Maloměšťáci (v německém originále ) je komická opera o třech dějstvích sudetoněmeckého skladatele Theodora Veidla na libreto Pavla Eisnera na základě komedie Augusta von Kotzebua Němečtí maloměšťáci (Die deutschen Kleinstädtler). Poprvé byla uvedena 17. dubna 1935 v Novém německém divadle v Praze.
Vznik, charakteristika a historie díla Skladatel a hudební historik Theodor Veidl se dlouhodobě zabýval otázkou humoru v hudbě, roku 1929 vydal knihu o hudebním humoru Beethovena. Chtěl své poznatky uplatnit v praxi, a proto se ve své následující opeře obrátil ke komickému žánru. Za námět si zvolil populární veselohru Němečtí maloměšťáci od Beethovenova současníka Augusta von Kotzebue. K volbě námětu autor napsal: „Co dovoluje pokládat Kotzebuovu veselohru Němečtí maloměšťáci za vhodnou předlohu pro přepracování na operní libreto, je především ta okolnost, že jsou jednající osoby díla již samy o sobě typickými postavami operního jeviště. Také samo prostředí biedermeieru vytváří velmi příznivou náladu pro hudbu. Navíc je děj bohatý situacemi, které v sobě skrývají mnoho možností k hudebnímu obohacení, a tak se nabízela řada vhodných příležitostí pomoci dramatickému ději prostředky, které nabízí opera, k ještě větší účinnosti.“Theodor Veidl v Bohemii 16. dubna 1935, citováno v
Autor adaptace Kotzebuovy hry na libreto nebyl zmiňován na divadelních cedulích, v novinových kritikách ani ve vydaném klavírním výtahu, proto se usuzovalo, že jím byl sám skladatel, popřípadě jeho žena Gutta Hackelová-Veidlová, jejíž texty Veidl několikrát zhudebnil. V roce 2004 byla při přípravě novodobé premiéry opery nalezena korespondence dokládající autorství (nebo přinejmenším významný podíl) českoněmeckého spisovatele Pavla Eisnera. Eisnerovo autorství bylo utajeno pravděpodobně proto, že Veidl usiloval o uvedení opery na německých jevištích, což by v případě, že by byl znám židovský původ libretisty, nebylo možné.Reittererová, Reitterer, s. 95-97. Volba Eisnera pro libreto Maloměšťáků může souviset s tím, že do němčiny přeložil libreto opery Jaroslava Křičky Bílý pán aneb Těžko se dnes duchům straší, původně napsané Janem Löwenbachem, které odpovídalo Veidlovým představám o komickém operním textu.Reittererová, Reitterer, s. 88.
Úprava Kotzebuovy předlohy spočívala především ve zhuštění děje, stažení pěti dějství do tří a posílení dramaturgických bodů, které umožňovaly rychlé střídání hudebně působivých scén. Oproti předloze byla zvýrazněna postava neúspěšného nápadníka Sperlinga, který je v Kotzebuově veselohře pouze karikaturou literáta, v opeře však je rovněž hudebníkem a má několik charakteristických výstupů. Scéna na začátku 3. dějství se Sperlingovou neustále přerušovanou serenádou připomíná obdobnou scénu Beckmessera z Wagnerových Mistrů pěvců norimberských, která je ostatně Kotzebuovou komedií inspirována. Motiv ukradené krávy je nahrazen beranem a posílen opakováním, takže slouží textově i hudebně jako pamětný motiv spojený s postavou purkmistra.Reittererová, Reitterer, s. 87.
Svou představu komické opery v tradici německé „Spieloper“ realizoval Veidl i v hudbě: „Bezstarostné veselí v dění na jevišti mne dále postavilo před nutnost nalézt pokud možno nezatěžkanou hudební řeč a vystihnout lehká konverzační tón; nadužití hudebních a instrumentálních prostředků by nebylo na místě. Spokojil jsem se tady s orchestrem, který je pouze o jednoho hráče početnější než Mozartův Figaro, a také při práci s tímto skromným orchestrálním aparátem jsem hleděl být co nejzdrženlivější. Pokud jde o formální stránku mé hudby, hledal jsem pokud možno propojení se starou operou. Proto jsou zde sólové výstupy ve formě prosté písně i velké árie, kromě toho však také rozličné menší či větší ansámbly, čímž jsem hodlal přispět k obnovení staré tradice komické opery.“ Na tradici navázal skladatel ostatně i názvuky a citacemi od zmíněného Mozarta a Wagnera přes Lortzinga po Richarda Strausse.Reittererová, Reitterer, s. 99.Kritika Leo Schleisnera v Bohemii z 19. dubna 1935, citováno v Reittererová, Reitterer, s. 117.Kritika Ericha Steinharda v Der Auftakt 1935, s. 84-85, citováno v Reittererová, Reitterer, s. 113.
