Řád německých rytířů, celým názvem Řád bratří německého domu Panny Marie v Jeruzalémě (latinsky Ordo domus Sanctæ Mariæ Theutonicorum Hierosolymitanorum nebo Ordo fratrum domus hospitalis Sanctæ Mariæ Theutonicorum Hierosolymitanorum, německy Orden der Brüder vom Deutschen Haus der Heiligen Maria in Jerusalem) je jeden z nejstarších duchovních rytířských řádů římskokatolické církve.

Řád vznikl ve 12. století v Jeruzalémském království na území pozdější Palestiny. Byl jedním z největších a nejmocnějších křesťanských rytířských řádů středověku. Jeho moc a územní rozšíření je srovnatelná jen s maltézskými rytíři (johanity) nebo se zaniklými templáři. Řád německých rytířů se podílel na křížových taženích do Svaté země, ale svou význačnou roli sehrál teprve až v severovýchodní Evropě, obzvláště na území zaniklého Východního Pruska a v oblasti Pobaltí, kde vytvořil stát Řádu německých rytířů.

Velmistr řádu dnes sídlí ve Vídni, stejně jako generální rada a archiv. V Římě sídlí tzv. generální prokurátor, který zastupuje řád před Svatým stolcem. Řád má mužskou i ženskou větev a oficiálně působí v Rakousku, Itálii, Česku, Slovensku, Slovinsku, Německu a Belgii. V Nizozemsku němečtí rytíři Utrechtské bailivy přijali v 17. století reformaci a stali se samostatným protestantským řádem, který je nejstarší charitativní organizací v Nizozemsku.

Úřední název současného řádu je v češtině Řád bratří a sester německého Domu panny Marie v Jeruzalémě, zkráceně Německý řád. V němčině se řád oficiálně nazývá Haus der Ritter des Hospitals Sankt Marien der Deutschen zu Jerusalem. Používá se však celá řada zkrácených názvů: Deutscher Orden, Deutschherrenorden, Deutscher Ritterorden či Deutschritterorden. Latinský krátký název zní Ordo Theutonicus. Za zmínku stojí také polská pojmenování Zakon krzyżacki či Zakon niemiecki.

Historie rytířského řádu do roku 1525 Vznik

náhled|upright=0.5|vlevo|Německý rytíř náhled|upright=0.6|vlevo|Věž pevnosti řádu v Akkonu náhled|upright=0.6|vlevo|Umístění německých rytířů v Akkonu s templáři a johanity Řád německých rytířů byl původně špitálním bratrstvem pečujícím o nemocné. Jeho historie začala roku 1190 v Levantě známé jako Zámoří (Outremer). Během obléhání Akkonu (Acre) za třetí křížové výpravy založili brémští a lübečtí kupci působící v rámci řádu johanitů, polní lazaret pro poutníky do Svaté země. Roku 1199 pověřil papež Inocenc III. bratry, kteří se o nemocnici starali, bojem proti pohanům. Lazaretní bratrstvo se postupně přeměnilo na samostatný rytířský řád, jenž začal sdružovat rytíře z německých zemí, kteří dosud působili v řadách frankofonních johanitů. Podíl německých křižáků se rozrůstal v souvislosti s účastí Svaté říše římské na kruciátách a s nimi se rozrůstala také členská základna německých rytířů a řád bohatl. Prvním sídlem řádu se stalo Akko.

Řád v Sedmihradsku

Počátkem 13. století byla křižácká panství v Palestině již velmi omezena a poměr sil zde byl již značně vychýlen ve prospěch starších rytířských řádů, zejména konkurenčních templářů a johanitů, proto se řád snažil najít nové působiště v Evropě. Krátkou dobu působil v Benátkách a roku 1211 ho uherský král Ondřej II. Uherský pozval do Sedmihradska. Stalo se tak za velmistra Heřmana ze Salzy (ve funkci v letech 1210–1239), za něhož získal řád velký politický vliv, mj. v důsledku velmistrových dobrých vztahů s císařem Fridrichem II. Úkolem rytířů tu bylo bránit východní hranice uherského království před vpády kočovníků a šířit v zakarpatských oblastech křesťanství a uherskou svrchovanost před pohanskými Kumány. Řád ve snaze zajistit si postavení v Evropě usiloval s pomocí papežské kurie o vynětí svěřeného mu území z moci krále. Ondřej II. ho proto roku 1225 vyhnal ze země.

