náhled|upright=1.0|vpravo|Římská říše (510 př. n. l.–530 n. l.)
|alt=Animated map of the Roman Republic and Empire
Pád Západořímské říše byl proces pozvolného rozpadu říše, označované později jako západořímská říše, který se odehrával zhruba od 3. do 6. století, často se však spojuje s datem 4. září 476. Toho dne byl poslední (ale už nelegitimní) císař, Romulus Augustus, posměšně nazývaný Augustulus („císaříček“), donucen k abdikaci římským velitelem germánského původu Flaviem Odoakerem, který se následně zmocnil vlády nad územím Itálie. Na rozdíl od mnoha předchozích uzurpátorů Odoaker nepřijal titul císaře, nechal se prohlásit králem. Římský senát pak zaslal císařské insignie východořímskému císaři Zenonovi. Rok 476 nebyl pro současníky nijak přelomový, vzhledem k tomu, že nedošlo ke změně režimu. Pro historiografii se ovšem území Itálie stalo sídlem germánské vlády. Odoaker v Itálii sice formálně uznával východořímského Zenona jako císaře, ale jinak vládl jako zcela nezávislý vládce. Východ stále uznával za legitimního císaře Julia Nepota, toho času sídlícího v Dalmácii.
V roce 395, za vlády císaře Theodosia I. (347–395) byla římská říše rozdělena na dvě části: východořímskou říši a západořímskou. Vláda nad těmito částmi byla rozdělena mezi Theodosiovy dva syny. Západnímu Římu vládl Flavius Honorius a východnímu Flavius Arcadius. Označení západořímská a východořímská říše je však pouze současné, ve skutečnosti se jednalo o jednu říši, jíž vládli dva císaři. Tato proměna měla zastavit celkový úpadek říše, avšak nakonec zůstala pouze východní část.
Největší rozlohu měla západní část Říma v době vlády císaře Traiana (98–117), který se proslavil také jako vojevůdce, získáváním území a budováním Říma. Tento vzkvétající stát měl rozlohu od dnešního Skotska po Irák. Finanční systém té doby umožnil zvýšení daní, avšak ekonomika byla postavena hlavně na dobývání nových území, což v budoucnu způsobilo její kolaps. Také obecně vojenský systém byl velmi vyspělý, stejně jako všichni centurioni byli dobře placení, gramotní, odpovědní za výcvik a disciplínu. Senát a římská aristokracie však ztrácely politický vliv i zájem o stát, který se víc a víc opíral o armádu a vysoké vojenské hodnosti byly proto velmi významné a často znamenaly obecně vysoké postavení. Například titul Magister militum, vojenský velitel, v sobě pojil nejvyšší vojenské, ale také administrativní pravomoci, proto měli tito magistři militum často rozhodující vliv na politiku státu. Armádu však tvořili převážně barbarští žoldnéři, protože Římanů ubývalo a z vojenské služby se vykupovali.
Po smrti (křesťanského) vojevůdce Aetia, který pocházel z Moesie (dnešní Silistra v Bulharsku) a byl nazýván poslední Říman, a jeho císaře Valentiniana III. začala poslední kapitola dějin západního Říma. Valentinianus po sobě nezanechal žádného dědice, a tak s ním vymřela dynastie, která vládla říši po celé století. Na trůně se po jeho smrti vystřídalo celkem devět velmi krátce vládnoucích císařů, z nichž šest zemřelo násilnou smrtí. Většina z nich však byla pouhými loutkami vojenských velitelů, kteří měli skutečnou moc.
Již dávno před tím, než se římská říše rozdělila, byl v proudu celkový rozvrat vyšších vrstev společnosti, tradiční římské náboženství ztratilo přesvědčivost a stalo se jen státním kultem. Mezi různými náboženstvími, která se šířila z nižších městských vrstev, se prosadilo křesťanství. Postupně začala kolabovat i vojenská moc, docházelo k mnoha vzpourám a vnitřním sporům a vlivem toho nastávaly problémy s ekonomikou. Říši nevládl mocný císař, ale loutky vojenských velitelů, skutečnou mocí nad říší nikdo nedisponoval. Největším problémem se staly nezastavitelné masy barbarských kmenů, Hunů a Germánů, přicházejících z východu do západní Evropy v rámci tak zvaného stěhování národů.
