Kancelář šang-šu (, doslovně „oddělení dohledu nad dokumenty“) byl počínaje obdobím po pádu dynastie Chan koncem 3. století a konče 12. stoletím jedním z nejvyšších civilních úřadů ve staré Číně v systému organizace vládní administrativy známém jako tři kanceláře a šest ministerstev.

Název Šeng () je část nebo oddělení zabývající se dohledem nad svěřeným oborem nebo oblastí s cílem zlepšení jeho fungování, postupně získalo mimo jiné význam provincie. Šang-šu () znamenalo „odpovědný za dokumentaci [záležitostí]“, „vedoucí [nějakou] dokumentaci“. Termín původně (za dynastie Čchin) označoval čtveřici písařů v úřadě komořího šao-fu. Jejich význam během chanského období postupně vzrůstal až se koncem 3. století stal šang-šu šeng jedním z nejdůležitějších úřadů státu.Rybakov, s. 206.

Historie Termín šang-šu původně (za dynastie Čchin) označoval čtveřici písařů v úřadě komořího šao-fu (). V chanském období jejich význam postupně rostl. Skrze jejich ruce procházely dokumenty určené císaři, navrhovali koncepty odpovědí a císařských rozhodnutí.

Císař Wu-ti (vládl 141–87 př. n. l.) tajemníky a písaře rozdělil do čtyř oddělení: pro „služebníky“ (, čchang-š’-cchao), pro korespondenci s nejvyššími úředníky; pro úředníky s rankem 2000 š’ (, er-čchien-š’-cchao), komunikující s oblastními inspektory a guvernéry komandérií; pro lid (, min-cchao), vyřizující korespondenci s ostatními úředníky a obyvatelstvem; pro návštěvy (, kche-cchao), organizující přijetí vyslanců cizích zemí.

Tajemníci a písaři patřili k úředníkům a neměli přístup do vnitřních prostor císařského paláce. Neformálně se proto vyřizování císařské korespondence věnovali i někteří eunuši. Císař Wu-ti jejich postavení formalizoval zřízením úřadu eunušských tajemníků.Bielenstein, s. 49. Tito byli označováni čung-šu, nebo čung šang-šu. Patrně prvním z nich byl S’-ma Čchien po jeho kastraci. V jejich čele stál ředitel čung šang-šu ling (), krátce čung-šu ling ().

V 1. století př. n. l. získal císařský sekretariát šang-šu šu () značný vliv. Mocní sekretáři 1. století př. n. l. byli např. Čang An-š’, Chung Kung, nebo Š’ Sien. Roku 29 př. n. l. císař Čcheng-ti sekretářské úřady reorganizoval. Eunušští tajemníci byli zrušeni, úřednický sekretariát přejmenován na šang-šu tchaj (), a vznikla v něm pátá sekce „tří vévodů“ (, san-kung-cchao).

Ve druhé čtvrtině 1. století již kancelář šang-šu zahrnovala desítky úředníků a písařů v šesti sekcích cchao (): pro „služebníky“ (čchang-š’-cchao; později personální (, li-pu-cchao), vyřizující císařovu korespondenci se špičkami státní správy; pro guvernéry komandérií (er-čchien-š’-cchao), komunikující s regionálními úřady; pro lid (min-cchao), vyřizující korespondenci s nižšími úředníky a prostými poddanými; pro návštěvy (kche-cchao nebo , ču-kche-cchao), organizující přijetí vyslanců cizích zemí; tří vévodů (san-kung-cchao), věnující se záležitostem spojeným se „třemi vévody“ san-kung; právní (, tu-kuan-cchao).

V období po pádu dynastie Chan v polovině 3. století stanuly v čele civilní správy říše Wej dvě kanceláře, kromě kanceláře šang-šu šeng odpovídající za vykonání císařských rozhodnutí a nařízení vznikla ještě kancelář čung-šu (), která odpovídala za formulaci vládní politiky a sepisování císařských nařízení a dekretů.

V říši Západní Ťin (265–316) z obavy z moci těchto dvou úřadů vznikla třetí, kontrolní kancelář men-sia.Xu, Olivová, s. 40. Kancelář šang-šu i dvě další zůstaly na vrcholu administrativy i za severních a jižních dynastií, byť podlehly různým reorganizacím (například v říši Severní Wej (386–534) se kancelář šang-šu dělila na 36 sekcí cchao) a přejmenováním (v různých dobách se kancelář šang-šu označovala šang-šu s’, tu-šeng, pej-šeng, nej-tchaj).

