Lobnor

Lobnor nebo také Lob-nor, Lop nor či Lop nur (, transliterace Lopnur, , čínsky 罗布泊, pinyin Luóbù Pō) bylo bezodtoké slané terminální jezero na východním okraji Tarimské pánve v autonomní oblasti Sin-ťiang v západní Číně. Leželo mezi pouštěmi Taklamakan a Kumtag v nadmořské výšce kolem 780 m n. m. V průběhu 20. století téměř zcela vyschlo v důsledku kombinace dlouhodobé aridizace a intenzivního odběru vody v povodí Tarimu a Končedarji (zavlažování, výstavba přehrad), která vedla k zániku terminálního jezera systému Tarimu. Dnes je oblast tvořena především solnými pánvemi a písečnými pouštěmi.

Lobnor je pozůstatkem mnohem většího postglaciálního jezera, které v pleistocénu vyplňovalo značnou část Tarimské pánve. V průběhu Holocénu docházelo k postupnému vysychání a k výrazným výkyvům rozlohy v závislosti na klimatu a poloze koryt přítoků. Moderní čínské studie uvádějí, že po povodních v roce 1959 dosahovala plocha jezera asi 5 350 km², ale během tří let se zcela vypařila, když byla voda z Tarimu a Končedarji odkloněna na zavlažování. Starověké prameny uvádějí rozměry v řádu stovek li, což by odpovídalo i rozlohám kolem 10 000 km².

Geografie a hydrologie Lobnor leží v tzv. Lopské depresi na východním okraji Tarimské pánve, mezi pouštěmi Taklamakan na západě a Kumtag na východě. Je součástí rozsáhlého endorheického systému, do něhož od západu ústí především Tarim a jeho přítok Končedarja (čínsky Kongque, „Paví řeka“), od východu pak historicky řeka Šule-che. Klima je výrazně kontinentální a extrémně suché: podle NASA činí roční úhrn srážek jen kolem 31 mm, zatímco průměrné roční odpařování dosahuje přibližně 2 900 mm.

Historická rozloha jezera byla velmi proměnlivá; starověké texty hovoří o desítkách až stovkách li v délce i šířce, zatímco moderní rekonstrukce pro první polovinu 20. století uvádějí 5 000–10 000 km². Hloubka byla relativně malá, zpravidla jen několik metrů. Dno jezera dnes pokrývají mocné vrstvy solných a evaporitických sedimentů, které na satelitních snímcích vytvářejí typickou polygonální krustu.

„Bludné jezero“ Lobnor je známý jako „bludné jezero“ (The Wandering Lake): terminální jezero Tarimu se v historických dobách přesouvalo mezi různými pánvemi podle toho, kudy vedlo hlavní koryto Tarimu a Končedarji. Nikolaj Prževalskij v roce 1867 lokalizoval terminální jezero u Karakošunu, několik set kilometrů jihozápadně od polohy uváděné staršími mapami. Sven Hedin na přelomu 19. a 20. století sledoval postupný přesun terminálního jezera zpět k severu, mapoval labyrint deltových ramen a popsal, jak se jednotlivé větve postupně zanášejí sedimenty, opouštějí a znovu otevírají v závislosti na průtoku a ukládání splavenin. Podle Hedina a pozdějších studií měly tyto změny klíčový význam i pro osudy oáz na okrajích Tarimské pánve, včetně zániku království Loulan.

Zánik jezera a současný stav Od 50. let 20. století se do hydrologického režimu Tarimu čím dál více promítala lidská činnost – nárůst obyvatelstva, rozvoj rozsáhlých zavlažovacích systémů a výstavba přehradních nádrží. V povodí bylo do 90. let vybudováno přes sto nádrží a odběr vody pro zemědělství (zejména pěstování bavlníku) výrazně snížil průtok v dolním toku. Studie z roku 2010 ukazují, že po velkých povodních v roce 1959 dosahovala jezerní plocha 5 350 km², ale do roku 1962 – v důsledku velkých odběrů vody pro industrializaci Sin-ťiangu – zcela zanikla.

