nejvýznamnějšími jejich koloniemi byli Tanais (v dnešní Rostovské oblasti), Fanagoria, Gorgippia a Hermonassa (dnešní Krasnodarský kraj). Později se z tohoto základu vyvinula Bosporská říše, helénistické království, které se nakonec stalo klientským státem Římské říše. Bylo vyvráceno nomádskými invazemi Hunů a Avarů. Posléze oblast mezi Kavkazem, Volhou a Dněprem ovládli turkičtí Chazaři, spojenci Byzance a protivníci Arabů. Kontrolu si udrželi až do 10. století. Po nich přišli Pečeněhové, kteří vytvořili velkou konfederaci, kterou následně převzali Kumáni a Kipčaci.
Předkové dnešních Rusů byli zejména Slované, kteří se oddělili od Indoevropanů asi před 1500 lety. Tito východní Slované postupně osídlili západní Rusko ve dvou vlnách: jedna se pohybovala od Kyjeva směrem k dnešnímu Suzdalu a Muromu a druhá od Polocka směrem na Novgorod a Rostov. Od 7. století tvořili východní Slované již většinu populace v západním Rusku a pomalu asimilovali původní finické národy.
Počátky Rusi
náhled|Kyjevská Rus První státní útvar Východních Slovanů vznikl mezi Baltským a Černým mořem, kudy vedly obchodní stezky mezi Skandinávií a Byzantskou říší. Za počátek dějin Ruska je považováno založení Novgorodu roku 862.Ottův slovník naučný, heslo Rusko – dějiny politické – vznik ruského státu (IX. stol.) Roku 882 ovládl novgorodský kníže Oleg z rodu Rurikovců Kyjev, který předtím platil tribut Chazarské říši. Následně Oleg založil Kyjevskou Rus.
Vládci Rusi poté dobyli hlavní město Chazarů a Kyjevská Rus se stala jedním z největších a nejvýznamnějších států ve východní Evropě. Roku 988 přijal kníže Vladimír I. křest z Byzantské říše, což zařadilo Rus mezi východokřesťanské (od rozkolu v roce 1054 pravoslavné) země. Okolo roku 1020 vydal kníže Jaroslav Moudrý první zákoník, tzv. Ruskou pravdu.náhled|vlevo|Alexandr Něvský|192x192pixelůV 11. a 12. století byla Rus oslabena neustálými nájezdy Kumánů a dalších kočovných turkických kmenů, slovanská populace začala migrovat na bezpečnější, hustě zalesněné oblasti na severu. Vnitřními rozpory se začala rozpadat. Vladimirsko-suzdalský kníže Andrej Bogoljubskij vyplenil Kyjev v roce 1169, což vedlo k přesunu politické moci na severovýchod. Ve 13. století utrpěla Rus po invazi mongolských hord pod vedením Bátúa rozhodující porážku (1237–40) a byla ovládnuta Zlatou hordou. Ta se postupně dostala do rukou muslimských Tatarů.
Novgorodská republika spolu s Pskovem udržely poté jistou míru autonomie. Expanzi ze strany Švédů odvrátil kníže Alexandr Něvský, který je porazil v bitvě na řece Něvě (1240), stejně tak zastavil vpád Řádu německých rytířů v tzv. ledové bitvě roku 1242. Nejmladší syn Alexandra Něvského Daniil Alexandrovič přesunul sídlo svého knížectví z Vladimiru do Moskvy. V posledních letech své vlády pak nově založené Moskevské velkoknížectví územně zdvojnásobil a položil základní kámen Moskevskému Kremlu.
Moskevské velkoknížectví
náhled|Polsko-litevská unie porazila 8. září 1514 vojska knížete Vasilije III. v bitvě u města Orša. Války skončily mírem v roce 1522 a Moskvané získali zpět oblasti bývalé Kyjevské Rusi Koncem 13. století začalo nabývat na významu Moskevské velkoknížectví. Moskva, založená 1147, se stala roku 1325 sídlem hlavy pravoslavné ruské církve. Země však byla nadále poddaná Zlaté hordě, které musela odvádět daně. Byly to těžké časy s častými mongolsko-tatarskými nájezdy, úpadkem zemědělství a rozšířením různých epidemií. Epidemie černé smrti nezasáhla Rusko tak silně jako západní Evropu a populaci se podařilo brzy obnovit.