Filmy s LGBT tematikou jsou filmy různých žánrů, v nichž je hlavním nebo významným tématem homosexualita či bisexualita nebo které se zabývají otázkami sexuální identity (transgender, transsexualita). Totéž platí o televizních filmech a seriálech. Filmoví tvůrci už léta čerpají z tematiky sexuální orientace. Tento článek je přehledem mainstreamové kinematografie hlavního proudu, převážně popkultury zabývající se touto tematikou. Částečně pojednává také o proudu New Queer Cinema, ale nikoliv o pornografických filmech.
Historický přehled
Začátky filmu Na počátcích filmu se LGBT tematika objevovala na plátnech velmi zřídka, a když, tak v komických scénách nebo v situacích, které měly u diváka vyvolat pocity smutku nebo strachu. Za první známé dílo s LGBT tematikou lze považovat kamerovou zkoušku, známou pod názvem Dickson Experimental Sound Film nebo Gay Brothers. Natočena byla na konci roku 1894 nebo na začátku roku 1895 ve studiu Thomase Edisona. Ukazuje pár tančících mužů a Williama Kennedy Laurie Dicksona, který hraje na housle píseň Song of the Cabin Boy. Sexuální orientace filmovaných mužů je předmětem spekulací, a proto otázka, zda se v případě tohoto filmu dá hovořit o homosexuálním motivu, je sporná.
Profesionální filmaři tohoto období se také pokusili točit filmy s LGBT tematikou jako hlavní dějovou linkou. V roce 1919 natočil v Německu Richard Oswald snímek Jiný než ostatní (Anders als die Andern), smyšlený příběh o vydírání a kriminalizaci homosexuálů. Je to první film ukazující problematiku homosexuálů, navíc s pozitivním podtextem. Film je také znám tím, že v něm hrál sám sebe Magnus Hirschfeld, průkopník sexuologie. Film prošel bouřlivou historií, zažil první zakázanou projekci a v roce 1920 byly jeho kopie zničeny. Některé materiály z filmu přežily v Hirschfeldových sbírkách a byly včleněny do dalšího filmu, Zákony přírody / Pohlavní pud (Gesetze der Liebe). Také tento film byl po premiéře zakázán a zničen. Jedna kopie se dostala na Ukrajinu a v 70. letech byla objevena v mnichovském Městském muzeu. V roce 1931 natočila v Německu Leontine Sagan film Dívky v uniformě (Mädchen in Uniform), adaptaci díla Christy Winsloe Rytíř Narestan. Film byl o neopětované lásce studentky k učitelce a jeho hlavním poselstvím tohoto byla kritika systému pruského vzdělávání, příčiny mnohých sebevražd mladých lidí.
Ve 20. letech 20. století sloužili gayové ve filmech pro pobavení publika. Muži převlečení za ženy vyvolávali mezi diváky salvy smíchu. Populárním gagem, často používaném zejména v sériově vyráběných westernových němých filmech, bylo umístit mezi typicky mužské hrdiny zženštilou mužskou postavu. Ozvučení filmu přineslo další funkce: zženštilí muži mohli mluvit zmanýrovanými a příliš vysokými hlasy. Tyto vedlejší postavy se objevovaly na plátně jen na krátkou dobu, aniž by výrazně ovlivnily děj. V muzikálech přelomu 20. a 30. let se objevil nový typ hrdiny: kostýmní návrhář s nejistou sexualitou. V jednom z filmů (Clara Bow) se objevil i gay bar.
30.–50. léta: záporné postavy a zneviditelňování Ve filmech z 30. let 20. století se obvykle diváci smáli mužům převlečeným za ženy, zatímco ženy v mužském oblečení u publika vzbuzovaly obdiv a chválu. Marlene Dietrich v Maroku z roku 1930, oblečená do černého pánského obleku, sestupuje z pódia a políbí na rty ženu sedící u stolu. Greta Garbo hrála ve filmu Královna Kristýna z roku 1933 o vztahu mezi královnou a její služkou. Tyto role už nevzbuzovaly velké kontroverze a díky obsazení velkých hvězd scény výslovně zobrazující odlišnou sexualitu ohlásily změnu v přístupu k tomuto tématu. Objevily se i hlasy, které protestovaly proti přílišnému uvolnění morálky, ale na publikum to nemělo přílišný vliv. Tuto liberalizaci ukončilo zpřísnění předpisů v Německu paragrafem 175, a tím také na dlouho skončilo zobrazování LGBT tematiky v německých filmech.
