Mir ( Мир, čili „svět“ nebo „mír“) byla sovětská (později ruská) vesmírná stanice, první dlouhodobě obydlená vědecká stanice ve vesmíru na oběžné dráze kolem Země. Byla vybudována propojením modulů Mir, Kvant-1 (typová řada 37), Kvant-2, Kristall, Spektr, Priroda a DM, které byly na oběžnou dráhu odděleně vypouštěny v letech 1986–1996. Mir byl založen na řadě vesmírných stanic Saljut dříve vypouštěných Sovětským svazem. Stanice byla obsluhována pilotovanými loděmi Sojuz a nákladními Progressy. Předpokládalo se, že bude také obsluhována raketoplánem Buran, ale tento projekt byl opuštěn.
Spojené státy, které plánovaly výstavbu vlastní vesmírné stanice Freedom jako protistranu Miru, se po skončení studené války během programu Shuttle-Mir spojily se svými raketoplány s Mirem. Na stanici dodávaly zásoby a dočasně zvětšovaly obytné a pracovní prostory, čímž vzniklo v té době největší umělé kosmické těleso s celkovou hmotností 250 tun. Mir ve vesmíru představoval velkou kosmickou laboratoř. Celkový počet experimentů a pozorování vykonaných na jeho palubě dosáhl čísla 31 200, z toho 23 600 kosmonauti provedli v rámci sovětského, resp. ruského federálního kosmického programu a 7 700 na komerčním základě.
Mir byl velký asi jako šest autobusů a obsahoval množství vědeckých přístrojů i věci denní potřeby kosmonautů. Běžně v něm žili tři lidé, ale byl schopen pojmout až šest osob. Až na tři krátká období byl Mir nepřetržitě obydlen do října 1999. Na palubě Miru se vystřídalo celkem 104 kosmonautů, z toho 62 jiné než ruské národnosti. Řídicí středisko Miru, CUP (Centr upravlenija poljotom), sídlilo v Kaliningradu u Moskvy (dnešní Koroljov).
Po 15 letech provozu 23. března 2001 byl Mir záměrně naveden do zemské atmosféry, z větší části v ní shořel a jeho zbytky dopadly poblíž Nadi (Fidži) do Tichého oceánu. Na konci jeho životnosti existovaly plány prodat jej soukromým společnostem jako první mimozemské vesmírné televizní a filmové studio, ale vybavení se chovalo příliš nespolehlivě a nebylo již dále použitelné.
Plánování a vývoj Mir navazoval na sovětské orbitální stanice Saljut. Původně se uvažovalo o vypuštění nové stanice Saljut 8, která by byla sice dokonalejší, ale velmi podobná předcházejícím Saljutům. Stanice Mir se nakonec stala úplně novou, samostatnou stanicí, přestože vycházela z konstrukce Saljutů. Byla zvolena modulová koncepce s jedním hlavním blokem, ke kterému se dal pomocí spojovacích uzlů připojit další laboratoře. Toto řešení mělo jednu obrovskou výhodu – konfiguraci základny bylo možné podle potřeby měnit nebo doplnit o další části. náhled|vpravo|Modul Zvezda Mezinárodní vesmírné stanice, původně stavěn jako základ Miru-2
První návrh vícemodulové orbitální stanice vytvořil v 70. letech konstruktér Valentin Gluško. V roce 1976 padlo rozhodnutí vyvinout raketu RAA-135, ze které se zanedlouho stala nosná raketa Eněrgija a další generaci orbitálních stanic DOS (Dolgovremennaja Orbitalnaja Stancija – dlouhodobá orbitální stanice, oficiálně Saljut), označených jako DOS-7 a DOS-8. První z nich byla zanedlouho pojmenována Mir, druhá měla být Mir-2, který byl později sloučen s americkým projektem Freedom a vedl k výstavbě Mezinárodní vesmírné stanice. Na rozdíl od stanic Saljut, které měly jen dva spojovací uzly, DOS-7 měla mít uzly až čtyři, což značně rozšiřovalo možnosti jejího využití. Později konstruktéři přidali ještě další dva uzly, takže stanice mohla současně přijmout až 6 nezávislých lodí.
Předběžné úvahy vlevo|náhled|Přesná kopie stanice v muzeu Cité de l'espace ve francouzském městě Toulouse Roku 1975 zahájili konstruktéři NPO Eněrgija práce na nové, už třetí, generaci stanic DOS. Začátkem roku 1976 Eněrgija předložila nadřízenému ministerstvu všeobecného strojírenství první technický návrh stanice. Základní blok, typu DOS a vybavený zdokonalenými palubními systémy, měl mít kromě dvou spojovacích uzlů v ose stanice (vpředu a vzadu) ještě dva boční uzly pro sedmitunové vědecké moduly odvozené z lodi Sojuz resp. Progress, vynášené raketou Sojuz. Oproti předcházejícím stanicím se počítalo například s novými většími solárními panely nebo s novým navigačním systémem Kurs. Pro Mir byl vyvinut nový přístroj na získávání kyslíku z odpadní vody – Elektron a také systém na odfiltrování oxidu uhličitého z atmosféry stanice, pojmenovaný Vozduch.
