Solothurn (, , , ) je město ve Švýcarsku a zároveň hlavní město kantonu Solothurn. Žije zde obyvatel a tvoří samostatný okres. Hlavní město kantonu Solothurn je zároveň centrem regionu s přibližně 79 000 obyvateli.
Protože v Solothurnu sídlil vyslanec Francie ve Staré švýcarské konfederaci (mezi 16. a 18. stoletím), je město známé také jako „město vyslanců“ a kvůli svému patronovi je známé také jako „město svatého Ursa“ (). Většina starého města v dnešní podobě byla postavena mezi lety 1520 a 1790, a proto se v něm mísí různé architektonické styly a formální jazyky, zejména barokní stavby.
Geografie náhled|vpravo|Letecký pohled (1947) Solothurn leží v nadmořské výšce 430 metrů na jižním úpatí Jury. Město je rozděleno řekou Aarou na severní a jižní část. Mezi menší toky patří (od západu k východu) Brunngraben, Brühlgraben, Obach, Dürrbach a St Katharinenbach. Na severovýchodě území obce se do řeky Aary u obce Emmenspitz vlévá řeka Emme.
Z topografického hlediska leží staré město Solothurnu na koncové moréně Rhonského ledovce z období würmského zalednění, která údajně přehradila Solothurnské jezero poté, co ledovec roztál u Wangenu an der Aare. Směrem na sever a na druhé straně řeky Aary směrem na jih se území obce zvedá do nadmořské výšky 470, resp. 450 m. Solothurn měl v roce 2009 rozlohu 6,28 km², z toho 22,6 % zemědělské půdy a 2,7 % lesů. 69,6 % rozlohy tvořily zastavěné plochy (budovy a cesty) a zbylých 5,3 % byly řeky, ledovce a hory. Osídlení tvořily průmyslové budovy (4,1 %), obydlí (38,5 %) a dopravní infrastruktura (17,5 %).
Místní hora Solothurnu, Weissenstein, leží asi pět kilometrů severně v nadmořské výšce 1284 m. Do roku 2009 jezdila z nádraží v Oberdorfu sedačková lanovka Oberdorf–Weissenstein, od prosince 2014 ji nahradila kabinová lanovka.
Nejbližšími většími městy v zemi jsou Bern (41 km), Basilej (75 km) a Curych (93 km).
Sousedními obcemi Solothurnu jsou Bellach na západě, Langendorf a Rüttenen na severu, Feldbrunnen-St. Niklaus na východě a Zuchwil a Biberist na jihu. V 21. století sídelní oblast Solothurnu téměř plynule srostla se zastavěnými oblastmi Bellachu, Langendorfu, St. Niklause a Zuchwilu.
Historie
Osídlení v období před římskou civilizací Nejstarší nálezy se datují až do paleolitu. Pozůstatky mezolitického tábora byly objeveny v roce 1986 během renovace budovy Kino Elite. Z období neolitu a doby bronzové a železné bylo nalezeno jen několik roztříštěných nevýznamných objektů.
Z doby bronzové a předřímské doby železné nejsou téměř žádné nálezy. Zejména z období La Tène nejsou žádné nálezy, s výjimkou několika mincí Hädu. Ačkoli místní název Solothurn, který je poprvé zaznamenán na oltářním kameni bohyně Epony z roku 219 n. l. jako vicus Salodurum, zjevně pochází z keltského jazyka, v dnešní městské oblasti nebylo dosud nalezeno žádné keltské sídliště.
Osídlení v období římské civilizace náhled|vpravo|Novodobý most Wengi, římský most se nacházel severně od něj První malá římská osada byla v Solothurnu vybudována pravděpodobně v letech 15–25 n. l. a nacházela se okolo římského vojenského tábora (Castrum). Dále byl vybudován přístav na řece Aaře, most a cesta z Aventica do Augusta Raurica, nebo Vindonissa.