Opera byla nastudována v Novém německém divadle brzy po dokončení a dočkala se v něm čtyř představení mezi 17. dubnem a 23. květnem 1935.Reittererová, Reitterer, s. 108.
Již Veidlova předchozí opera, alegorická pohádka Kranwit (1929), byla lidovou operu tradičního stylu, záměrně se vyhýbající moderním hudebním proudům. Tím spíše to platí pro komické Maloměšťáky. Podle muzikoložky Vlasty Reittererové Veidl „[s]mysl humoru na jevišti neviděl v extravagantních tónových kombinacích, ale ve skloubení osvědčených složek komediální operní tradice. K nim patřilo především tempo probíhajícího děje, s nímž korespondovalo tempo hudební, rovnovážné uplatnění konverzační (recitativně dialogické) složky a uzavřených hudebních čísel, kontrasty situací a nálad, zkrátka vyvážená dramaturgická struktura.“Reittererová, Reitterer, s. 83.
Tak i soudobá kritika viděla v Maloměšťácích především nenáročnou ušlechtilou zábavu; Erich Steinhard pro hudební časopis Der Auftakt napsal: „Veidl má talent zhudebnit bezstarostně bezproblémový námět, napsat prostou půvabnou hudbu, zkrátka poklidně muzicírovat. [...] Dobře se vcítil do příjemné sféry prostředí biedermeieru, roztomilé měšťácké typy proměnil v typické postavy singspielu či hry se zpěvy a docílil tak stylu lidové opery, která nechce být moderní, nýbrž účinně a nepokrytě se publiku vlichocuje nebo míří posluchači razantními prostředky přímo na tělo. [...] Rozmanitost ruku v ruce s pestrostí, tímto způsobem Veidl baví, často zcela primitivními a známými prostředky...“ Orchestrace nebyla předmětem zvláštních pochval kritiky, podle níž „se převážně omezuje na funkci podmalovávání“ nebo příznivěji „šetří hlasy a odpovídá charakteru díla“.
Veidlovi Maloměšťáci pronikli za hranice Československa. 22. října 1936 měli premiéru v městském divadle v německém Dortmundu v režii Herverta Junkerse a pod hudebním vedením Hanse Pauliga.Reittererová, Reitterer, s. 120. V červnu 1938 pak byli několikrát hráni (poprvé 4. června) na Sudetoněmeckých dnech v německé Vratislavi. Německá kritika vítala dílo jako výraz sudetoněmecké kultury a stěžovala přitom, že „tvorba německoárijských skladatelů“ je v Praze opomíjena až vytlačována.Různé kritiky citované v Reittererová, Reitterer, s. 121-123. Veidlova hudba byla chválena, „... i když bychom si od sudetoněmeckého skladatele slibovali více temperamentního ‚českého‘ muzikantství, než Veidl chtěl (nebo mohl) k této textové předloze uplatnit“Kritika signovaná E.A.S. v Dortmunder Zeitung z 23. 10. 1936, citováno v Reittererová, Reitterer, s. 123..
Klavírní výtah opery Maloměšťáci vydala vídeňská Universal Edition.Reittererová, Reitterer, s. 95.
Jako jediná Veidlova opera byli Maloměšťáci vzkříšeni i po druhé světové válce. Novodobá inscenace byla nastudována v koprodukci divadla v Řezně (Theater Regensburg, Theater am Bismarckplatz) a Národního divadla v Praze. Inscenace měla premiéru 11. listopadu 2005 v Řezně (následovaly dvě reprízy) a 19. ledna 2006 proběhlo jediné představení (nepočítaje veřejnou generální zkoušku o den dříve) v Národním divadle. Režii měl Ernö Weil, dirigoval Raoul Grüneis, českou stranu koprodukce zastupoval scénograf Daniel Dvořák.Reittererová, Reitterer, s. 131. Protože se originální partitura nedochovala, vypracovali pro tuto inscenaci novou orchestraci Widmar Hader (1. a 2. dějství) a Andreas Willscher (předehra a 3. dějství).
