Vorvaňovec zobatý (Ziphius cavirostris) je kytovec z čeledi vorvaňovcovitých, jediný zástupce rodu Ziphius. Jedná se o robustního savce dosahujícího délky kolem 7 metrů a váhy kolem 2–3 tun. Má kosmopolitní rozšíření ve všech oceánech včetně relativně uzavřených moří, jako jsou Karibské či Ochotské. Je to jediný zástupce vorvaňovcovitých, který se pravidelně vyskytuje ve Středozemním moři. Většina těla je břidlicově šedá až hnědá, po celém těle se většinou nachází světle zbarvené jizvy. Hřbetní ploutev je umístěna v zadní části hřbetu, ocasní ploutev je poměrně malá, stejně jako hrudní ploutve. Z hlavy vyčnívá relativně krátký rypec (tzv. zobák), který dal vorvaňovcovi druhové jméno. U samců z dolní čelisti vyrůstají dva zuby.
Jedná se o výborného potápěče. Drží rekord v hloubce i délce ponoru mezi všemi savci, a to s ověřenou hodnotou 2992 metrů a dobou (jiného) ponoru 3 hodiny a 42 minut. Aby se vorvaňovec dokázal potopit tak hluboko a na tak dlouhou dobu, vyvinula se u něj řada metabolických i behaviorálních adaptací. Živí se hlavně hlubinnými hlavonožci, částečně i rybami a korýši. Hlavní ohrožení druhu představuje interakce se sonary středních frekvencí (typy sonarů námořnictev, které slouží k hledání ponorek), která u vorvaňovců způsobuje dekompresní nemoc a hromadná uvíznutí na mělčině. Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) odhaduje, že celkový počet vorvaňovců zobatých dalece přesahuje 100 tisíc jedinců. Jedná se o nejrozšířenějšího a nejčastěji pozorovaného vorvaňovce. IUCN jej považuje za málo dotčený taxon.
Systematika Druh poprvé popsal francouzský přírodovědec Georges Cuvier v roce 1823. Cuvier druh popsal na základě částečně zachovalé lebky vyplavené na pláži ve středomořské francouzské obci Fos-sur-Mer v roce 1804. Vzhledem k extrémně tvrdé kosti rypce (tzv. zobáku) Cuvier mylně usoudil, že se jedná o zkamenělinu, a druh tedy popsal jako fosilní. V roce 1850 však francouzský paleontolog Paul Gervais rozpoznal, že tato lebka je identická s lebkou nedávno vyplaveného kytovce. Po přezkoumání nálezu tak bylo v roce 1872 zjištěno, že se jedná o recentní druh.
Rodový název druhu pochází z řeckého ziphia (v překladu „ve tvaru šavle“) a druhové jméno cavirostris pochází z latiny a dalo by se přeložit jako „duté rostrum“, což souvisí s prohloubeninou na lebce. K českým názvům patří delfín Cuvierův nebo vorvaňovec Cuvierův.
Vorvaňovec zobatý je jediným zástupcem rodu Ziphius.
Areál rozšíření a populace Jedná se o kytovce s kosmopolitním rozšířením napříč všemi oceány včetně tropických a polárních oblastí. Vorvaňovci zobatí obývají i relativně uzavřené oblasti jako je Mexický či Kalifornský záliv, nebo Karibské, Ochotské, Japonské a Středozemní moře. Ve Středomoří se jedná o jediného regulérně se vyskytujícího zástupce vorvaňovcovitých. Pravidelně se vyskytuje i v Jaderském moři včetně chorvatských vod. Středomořská populace je geneticky odlišná od ostatních populací.
Vorvaňovci zobatí se nevyskytují v mělkých mořích a v extrémních zeměpisných šířkách polárních oblastí. Protože dávají přednost hlubokým vodám, u pobřeží se vyskytují zřídka, a zůstávají v hlubokých oceánských vodách (přes 200 m) v blízkosti nebo nad kontinentálními svahy.