Solothurn byl poprvé zmíněn v roce 219 n. l. jako vico salod[uro], nebo také Salodurum. Název může poukazovat na původní přítomnost Keltů (Sal „voda“, Duro „dveře“), nebo může být pouze důkazem rozmanité římsko-galské kultury na severozápadě provincie římského impéria. Vicus Salodorum ve svém největším rozsahu ve 2.–3. století n. l. pokrýval zhruba území dnešního starého města, včetně části dnešního předměstí jižně od řeky Aary. Koryto řeky bylo 40–80 metrů severně od dnešní Aary. Most stál pravděpodobně o něco výše než dnešní most Wengibrücke. Hlavní ulice osady byla posazena níž, než hlavní ulice jako ji známe dnes. Mimo běžné vlády osady byli přítomni také dva starostové a šestičlenné kolegium, které bylo pověřeno císařským kultem. V Solothurnu se nacházelo také silniční a policejní stanoviště 22. legie, jejíž vrchní velení sídlilo v Mohuči. V nápisech je doložen také Jupiterův chrám a chrám Apollóna-Augusta a oltář Epony, původně keltské bohyně koní a jezdců, která byla oblíbená u římského vojska, ale nelze je lokalizovat. Archeologicky je doložen komplex termálních lázní na hlavní ulici a hrnčířská čtvrť na severozápadě starého města. Pohřebiště s urnovými a kremačními pohřby na východním konci vikýře naznačují pozorování provedená v letech 1762–1763 při demolici starého kostela svatého Ursa. Ze stejné oblasti jsou doloženy také dva římské pohřby.Solothurn, s. 15–17
V letech 325–350 se obyvatelé neopevněné části osady přesunuli do opevněného vojenského tábora, který pokrýval pouze polovinu původní rozlohy. Obyvatele chránily 2–3 metry tlusté a 9 metrů vysoké zdi. Nové opevněné město bylo ve tvaru zvonu a je stále viditelné při pohledu na katastrální mapu. Na několika místech města jsou dosud rozpoznatelné kusy původní římské zdi.
Jsou známy pozice brány na severu a věže v jihovýchodním rohu. Je velice pravděpodobné, že se zde nacházelo více bran a věží, ale jejich pozice není známa. Taktéž není známo skoro nic o původních budovách uvnitř opevnění.
Raný středověk, Karlovci a Zähringové náhled|vlevo|Sv. Viktor ze Solothurnu V raném středověku se nacházela v osadě dvě centra. Světské centrum na místě bývalého vojenského tábora a náboženské centrum na pozemcích bývalých hřbitovů za osadními zdmi. Historické i archeologické nálezy nasvědčují tomu, že obě centra byla osídlena po celé období raného středověku. Bývalá kaple Sv. Štěpána uvnitř světského centra byla postavena na základech dřívější římské budovy. Památník na hřbitově nacházející se poblíž kaple Sv. Petra byl postaven v období zániku římského impéria.
V polovině pátého století zmiňuje Sv. Eucherius z Lyonu umučení Sv. Ursuse, Sv. Viktora a kult svatých v Solothurnu. Kostel věnovaný oběti Sv. Ursuse byl poprvé zmíněn roku 870.
Během raného středověku byl Solothurn součástí Království Lotharingie (Lorraine). Po pádu Lotharingie se stal součástí druhého burgundského království. V 8. a 9. století patřil Solothurn ke správnímu regionu Waldgau franské říše pod vládou Karlovců. První známé solothurnské mince byly raženy za východofranského panovníka Ludvíka IV. Dítěte (900–911). náhled|vpravo|Muzeum přírodních věd v Solothurnu V roce 932 založila burgundská královna Berta na místě dnešní katedrály svatého Ursa opatství svatého Ursa. Předtím se klášter nacházel poblíž břehů řeky Aary, které byly ohrožovány povodněmi. V této době také mohlo dojít k prvnímu rozšíření města od castrum směrem na východ k ulicím Schaalgasse a Judengasse. Následovalo vybudování středověkého městského hradu na místě dnešní věže Zeitglockenturm, který byl na východě přirozeně chráněn příkopem potoka Goldbach.