Analýzy NASA shrnuté v textu „The Wandering Lake“ uvádějí, že kombinace dlouhodobého vysušování klimatu a člověkem vyvolaného odběru vody pro zemědělství vedla k definitivnímu vyschnutí Lobnoru ve 2. polovině 20. století. Některé práce kladou úplný zánik trvalé vodní plochy až do počátku 70. let.

V 70. letech byla na horním toku Tarimu nedaleko obce Tikanlik vybudována přehrada Ta-si-chaj-c’ (Daxihaizi), která zadržuje většinu vody, jež dříve dotovala Lobnor. Část odtoku je dnes vedena do nového terminálního jezera Tajtema (Taitema), jehož plocha sama silně kolísá a z velké části se mění v slanisko. Vyschnutí jezera a pokles hladiny podzemní vody měly zásadní dopad na vegetaci dolního Tarimu: zanikla velká část tugajových porostů tvořených topolem eufratským (Populus euphratica) a tamaryšky, které vytvářely „zelený koridor“ podél řeky.

Historie osídlení a průzkumu Starověké názvy a Loulan Lobnor je zmiňován v raných čínských zdrojích pod různými názvy. V Š’-ťi se objevuje označení Jen-c’ („Slaniskové jezero“), v Chan-šu pak Pchu-čchang-chaj („Moře hojného rákosu“). Texty zdůrazňují blízkost království Loulan (později Šan-šan), významného oázového státu na severovýchodním okraji Tarimské pánve, ležícího na větvi Hedvábné stezky obcházející Lobnor a poušť Lop.

Loulan prosperoval zhruba od 2. století př. n. l. jako obchodní uzel mezi Čínou, Střední Asií a Indií. Postupné vysychání jezera a změny toků vedly k úbytku vodních zdrojů; kolem 4.–5. století našeho letopočtu bylo město opuštěno. Moderní archeologický výzkum (S. Hedin, A. Stein a čínští archeologové) odkryl zbytky městských hradeb, buddhistických svatyní i četných hrobů, z nichž pocházejí známé tarimské mumie.

Evropští a čínští badatelé Od 2. poloviny 19. století se o zkoumání Lobnoru a Tarimské pánve zasloužila řada cestovatelů. Nikolaj Prževalskij jako první přesně popsal terminální jezero Karakošun a vyvolal tím diskusi o skutečné poloze „Lobnoru“ známého z čínských pramenů. Sven Hedin podnikl do oblasti několik expedic (1899–1901, 1927–1935), během nichž lokalizoval zaniklé město Loulan, mapoval průběh starých říčních koryt a podrobně popsal proměnlivost jezerní pánve, kterou shrnul v knize The Wandering Lake.

Jaderné testy Od konce 50. let 20. století využívá Čínská lidová republika oblast Lobnoru jako hlavní jadernou testovací střelnici. V roce 1959 zde byl založen jaderný polygon Lop Nur, jehož velitelské zázemí se nachází u letecké základny Malan severozápadně od jezerní pánve.

První jaderný test ČLR, označovaný jako Projekt 596, proběhl 16. října 1964 formou leteckého výbuchu atomové bomby nad pouští u Lobnoru. Dne 17. června 1967 zde Čína odpálila svou první termonukleární zbraň. Do roku 1996 bylo na polygonu podle analýzy Los Alamos National Laboratory provedeno celkem 45 jaderných zkoušek různých typů – atmosférických, podzemních i raketových. Mezinárodní kampaň ICAN upřesňuje, že šlo o 23 atmosférických a 22 podzemních testů.

Čína v roce 1996 vyhlásila moratorium na jaderné testy a podepsala Smlouvu o všeobecném zákazu jaderných zkoušek (CTBT), kterou však dosud neratifikovala. V 21. století se objevují spekulace o možném pokračování nízkovýkonnostních či subkritických testů v oblasti Lobnoru, založené na interpretaci satelitních a seismických dat; čínské úřady tyto závěry odmítají.

