Laločník ostrozobý (Heteralocha acutirostris), maorsky nazývaný , je vyhynulý druh laločníkovitého ptáka, který se endemitně vyskytoval na Severním ostrově Nového Zélandu. Poslední potvrzené pozorování laločníka ostrozobého se v literatuře nejčastěji uvádí na rok 1907 z pohoří Tararua, nicméně neověřené záznamy o jeho existenci pocházejí ještě ze začátku 60. let 20. století. Vyhynutí tohoto druhu mělo dvě hlavní příčiny. První příčinu představoval nadměrný lov pro okrasné peří a pro muzejní a soukromé sbírky. Druhou příčinou pak bylo rozsáhlé odlesňování Severního ostrova evropskými osadníky. Většinu z těchto oblastí navíc tvořily starobylé ekologicky komplexní pralesy a laločník nedokázal přežít v regenerovaných druhotných lesích.
Laločník ostrozobý měl černě zbarvené peří se zelenavým kovovým nádechem a zářivě oranžové kulaté lícní laloky. Samci měřili asi 45 cm, samice kolem 48 cm. Druh je známý pro svůj neobvyklý pohlavní dimorfismus, který se týkal tvaru a délky zobáku. Zobák samce byl krátký a robustní a výborně se hodil pro sekání a trhání vnějších vrstev rozpadajícího se dřeva, odkud pták získával larvy hmyzu. Samice naopak měla zobák dlouhý, úzký a zahnutý, podobně jako dnešní kolibříkovití, díky čemuž mohla pronikat do chodbiček hmyzu v živých stromech, kam se samec nedostal. Laločníci ve svém přirozeném prostředí převzali úlohu datlovitých, kteří nepronikli východně od Wallaceovy linie. Mimo různých druhů členovců konzumovali také ovoce a představovali tak roznašeče semen.
Laločníci ostrozobí měli významné místo v kultuře domorodých Maorů. Ti si velmi cenili peří těchto ptáků, které jako okrasu nosili vysoce postavení členové kmenů. Mezi jednotlivými kmeny představovala pera výměnný artikl za jiné cenné zboží, případně mohla posloužit i jako dar k utužování vzájemného přátelství a respektu. Maorové podle svých tradic peří ptáků získávali během května až července, zatímco po zbytek roku vyhlašovali takzvaný – zákaz lovu.
Systematika náhled|vlevo|Samec a samice laločníka ostrozobého|alt=Samec, který se vyznačuje krátkým rovným zobákem (vlevo) a samice s dlouhým zahnutým zobákem (vpravo), dvojice preparovaných exemplářů na kusu dřeva, bílé pozadí Rodové jméno Heteralocha pochází ze starořeckých slov , což znamená „odlišný“, a , „manželka“. Toto pojmenování odkazuje na výrazný rozdíl ve tvaru zobáku mezi samcem a samicí. Druhové jméno acutirostris má latinský původ – znamená „špičatý“ a „zobák“ – a odkazuje na dlouhý špičatý zobák samice.
Druh popsal anglický ornitolog John Gould roku 1836. I jeho zmátl neobvyklý pohlavní dimorfismus mezi samcem a samici a popsal je nejprve jako dva odlišné druhy. Pro samici zvolil vědecké pojmenování Neomorpha acutirostris a pro samce Neomorpha crassirostris. Druhové jméno samce vycházelo z latinského , což znamená „velký“ nebo „silný“ a odkazuje na krátký tlustý zobák. George Robert Gray, jiný anglický zoolog, roku 1840 doporučil pro laločníka ostrozobého užívat jméno Neomorpha gouldii, neboť ani jedno ze dvou Gouldem vybraných jmen se nehodilo pro celý druh. Roku 1850 přesunul německý zoolog Jean Cabanis laločníka ostrozobého do rodu Heteralocha, neboť pojmenování Neomorpha již bylo užíváno pro rod kukačkovitého ptáka. K pojmenování druhu se roku 1888 vyjádřil také novozélandský přírodovědec Walter Buller; právě z jeho záznamů je odvozeno téměř vše, co je dnes o tomto druhu známo. Buller schválil Cabanisovo přeřazení druhu do nového rodu, zároveň ale v souladu s přijatými pravidly zoologické nomenklatury doporučil používat pro druh první ze dvou jmen, které pro tento druh užil Gould.
