Francesco Ottavio Piccolomini d’Arragona či také Octavio Piccolomini (11. listopadu 1599 Florencie – 11. srpna 1656 Vídeň) byl italský šlechtic z rodu Piccolominiů, generál sloužící v císařské armádě Svaté říši římské v hodnosti polního maršála, velitel tělesné stráže Albrechta z Valdštejna a císařský diplomat.

Biografie

thumb|left|Anselm van Hulle: Reprezentační portrét, (asi 1650) náhled|vlevo|Jezdecký portrét Piccolominiho v bitevní scéně Pietera Snayerse Narodil se ve Florencii na sklonku 16. století jako třetí syn Silvia Piccolominiho, vrchního komorníka toskánských velkovévodů, a jeho manželky Violanty Geriniové, Florenťanky z patricijské rodiny. Jeho nejstarší bratr Enea Picolomini (1586–1619) zemřel jako voják císařské armády v boji, druhý bratr Ascanio Piccolomini (1597–1671) žil v Sieně. Spekuluje se ještě o jeho sestře, která měla v dívčím věku vstoupit do kláštera.[BIERTHER Kathrin, "Piccolomini, Ottavio (Octavio)" in: Neue Deutsche Biographie 20, Berlin: Duncker & Humblot 2001, s. 408 ]

Ottavio po Eneově vzoru v necelých 17 letech vstoupil roku 1616 do španělské císařské armády. Odtud v roce 1619 přešel do služeb toskánského velkovévody. Po vypuknutí třicetileté války byl jmenován kapitánem jezdeckého pluku, který velkovévoda Cosimo II. Medicejský poslal na pomoc císařově armádě. Pod velením Karla Bonaventury z Buquoy se v hodnosti rytmistra zúčastnil bitvy na Bíle hoře a maďarského tažení.

V roce 1624 sloužil krátkou dobu ve Španělsku v jednotce kyrysníků Gottfrieda Heinricha Pappenheima v hodnosti podplukovníka až do Pappenheimovy smrti. Roku 1627 znovu vstoupil do císařských služeb jako plukovník ve Valdštejnově pluku. V této funkci však v pomořanském městě Stargard o své vůli vymáhal peníze za ochranu (výpalné) a na jeho přečin se přišlo. V téže době se také v roli vyjednávače a velitele plundrujícího vojska zúčastnil války o dědictví mantovské.

Celkem svým velením či alespoň aktivní účastí zasáhl do 13 bitev (Bílá Hora (1620), Breda (1624), Lützen (1632), Nördlingen (1634), Leuven (1635), Somme (1636), Saint-Omer (1638), Thionville (1639), Preßnitz (1641), Wolfenbüttel (1641), Breitenfeld (1642), Freiberg (1643), Dachau (1648)) K důležitým patřila bitva u Lützenu, ve které mu byly připsány daleko větší zásluhy než Heinrichu Holkovi. Ihned po oficiální zprávě o vítězství v bitvy jej císař povýšil do hodnosti feldwachtmeistera (polního vachmistra – odpovídá hodnosti generálmajora). left|thumb|Ottavio na fresce v zámku Náchod V roce 1634 se podílel na spiknutí proti Albrechtu Valdštejnovi, které vyústilo v jeho zavraždění v Chebu. Tuto jeho roli důkladně zpracoval Fridrich Schiller v tragédii Valdštejn. Piccolomini byl následně odměněn hodností polního maršála, 100 000 zlatými a Náchodským panstvím. Své zkušenosti později zužitkoval i v bitvě u Nördlingenu. V roce 1635 se spojil se Španěly a jejich armáda pod jeho vedením dosáhla 7. června 1639 velkého vítězství u Thionville. Za to dostal od španělského a neapolského krále Filipa IV. titul vévody z Amalfi. V císařském vojsku se ale nestal nástupcem Matyáše z Gallasu, jak doufal. Roku 1636 se spolu s Janem z Werthu dostal až do Francie. V jeho další bitvě – u Breitenfeldu v roce 1642 – byl spolu s arcivévodou Leopoldem I. Vilémem poražen Švédy. Pár následujících let byl ve španělské armádě a za odměnu získal titul granda a již roku 1643 Řád zlatého rouna. Poté znovu vstoupil do řad císařské armády a po smrti Petera Melandera v bitvě u Zusmarshausenu se stal generálporučíkem. Po vyhlášení vestfálského míru, na kterém jako diplomat zastupoval císaře Ferdinanda III. mu císař s děkovným dopisem dal odměnu 114 566 zlatých a následně ho 8. října 1650 povýšil do stavu říšských knížat.

