thumb|Úplně nahoře nejstarší způsob označování domů – prostřednictvím domovních znamení (dům U Dvou fendrychů neboli U Dvou praporečníků – vidíme jednoho z nich; níže v omítce staré číslo popisné; na červené tabulce nové číslo popisné a na modré tabulce číslo orientační (Praha, Malá Strana) náhled|Praha-Hlubočepy, historická vyznačení čísla popisného v ul. K Dalejím 89/2 náhled|Orientační a popisné číslo v Praze, ulice 5. května čp./čo. 1111/11

Označování domů je určeno zejména k navigaci návštěvníků, poštovních a jiných služeb a k evidenci domů veřejnou správou. V moderní době se domy označují především číslováním. K nepřímé identifikaci těch budov, které nejsou zapsány v katastru nemovitostí nebo nemají přiděleno domovní číslo, se používá například parcelní číslo. Dříve se domy označovaly i obrázky.

Historické způsoby označování náhled|V domě U tří housliček v Nerudově ulici v Praze žili známí houslaři Leonard Pradter a rod Edlingerů; na jejich paměť bylo znamení přidáno kolem roku 1700

Původně se domy a usedlosti pojmenovávaly jménem rodu, rodiny nebo osoby, které v nich bydlely. Na malých vesnicích nebo v místech s řídkým osídlením mnohde tento způsob v neformálním styku funguje dodnes jako nejefektivnější. Později se ve městech začala užívat domovní jména podle domovních znamení, snadno pojmenovatelného a zapamatovatelného sochařského nebo malířského prvku zpravidla nad vchodem domu, například vyobrazení zvířete, rostliny nebo předmětu. Jiným způsobem označování byly vývěsní štíty, označující profesi majitele domu. Později bylo zavedeno číslování.

Zajímavá místní tradice je dochována v jihočeských Malenicích nedaleko Volyně. Starousedlíci domy nazývají podle jmen majitelů z prvního soupisu z 50. let 17. století. Při pojmenování ulic v dubnu 2005 se toto označování promítlo do několika názvů ulic (K Jiřičkum).

Popisná čísla

Číslování domů bylo uzákoněno v době vlády Marie Terezie v únoru 1770 a ve většině obcí proběhlo od podzimu 1770 do roku 1771. Zpočátku nemělo charakter trvalého označení, ale pořadového čísla v konkrétním soupise, třebaže dům byl číslem až do dalšího přečíslování „popsán“ křídou na vrata či dveře. Číslování se provádělo s pomocí vojska v přirozeném sledu tak, jak lze obec postupně projít, obvykle po směru chodu hodinových ručiček. Začínalo obvykle nejdůležitější, zpravidla veřejnou budovou (panské sídlo, fara, rychta, nejbohatší usedlost). U obcí ležících podél silnice číslování obvykle začínalo prvním domem po pravé straně vesnice ze strany, kterou přijíždí vrchnost, po opačné straně se pak vracelo. Domovní čísla bývala napsána na dřevěné, plechové, popř. keramické tabulce, vytažena v omítce nebo provedena štukem. Ve vesnicích většinou od té doby číslování již nebylo měněno, takže okruh čísel z roku 1770 i sled čísel přidělených po roce 1770 poskytuje dobrou informaci o postupu vývoje obce. Ve městech byly většinou budovy od té doby několikrát přečíslovány. První vlna přečíslování proběhla v letech 1805–1815.

Novodobě upravil číslování domů v Československu zákon č. 36/1960, o územním členění státu, který v § 16 odst. 2 na okraj zmocňuje ministerstvo vnitra k vydání předpisů o číslování domů. Takový předpis však nevydalo ministerstvo vnitra, které k tomu bylo zmocněno, ale Ústřední úřad pro věci národních výborů, a to ve formě vyhlášky 97/1961 Sb., o názvech obcí, označování ulic a číslování domů, s účinností dnem vyhlášení (22. září 1961). Zákon ani provádějící vyhláška neobsahují ve vztahu k této tematice žádná zrušovací ani přechodná ustanovení ani nijak neodkazují na dosavadní způsoby číslování. K vyhlášce vydal úřad ještě metodické směrnice (poř. č. 33/1961 Sbírky směrnic pro národní výbory). Vyhláška z roku 1961 byla zrušena až vyhláškou č. 326/2000 Sb., „o způsobu označování ulic a ostatních veřejných prostranství názvy, o způsobu použití a umístění čísel k označení budov, o náležitostech ohlášení o přečíslování budov a o postupu a oznamování přidělení čísel a dokladech potřebných k přidělení čísel“, vydanou na základě nového zákona o obcích a zákona o hl. m. Praze.