Laločník ostrozobý představoval pravděpodobně pozůstatek z dob rané kolonizace Nového Zélandu zpěvnými ptáky a linie laločníkovitých se na Novém Zélandu vyskytovaly už při jeho oddělení od Gondwany před asi 82 až 85 miliony lety. V rámci zoologické systematiky je rod Heteralocha součástí menší čeledi laločníkovití (Callaeidae) Sundevall, 1836, kterou tvoří společně s rody Callaeas a Philesturnus. Coby nejbližší žijící příbuzný této čeledi vychází novozélandský pěvec medosavka hvízdavá (Notiomystis cincta), která tvoří vlastní monotypickou čeleď Notiomystidae, vztahy s ostatními druhy ptáků nicméně ještě zbývá určit. Molekulární analýza zkoumající vztahy mezi jednotlivými rody čeledi laločníkovití se ukázala jako neprůkazná, výsledky označily za bazální rod Callaeas nebo Heteralocha.
Popis náhled|Laločník ostrozobý: samec, samice a bílá samice. Autorem ilustrace je nizozemský malíř John G. Keulemans.|alt=Ilustrace několika laločníků na rozkošatělé větvi stromů. V popředí uprostřed sedí orientován doleva samec s krátkým zobákem. Za ním sedí zleva i zprava dvojice samic, samice vlevo má standardní zbarvení (černé), samice vpravo má zbarvení bílé. Laločník ostrozobý měl černě zbarvené peří se zelenavým kovovým nádechem a zářivě oranžové kulaté lícní laloky. Oči byly u obou pohlaví hnědé,Huia. The Official World Wildlife Fund Guide to Extinct Species of Modern Times. 1. Osprey, Florida: Beacham Publishing. 1997. pp. 63–65. . zobák měl barvu slonovinově bílou, na základně šedou. Končetiny byly dlouhé a namodralé, drápy měly zbarvení světle hnědé. Laločník měl dvanáct dlouhých lesklých černých ocasních per, přičemž na konci ocasu se rozprostíral široký bílý pruh. Nedospělí jedinci se vyznačovali světlými lícními laloky, matnějším opeřením s hnědavými znaky a červenohnědým nádechem bílého konce ocasu. U mladých samic dosahoval zobák jen mírného zakřivení. Maorové si obzvláště cenili barevnou formu laločníka ostrozobého nazývanou . Ptáci měli na rozdíl od černě zbarvených jedinců peří nahnědlé se šedavým pruhováním a tmavšími skvrnami na hlavě a krku. Tato barevná varieta mohla být důsledkem částečného albinismu nebo jenom stáří. Bylo nicméně zaznamenáno i několik prokazatelně leucistických jedinců.
Laločník ostrozobý byl jedinečný v tom, že se u něj vyvinula nejvýraznější pohlavní dvojtvárnost ve tvaru zobáků mezi všemi známými ptáky. I když se různý tvar zobáků mezi pohlavími vyskytuje také u některých rajek nebo datlovitých, u laločníka ostrozobého byl rozdíl nejvýraznější. Zobák samce byl asi 6 cm dlouhý, krátký, robustní a jenom mírně zahnutý, podobně, jako u stále žijícího laločníka sedlatého. Samice naopak měla zobák přes 10 cm dlouhý, úzký a zahnutý, podobně jako dnešní kolibříkovití anebo kystráčkovití.
Ohledně důvodu, proč byly zobáky samce a samice natolik odlišné, existuje několik hypotéz. Nejčastěji přijímanou teorií je, že tato diferenciace umožnila ptákům různého pohlaví využívat různé potravní zdroje. Tato divergence mohla vzniknout kvůli nedostatku konkurenčních druhů v potravních nikách lesních ekosystémů Severního ostrova. Další možností je, že slonovinově zabarvený zobák, ostře kontrastující s obecným opeřením, mohl sloužit k přivábení partnera. U jiných druhů živočichů, jež využívají sexuálně dimorfní fyzické rysy k přilákání partnera, také obyčejně tyto znaky silně kontrastují se zbarvením těla. Další možností je, že u samice, jakožto pečovatelky o mláďata, se dlouhý zobák vyvinul za účelem snadnějšího lovu na bílkoviny bohatých bezobratlých.
Dalším méně výrazným aspektem pohlavního dimorfismu byla mírně odlišná velikost obou pohlaví. Zatímco samci měřili asi 45 cm, samice byly o něco málo delší, asi 48 cm. Ocas samce měřil asi 20 cm a rozpětí křídel činilo 21 až 22 cm, zatímco ocas samice dosahoval délky 19,5 až 20 cm a rozpětí křídel 20 až 20,5 cm.
