náhled|Stalinův pomník v Praze na Letné
Kult osobnosti je veřejné rituální uctívání významné politické osobnosti, které je založeno na adoraci, vyjadřování nejvyšší úcty autoritě a vyznávání její nadpřirozené výjimečnosti, která má podobu kultu „boha“ světského náboženství. Je charakteristické pro diktatury, ve kterých charismatický vůdce přerostl v nedotknutelného diktátora s neohraničenými pravomocemi. Typickou ukázkou je kult Stalina a Hitlera, k dalším patří Mao Ce-tung a rod Kimů v Severní Koreji. „Excesy“ kultu osobnosti byly od XX. sjezdu KSSS oficiálním vysvětlením (omluvou) zločinů stalinismu.
V nejširším smyslu se jako kult nebo mýtus osobnosti (osoby) označuje pěstování idealizované představy nějakého, živého nebo již zemřelého, vládce či politika, který je oslavován za zveličované zásluhy.
Obecné předpoklady Jak se ukázalo ve 20. století, nejčastějším předpokladem k vzniku kultu osobnosti je krizová situace. Většinou se jedná o vnitřní krizi určitého společenského systému či dokonce jeho rozpad, válku nebo revoluci, ve které se budoucí uctívaná vůdčí autorita nějakým způsobem angažuje. Na konci těchto krizových událostí dojde obvykle k novému uspořádání společenských poměrů, které jsou spojeny s řadou optimistických očekávání a jsou častokrát líčeny jako lepší, než společenské poměry předchozí. V oněch nových poměrech zaujímá budoucí uctívaná autorita obvykle dominantní mocenské postavení.
Nepostradatelnou roli hrají při etablování kultu osobnosti vždy masová média, v první polovině 20. století to byl zejména tisk, později i rozhlas. Bez loajálních médií, čili také umělců, spisovatelů, osvětových pracovníků apod., by vznik kultu nepřipadal vůbec v úvahu, jelikož by nebylo možné o vůdčí autoritě systematicky a pravidelně šířit informace v řadovém obyvatelstvu, které je, co se veřejného mínění týče, na média odkázáno.
Základní fáze vývoje kultu osobnosti
Vytvoření ideálního obrazu vůdčí osobnosti náhled|vlevo|Rakouský císař František Josef I. — panovník „z Boží milosti“ Pod vlivem nadšení z konce krizových událostí a optimistických očekávání, spojených s novou historickou epochou, dochází ke zpětné konstrukci určitého mýtu okolo vůdčí autority. Její role během krizových událostí je neustále opakována, zdůrazňována či dokonce přeceňována. Celý život budoucí uctívané autority bývá líčen jako legenda. Budoucí vůdce je svým původem, svými schopnostmi a pohnutým životním příběhem častokrát předurčen k velkým hrdinským činům. Je jedním z mála, který je schopen řešit závažné krizové situace, zatímco ostatní váhají či selhávají. Po zklidnění či ukončení krizové situace se logicky a zaslouženě dostává do vedoucího mocenského postavení v nových společenských poměrech, což bývá většinou líčeno jako počátek nejlepší epochy v dějinách daného státu, dané společnosti apod. Vytvořením tohoto konstruktu, který je médii neustále opakován, dochází k faktické legitimizaci získané moci. Veřejná kritika vůdčí osobnosti se stává za těchto podmínek velmi obtížnou, jelikož by tím došlo i k napadení celého společenského systému, jenž daná vůdčí osobnost reprezentuje, a tudíž i k následnému zpochybnění mocenských nároků dané vůdčí osobnosti a jejích loajálních spolupracovníků.
V souvislosti s konstrukcí heroické legendy dochází i k vybavení vůdce ideálními vlastnostmi, díky kterým mohl vůbec dosáhnout takových úspěchů. Tyto charakterové vlastnosti bývají častokrát přehnaně zdůrazňované, někdy dokonce zcela smyšlené. Do popředí vystupují zejména píle, vytrvalost, odvaha, skromnost, cílevědomost, průbojnost, strategické schopnosti, příkladný patriotismus nebo ochota obětovat se za své ideály. Stranou nezůstávají ale ani zájmy a postoje vůdčí autority. Lze se tak například setkat s oslavou abstinence, vegetariánství, lásky ke zvířatům či určitého druhu sportu, který daný vůdce provozuje či k němu projevuje náklonnost. Vůdce je obvykle univerzálně talentovaný, je tím nejlepším, co daná společnost či hnutí kdy stvořily, a všichni lidé by se jím v zájmu lepši budoucnosti měli inspirovat.
