Dynastie Hohenzollernů (německy: Haus Hohenzollern) či jen Hohenzollernové je německá dynastie švábského původu. Mezi nejvýznamnější státy, kterým Hohenzollernové vládli, patřily Pruské království, Německé císařství a Rumunské království. Rod přetrval až do současnosti a užívá erbu se stříbrno-černě čtvrceným štítem. Počátek dynastie je nepopíratelně doložen od roku 1110 (byla v držení hrabství Zollern ve Švábsku). V roce 1119 získali (Hohen)Zollernové hodnost norimberského purkrabího s rozsáhlými statky ve Francích, jež získal hrabě Fridrich III. sňatkem. Jeho syny se rod rozdělil do dvou větví, do starší katolické švábské a mladší protestantské franské větve. Franská větev o svoje panovnické výsady přišla v roce 1918 a švábská v roce 1947, kdy byl poslední hohenzollernský panovník, rumunský král Michal I., svržen komunisty.
Současnou hlavou dynastie (a hypotetickým pretendentem německého a pruského trůnu) je princ Jiří Fridrich Pruský, prapravnuk posledního německého císaře Viléma II. Hlava dynastie tedy pochází z mladší franské linie; tato situace, kdy příslušník sekundogeniturní větve je hlavou celé dynastie, není příliš častá. Je dána nesrovnatelně významnější dynastickou minulostí této větve Hohenzollernů.
Dynastie používá motto Nihil Sine Deo, česky: Nic bez Boha. V braniborsko-pruské větvi rodu je spíše častěji používáno motto Gott mit uns, česky: Bůh s námi.
Původní linie rodu
náhled|150px|Vilém II. Pruský, poslední německý císař náhled|Hrad Hohenzollern, Hechingen
Nejstarší známá zmínka o rodu je z roku 1061. Počátek dynastie je nepopíratelně doložen od roku 1110 (v držení hrabství Zollern ve Švábsku). V roce 1119 získali (Hohen)Zollernové hodnost norimberského purkrabího s rozsáhlými statky ve Francích, jež získal hrabě Fridrich III. sňatkem právě významné purkrabství norimberské. Jeho syny se rod rozdělil do dvou větví, a to starší katolické švábské a mladší protestantské franské.Článek v encyklopedii CoJeCoMonarchie moderní Evropy: lexikon panovnických rodů – Isabelle Bricard, 1. vydání, Knižní klub, 2002 ]
Zollernská hrabata (1061–1204) Burkhard I. 1061–1125 Fridrich I. 1125–1142, syn Burkharda Fridrich II. 1142–1171, syn Fridricha I. Fridrich III. 1171–1200, syn Fridricha II., byl také purkrabím norimberským
Fridrich III. hrabě z Zollernu byl věrný sluha římských císařů Fridricha Barbarossy a Jindřicha VI. V roce 1185 se oženil se Sofií Raabs, dcerou Konráda II., norimberského purkrabího. Právě po Konrádově smrti, který zemřel bez mužských dědiců, získal Fridrich III. jako manžel dědičky norimberské purkrabství a stal se purkrabím Fridrichem I. Norimbersko-Zollernským. Příjmení rodu bylo změněno na Hohenzollern.
Po Fridrichově smrti si jeho synové rozdělili panství mezi sebou:
Starší bratr Fridrich IV. obdržel hrabství Zollern a norimberské purkrabství v roce 1200 po otci, čímž se stal zakladatelem švábské větve rodu. Švábská větev zůstala katolická. Mladší bratr Konrád III. dostal norimberské purkrabství až od svého mladšího bratra v roce 1218, čímž se stal zakladatelem franské větve rodu. Franská větev přibližně v 16. století konvertovala k protestantství resp. luteránství.
Franská větev Franská linie je mladší, ale významnější větví dynastie Hohenzollernů a hlava této linie je také hlavou celé dynastie. Tato franská linie, jejímž zakladatelem byl Konrád III. Norimberský, získala postupně tato panství, v jejichž získávání byla podstatně úspěšnější než švábská větev:
v roce 1218 norimberské purkrabství poté v roce 1331 markrabství Ansbach v roce 1340 markrabství Kulmbach a v roce 1417 Braniborské markrabství v roce 1525 Pruské vévodství v roce 1701 bylo Pruské vévodství povýšeno na království a nakonec v roce 1871 se pruští králové stali německými císaři.