Na Slovensku byla československá vyhláška č. 97/1961 Sb. nahrazena vyhláškou ministerstva vnitra Slovenské socialistické republiky č. 93/1970 Sb., o určovaní názvov obcí a ich častí, ulíc a iných verejných priestranstiev a o číslovaní budov. Tato vyhláška přejmenovala popisné číslo na súpisné číslo, zásady pro číslování v ní byly upraveny podrobněji než v dosavadní československé vyhlášce a jednotně byly stanoveny rozměry i barvy tabulek pro všechny tři typy čísel: soupisné číslo černě na bílém podkladu, orientační červeně na bílém podkladu a evidenční bíle na modrém podkladu, včetně grafických vzorů v příloze. Pro orientační čísla tato slovenská vyhláška na rozdíl od československé i pozdějších českých explicitně popsala i metodu číslování. Tuto vyhlášku nahradil zákon Slovenské národní rady č. 517/1990 Sb., o územním a správním členění Slovenské republiky, účinný od 19. prosince 1990, který je obdobný dosavadní úpravě, ale již nepočítá s existencí evidenčních čísel. Zajímavé je, že podle něj náklady na vyznačení popisných čísel nesla obec, ale náklady na vyznačení orientačních čísel nesl majitel nemovitosti.

Každá budova se označuje buď číslem popisným, jde-li o stavbu trvalého charakteru, nebo číslem evidenčním, jde-li o stavbu dočasného nebo rekreačního charakteru. Číslo přiděluje obec rozhodnutím, tabulku s číslem je povinen umístit na své náklady vlastník budovy. Čísla se přidělují postupně v rámci katastrálního území (někdy samostatně i v rámci menší místní části), ale v některých případech se významným budovám (například školám) vyhrazují snadno zapamatovatelná kulatá čísla. Kostely, kaple a neobývané věže se již od dob Marie Terezie v Česku nečíslují. Samostatnými popisnými ani evidenčními čísly se podle zákona neoznačují příslušenství budovy, která jsou součástí jednoho celku (typicky například stodoly, kůlny a podobně). Praxe číslování dvojdomků a vícedomků, blokových domů a domů s více vchody či sekcemi se mírně různí a prochází vývojem, v některých případech získala budova či komplex budov, které původně měly jen jedno číslo, později více samostatných čísel.

Číslo popisné nebo evidenční se podle zákona o obcích č. 128/2000 Sb. nesmí užívat opakovaně, tj. nesmí být přiděleno nové budově, která stojí na místě zaniklé dřívější budovy, jak se mnohde v minulosti dělo. Dokonce ani pokud by byly přečíslovány domy v celé obci, což zákon připouští výjimečně z vážných důvodů (§ 32) a na náklady obce, nesmí být znovu přidělena ta popisná a evidenční čísla, která v minulosti měly jiné budovy (§ 31 odst. 5). Jedním z případů, kdy musí dojít k přečíslování, je zrušení části obce. Zanikne-li budova, příslušné popisné nebo evidenční číslo je zrušeno a nesmí být znovu přiděleno.

V Praze je úprava podle Zákona o hlavním městě Praze č. 131/2000 Sb. obdobná, ale územní jednotkou pro číslování není urbanistický obvod, ale katastrální území.

V předválečných dokumentech a literatuře se často za popisné číslo připojovalo římské číslo pro rozlišení místní části, například viz první tři adresy na policejní pobytové přihlášce rodiny Kafkovy: 27/I (kde I znamená Staré Město), 802/II (II = Nové Město) a 187/V (V = Josefov). Římskými čísly byly označeny nejen čtvrti ve městech, ale i vesnice či osady ve vesnických obcích. Dnes se používá popisné číslo ve spojení s názvem evidenční části obce.