Předběžný projekt stanice ze srpna 1978 předpokládal existenci už čtyř bočních uzlů. Od února 1979 byla na základě usnesení vlády organizována spolupráce více než sta zúčastněných podniků.
Konstrukce Vzhledem k přetíženosti konstruktérů Eněrgije byla vlastní konstrukce základního bloku přidělena KB Saljut, nicméně celkový dohled nad pracemi si ponechal Jurij Semjonov, 1. náměstek generálního konstruktéra Eněrgije. Během roku 1979 konstruktéři provedli řadu změn vybavení stanice (nový řídicí počítač, stykový systém, sestava a rozmístění antén, sestava gyroskopů).
Od počátku roku 1981 začala Eněrgija prosazovat použití dvacetitunových modulů řady 37K vynášených raketou Proton. Vlastní moduly měly vážit 10 tun, z toho do 3 tun užitečného zatížení, ale dalších téměř 10 tun připadlo na tahač, který se měl po dopravení modulu ke stanici oddělit a shořet v atmosféře. Ministerstvo souhlasilo s touto variantou v červnu 1981. Použití těžších modulů umožnilo řešit přetížení základního bloku (roku 1981 už o 4,5 tuny) přemístěním části vybavení do dovybavovacího modulu. Přemístěny tak byly gyroskopy, přechodová komora, systém Elektron, sprcha. Kromě přesunů zařízení se změnila předpokládaná dráha stanice na energeticky méně náročnou, aby ji byla raketa Proton schopna vynést.
Kromě dovybavovacího modulu – 37KD – byly naplánovány moduly 37KT (technologický), 37KP (pozorování Země) a 37KG (zásobovací). Zahájena byla výroba modulu 37KE (astrofyzikální, budoucí Kvant) pro Saljut 7.
Výroba Po zpracování byla dokumentace začátkem roku 1982 předána výrobním závodům – Závodu experimentálního strojírenství v NPO Eněrgija a Závodu Chruničeva. Byla zahájena výroba dvojice základních bloků, s typovým označením 17KS a výrobním číslem 12701 (budoucí Mir) a 12801 (budoucí modul Zvezda stanice ISS).
Během roku 1983 KB Saljut navrhlo jinou variantu výstavby modulů. A sice postavit je na základě lodi TKS podle vzoru projektu TKS-M, vypuštěnému k Saljutu 7 pod názvem Kosmos 1686. Výhodou bylo nahrazení desetitunového tahače výrazně lehčím motorovým úsekem, což přineslo zvýšení váhy užitečného zatížení z 3 na 5 tun. V červnu 1984 bylo užití modulů řady 77 schváleno ministerstvem. Předpokládalo se vypuštění čtyř kusů – 77KSD (dovybavovací, budoucí Kvant 2), 77KST (technologický, budoucí Kristall), 77KSO (sledování zemského povrchu pro vojáky, budoucí Spektr) a 77KSI (výzkum přírodních zdrojů Země, budoucí Priroda). Mezitím byl v lednu 1984 modul 37KE přeřazen z programu Saljut 7 na Mir.
Začátkem roku 1984 byly všechny finanční zdroje ministerstva všeobecného strojírenství vrženy na program Buran, včetně rakety Eněrgija a práce na orbitálních stanicích se prakticky zastavily. Na jaře 1984 se však rozběhly znovu s úkolem vypustit stanici do sjezdu strany (březen 1986). Základní modul 17KS dokončila továrna na jaře 1985, vynechala testování na místě a ve dnech 12. dubna – 6. května 1985 jej převezla na kosmodrom Bajkonur, kde se měly realizovat všechny zkoušky, paralelně probíhaly testy na maketách v továrně (v průběhu vývojových prací se prováděly testy na celkem čtrnácti prototypech a maketách stanice).
Start První datum startu základního bloku byl 16. únor 1986. Několik desítek sekund před startem však řídicí středisko ztratilo spojení s Mirem, a proto byl start odvolán. Mir úspěšně odstartoval o čtyři dny později s nosnou raketou Proton K.
Starty ostatních modulů měly následovat krátce po startu Kvantu (březen 1987), ale postupně se opožďovaly. Některé moduly se dostaly do vesmíru až s několikaletým zpožděním. Na jejich výstavbu, zkoušky a vypuštění těžce doléhaly především radikální snížení výdajů na kosmonautiku po nástupu Jelcinových vlád. Navzdory tomu, že se původně předpokládalo, že všechny součásti stanice budou vypuštěny v průběhu dvou let a celková doba činnosti stanice bude pět let v případě základního bloku a tří let u modulů, poslední modul odstartoval do vesmíru až deset let po vypuštění první části stanice.