Systém úzce spolupracujících tří kanceláří přetrval i v říších Suej (581–618) a Tchang (618–907). Za Tchangů byla kancelář šang-šu nejvýznamnější ze všech.Rybakov, s. 207. Jako ředitel šang-šu ling (měl hlavní druhou hodnost) sloužil v počátcích říše Tchang Li Š’-min (později v letech 626–649 císař). Z úcty k němu a také z obavy z přílišné moci ředitele kanceláře, nebylo po jeho přechodu na trůn místo ředitele obsazováno.Xu, Olivová, s. 43. Kancelář poté vedli zástupci ředitele zleva a zprava, kteří měli vedlejší druhou hodnost. Jejich oficiální titul byl čcheng-siang (, hlavní rádce), nazývali je též pchu-jie (, volně „pomocníci k dostižení cíle“, doslova „nejlepší střelci [z luku]“).Rybakov, s. 210.

Za Tchangů se kancelář šang-šu skládala z všeobecné správy kanceláře tu-šeng () a odborných úseků pu (), tradičně překládaných jako „ministerstva“. Ve všeobecné správě kanceláře pracovali tajemníci různých hodností a větší množství registrátorů, písařů, vrátných a skladníků, celkem mnoho desítek osob.Rybakov, s. 213–215. V čele každého ministerstva (úseku pu) stál ministr (, šang-šu) a zástupce ministra (, š'-lang). Ministerstev bylo šest: Ministerstvo státní správy (, li-pu), či personálu, které provádělo jmenování, odvolávání a překládání úředníků. Rovněž udělovalo čestné tituly. Ministerstvo daní (, chu-pu), nebo financí, které bylo zodpovědné za provádění soupisů obyvatelstva, vybírání daní a nakládání s nimi. Staralo se též o záležitosti měny. Ministerstvo obřadů (, li-pu), či rituálu, které se staralo o řádný chod všech ceremonií, rituálů a obřadů. Vedlo evidenci buddhistických a taoistických mnichů. Rovněž organizovalo přijímání zahraničních poselstev a přijímání tributu. Ministerstvo vojenství (, ping-pu), které se staralo o jmenování, překládání a odvolávání důstojníků. Spravovalo vojenské sklady s výzbrojí a výstrojí. Taktéž řídilo vládní kurýrní službu. Ministerstvo trestů (, sing-pu), či spravedlnosti, které dohlíželo na výkon spravedlnosti v provinciích. Ministerstvo (veřejných) prací (, kung-pu), které organizovalo vládní stavební projekty, včetně pracovní povinnosti řemeslníků a nájem pracovních sil. Řídilo státní dílny, údržbu komunikací, standardizaci měr a vah.

Počínaje vládou císaře Süan-cunga (712–755) ztrácela kancelář šang-šu, resp. její ministerstva, vliv a kompetence ve prospěch nově zřizovaných agentur a institucí, pomocí nichž chtěli císaři přímo kontrolovat důležité záležitosti, zejména ve finanční oblasti.

V říši Sung (po roce 960) tři kanceláře prakticky splynuly do císařského sekretariátu čung-šu men-sia. Roku 1082 sungský císař Šen-cung tři kanceláře obnovil a oddělil, poté čung-šu šeng zvažovala politiku, men-sia šeng zkoumala možné alternativní politiky a šang-šu šeng je s podřízenými ministerstvy realizovala. Rozdělení výrazně zpomalilo chod vlády, protože ředitelé kanceláří komunikovali s císařem samostatně. Po Šen-cungově úmrtí roku 1085 kanceláře opět úzce spolupracovaly a roku 1129 byly sloučeny v jednu, šang-šu šeng, i když místa ředitelů kanceláří čung-šu a men-sia byla zrušena až roku 1172.

Podobně i v říši Ťin stála od roku 1156 v čele civilní správy jako jediná kancelář. V říši Jüan vedla civilní správu kancelář čung-šu; kancelář šang-šu byla obnovena začátkem 14. století, ale pouze nakrátko.Hucker (1985), s. 412.

Odkazy Reference

Literatura

Kategorie:Historické čínské úřady