Ve stejné době (v roce 1934) byl v USA zaveden tak zvaný Haysův kodex. Ten zakazoval jakoukoli prezentaci homosexuálních vztahů. Z filmových scén byly vyloučeny letmé polibky, milostné pózy, svádění, znásilnění, prostituce, obchod s lidmi, a sama homosexualita byla popisována jako „sexuální perverze“. Pro potřeby filmu se původní scénáře, zápletky i hrdinové během dvou desetiletí předělávaly. Ze hry Ztracený víkend o alkoholikovi s nejistou sexuální orientací se stal film o scenáristovi, který má potíže s alkoholem a tvůrčím blokem. Z románu The Brick Foxhole, pojednávajícím o vrahovi, jehož oběťmi byli homosexuálové, se stal scénář k filmu o antisemitismusu, Křížový výslech. Principy Haysova kodexu se projevily i jinde: z filmu Kočka na rozpálené plechové střeše (1958) Richarda Brookse byly např. odstraněny náznaky hrdinovy bisexuální orientace.
Zcela odlišná situace byla u Ben Hura Williama Wylera z roku 1959. Spisovatel Gore Vidal tvrdil, že Wylerovi do filmu navrhl jemný homosexuální podtext, který by vysvětlil Messalovy motivy při zradě Judy a jeho rodiny. Vzhledem k tomu, že Haysův kodex neumožnil otevřenou reprezentaci homosexuálního vztahu, který mezi sebou Juda a Messal v mládí měli, byl pouze naznačen hrou obou aktérů. Vidal přesvědčil Wylera, aby takto instruoval Stephena Boyda, který hrál Messala, ale nic o tom neřekl představiteli Judy Charltonovi Hestonovi, známému pro jeho odpor k homosexuálům. Podle Vidala je účinek jeho myšlenky v konečném filmu zřetelný. Úplně jinak to samozřejmě podal Heston, podle kterého měl Vidal na konečnou podobu filmu jen malý vliv.
Někdy se však stalo, že byly postavy poznamenány obvyklými soudobými představami o „zženštilých mužích“ coby darebácích. Nešlo přitom o záměrné vytvoření negativního obrazu homosexuálů s cílem očernit je v očích společnosti, jako spíše přidat postavám padouchů další démonizující vlastnost navíc. Gloria Holden ve filmu Draculova dcera a Peter Lorre v Maltézském sokolu byli prvními představiteli trendu, v němž měly lehké homosexuální sklony negativních hrdinů za úkol učinit je ještě více zlými. Používaly se negativní stereotypy tehdejší společnosti, a tím tyto stereotypy ještě posilovaly. Tento typ hrdiny je filmovými teoretiky v pozdějších pracích definován jako „homo-stvůra“.
Ve 40. a 50. letech 20. století se objevil negativní hrdina s homosexuálními rysy u Alfréda Hitchcocka ve filmech Provaz a Cizinci ve vlaku. V Mrtvé a živé je hrdinka sexuálně fascinována zesnulou paní de Winterovou. Tyto postavy nejsou zločinci, ale psychopati. Lesby byly představovány jako „mužatky“, androgyni, vězeňkyně nebo neurotické ženy, což mělo být varováním pro divačky. Osoby s odlišnou sexuální identitou také končily tragicky, jako třeba ve filmu Johnny Guitar z roku 1954.
Typickými pro 50. léta jsou také filmy s postavami tzv. „tomboys“, tedy dívek chodících v kalhotách, střílejících a jezdících na koni. Díky lásce k muži objevovaly svou „pravou“ identitu a již oblečené v dámských šatech se oddávaly za svého vyvoleného. Z filmů vyplývalo zřetelné mravní ponaučení.
Nové filmové trendy 60. let V roce 1960 byla z filmu Spartakus v režii Stanleyho Kubricka vystřižena scéna, ve které byl Antonius sveden Crassiem. Tato scéna se po letech vrátila do nové kopie filmu, tzv. „režisérské verze“. V době, kdy američtí filmaři hledali způsob pozitivního zobrazení homosexuality, aby mohla projít cenzurou, z Velké Británie přišel nový trend. V roce 1961 tam vznikl film Oběť s Dirkem Bogardem v hlavní roli. Film ukazuje prvního otevřeně homosexuálního filmového hrdinu, který obstál navzdory tehdejším obvyklým stereotypům. Film byl divácky oblíbený a komerčně rentabilní. Američtí tvůrci tak čelili konkurenci ze zámoří, kde se jasným a čitelným způsobem začala definovat homosexuální problematika. Finanční motivace přinutila producenty k závěru, že jediným způsobem jak navrátit do kin větší počet diváků je přivést do filmů „zralá“ (tedy diváky přijatá) témata a jednoznačně formulovat LGBT problematiku.