Krize, obnovení moci
Krize třetího století Římskou říši ještě před rozdělením na dvě části poznamenala Krize třetího století (mezi lety 235 a 284/285), spojená s vzestupem perských Sasánovců. Krize se týkala většiny provincií, na které měla destruktivní dopad. Jejím projevem byla především politická nestabilita s častým střídáním císařů, snížená imunita vůči útokům zvenčí a občanské války podnícené vzpourami. Dácie na území dnešního Rumunska byla opuštěna v důsledku římského ústupu, stejně jako další provincie. Mezi lety 260–274 byla říše rozdělena na tři části, Galské císařství na západě, které zaniklo brzy po smrti svého zakladatele Postuma (260–269), Palmýrskou říši (Palmýra), která byla hranicí impéria na východě, a jimi obklopenou Římskou říši. Když krize třetího století pominula a říše se vzpamatovala, svou ekonomiku nasměrovala opět k úspěšné obraně.
Dominát, tetrarchie vpravo|náhled|upright|300px|Tetrarchie Počátkem vlády císaře Diocletiana (284–305) začala epocha dominátu, kde byl císař autokratickým panovníkem, jehož autorita pramenila z jeho proklamovaného božského původu. Císař se proto nechal nazývat dominus et deus- pán a bůh. V roce 293 nastolil Dioklecián jako symbol konce krize systém tetrarchie, kdy říši vládli čtyři císaři, dva starší s hodností Augustus a dva mladší s hodností Caesar. Toto rozdělení oslabilo postavení Říma jakožto hlavního města, protože císaři se usídlovali na strategicky výhodnějších místech. Rozdělení samotné se ale velmi osvědčilo při zajišťování obrany impéria a vojenská moc byla obnovena. Římská armáda podle záznamů čítala 389 704 mužů na zemi a 45 562 na lodích. Legie upevnily hranici na Dunaji úspěšnými boji s Markomany, Sarmaty a Alamany. Diocletianus porazil roku 297 Peršany a uzavřel s nimi za výhodných podmínek mír. Po Diocletianově odstoupení v roce 305 ale vypukl chaos a krvavé boje o moc. Roku 312 se vlády nad celou západní částí impéria ujal Konstantin I., který později získal vládu nad celou Římskou říší. Náhradou tetrarchie bylo obnovení systému založeného na dědičnosti, který často ústil v nesouhlas lidu, a tak se občanská válka stala nástrojem výměny císařského režimu. I když byla říše opět sjednocena Konstantinem Velikým, říše stále existovala v neustálém napětí mezi potřebou dvou císařů a jejich vzájemnou nedůvěrou. Konstantin rozdělil říši na čtyři praefektury a to, Orient, Illyricum, Itálii a Gálii, v jejichž čele stáli jím jmenovaní praefekti. Konstantinův způsob vlády se v mnohém řídil příkladem Diokletiana. Příkladem je ono rozdělení říše na čtyři části nebo neúspěšné pokusy o snížení inflace vydáváním kvalitních mincí.
V době, kdy římská říše zahájila útoky na nepřátele v Germánii a Sasánovské říši, byly potenciálně nebezpečné skupiny lidí přijaty do říše, kde získali půdu, byly jim přiděleny povinnosti v rámci císařského systému a rekrutovali se do armády. Také se změnil přístup k císaři a jeho vnímání. Už za Diokleciána, i přes jeho božský původ, ubývalo žádostí směřovaných přímo k císaři a většina informací byla filtrována přes jeho dvořany, rádce a generály. Tím klesla císařova moc nad říší, a tak se začala objevovat podporovaná korupce a vydírání. Problémem byli barbarští rekruti, kterých v římské armádě přibývalo a kteří postupně zastávali stále vyšší postavení v armádě.