Evidenční čísla

Podle § 6 odst. 3 vyhlášky Ústředního úřadu pro věci národních výborů č. 97/1961 Sb., o názvech obcí, označování ulic a číslování domů, vydané na základě zmocnění zákonem 36/1960 Sb., o územním členění státu, se „řadovým číslem evidenčním“ označovaly stavby sloužící k prozatímnímu nebo občasnému bydlení.

Evidenční čísla se podle § 31 zákona 128/2000 Sb., o obcích, i podle zákona o hlavním městě Praze přidělují místo čísla popisného: stavbám pro rodinnou rekreaci stavbám dočasným budovám, které nevyžadují stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu (s výjimkou těch, které se nečíslují vůbec)

Evidenční číslo je, podobně jako popisné číslo, jedinečné v rámci části obce, ale evidenční čísla tvoří samostatnou číselnou řadu, tj. ve stejné části obce mohou být dvě budovy se stejným číslem, z nichž jedno je popisné a jedno evidenční.

V oficiálních dokumentech se zpravidla rozlišují údajem „evidenční číslo“ nebo zkratkou „ev. č.“ Na tabulkách či v adresách se mnohde rozlišují číslicí 0 nebo písmenem E přidaným před vlastní číslo. Tabulky jsou často barevně rozlišeny od popisných i orientačních čísel (například pro rekreační stavby v okolí Prahy je obvyklá žlutá tabulka s černými číslicemi, novější evidenční čísla v Praze mají často zelenou barvu atd. Mnohdy je rozlišení provedeno jen textem na tabulce, například slovy „nouzová stavba“, „provisorní stavba“, „chata“ a podobně.

Orientační čísla

náhled|„Staré“ a „nové“ domovní číslo na společné tabulce v Guntramsdorfu v Dolních Rakousích. náhled|vlevo|Ojediněle bývají obě čísla uvedena na stejné tabulce s lomítkem jako v adrese (snímek Praha-Chodov)

Orientační roli zpočátku plnila popisná čísla. Také proto byly ve městech domy v 18. a 19. století i několikrát přečíslovány. Podle císařského výnosu z 23. března 1857 měl být zaveden systém číslování podle ulic, který odpovídá dnešním orientačním číslům. V Praze i v Brně byl realizován asi o deset let později. Zavedením pozemkových knih roku 1884 se popisná čísla stabilizovala a orientační byla užívána ve městech souběžně. Zákon č. 266/1920 Sb. o názvech měst, obcí, osad a ulic, jakož i označování obcí místními tabulkami a číslování domů se zmiňuje o případné nutnosti přečíslování celého místa, ale zároveň uvádí „V městech a v rozsáhlejších obcích může býti vedle toho číslováno podle ulic a náměstí“. § 17 zákona č. 266/1920 Sb. ze dne 14. dubna 1920 Druhy číslování nejsou žádnými termíny odlišeny. Zhruba z poloviny 20. století je doloženo, že se orientačním číslům někdy říkalo nová čísla.

Pokud se v adrese uvádí zároveň popisné i orientační číslo, bývá zvykem uvádět je oddělená lomítkem, přičemž popisné nebo evidenční se uvádí první. Existuje však mnoho způsobů psaní adresy (např. občanský průkaz za socialismu uváděl orientační číslo u názvu ulice a popisné u názvu obce nebo místní části); obvyklé je také uvádět pouze jedno z těchto čísel.

Toto zdvojené číslování domů je specifikem některých českých a slovenských měst a obcí. Ve většině Evropy mají domy pouze jedno číslování a to je většinou obdobné českým orientačním číslům. Tabulky s dvojím číslováním se dají najít v některých rakouských městech, ale tam šlo spíše o přechodné značení v rámci změny na nový systém číslování.

náhled|Obvyklé evropské schéma přidělování orientačních čísel náhled|Systém číslování označovaný podle podkovy (Hufeisennummerierung) nebo oběhu hodinových ručiček (clockwise) se používal zejména v Prusku