Norimberští purkrabí (1192–1427) vpravo|120px|Malý znak Norimberku
vpravo|120px|Velký znak Norimberku
Zollernský hrabě Fridrich III. získal dědictvím roku 1192 Norimberské purkrabství a stal se purkrabím Fridrichem I. Norimbersko-Zollernským. Po jeho smrti roku 1204 získal purkrabství jeho mladší syn Fridrich IV. Zollernský jenž ho však v roce 1218 předal svému bratru Konrádovi III., jehož potomkům již purkrabství zůstalo.
Po smrti purkrabího Fridricha V. roku 1398 si jeho 2 synové rozdělili území, takže starší Jan III. se stal prvním braniborsko-kulmbašských markrabětem. Janův mladší bratr Fridrich VI. se po něm stal norimberským purkrabím a prvním braniborsko-ansbašským markrabětem. Fridrich VI. se později stal prvním braniborským kurfiřtem z rodu Hohenzollernů.
Fridrich I. (1192–1204), také zollernský hrabě jako Fridrich III. Fridrich II. (1204–1218), předal území bratru Konrádovi Konrád III. (1218–1262), zakladatel franské linie Fridrich III. (1262–1297) Jan I. (1297–1300) Fridrich IV. (1300–1332), bratr Jana I. Jan II. (1332–1357) Fridrich V. (1357–1398) Jan III. (1398–1420), syn Fridricha V., jeho ženou byla Markéta Lucemburská, dcera Karla IV. Fridrich VI. (1420–1427), syn Fridricha V., pozdější braniborský kurfiřt a markrabě
Když v roce 1420 zemřel Jan III., stal se jeho mladší bratr Fridrich VI. norimberským purkrabím a pod jeho vládnou byly nakrátko sjednoceny Braniborsko-Kulmbach a Braniborsko-Ansbach. Fridrich VI. se v roce 1412 stal braniborským kurfiřtem Fridrichem I. Po jeho smrti roku 1440 bylo jeho území rozděleno mezi jeho syny, jimiž se linie rozdělila na 3 větve:
Jan Braniborský se stal braniborsko-kulmbašským markrabětem Fridrich II. se stal braniborským kurfiřtem Albrecht III. Achilles se stal braniborským kurfiřtem po smrti bratra Fridricha II., byl také braniborsko-ansbašským markrabětem
Braniborsko-ansbašská markrabata (1398–1791) vpravo|110px|Znak markrabství Braniborska-Ansbachu
Fridrich I. (1398–1440), také braniborsko-kulmbašský markrabě Albrecht III. Achilles (1440–1486), jeho syn, také braniborsko-kulmbašský markrabě Fridrich II. (1486–1515), jeho syn, také braniborsko-kulmbašský markrabě Jiří Pius (1515–1543) Jiří Fridrich I. (1543–1603), jeho syn, také braniborsko-kulmbašský markrabě, vévoda Braniborska-Jägerndorfu a pruský regent Jáchym Arnošt (1603–1625) Fridrich III (1625–1634) Albrecht II. (1634–1667) Jan Fridrich (1667–1692) Kristián I. Albrecht (1686–1692) Jiří Fridrich II. (1692–1703) Vilém Fridrich (1703–1723) Karel Vilém (1723–1757) Kristián II. Fridrich (1757–1791), jeho syn, také braniborsko-kulmbašský markrabě
V roce 1791 se kníže Kristián II. Fridrich vzdal suverenity svého knížectví ve prospěch pruského krále Fridricha Viléma II.
Braniborsko-kulmbašská (1398–1604), později braniborsko-bayreuthská (1604–1791) markrabata vpravo|110px|Znak Braniborska-Kulmbachu
Jan I. (1398–1420) Fridrich I. (1398–1440), také braniborsko-ansbašský markrabě Jan II. (1440–1420) Albrecht III. Achilles (1457–1464), také braniborsko-ansbašský markrabě a braniborský kurfiřt Fridrich I. (1486–1486), také braniborský kurfiřt Zikmund (1486–1495) Fridrich II. (1495–1515), také braniborsko-ansbašský markrabě Kazimír (1515–1527) Albrecht II. Alcibiades (1527–1553) Jiří Fridrich I. (1553–1603), také braniborsko-ansbašský markrabě, vévoda Braniborska-Jägerndorfu a pruský regent vpravo|110px|Znak Braniborska-Bayreuthu
Kristián I. (1603–1655) Kristián II. Arnošt (1655–1712) Jiří I. Vilém (1712–1726) Jiří Fridrich II. (1726–1735), předtím braniborsko-ansbašský markrabě Fridrich IV. (1735–1763) Fridrich V. Kristián (1763–1769) Kristián II. Fridrich (1769–1791), také braniborsko-ansbašský markrabě
V roce 1791 se kníže Kristián II. Fridrich vzdal suverenity svého knížectví ve prospěch pruského krále Fridricha Viléma II.