Vzestup křesťanství Edikt milánský náhled|upright=0.6|Hlava Konstantinovy sochy v Kapitolských muzeích v Římě V roce 313 vznikl Edikt milánský, dohoda mezi západořímským císařem Konstantinem I. a východořímským císařem Liciniem, která zajistila obyvatelům svobodu vyznání a oficiální konec pronásledování křesťanů. Konstantin nechal 11. května 313 vysvětit město Konstantinopol, postavené na území bývalé byzantské osady, křesťanskými kněžími a prohlásil ho hlavním městem Východořímské říše. Tento počin byl následován vznikem křesťanské ortodoxie a oficiálními i soukromými akcemi proti pohanům a neortodoxním křesťanům. Císař Konstantin původně zastával svobodu náboženství a byl tolerantní ke svým poddaným, jejichž většinu tvořili pohané, ale pod nátlakem opozice brzy své mírné stanovisko opustil. Nejdříve nechal zabavit pokladny pohanských chrámů a poté zakázal provádění pohanských obřadů, kam spadalo např. přinášení obětí bohům. Konstantinův syn Konstanin II. pokračoval v boji proti pohanským kultům a v letech 346 a 356 vydal silně represivní zákony proti pohanům.
Vláda následujícího císaře Juliana (Iulianus Apostata) (360–363) byla charakteristická reformami s cílem zvrátit vliv předešlých křesťanských císařů a vůči křesťanství podpořit tradiční kulty. V letech jeho vlády proto křesťané přišli o mnoho výsad, byli pronásledováni, proto mu křesťanská tradice dala přídomek poslední pohan nebo odpadlík. Zakázal například křesťanským profesorům učit na klasických školách. Jeho smrt pohřbila poslední naději na obnovení tradičních poměrů a státního kultu. Julianův nástupce Jovianus (Iovianus) (363–364) okamžitě odvolal platnost všech jeho nařízení a navrátil křesťanům ztracené výsady. Po něm vládnoucí bratři Valens (364–378) a Valentinianus I. (364–375), byli oba křesťané, ale všeobecně tolerantní k ostatním přesvědčením. Mezi sebe vládu opět rozdělili teritoriálně. Valens vládl východní části říše, Valentinianus jejímu zbytku. Bohatství církve okamžitě zvýšilo zdroje veřejného, ale i soukromého majetku, využívaného k investicím do církevních staveb a náboženského života.
Bitva u Adrianopole Roku 378 vypuklo gótské povstání v důsledku nedostatku kapacit k zabezpečení a uživení enormního počtu gótských uprchlíků. Situaci nadále zhoršovala hrabivost Římanů, kteří zneužívali svého postavení ke svému prospěchu, a tak potraviny které měly být přiděleny Gótům, byly zabaveny jednotlivými veliteli. Povstání Gótů a Thráků sužovaných hladem vyústilo v bitvu u Adrianopole, která skončila drtivou porážkou Říma. Aby bylo zabráněno hrozícímu pádu celého obranného systému, je augustem zvolen Theodosius, schopný vojevůdce. Theodosius roku 392 zakázal všechny pohanské náboženské kulty na území říše. Eugenius, učitel rétoriky a uzurpátor v letech (392–394) se v reakci na to zřekl křesťanské víry a pokusil se o renezanci tradičního náboženství. Když roku 394 zemřel, poprvé v dějinách křesťané získali rozhodující většinu v senátu. Po bitvě na řece Frigidus roku 394 se křesťanství v podobě hlásané katolickou církví stalo jediným povoleným náboženstvím, ještě v témže roce byl spálen Diův chrám v Olympii a Theodosius zakázal pořádání antických olympijských her, které byly oslavou pohanských bohů.
Rozdělení říše náhled|upright=1.0|vpravo|Rozdělení říše Theodosiem v roce 395 Po rozdělení říše (395) mezi Theodosiovy syny připadlo území Východořímské říše Flaviu Arcadiovi, kterému bylo 18 let, a Západořímskou říši získal jeho o sedm let mladší bratr Honorius. Vlády nad Západořímskou říši se okamžitě ujal Honoriův Magister militum Flavius Stilicho, jehož otec byl vůdcem Vandalů, sloužící pod císařem Valentem. Stilicho často zasahoval do záležitostí Východořímské říše, kde místo mladého císaře Arcadia vládl Flavius Rufinus, který byl tehdy prefekt praetorianské gardy. Iluze jednoty mezi oběma říšemi se vytrácela, když došlo ke sporům v illyrské oblasti. Tyto oblasti patřily původně k západořímské říši a byly významným zdrojem spolehlivých rekrutů, avšak po bitvě u Adrianopole, území připadlo do správy Východořímské říše. Rufinus byl v roce 395 probodnut na vojenské přehlídce pravděpodobně vrahy, kteří byli najatí Stilichem.
Visigótské království