Řád v Pobaltí náhled|upright=0.6|vlevo|Heřman ze Salzy, čtvrtý velmistr řádu od neznámého umělce Na přelomu let 1225/1226 pozval mazovský kníže Konrád I. řádové rytíře do Polska a nabídl jim odměnou za ochranu prusko-mazovského pohraničí državu chełmiňské země, ale s podmínkou zachování knížecí svrchovanosti nad tímto územím. Vzhledem k předchozím zkušenostem s německými rytíři v Sedmihradsku to byl neprozřetelný čin, avšak Konrád byl rozhodnut získat pomoc řádu na obranu území, které se mu nedařilo ochránit před nájezdy pobaltských kmenů, zejména Prusů. Konrádovi hrála do karet skutečnost, že baltští Prusové dosud nepřijali křesťanství a při svých agresivních nájezdech nebrali ohledy ani na kostely a kláštery. Konrád se dříve snažil tento problém vyřešit podporou formování zbrusu nové rytířské organizace s tímto úkolem – dobřínských rytířů, ale úspěšnost tohoto řádu byla zanedbatelná. Oproti tomu němečtí rytíři, již zavedení, početní a zkušení z válek ve Svaté zemi a Sedmihradsku, byli pro tento nelehký úkol připraveni. Následně Konrád stvrdil řádu držbu pohraničních území včetně těch, která měla být dobyta na Prusích jako válečná kořist. Římský císař Fridrich II. v tzv. Zlaté bule z Rimini (1226) udělil německým rytířům právo si pro sebe uzurpovat východní země (mimo jiné udělil velmistrům řádu používat i zlatě zdobený kříž s erbem říšského orla uprostřed, který řád používá dodnes). Roku 1234 papež Řehoř IX. přiznal řádu svrchovanost na územích Konráda Mazovského, pravost rukopisu však polští historici od roku 1918 zpochybňují (tzv. krušvický falsifikát, polsky: przywilej kruszwicki). Roku 1235 přešla do řádu většina dobřínských rytířů.

náhled|upright=0.6|vlevo|Německý rytíř a minnesänger Tannhäuser v řádovém oděvu, Codex Manesse Prusko té doby byla převážně zalesněná a bažinatá země, obývaná roztroušenými a politicky nejednotnými baltskými kmeny, ale nacházející se v přínosné blízkosti Baltského moře a jeho obchodních tras. Nikdo netušil, že se z nevýrazné vojenské organizace stane v průběhu několika let významná a vlivná vojenská a politická síla, která bude soupeřit i s okolními královstvími. Po sloučení německých rytířů s Řádem mečových rytířů, který působil ve východním Pobaltí, se Prusové ocitli v kleštích a byli do roku 1283 podmaněni, třebaže kladli silný odpor (ještě roku 1283 se Prusové vzmohli na mohutné povstání, které bylo tvrdě potlačeno), též částečně podporovaný a iniciovaný sousedním Pomořanskem s úmyslem ochromit vzmáhající se řád.

Stát Řádu německých rytířů

Na území Pruska vznikl mocný, dobře organizovaný a hospodářsky prosperující stát Německého řádu (německy Staat des Deutschen Ordens), někdy nepřesně „Pruský řádový stát“ (dle jména země, kde vznikl). Druhý řádový státní útvar („Mariina země“) vybudovali na území dnešního Lotyšska a Estonska livonští mečoví rytíři, kteří se od roku 1237 sloučili s rytíři německými a stali se autonomní větví řádu. Němečtí rytíři a jejich livonská větev počali budovat na dobytém území rozvinutou infrastrukturu s dominantní sítí vojenských sídel a hradů, které byly netradičně budovány z pálených cihel. Ve snaze donutit místní porobené obyvatelstvo přijmout křest a nový způsob života (což se dařilo jen stěží), přivedl řád na své území mnoho německých osadníků a Pobaltí bylo postupně germanizováno (tím rovněž byly položeny i základy pro zrod budoucího německého státu v Prusku), původní pobaltské obyvatelstvo bylo takto kompletně asimilováno a jeho kultura i jazyk zanikly. Jak naznačují štědré výnosy i podpora evropských panovníků, řád se těšil z podpory Západu a tedy i neustálého přísunu dobrovolníků. Do jeho řad nepřicházeli pouze Němci a rytíři-šlechtici, ale prakticky kdokoli, kdo pocházel z německých zemí nebo zvládal německý jazyk. V řádu bylo možné sloužit také jen dočasně (jako „host“ řádu), což bylo pro mnohé západní šlechtice vítanou příležitostí, kterak získat bojové zkušenosti a třeba i majetek v podobě válečné kořisti.