Jelikož je vůdce charakterově zcela jedinečný a jsou mu připisovány mimořádné zásluhy, bývá na veřejnosti hojně vyzdvihováno i jeho literární dílo. Většinou jde o nějaký stěžejní teoretický spis, který zastává pozici jakési nové Bible, se kterou by se měl každý příslušník nově vzniklé společnosti obsahově seznámit a identifikovat. Ona Bible by měla přispět k pochopení myšlenek vůdce a jeho plánů, na kterých by měl každý jedinec participovat. Tyto spisy vycházejí častokrát v ohromných nákladech, a to pravidelně, aby byly každému bez problému k dispozici. Masové rozšíření a aktivní četba těchto publikací má vypovídat o loajalitě obyvatelstva a jeho ochotě následovat svého vůdce.
Veřejné uctívání vůdčí osobnosti Je-li ústřední osoba kultu řádně zmýtizována a zmonumentalizována a je-li úspěšně většinou společnosti jako taková přijímána, přichází na řadu rituální masové oslavy a ceremonie (divadelní představení, koncerty, průvody spolků a občanstva s proslovy apod.), pravidelně organizované především u příležitosti výročí narození, nástupu do čela společenského systému či jiných jubileí, neodmyslitelně spjatých s dílem a životem uctívaného vůdce. Jde o zvláštní okamžiky ve veřejném životě, jimiž se společnost pateticky hlásí ke svému vůdci a jeho ideálům, dává najevo svoji bezmeznou oddanost k jeho osobě a jím ztělesňovanému systému a demonstruje, že nachází přes sociální rozdíly v uctívaném svého sjednotitele, díky němuž je udržována základní kolektivní soudržnost celé společnosti. Z pohledu vůdce se jedná o mocenský legitimizující prostředek, jenž lze chápat jako všelidové hlasování, sdělující, že za ním drtivá většina obyvatel stojí a souhlasí s tím, co dělá. U příležitosti oslav různých výročí se kromě toho spouští intenzivní mediální kampaň, před níž není úniku. Tisk „chrlí“ jeden oslavný článek za druhým, masově se vydávají nové či revidované spisy vůdce, případně i jeho biografie, a pořádají se různé sváteční besedy a přednášky, čímž jsou legenda, monumentálnost a následováníhodnost jeho osoby nadále udržovány v povědomí společnosti či jsou ještě více ukotvovány a postupně vštěpovány dalším generacím.
Oslavy bývají dále častokrát cíleně využívány k postupnému budovaní všudypřítomnosti uctívané osoby. Iniciativou shora i zdola dochází k vytvoření rozsáhlé sítě po ní pojmenovaných předmětů, objektů a institucí, jež se posléze stávají součástí každodennosti společnosti. Všudypřítomnost má dokazovat, že se společnost se svým vůdcem identifikuje a chce ho následovat. Jeho všudypřítomnost ho neustále připomíná, ukazuje míru jeho autority a reprezentuje i jím ztělesňované vznešené myšlenky a hodnoty, které je tudíž nemožné nějak pozapomenout či dokonce ignorovat. Stejnou roli hrají též portréty, busty a sochy uctívaného, jejichž výskyt v té které lokalitě rovněž dokazuje hloubku loajality k uctívané osobě a „jejímu“ systému. Sochy a pomníky hrají kromě toho velmi důležitou úlohu v rámci rituálních oslav, především v době narozenin vůdce. Monumentální socha, vztyčená většinou v centru města nebo obce, slouží jako středobod oslav, u kterého se obyvatelstvo dané lokality shromáždí, pateticky vyjádří svému vůdci svou lásku a oddanost a prokáže svou sounáležitost v rámci společenského systému, který vůdce ztělesňuje.
Smrt a prohlášení vůdce za „nesmrtelného“ náhled|upright|vlevo|Tryzna za maršála Piłsudského ve městě Łuck (1935) Smrt a následný pohřeb vůdce lze považovat za vyvrcholení kultu. Společnost bývá po dobu několika dní vystavena intenzivní mediální masáži, kdy se neinformuje skoro o ničem jiném než o vůdci. Dochází k neustálému opakování legendy o vůdci a oslavování jeho činů, vlastností a životních hodnot. Smrt vůdce je také vhodnou příležitostí k další vlně masového přejmenovávání objektů a institucí či výstavbě dalších pomníků. Pečlivě organizovaný pohřeb, za účasti ohromných mas, pak opět jen demonstruje, jak je společnost jednotná, jak svorně stojí za svým zemřelým vůdcem a je ochotna se i po jeho smrti inspirovat jeho životním dílem a myšlenkami.
