Collaltové, přesněji páni z Collalto et San Salvatore (počeštěně z Collalta a San Salvatoru) je starý langobardský rod původem z italského Trevisa.
Historie Svůj původ odvozoval od muže jménem Rambaldo, kterému měla být langobardskými králi Adalbertem a Berengarem udělena první privilegia. První nesporné doklady o rodu pochází z roku 959, kdy Collaltové získali majetek v treviské marce v sousedství Benátské republiky a roku 1191 hrady s panstvími Collalto a San Salvatore, podle kterých nesli následně rodové jméno (z italského colle alto = vysoký kopec).Županič, Jan – Fiala, Milan – Stellner, František: Encyklopedie knížecích rodů zemí koruny české. Praha 2001. Rod Collaltů byl v řadách rakouské aristokracie jedním z nejvýznamnějších.Jan Koumar: Vídeňská a moravská sídla Emanuela Josefa 4. knížete Collalto e San Salvatore, HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2019/1, s. 33.
Zakladatelem rakouské větve rodu byl Marco Carlo, vyslanec Karla IV. na dvoře Inocence VI., moravské majetky však získal teprve Rambaldo XII., zvaný též Veliký (1579–1630). Rudolf II. jej v roce 1610 povýšil do stavu říšských hrabat. Rambaldo XII. dobyl Mantovu, stal se prezidentem dvorské válečné rady a proslul svými neshodami s Valdštejnem. V roce 1622 od Ferdinanda II. zakoupil za 111 000 tolarů brtnický konfiskát po Zdeňku Brtnickém z Valdštejna, k němu připojil za 68 000 tolarů získané panství Německý Rudolec (dnes Rudolec) a Černá, konfiskát po Rafaelu Chroustenském, a za 10 000 tolarů přikoupil u Brtnice ležící Příseku, původně majetek Jana Vlka Křineckého z Ronova. Z těchto moravských statků vytvořil svou poslední vůlí fideikomis.
Tomáš Vinciguerra (1710–1768) připojil k moravskému fideikomisu v roce 1768 Uherčice, Písečné, Slavětín a alodiální Okříšky. O povýšení do knížecího stavu (pro knížecí linii rodu vázanou na moravské statky) se v roce 1822 zasloužil Eduard (1747–1833), který v Nových sadech (Neustift) u Písečného před rokem 1823 založil rodinnou hrobku. Jeho starší syn Anton Octavian II. kníže Collalto po sobě zanechal dvě dcery a dva syny. Z nich mladší syn Alfons získal v roce 1844 italské rodové statky se zámkem v San Salvatore a v Dolním Rakousku vyženil statek Staatz, starší syn Eduard Octavian, narozený roku 1810 ve Vídni, zdědil po otci moravský fideikomis a s ním i knížecí titul. Čtvrtým knížetem a správcem moravských statků se stal Eduardův syn Emanuel Josef (Emanele Giuseppe) a to zprvu pod dohledem svých poručníků. Emanuelův nástupce Manfred Collalto (Manfredo VII.) sjednotil italské i moravské statky a byl vynikajícím hospodářem. Manfred a po něm jeho syn Oktavián Collalto si pro své bydlení vybrali Uherčice, které vybavili cennými obrazy z ostatních moravských sídel.
Majetek rodu Collaltů se v roce 1945 rozprostíral přes pět okresů – v okrese Jihlava (obce Brtnice, Hrutov, Brodce, Jestřebí, Kněžice, Uhřínovice, Příseka, Panská Lhota, Arnolec), v okrese Třebíč (obce Opatov a Okříšky), v okrese Nové Město na Moravě (obce Bohdalov, Rudolec, Chroustov), v okrese Velké Meziříčí (v obci Černá) a v okrese Moravské Budějovice (v obci Uherčice).SOA Jihlava, fond Brtnice – korespondence konfiskát Collalto (1946–1951), inv. č. 20.
Další rodové větve a generace žily v Itálii a Německu.Průvodcovský text. Národní památkový ústav. V současnosti je rod po měči vymřelý, na základě povolení belgického krále došlo ke spojení s rodem Croÿ, jehož současným představitelem je kníže Emanuel de Croÿ Collalto (*1990).
Moravská větev
Prvním z Collaltů, který se na Moravě v Brtnici usadil, byl Rombaldo XIII., od roku 1617 ženatý s Blankou Polyxenou z Thurnu a Valsassiny. Během třicetileté války se účastnil řady bitev. Mezi ty nejúspěšnější patří bitva o dobytí Mantovy. Za jeho zásluhy mu byl císařem udělen řád zlatého rouna. V roce 1623 se mu podařilo výhodně zakoupit konfiskát po Zdeňkovi z Valdštejna († 1623) – moravské panství Brtnici u Jihlavy.Mašek, Petr: Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílého Hory do současnosti. Díl I. A-M. Praha 2008–2010, s. 145. Rombald XIII. obohatil své majetky za krátkou dobu o Rudolec a Černou.Bůžek, Václav – Král, Pavel: Paměť urozenosti. Praha 2007, s. 46.