náhled|upright=0.8|vpravo|Křižácké řádové státy v roce 1260 s vojenskými taženími obou rytířských řádů Po dobytí pruského a pomořanského území se agrese řádu obrátila proti pohanské Litvě a pravoslavným ruským knížectvím, jejichž obyvatelé byli považováni z katolického hlediska za heretiky či schizmatiky, později také proti katolickému Polsku, které udržovalo blízké spojenectví s Litvou. Roku 1240 zaútočili livonští řádoví rytíři v koordinaci se švédskými vojsky, která se vylodila v ústí Něvy, na severovýchodní Rus. Poté, co se zmocnili pevnosti Izborsk, jim otevřelo svoje brány důležité obchodní středisko Pskov, neboť vládnoucí bojaři byli ochotni uznat svrchovanost řádu (Pskov byl součástí novgorodské země). Rytíři odsud podnikali další výpravy, na nichž se nebezpečně blížili k Novgorodu. Novgorodský kníže Alexandr Něvský, který porazil ještě roku 1240 Švédy na Něvě, vyrazil urychleně na sever, dobyl tu křižáckou pevnost Koporje, nechal ji rozbořit (1241) a poté vyhnal řádovou posádku z Pskova. Křižácké vojsko, které mělo vtrhnout na novgorodskou půdu severně od Čudského jezera, zastavil Alexandr na jaře roku 1242 v tzv. „ledové“ bitvě, která se odehrála na zamrzlé jezerní ploše. Tato bitva ukončila s definitivní platností pokusy livonských rytířů proniknout na východ a německou východní expanzi ve středověku vůbec.

Český král Přemysl Otakar II. se v letech 1254–55 vydal poprvé na výpravu na Litvu (spolu s ním se vydalo i mnoho členů české vysoké šlechty). Tato výprava sice nebyla příliš úspěšná, ale v jejím důsledku byl křižáky založen hrad, pojmenovaný na Přemyslovu počest Königsberg (Královec) – město okolo něj později vyrostlé se nakonec stalo největším městem celého řádového Pruska.

náhled|vlevo|upright=0.8|Hrad Malbork (německy Marienburg) Působiště německých rytířů se ve 13. století plně přesunulo do východního Pobaltí, kde řád postupně založil větší počet hradů a měst. Kolem roku 1274 byl vybudován hrad Marienburg (dnes Malbork v Polsku), v jehož podhradí vznikla osada, která brzy získala městská práva. Roku 1309 se Marienburg stal sídlem velmistra řádu. V témže roce řád obsadil Východní Pomoří, čímž se dostal do konfliktu s Polskem. Spor se v roce 1321 dostal až k papežskému soudu, který řád prohrál, ale území Polsku nevrátil. Úplatkem řád přesvědčil francouzského krále, aby vymohl na papeži zrušení rozsudku. S ohledem na to, že v té době papež byl v tzv. avignonském zajetí, tak ustoupil a rozsudek zrušil. V roce 1330 řád (ve spojenectví s českým králem Janem Lucemburským) zaútočil na Polsko, kde pustošil Kujavy a Velkopolsko. Na podzim 1331 byla řádová vojska zastavena starým králem Vladislavem Lokýtkem v bitvě u Płowců. Ačkoliv bitva sama dopadla v podstatě nerozhodně, přesto z delšího hlediska znamenala první polské vítězství nad řádem a přispěla k růstu jeho sebevědomí – od těchto událostí se jedním z hlavních politických cílů Polska stalo zničení řádu v Prusku.

Velký zájem projevoval Řád německých rytířů o Žmuď (Žemaitsko), území litevských Žemaitů, které bylo vklíněno mezi území obou řádových států. V polovině 13. století ovládl část Žmudi první známější představitel litevského státu, kníže Mindaugas (Mendoveg). Když se však proti němu začala formovat koalice řádu německých rytířů, podmaněných žemaitských knížat a Jatvingů, souhlasil Mindaugas s přijetím křesťanství a odstoupením Žmudi řádu německých rytířů. Jakmile se však řád pokusil převzít Žmuď do své moci, utrpěl roku 1260 těžkou porážku u Durbeského jezera. Mindaugas svoje kontakty s německými rytíři přerušil, vrátil se k pohanským kultům, ale o ovládnutí Žmudi se již nepokoušel. Ta se později stala objektem soustředěné křižácké expanze. Z jedné strany na ni útočili řádoví rytíři z Prus, z druhé strany livonská větev řádu, která právě opanovala území Zemgalů a Sélů.

Rozmach řádu náhled|upright=0.9|vpravo|Tzv. „„Řádová země Prusy“ kolem roku 1350 na mapě z publikace Historicko-zeměpisný atlas školní starého, středního a nového věku (asi 1923)