Po ukončení vojenské kariéry se Piccolomini usadil se ve svém zámku v Náchodě a začal s jeho přestavbou a zařizováním.Deset století architektury K vybavení patřila rodová galerieŽďárský, Milan, Rodová galerie Piccolominiů na zámku v Náchodě. In: Rodným krajem. Vlastivědný sborník kraje Aloise Jiráska, Boženy Němcové a bratří Čapků. Vlastivědný spolek při Městském kulturním středisku v Červeném Kostelci č. 21, (2000,) s. 16-18. a kolekce gobelínů.

Rodina a smrt Ottavio Piccolomini byl dvakrát ženat. O jeho prvním sňatku z let 1636/37 s neznámou šlechtičnou z rodu de Ligne-Barbançon není téměř nic známo, manželka zemřela již před rokem 1640.ELSTER Otto, Piccolomini Studien, Leipzig 1911, kapitola Piccolomini's Sohn, s. 42-47Genealogie Bierther, Kathrin, "Piccolomini, Ottavio (Octavio)" in: Neue Deutsche Biographie 20 (2001), s. 408-410 Údajně neměli žádného vlastního potomka. Spekulovalo se o adoptivním synovi jménem Silvio Giuseppe Piccolomini a byl zavražděn Švédy roku 1645, ihned po bitvě u Jankova. ELSTER, Otto: Des Fürsten Octavio Piccolomini erste Gemahlin, in:Königlich privilegirte Berlinische Zeitung von Staats- und gelehrten Sachen. Berlin : Voss. Erben, č. 52, (1909) Podruhé se oženil 4. června 1651 ve Vídni v katedrále svatéhoo Štěpána, a to s Marií Benignou Františkou Sasko-Lauenburskou, dcerou válečníka, vévody Julia Jindřicha. S ní neměl žádné vlastní děti.

Ottavio trpěl obezitou a zemřel nešťastnou náhodou po pádu z koně 11. srpna 1656 na projížďce ve Vídni. Tam byl také pohřben v kostele Zvěstování Panny Marie, patřícímu řádu servitů. Po jeho smrti jeho tituly připadly synovci. náhled|Knížecí znak Ottavia Piccolomini Pieri d'Aragona

Byl významným mecenášem řádu servitů, kupříkladu ve městě Rossau investoval stavbu kostela, dokončení se však nedočkal. V servitském kostele byl také pohřben.

Schillerova fabulace a fikce V dramatu Friedricha Schillera Valdštejn jsou zmiňováni dva vlastní synové, mladší se měl jmenovat Max. Jde o fikci a zcela romantickou fabulaci. Schillerův český průvodce vyvrátil představu, že by spolu navštivili náchodský zámek a našli tam nějaké dokumenty.ELSTER Otto, Piccolomini Studien, Leipzig 1911, kapitola Piccolomini's Sohn, s. 42- 47

Odkazy Reference

Literatura

HALLWICH Hermann: Piccolomini, Octavio Fürst. In: Allgemeine Deutsche Biographie (ADB). Band 26, Duncker & Humblot, Leipzig 1888, s. 95–103. BIERTHER Kathrin: "Piccolomini, Ottavio (Octavio)" in: Neue Deutsche Biographie 20, Berlin: Duncker & Humblot 2001, s. 408-410.

Externí odkazy

Kategorie:Narození v roce 1599 Kategorie:Narození 11. listopadu Kategorie:Úmrtí v roce 1656 Kategorie:Úmrtí 11. srpna Kategorie:Italové Kategorie:Rakouští šlechtici Kategorie:Italští šlechtici Kategorie:Rakouští maršálové Kategorie:Španělští generálové Kategorie:Rytíři Řádu zlatého rouna Kategorie:Vévodové z Amalfi Kategorie:Osobnosti třicetileté války Kategorie:Muži Kategorie:Piccolominiové Kategorie:Narození ve Florencii Kategorie:Polní maršálové Kategorie:Úmrtí následkem pádu z koně Kategorie:Pohřbení ve Vídni Kategorie:Účastníci bitvy na Bílé hoře