Počátkem 60. let 20. století Haysův kodex pomalu začal ztrácet na účinnosti. Přesto zůstávala otevřená prezentace homosexuality kategoricky zakázána. Krátce poté bylo ale i toto poslední tabu zrušeno. Jako první to dokázal Otto Preminger, a to při natáčení filmu Advise and Consent. V něm jde, sice v pozadí, ale přece, o vydírání vysoce postaveného úředníka z důvodu jeho dávného homosexuálního románku. Dalším dílem byla Dětská hodinka v režii Williama Wylera, v níž jsou dvě mladé učitelky odsouzeny za homosexuální vztah, což v neobyčejně negativně smýšlející společnosti zničí jejich život. Role učitelek, potýkajících se s nedostatkem pochopení, zahrály Shirley MacLaine a Audrey Hepburn.
Zajímavá a kvalitní díla s LGBT tematikou se v té době začínala točit také v Evropě, především v Itálii, tehdejší filmové velmoci. Nejznámějšími režiséry byli na jedné straně Luchino Visconti, pocházející ze staré severoitalské šlechtické rodiny a čerpající své motivy z buržoazního a šlechtického prostředí 19. a 20. století, na druhé straně komunista Pier Paolo Pasolini, čerpající především ze starověku a středověku, a současně tvrdý kritik buržoazní konformity.
Viscontiho nedokončená tetralogie se skládá z filmů Soumrak bohů (1969), Smrt v Benátkách (1971) a Ludvík Bavorský (1972). V Soumraku bohů se objevilo jak téma homosexuality a případné pedofilie hlavního hrdiny, tak pověstné pitky a homosexuální orgie příslušníků bavorské SA. Ve Smrti v Benátkách se stárnoucí intelektuál beznadějně zamiluje do nezletilého blonďatého eféba. Ludvík Bavorský pojednává o tragickém životě bavorského krále Ludvíka. Hlavním představitelem prvního a posledního snímku byl Viscontiho tehdejší milenec Helmut Berger. Jedním z Pasoliniho nejsilnějších filmů byla Teoréma (1968). Hlavní hrdina (hraný charismatickým Terencem Stampem, který se 30 let poté objevil v Dobrodružství Priscilly, královny pouště) přijíždí na návštěvu do bohaté rodiny a svede všechny její členy, včetně služky, a způsobí její duševní a fyzický rozvrat.
Navzdory změně optiky producentů a konečnému zastavení cenzury v hollywoodské produkci byly stále homosexualita a bisexualita považovány za něco hanebného, něco jako temné tajemství, které je nutno skrývat, a postavy byly vykreslovány velmi ploše. Lidé s odlišnou sexuální orientací byli líčeni jako nespokojení jedinci se sebevražednými sklony, kteří se obvykle na konci příběhu odhodlají k tomuto zoufalému kroku.
70. léta na pozadí vznikajícího LGBT hnutí
Rok 1969 přinesl po Stonewallských nepokojích v New Yorku počátek celosvětového gay a lesbického hnutí. Hlasité a otevřené vykreslování tématu odlišných sexuálních preferencí mělo vliv na veřejné mínění nejen v USA. Současně s tím přišly do širšího povědomí pacifistické názory a subkultura hippies, což nezůstalo bez vlivu na kinematografii.
V roce 1970 vznikl film, ve kterém byli homosexuální hrdinové vylíčeni novým způsobem: Kluci z party (The Boys in the Band). Příběh vypráví o postupné proměně narozeninové oslavy skupiny gayů. Nebyl to už příběh o nešťastných samotářích, ale prokázal smysl pro komunitu. I když bylo svérázně humorné pojetí označováno za nevkusné, film představil své hrdiny jako skupinu sebevědomých gayů, a to v prvním plánu. Po tomto filmu se gayové na plátnech a obrazovkách objevovali častěji a jejich postavy začaly být jasněji definovány. Postupně začaly vznikat filmy, jejichž prostřednictvím docházelo k vyváženějšímu vyobrazování postav odlišné sexuální orientace.
Kabaret režiséra Boba Fosse z roku 1972 je zasazen do reality německých bohémů 30. let 20. století, období morální a sexuální svobody, které podkresluje příběh bisexuálního románku mezi třemi hlavními postavami. Sexuální orientace tady pro nikoho nepředstavovala problém a postavy žily v naprosté svobodě, bez omezujících pravidel. Po soumraku umělecké éry Berlína a dekadentního přišel nástup Národního socialismu, který vše brzy změnil.