Celkovou velikost populace je složité určit hned z několika důvodů: vorvaňovci zobatí mají extrémně rozsáhlé rozšíření, v oblastech s výskytem jiných druhů vorvaňovců bývá problematické tyto druhy od sebe odlišit, pravidelně se potápí do extrémně hlubokých vod na velmi dlouhou dobu, a konečně tělesná velikost vorvaňovců zobatých je poměrně malá, takže není snadné je spatřit ani v době, kdy jsou při hladině. Z místních sčítání se dá nicméně konstatovat, že vorvaňovec zobatý je nejrozšířenější zástupce vorvaňovcovitých s globální populací dalece překračující 100 tisíc jedinců. Podle studie mitochondriální DNA dochází u populací z jednotlivých oceánských pánví jen k minimálnímu mísení. To společně s jedinci pozorovanými na stejných místech pravidelně po mnoho let napovídá, že se jedná o usedlé, nemigrující živočichy. Malé sociální skupinky spolu zůstávají často celé roky (platí zejména o skupinkách tvořených samci). Mezi jednotlivými populacemi existuje řada regionálních rozdílů jako jsou místně proměnné vzory pigmentace kůže. Vzhledem k relativní početnosti celosvětové populace je vorvaňovec zobatý prozatím veden jako málo dotčený druh.
Popis vlevo|náhled|Ilustrace vorvaňovce zobatého (Parker & Coward, 1890) Druh má dlouhé, podsadité tělo doutníkového tvaru a oproti jiným druhům vorvaňovců je ještě o něco robustnější. Hřbetní ploutev je poměrně malá (30–40 cm vysoká), srpovitě zahnutá dozadu a nachází se v zadní části těla někde kolem 2/3 tělesné délky. Hrudní ploutve jsou poměrně malé a při stáhnutí k tělu zapadají do mělkých kapsovitých prohlubní. Tyto kapsy patrně slouží k těsnému zatáhnutí ploutví během plavání, čímž se snižuje odpor vody a tím i efektivita plavání. Podobné kapsy jsou známy i u jiných vorvaňovců. Hlava je robustní, tupě zakončená s poněkud nevýrazným rypcem, tzv. zobákem (odsud české druhové jméno). Meloun bývá o trochu větší u samců. Na vrcholu hlavy se nachází mělká prohlubeň. Na krku na každé straně jsou umístěny protáhlé rýhy ve tvaru písmene V. Ocasní ploutev je mírně vykrojená se zašpičatělými konečky. Hřbetní a ocasní ploutve mohou být pokryty svijonožci. náhled|Výdechová fontána druhu je rozptýlená Na konci spodní čelisti se nachází pár dopředu směřujících kónických zubů. Tyto zuby jsou prořezány většinou jen u dospělých samců a pouze u těch největších, dominantních starších samců zuby vyčnívají z tlamy, takže tvoří menší kly. Tyto zuby někdy bývají pokryty svijonožci. Zuby samců jsou patrně používány v zápasech o samice, o čemž vypovídají jizvy na hlavách a hřbetech samců. Linka tlamy při zavření směřuje nejdříve nahoru a poté na koncích krátce dolů, takže připomíná písmeno S. Výdechová fontána je nízká, rozptýlená a většinou namířená dopředu. Voda tudy bývá při pobytu na hladině vystřikována každých 20–30 vteřin. Fontána je poměrně nenápadná a pozorovateli na moři může snadno uniknout.