Výskyt Pozůstatky laločníků ostrozobých ukazují, že v minulosti byli rozšířeni v nížinatých i horských pralesích na velké části Severního ostrova. Areál výskytu sahal od poloostrova Reinga (který je nejsevernějším výběžkem Severního ostrova) až po oblast dnešního Wellingtonu a pohoří Aorangi Range na dalekém jihu. Laločník ostrozobý vymizel ze severu a západu Severního ostrova během 14. století, kdy oblast osídlili Maorové. Společně s jejich příchodem totiž došlo k odlesňování, zavedení nepůvodních predátorů (krysa ostrovní) i samotnému lovu ptáků. V době evropské kolonizace v 19. století byl již pták vytlačen do horských oblastí jižní a východní části ostrova, jako byla pohoří Ruahine, Tararua, Huiarau a Kaimanawa. Třebaže některé Bullerovy záznamy hovoří o tom, že se pták kdysi vyskytoval i v některých částech Jižního ostrova, přesvědčivé důkazy získány nebyly.
Laločník ostrozobý se vyskytoval především v podokarpových lesích s hustým podrostem, ale občas také v lesích pabukových (Nothofagus). Byl pozorován v původní vegetaci, včetně stromů (Prumnopitys taxifolia), (Dacrydium cupressinum), (Dacrycarpus dacrydioides), (Nestegis), (Elaeocarpus dentatus), (Podocarpus totara), (Knightia excelsa), (Melicytus ramiflorus) a (Beilschmiedia tarairi), u mysu Turakirae na jižním pobřeží obýval lesy tvořené kyjovci (Corynocarpus). Zcela se vyhýbal obdělávaným oblastem.
Ekologie Pohyb náhled|Kostra laločníka ostrozobého. Dlouhé nohy umožňovaly ptákovi skákat lesním podrostem|alt=Kresba ptačí kostry, kostra je vidět zboku, otočená doleva, charakteristický je silný zobák, dlouhé nohy, relativně krátké kosti křídel Laločník ostrozobý byl pravděpodobně stálým druhem, i když ohledně toho není známo mnoho informací. Je nicméně možné, že prováděl sezónní migrace, kdy během léta žil v horských lesích a v zimě se stěhoval do nížinných oblastí, aby se vyhnul drsnějšímu počasí a nízkým teplotám ve výše položených areálech. Stejně jako dosud přežívající druhy laločníků, i laločník ostrozobý byl spíše špatným letcem, mohl létat jenom na kratší vzdálenosti a jenom zřídka létal nad stromovou klenbou. Spíše používal své silné nohy k dlouhým skokům v baldachýnu stromů nebo ve stromovém podrostu, případně také šplhal po kmenech stromů, přičemž jeho ocas mu pomáhal udržovat rovnováhu.
Potrava Laločník ostrozobý ve svém přirozeném prostředí představoval hmyzožravý druh získávající potravu prohledáváním stromových dutin. Vzhledem k tomu, že se datlovití nevyskytují východně od Wallaceovy linie, tato prázdná ekologická nika byla vyplněna jinými skupinami původních druhů ptáků. Úloha podobná datlům ve smíšených podokarpových a pabukových lesích připadla dvěma druhům ze dvou různých čeledí: jedním z nich byl laločník ostrozobý, druhým z nich je nestor kaka (Nestor meridionalis).
Laločník svou potravu získával především z trouchnivějícího dřeva. Hlavní část jídelníčku pro něj představovaly larvy tesaříka Prionoplus reticularis (ty jsou v původním jazyce Maorů pojmenovány ), avšak lovil i jiné druhy členovců a hmyzu včetně obřího wety nebo pavouků. Konzumoval rovněž ovoce. Buller, který ptáky choval v zajetí, uvedl, že je postupně odvykal jejich přirozené potravě a krmil je i rýží, brambory anebo mletým masem.
náhled|vlevo|Larvy huhu, nejčastější potrava laločníka ostrozobého|alt=Fotografie detailu trouchnivějícícho stromu, se dvěma tlustými larvami, jedna v centru fotografie, druhá po pravé straně z větší části schovaná v ditině Hmyz a pavouky laločník lovil v rozpadajícím se dřevu, pod kůrou, mechy a lišejníky i ze země. Potravu sbíral buď samostatně nebo v párech, avšak byly pozorovány i menší hejna o asi pěti ptácích, pravděpodobně rodinné skupiny. Různý tvar zobáku mezi pohlavími vedl k odlišným loveckým strategiím u samců a samic. Samci používali svůj tlustý zobák k dlabání a odtrhávání vnějších vrstev rozpadajícího se dřeva, delší zobák samic byl naopak vynikající pro vytahování larev hmyzu z komůrek v živých stromech, kam se samec nedostal. Samec měl dobře vyvinuté lebeční svalstvo, které umožnilo sekání shnilého dřeva a jeho rozštěpení otevřením zobáku. Laločník měl velmi dobře vyvinuté žvýkací svaly a týlní hřeben, který poskytoval další místo pro upevnění svalů, což nositeli umožňovalo otevření čelistí se značnou silou. Poté, co pták ulovil potravu, vyletěl na větev, zbavil kořist všech tvrdých částí a zbytek spolkl.