Moduly Vesmírná stanice Mir se skládala z těchto modulů: Modul Datum startu Nosná raketa Datum připojení Hmotnost modulu Nákres Poloha modulu v konfiguraci s Mirem Základní blok 19. února, 1986 Proton 8K82K N/A 20 100 kg 80px 80px Kvant-1 31. března, 1987 Proton 8K82K ~9. dubna, 1987 10 000 kg 80px 80px Kvant-2 26. listopadu, 1989 Proton 8K82K 6. prosince, 1989 19 640 kg 80px 80px Kristall 31. května, 1990 Proton 8K82K 10. června, 1990 19 640 kg 80px 80px Spektr 20. května, 1995 Proton 8K82K 1. června, 1995 19 640 kg 80px 80px Docking Module 12. listopadu, 1995 Atlantis (STS-74) 15. listopadu, 1995 6 134 kg 80px 80px Priroda 23. dubna, 1996 Proton 8K82K 26. dubna, 1996 19 000 kg 80px 80px
Základní blok
Obytný a řídicí modul, první modul stanice, vypuštěn 19. února 1986. Konstrukčně se skládal ze čtyř základních částí: přechodového úseku, pracovního úseku, přístrojového úseku a z přechodové komory. Byl dlouhý 13,13 m. Jeho maximální průměr byl 4,15 m a při startu vážil asi 21 tun. Kulovitý modul sloužil zároveň jako přechodová komora pro výstup kosmonautů do otevřeného vesmíru. Z modulu vycházela dvě křídla solárních panelů s celkovou plochou 75 m², ke kterým se v roce 1987 přidalo dalších 22 m².
Kvant (někdy označován jako Kvant 1)
vpravo|náhled|Modul Kvant 2 jako součást Miru Druhý modul Miru, připojen 12. dubna 1987. Astrofyzikální modul složený z laboratorního úseku, přechodové komory a externího úseku přístrojů. Laboratorní úsek měl tvar válce a přecházel vpředu do kónické části s aktivním spojovacím uzlem. Z druhé strany byl pak ohraničený kulovým dnem. Hlavní část vědeckého vybavení modulu Kvant představovala mezinárodní observatoř Rentgen s celkovou hmotností 800 kg. Délka celého modulu byla 5,8 m a jeho hmotnost 11 050 kg.
Kvant 2
Modul určený pro dovybavení Miru zařízením, které pro příliš velkou hmotnost nemohlo odstartovat v základním bloku, palivem a spotřebními látkami. Připojen 6. prosince 1989. Jeho konstrukce je odvozena od dopravní lodi TKS původně určené pro vojenské stanice Almaz. Modul se skládal ze tří hermetizovaných částí: z nákladní s přístroji, pozorovací vědecké a speciální přechodové kabiny. Nacházela se v něm i komora pro výstup do otevřeného prostoru, systém regenerace pitné vody a sprchový kout. Modul byl dlouhý 12,4 m, široký 4,35 m (v maximálním průměru) a vážil 18,5 tuny. Nesl dvě křídla solárních panelů s celkovou plochou 53 m².
Kristall
Technologický modul, připojen 10. července 1990. Byl určen na vědecké a technologické pokusy, ale také na spojení s raketoplánem Buran, ke kterému však nikdy nedošlo. Setkávací spojovací uzel byl upraven pro připojení těles v hmotnosti do sta tun.Přibyl (1997), str. 267. Skládal se z dvou hermetizovaných částí a jeho délka byla 11,9 m. Jeho maximální průměr byl 4,35 m a vážil 19 640 kg. Byly v něm též umístěny schránky s přístroji a potravinami. Nesl dvě křídla solárních panelů s plochou 70 m². Kromě uzlu pro připojení k Miru a uzlu na spojení s raketoplánem měl ještě třetí uzel, ke kterému se měl připojit modul vykonávající astronomická pozorování.
Spektr
náhled|vlevo|Modul Priroda Modul sloužící pro pozorování Země, zvláště pak přírodních zdrojů a atmosféry, připojen 1. června 1995. Byl vybaven ruskými i americkými přístroji. V době startu měl hmotnost 23 500 kg, z čehož samotný modul bez zásob a pohonných hmot vážil 19 640 kg. Obsahoval zařízení pro atmosférický výzkum, technologické experimenty, sledování atmosféry Země a monitorování rentgenového a gama záření. Měl délku 12 m a maximální průměr 4,35 m. Nesl až 4 solární panely.
Stykový modul