Samci i samice měří v průměru kolem 6,1 m. Existují sice záznamy o jedincích přesahujících 7 metrů, nicméně všechna tato měření jsou založena na odhadech nebo se patrně jednalo o špatně identifikované druhy. Největší věrohodně zaznamenaný (tzn. fyzicky změřený) jedinec měl 6,93 metru. Váha se pohybuje kolem 2,5, maximálně 3 tun. vlevo|náhled|Vorvaňovec zobatý u hladiny moře Většina těla samce je břidlicově šedá. Hlava je bílá, a světlá barva pokračuje od zadní části hlavy i o něco dále na hřbet. Zbarvení samic může kromě břidlicové barvy zahrnovat i jiné odstíny šedé až po načervenale hnědou. Toto barevné rozlišení však neplatí u celé populace a dá se částečně aplikovat jen na dospělé jedince, takže jej nelze spolehlivě použít pro rozeznání pohlaví v terénu. Oči jsou tmavé. Před i za okem se nachází drážka ve tvaru půlměsíce. Mláďata se rodí tmavě černá či modročerná se světlejší spodinou. Vedle zmíněných podlouhlých jizev způsobených jedinci téhož druhu se po tělech vorvaňovců zobatých nachází světlé kulaté jizvy, které se přičítají na vrub mihulím a žraločkům brazilským. Stejně jako u ostatních kytovců, i u vorvaňovců zobatých je pro ochranářské a výzkumné účely kriticky důležitá identifikace pohlaví v terénu. Toho lze docílit zahlédnutím genitálií, přítomností viditelných velkých zubů (samci) nebo bezprostřední blízkostí mláděte (u samic). Vzhledem k plaché povaze druhu jsou však tyto rysy na moři jen těžko pozorovatelné. Občas se tak pro potřeby identifikace pohlaví využívá intenzita zjizvení na hlavě a na hřbetu, jelikož se předpokládá, že vysoká míra zjizvení indikuje samce, kteří mají jizvy z bojů o samice. Zkušení pozorovatelé mohou použít k rozlišení pohlaví i vzory pigmentace kůže, nicméně toto určení je poměrně komplikované.náhled|Lebka vorvaňovce zobatéhoJak už bylo řečeno, už Cuvier si všiml, že kost rypce je extrémně tvrdá. To však platí pouze pro dospělé samce, u samic a nedospělých vorvaňovců takto tvrdá není. To vedlo k hypotéze, že tvrdá kost u samců má funkci při bojích o samice. Podle jiné hypotézy tato kost pomáhá s přijímáním či vydáváním zvuku.
Biologie
Chování Vorvaňovci zobatí se vyskytují v malých skupinkách kolem 2–7 jedinců, občas se pohybují i o samotě. Vzhledem k tomu, že vyhledávají hlavně hluboké vody, lze je zahlédnout pouze z lodi na otevřeném moři. Jsou dost plaší, takže je těžké je sledovat zblízka. Čas tráví nadechováním při hladině, nebo hledáním potravy hluboko pod vodou. Občas vyskakují nad hladinu podobně jako delfíni. Při plavání u hladiny většinou vystrkují jen svou hlavu a hřbet, jak vlnitými pohyby plavou vpřed. Před hlubokým ponorem se často zavlní více, než je obvyklé, vystrčí nad hladinu větší část hřbetu než obyčejně a ukáží i svou ocasní ploutev, načež zmizí na dlouhou dobu pod hladinou.
Potrava náhled|Kostra vorvaňovce zobatého Podobně jako ostatní vorvaňovci, i vorvaňovec zobatý se krmí pomocí sukce. Jakmile nalezne kořist, rozevře tlamu, roztáhne hrdlo a za pomoci jazyka vytvoří podtlak, čímž nasaje kořist do tlamy. Tomuto mechanismu napomáhají drážky po stranách krku. K lokalizaci kořisti dochází pomocí echolokace, čili vyhledávání kořisti na základě vyslaných ultrazvukových signálů. K nasměrování echolokačních ultrazvuků dopomáhá tzv. meloun, polštářovitý tukový orgán umístěný v přední části hlavy. Vorvaňovec vysílá do prostoru klikavé ultrazvukové signály v intervalu kolem 0,4–0,43 zvuků za vteřinu; tyto signály se poté odráží od případné kořisti a jejich opětovným přijímáním je vorvaňovec schopen určit lokaci kořisti. Jakmile vorvaňovec zaregistruje kořist, rychlost klikání se zvyšuje, a těsně před polapením loveného živočicha se promění spíše v bzučení.
Složení potravy druhu je známo z obsahu žaludků vyplavených jedinců nebo vorvaňovců nechtěně zachycených v rybářských sítích. Obecně se dá říci, že hlavní složku potravy druhu tvoří hlubinní hlavonožci, jídelníček je doplňován rybami a občas i korýši. Vorvaňovci nejsou příliš vybíraví a loví velké množství druhů hlubinných živočichů. Z hlavonožců se jedná hlavně o zástupce čeledí Cranchiidae, Gonatidae, Histioteuthidae, Octopoteuthidae, Ommastrephidae, Onychoteuthidae, Pholidoteuthidae a Mastigoteuthidae.
Potápění vlevo|náhled|Vorvaňovac zobatý při výskoku nad vodu