Společnost se posmrtným uctíváním dál hlásí k činnosti, hodnotám a myšlenkám své zemřelé autority a dává najevo, že se pro ni nic zásadního nemění, vše zůstává víceméně při starém a že chce dál pokračovat ve vytyčené cestě, tzn. v procesu společenského vývoje, který vůdčí autorita coby dějinný hybatel uvedla do pohybu a svým působením ovlivňovala jeho další směřování. Dílo zesnulého vůdce je častokrát prohlášeno za věčné a stále aktuální, aby z něj v budoucnu společnost mohla dle potřeby čerpat inspiraci a aby se na něj následnické elity mohly před veřejností odvolávat, tzn. obsluhovat se, či se dokonce krýt jeho autoritou. V tomto ohledu dochází k mnoha výkladovým posunům, kdy následníci a jejich spolupracovníci argumentují, že by na jejich místě konal zesnulý vůdce v té které situaci tak, jak oni sami konají, a otevřeně se zamýšlejí nad tím, co by jim s největší pravděpodobností zesnulý vůdce doporučoval, co by si o všem myslel, jaké by připustil výjimky apod. Není přitom vyloučeno, že i u následníků se kult osobnosti může rozvinout. I u nich jsou často vytvářeny předpoklady pro vznik kultovního postavení, kdy jsou situovány do role věrných druhů a žáků zemřelého, kteří ho dlouhodobě doprovázeli na jeho jedinečné životní pouti, vykonali s ním či samostatně nějaký pro společnost historicky vysoce záslužný čin nebo byli jen „naočkováni“ jeho geniálním duchem, což je opravňuje v rámci takto vytvořené „apoštolské posloupnosti“ k výkonu vůdcovské role.
Oslabení a zánik kultu osobnosti náhled|Hrob generála Franca v Údolí padlých Posmrtný kult osobnosti se stává s odstupem času pro každou společnost obtížně udržitelným. Každá společnost se v průběhu desetiletí obvykle dál vyvíjí, mění se její sociální skladba, mění se problémy, se kterými se musí potýkat, proměňují se její hodnoty apod., což vše dohromady trvale neumožňuje dogmatické lpění na několik desetiletí starém, byť následnickými elitami výkladově „upravovaném“ odkazu zesnulého vůdce, jenž působil za jiných podmínek v jiné době a jenž už do aktuálního dění nemůže vůbec zasahovat. Jeho osobnost začíná hrát spíše roli střízlivého vzoru a prostého symbolu a již okolo ní není možné celospolečensky budovat dalekosáhlý kult jako za jejího života či několik let po její smrti. Takový kult by mnoho lidí, na rozdíl od dob, kdy žili současníci uctívaného objektu, neoslovoval a jevil by se spíše jako anachronismus. Každá doba kromě toho potřebuje a produkuje své symboly či autority, které jsou lidem srozumitelnější a stojí jim blíže, čímž ale hned nemusí svou velikostí překonat své dávné předchůdce. Pro dlouhodobé fungování kultu zesnulé autority v jeho takříkajíc původní podobě se proto musí politický systém vyznačovat extrémní strnulostí a velkou dávkou konzervatismu vládních struktur, což je většinou typické pro systémy nedemokratického charakteru.
Kult osobnosti, v tomto případě je nepodstatné, zdali se jedná o žijícího či zesnulého vůdce, může být ale i zničen, a to krizovou situací. Může se jednat o nějaký razantní zásah do stávajících poměrů – např. válku, revoluci a následné nastolení nových společenských poměrů, které uctívání zesnulých či sesazených autorit již neumožňují či ho dokonce zakazují. Může se ale jednat i o vnitřní krizi společenského systému, která nemusí nutně vyústit v jeho zhroucení, nýbrž jen v jeho transformaci, spočívající v adaptaci na aktuální potřeby doby a společnosti. V tomto případě dochází ze strany vládnoucích struktur k distancování se od kultu předchozího vůdce, který je činěn za vzniklou krizi zodpovědným a jeho masové uctívání již nepřipadá v úvahu.
Kult osobnosti v Československu a Česku náhled|upright|vlevo|Deník Venkov v den 80. narozenin Tomáše Garrigua Masaryka