Braniborská markrabata a kurfiřti (1415–1806) vpravo|120px|Znak markrabství braniborského náhled|150px|Fridrich I. Braniborský
Fridrich VI. Norimberský získal v roce 1415 Braniborsko (významné říšské markrabství s kurfiřtským hlasem, který se k titulu markraběte braniborského vázal), jež mu císař Zikmund Lucemburský udělil za dlouholeté věrné služby. Posléze vládl jako Fridrich I. Braniborský. Od té doby patřili Hohenzollernové k nejvýznamnějším říšským rodům. V roce 1455 koupil jeho nástupce Fridrich II. od Řádu německých rytířů Novou marku a tak sjednotil Braniborsko. Hohenzollernové přenesli sídlo z Tangermünde do Berlína v roce 1486.
Dalším krokem v rozmachu rodové moci byla sekularizace pruských majetků Řádu německých rytířů v roce 1525, kterou provedl tehdejší řádový velmistr Albrecht Braniborský. Nově vzniklé Pruské vévodství zdědil v roce 1618 právě braniborský kurfiřt a markrabě Jan Zikmund. Od té doby byly Prusy knížecí spojeny s Braniborským markrabstvím v jeden stát (Braniborsko-Prusko) se silně německým charakterem. Hlavním městem se stal Berlín. Na rozdíl od západní části nového státu (Braniborska) východní část (Prusko) nebyla součástí Svaté říše římské národa německého.
Fridrich I. (1415–1440), od r. 1426 byl markrabětem jeho syn Jan, kurfiřtem však zůstal do smrti Jan Braniborský (1426–1440), syn Fridricha I., byl pouze markrabětem, kurfiřtem byl jeho otec až do smrti Fridrich II. Železný (1440–1470) Albrecht III. Achilles (1470–1486) Jan Cicero (1486–1499) Jáchym I. Nestor (1499–1535) Jáchym II. Hector (1535–1571) Jan Jiří I. (1571–1598) Jáchym Fridrich I. (1598–1608) Jan Zikmund Braniborský (1608–1619) Jiří Vilém (1619–1640), syn Jana Zikmunda Fridrich Vilém I. (1640–1688) Fridrich III. (1688–1713(1701) – od r. 1701 také pruský král
Když se v roce 1701 stal braniborský markrabě a kurfiřt Fridrich III. pruským králem Fridrichem I., stal se titul markraběte a kurfiřta braniborského jedním z titulů pruského krále a pozbyl funkce hlavního titulu. Braniborští vládci, kteří byli zároveň pruskými králi, jsou uvedeni zde pod číslováním jako pruští králové.
Fridrich Vilém I. (1713–1740), syn kurfiřta Fridricha III. (krále Fridricha I.) Fridrich II. Veliký (1740–1786), kurfiřt jako Fridrich IV. Fridrich Vilém II. (1786–1797), kurfiřt jako Fridrich Vilém I. Fridrich Vilém III. (1797–1840), kurfiřt jako Fridrich Vilém II.
Za vlády kurfiřta Fridricha Viléma IV. (pruský král Fridrich Vilém III.) v roce 1806 bylo Braniborské kurfiřtství (markrabství) plně začleněno do Pruského království v důsledku rozpadu Svaté říše římské a tím zániku kurfiřtských hodností. V rámci Pruska se Braniborsko stalo provincií Braniborsko, ale titul markraběte braniborského si pruští králové ve své titulatuře ponechali.
Hohenzollernský nárok na český trůn Málo známým faktem je, že braniborští Hohenzollernové měli po smrti krále Ladislava Pohrobka velmi blízko k získání českého trůnu, podle pravidel legitimní přemyslovské primogenitury. Po jeho smrti (nepočítáme-li vládu Jiřího z Poděbrad) nastoupil syn jeho sestry Alžběty Vladislav Jagellonský jako její prvorozený syn. Alžběta ale nebyla prvorozená sestra Ladislava Pohrobka, tou byla Anna, která byla v roce 1446 provdána za Viléma III. Saského. Tento pár měl pouze dvě dcery, na které by dědictví podle primogenitury přešel nárok. Starší Markéta se v roce 1476 provdala za kurfiřta Jana Cicera z rodu Hohenzollernů. Ten by se pak z jejího práva stal podle zásad primogenitury dědičným králem Janem II. Jelikož ale bylo České království v té době volenou monarchií, stal se po volbě českých stavů novým českým králem Vladislav Jagellonský a po něm jeho syn Ludvík Jagellonský.
Pruští vévodové (1525–1701) vpravo|120px|Znak Pruského království