Osoby a první obsazení Osoba hlasový obor světová premiéra (17. 4. 1935) novodobé nastudování (2005/2006)Staar, purkmistr města Krähwinkel bas Julius Gutmann Jóhann Stuári SaevarssonPaní Staarová, jeho žena alt Lydia Kindermann Silvia FichtlSabine, jejich dcera soprán Rose Book Ilonka Vöckel1. kmotra, paní vrchní poříčná a porybná Brendelová soprán Hilde Konetzni Katharina E. Leitgeb2. kmotra, paní písařová městské akcízové pokladny mezzosoprán Elisabeth Wanka Astrid M. HoferBratránek Hinkel, hokynář s kořením a hejtman střeleckého spolku baryton Adolf Fuchs Adam KruzelSperling, náměstek stavebního, důlního a silničního inspektora tenor Fritz Göllnitz Brent L. DamkierOlmers baryton Reinhold Popović Jin-Ho YooKlaus, policista a radniční sluha bas Magnus Andersen Martin-Jan NijhofSlužka (Babette) soprán Hertha Rayn Melanie SchneiderPonocný bas Hans E. Hey Martin-Jan Nijhof Dvě děti, sbor, dětský sbor Dirigent: Georg Széll Raoul Grüneis Režie: Renato Mordo Ernö Weil Výprava a kostýmy: Leopold Kotulan Daniel Dvořák
Děj opery 1. dějství (Světnice v domě purkmistra Staara) Purkmistrova dcera Sabina si stěžuje sama sobě, že musí stále čekat: již tři týdny očekává dopis od mladíka, s nímž se náhodně seznámila při návštěvě hlavního města. Tu slyší zvuk poštmistrovy trubky a netrpělivě posílá služku na poštu (árie Wieder ein Tag… Babette, Babette, die Post ist da). Ta se vrací a skutečně, nese slečně list. Sabina zarazí její vyprávění a těší se z dopisu, v němž jí její milý slibuje příjezd (árie Er kommt, er kommt, er kommt!). V dopise je i mladíkova podobizna. Když ji však matka přistihne, jak na obrázek zálibně hledí, podaří se Sabině odvrátit její podezření tvrzením, že na obrázku je sám korunní princ.
Matka je spokojena, přesto Sabinu nabádá, aby nezahálela, neboť již zítra bude slavit zásnuby s panem náměstkem inspektora Sperlingem a zbývá mnoho uklízení a vaření. Sabina zřetelně projevuje nedostatek nadšení, matka si toho však nevšímá. Pan purkmistr se spěšně strojí ke schůzi na radnici. Dnes se opět bude projednávat – vedle jiných naléhavých záležitostí – složitá záležitost týkající se obecního berana a sporu, který je o něj veden se sousedním městem Rumplau (árie Auf Rumplaus grüner Nachbarflur).
Radniční sluha Klaus přichází oznámit, že u brány města havaroval vůz s jakýmsi pánem, který měl dopis pro pana purkmistra. Purkmistr hledá brýle (tercet-kánon Die Brille, die Brille, wo ist meine Brille). V dopise žádá purkmistra sám ministr, aby mladému doručiteli dopisu – jeho dobrému příteli – poskytl pohostinství. Na Staarovy učiní nejprve pramalý dojem, že zmíněný muž je označován jako „pan Olmers“ bez dalšího titulu, ale purkmistra napadne, že by to mohla být jakási vysoce postavená osobnost cestující inkognito. Sabina jej v tomto nápadu energicky podporuje a purkmistr Staar oběma ženám nakazuje připravit hostu čestné uvítání (tercet Wir backen, wir sieden, wir kochen, wir braten).
Paní purkmistrová ihned povolává kmotry Brendelovou a Quendelovou, aby je o události zpravila, vyslechla sama související klepy a poradila se s nimi, koho na slavnost k uctění hosta pozvat – což je obtížný úkol, neboť každý z obyvatel městečka má nějakou vadu (tercet Gehorsamste Dienerin… Wen laden wir ein?). Vstupuje Sperling s květinami a verši pro Sabinu (árie Ich hab schon vernommen… Es wollten freilich diese Rosen). Sotva paní purkmistrová odvede nápadníka k dceři, kmotry ji pomlouvají (duet Habe die Frau Gevatterin bemerkt?).
Purkmistr přivádí Olmerse jako vzácného hosta. Všichni ho obřadně vítají a mladík jim stejně obřadně děkuje a velebí krásy venkova (árie Aus kahlen Mauern lockt es sanft). To není purkmistrovi úplně po chuti, neboť jeho městečko se třemi kostely a dlážděnou hlavní ulicí není venkov, a ostatní přítomní mu dávají za pravdu (septet Ja, eine Stadt, um's kurz zu sagen). Pani Staarová a kmotry pak nově příchozího diskutují a jejich úsudek nevyzní příznivě: Olmers si jich málo všímal, ba ani titulem je neoslovil. Ale pak si purkmistrová vzpomene na podobiznu, již uzmula Sabině a jež přesně odpovídá Olmersovi. Vysvětlení je jasné: je to inkognitu cestující korunní princ!