Rombaldo započal také s přestavbou zámeckého kostela. Po jeho smrti v roce 1630 v Churu (ve Švýcarsku) panství spravovala vdova Blanka Polyxena s poručníkem Michalem Adolfem z Althanu a to až do její smrti na přelomu let 1646/1647, aby se jej následně ujal Rombaldův již dospělý syn Claudius III. Ten byl ženatý s Marií Isabelou Gonzagovou a nechal přestavět zničený zámek na nové reprezentativní sídlo. Po Claudiově smrti v roce 1661 vše zdědil jeho mladší bratr Antonín František, jenž nechal na návrší naproti zámku vybudovat kapli Panny Marie Pomocné (1672–1673).
Antonín František byl celkem třikrát ženat – s Marií Terezií de Portia, Marií Maxmiliánou Sinzendorfovou z Althanu a Marií Annou von Strattmann – a po jeho smrti v roce 1696 vše připadlo jeho nejstaršímu synovi z druhého manželství, Leopoldu Adolfu Rombaldovi. Ten byl ovšem již v roce 1707 v souboji s Augustem Jáchymem Sinzendorfem zabit a panství se na rok ujal administrátor Karel Ludvík z Rogendorfu.
V roce 1709 připadly veškeré majetky mladší z italských větví, která se posléze také usadila na Brtnici. Prvním z nich byl Antonín Rombaldo I., syn Vinciguerry V. Ten sem přijel jako čerstvý ženáč, neboť si v roce 1708 vzal Marii Eleonoru ze Starhembergu. Brtnici nechal vyzdobit sochami od Davida Liparta a zámek pak obrazy Karla Františka Teppera. V roce 1715 postihl město mor. V roce 1723 Brtnici navštívil při příležitosti korunovační cesty na českého krále římský císař Karel VI. Antonín Rombaldo zemřel v roce 1740 a majetek zdědil jeho syn Tomáš Vinciguerra VI., ženatý s Antonií Josefou Monte Santa de Silva. Po jeho smrti v roce 1768 zdědil majetky jeho syn Jan Nepomuk, který ovšem zemřel již o 4 roky později bezdětný. Vše tedy připadlo jeho strýci Františku Augustinovi, jenž si vzal za manželku svou neteř Cecilii.
Toto manželství zůstalo bezdětné a tak po smrti Františka Augustina v roce 1779 se pokračovatelem brtnické větve rodu stal Antonín Octavián z mladší italské větve. Ten se oženil s Laurou Nani z Benátek a v roce 1793 zdejší majetky zdědil jejich syn Eduard III., od roku 1782 ženatý s Cecilií de Gradenigo. Eduard se v roce 1822 dočkal povýšení do knížecího stavu. V roce 1833 se do čela této větve dostal jeho syn Antonín Octavián Jan, jehož manželkou byla od roku 1810 Karolína Apponyi. Za něj také proběhla v roce 1842 klasicistní přestavba brtnického zámku. V roce 1854 vše zdědil Eduard IV. Alfons (manželka Karolína Marie Apponyi mladší) a v roce 1862 Emanuel Josef Antonín. Jeho manželství s Irmou Büttnerovou z Vídně však zůstalo bezdětné a jeho smrtí v roce 1924 vymírá jedna z mladších italských větví Collaltů.
Moravský fideikomis
Collaltovský majorátní fideikomis patřil v době knížete Emanuela svými 10 894 hektary k deseti největším na Moravě. Jeho centrem bylo brtnické panství o rozloze 6 638 hektarů s rozlehlým zámkem v Brtnici, menšími zámky v Kněžicích a Jestřebí, s dvorem v Heralticích, sklárnami v Opatově, s osmi lesními revíry a s jedním pivovarem, škrobárnou, cihelnou, dvěma mlýny a jednou palírnou. K brtnickému panství byl připojen (ale samostatně spravován) alodní statek Okříšky a Pokojovice.Neuester Schematismus der Herrschaften, Güter und Zuckerfabriken in Mähren und Schlesien sowie der auf den Gütern bestehenden Brauereien, Brennereien und sonstigen Industrien, deren Besitzer, Pächter und der dabei angestellten Beamten. Karafiat, Fr., 1912, 12. s. 128: Karlín, bývalý collaltovský dvůr, Karolínské údolí (německy Karolinental) - r. 1912 hospodářský správce Leopold von Nemák Kis Chliveny
Od Brtnice směrem na severovýchod, na hranici Moravy a Čech, leželo panství Černá a Německý Rudolec o velikosti 1 704 hektarů. V panství se nacházely dva zámky (v Černé a Rudolci), hospodářský dvůr v Měříně, tři lesní revíry, škrobárna a cihelna.