Otázka zdravotních dopadů atmosférických testů na obyvatelstvo Sin-ťiangu, zejména Ujgurů, je předmětem debat. Některé odhady (například práce fyzika Džuna Takady) uvádějí desítky až stovky tisíc potenciálně postižených osob, tyto závěry jsou však z metodologických důvodů zpochybňovány a chybí nezávislé epidemiologické studie.

Ekologie a ochrana přírody Přestože je dno Lobnoru dnes z velké části prakticky bez vegetace, širší oblast představuje významné útočiště pro některé druhy adaptované na extrémně suché a zasolené prostředí. Nejznámějším z nich je velbloud dvouhrbý divoký (Camelus ferus), geneticky odlišný od domestikovaného velblouda dvouhrbého. Odhaduje se, že významná část světové populace tohoto kriticky ohroženého druhu žije právě v okolí Lobnoru a v sousední poušti Gobi.

V roce 2001 byla na ploše přes 65 000 km² vyhlášena Lobnorská národní přírodní rezervace divokých velbloudů (Lop Nur Wild Camel National Nature Reserve), zaměřená na ochranu divokých velbloudů, gazel a dalších pouštních druhů a na omezení negativních dopadů těžby a testovacích aktivit. Navzdory ukončení jaderných zkoušek představují pro populaci velbloudů hrozbu zejména pytláctví, těžba nerostů a fragmentace biotopů.

Těžba draselných solí a doprava Solné pánve Lobnoru ukrývají jedny z největších čínských zásob draselných solí. Podle zprávy People's Daily z roku 2001 odhadují geologové průmyslové zásoby draselného sylvínu na 100 milionů tun a perspektivní zásoby na 250 milionů tun; potenciální hodnota ložiska přesahuje 500 miliard jüanů. Od konce 90. let zde působí státní společnost Guótóu Sin-ťiang Luóbùpó ťia-jen (国投新疆罗布泊钾盐有限责任公司), která u nově vybudovaného města Lobnor provozuje rozsáhlé odpařovací pánve a chemické závody na výrobu draselných hnojiv.

Pro odvoz produkce byla vybudována silnice z Chami a následně také železniční trať Chami–Lobnor (provincionální trať 235) dlouhá asi 375 km, otevřená pro nákladní dopravu v roce 2012; trať navazuje na hlavní lančousko-sinťiangskou železnici.

Nehody a cestovní omezení Lobnor a přilehlé pouště patří k nejnepřístupnějším oblastem Číny. Extrémní klima, absence povrchových vod a nutnost vyhnout se vojenským a těžebním zónám činí případné výpravy velmi rizikovými. Oblast je klasifikována jako vojenský prostor s přísně omezeným přístupem a vstup bez povolení je zakázán.

V roce 1980 zde za dosud nevyjasněných okolností zmizel čínský vědec Peng Ťia-mu při geologickém průzkumu; v roce 1996 zemřel během sólového přechodu Lobnoru známý cestovatel Jü Čchun-šun. Tyto události přispěly k pověsti Lobnoru jako „moře smrti“ a vedly k dalšímu zpřísnění přístupu do neobydlených částí Tarimské pánve.

Reference

Externí odkazy

Satelitní snímek Lobnoru – NASA Earth Observatory (en) Přehled jaderných testů ČLR na Lop Noru (ICAN, en) Reportáž Los Alamos National Laboratory o testovacím polygonu Lop Nur (en) Wild Camel Protection Foundation – informace o ochraně divokých velbloudů (en)

Kategorie:Bezodtoká jezera Kategorie:Jezera v Sin-ťiangu Kategorie:Slaná jezera Kategorie:Jaderné testovací střelnice Kategorie:Povodí Tarimu