Na jihu u rakouské hranice, mezi Vranovem, Bítovem a Slavonicemi, leželo panství Uherčice o velikosti 1 621,43 hektarů. Uherčický zámek sloužil díky své poloze i podnebí jako odpočinkové sídlo Emanuelových rodičů i prarodičů, kromě něj se na panství nacházely tři lesní revíry, lihovar, cihelna, vápenka, mlýn a pila. Od Uherčic na západ se rozprostíralo menší panství Písečné a Slavětín o rozloze 641,53 hektarů, se zámečkem v Písečném a rodovou hrobkou v blízkých Nových Sadech, dvěma lesními revíry, lihovarem, mlýnem a pilou. V roce 1892 byla hodnota fideikomisu odhadnuta na 2 030 982 zlatých a 53 krejcarů.
Od poloviny 19. století byly hospodářské dvory pronajímány, v Rudolci byl dvůr pronajat celý, tři dvory v Brtnici a jeden v Uherčicích byly rozparcelovány a pronajaty po částech, panství Písečné bylo dáno do pachtu již v letech 1862-1880 celé. Ve vlastní režii se tak na panství obhospodařovalo sedmnáct dvorů, devět bylo pronajímáno. Pronajímány byly také pivovary a mlýny. Na přelomu století se na celém svěřeneckém zboží nacházelo patnáct lesních revírů, čtyři lihovary, dvě škrobárny, čtyři cihelny, vápenka, čtyři mlýny a pily, tři hostince a pivovar. Vzhledem k tomu, že hornatý a chladný ráz Vysočiny nebyl pro extenzivní zemědělství vhodný, zemědělský ráz fideikomisu si zachovaly pouze Uherčice se svými třemi lesními revíry.
Vídeň - majorátní palác na Am Hof
Eduard Octavian po sobě zanechal dceru Julii, v té době již vdanou za Eduarda Wildericha hraběte von Walderdorff a osmiletého syna Emanuela, který se po svém otci stal čtvrtým knížetem a správcem moravských statků. Kněžice a Uherčice sloužily Emanuelovi k pobytu poměrně často, po stavební stránce se však více zapsal ve Vídni, kde byl trvale bytem. Collaltům ve Vídni patřil již od dob Rambalda Velikého majorátní palác na náměstí Am Hof. Rambaldo XIII. získal od Ferdinanda II. jako konfiskát po Emerichu Thurzovi dva domy, na jejichž místě nechal jeho druhorozený syn Antonín František vystavět přepychový palác. Ten v roce 1724 Antonio Rambaldo nechal přestavět, po něm pak poslední velkou přestavbu prováděl první knížete Eduard v letech 1800-1804. Spodní část výstavného paláce rodina pronajímala, v části přízemí ale i bydlela, od dob Emanuelova otce se v přízemí nacházely obchody. V paláci se ráda v zimě zdržovala Emanuelova matka. Část paláce obrácenou do Schulhofu obýval Emanuelův strýc Alfons a jeho větev rodiny při svých pobytech ve Vídni, po první světové válce v něm bydlela Marie Therese Collalto. Emanuel jej využíval sporadicky.
Vídeň - palác na Rathausstrasse 21 V roce 1880 zakoupil kníže Emanuel ve Vídni pozemek na rohu Universitätstrasse a Rathausstrasse pro stavbu nového collaltovského paláce. Stavba čtyřpatrového domu v novorenesančním stylu byla dokončena o rok později. Hlavní vchod s iónskými sloupy a collaltovským erbem měla sice z Rathausstrasse, ale vzhledem ke své rohové poloze byla již ve stavebních účtech adresována na Universitätstrasse 9. Umístění paláce v prvním vídeňském obvodu, na dohled od radnice, s výhledem na sousední Votivkirche bylo přepychové, zrovna tak samotný palác, který Emanuelovi poskytoval prostorné místnosti zdobené mramorem, vykládaná dřevěná schodiště i dvůr s fontánou zdobenou sochou dívky s vázou. Kníže v něm obýval nejprve první dvě patra. Později bylo pronajímáno i druhé patro, snad v souvislosti s výstavbou vily v Döblingu. Od roku 1903 v něm měl ortopedickou ordinaci a až do roku 1930 i byt doktor Adolf Lorenz. Nyní se zde ve druhém patře domu nachází muzeum Adolfa Lorenze.