Burgundské království se roku 1033 stalo součástí svaté říše římské a Solothurn získal částečnou nezávislost. V 11. století, za vlády posledních burgundských králů, se v Solothurnu konaly četné císařské sněmy a kaple svatého Štěpána sloužila jako korunovační místo. Panovník Konrád II. korunoval v Solothurnu roku 1038 svého syna Henryho III. burgundským králem. Královský dvůr se nacházel v Solothurnu při občasných příležitostech až do roku 1052, nicméně nikdy nebyla dokázána přítomnost trvalého královského paláce. Vedle Lausanne a Curychu byl Solothurn jediným větším městem v dnešním středním Švýcarsku.
Smrt hraběte Rudolfa z Rheinfeldenu v roce 1080 přivedla do regionu nové šlechtické rody. Nejvýznamnější z nich byli Zähringové. Ti nejenže založili nová města, jako například sousední Bern a Fribourg, ale také rozšířili řadu dalších, včetně Solothurnu. V roce 1127 získal vévoda Konrád Zähringský dědictví v západní části Švýcarské plošiny. Tím se rod Zähringů stal vedoucím rodem v západním Švýcarsku. Zdá se, že v Solothurnu diktoval rod Zähringů městskou ústavu, v níž měli rytířští ministeriálové vedoucí postavení. Pod vládu Zähringů však spadalo i venkovské okolí Solothurnu, například zemské gubernium Aarburgund, kde byla jmenována hrabata. Na venkově jižně od města zastávali funkci zähringských ministeriálů páni z Halten, von Balmegg, von Lohn a von Stein bei Aeschi.
Rod Zähringerů však zanechal v Solothurnu nejtrvalejší stopy, pokud jde o rozvoj města. Půdorys starého města (včetně předměstí), který je dosud poměrně dobře rozpoznatelný, je výsledkem expanze města, kterou tehdy Zähringové vyznačili výstavbou nové hradební zdi. Pozůstatky této zdi lze nalézt na dvoře vězeňského domu na Prisongasse a v podobě věží zapuštěných do poněkud novějších budov na Nordringstrasse (Ambassadorenhof a františkánský klášter, také u Burrisgraben) a Westringstrasse. Přibližně ze Zähringského období pochází také spodní část dnešní Zeitglockenturm (bývalá tržní věž).
Církevní městečko kolem Svatého Ursa a opevněná osada castrum rostly společně. Gurzelngasse byla původně vytyčena jako široká hlavní tepna, později následovaly Barfüssergasse, Hintergasse a Eselsgasse a snad i předměstí. Tato zähringská městská hradba tvořila centrum života Solothurnu až do počátku 19. století.
Solothurn jako svobodné říšské město Po smrti posledního bezdětného Zähringera byl Solothurn stejně jako Bern v roce 1218 prohlášen za svobodné město a od té doby měl status císařského města v rámci Svaté říše římské. Vlády se nyní ujal místodržící, který se nyní nazýval císařský . Roku 1252 se městská rada a starosta se stali nezávislými a měli svou vlastní pečeť. Poprvé se objevuje šlechtický cech majíc moc nad celým městem, známý jako consuls et cives Soloderness. Nicméně počínání cechu zapříčinilo ve čtrnáctém století omezení moci šlechty a omezení vlivu podobných cechů ve městě. Díky pokračujícímu úsilí města o získání autonomie přicházely do města nové finanční prostředky. Ty daly Solothurnu možnost opevnit a zvelebit město: předměstí (jižně od řeky Aary) je zmiňováno v roce 1230 a most přes řeku Aaru v roce 1296. Mezitím císař Rudolf I. nahradil staré, špatně definované zákony novými a udělil městu privilegium de non Evocando, neboli právní ochranu občanů před cizími soudy. V roce 1280 se v Solothurnu usadili františkáni a v roce 1299 mohli dokončit svůj kostel. V této době byl také postaven předchůdce dnešní katedrály svatého Urse: gotický kostel svatého Urse byl vysvěcen v roce 1294, ale obě věže padly za oběť basilejskému zemětřesení v roce 1356 a později byly nahrazeny Wendelsteinem. Na počátku 14. století jsou v pramenech poprvé zmiňovány Goldgasse a Schaalgasse, brány Eich- a Barfüssertor a věže Tinkelmanns- a Nideckturm. V roce 1378 byly některé uličky dokonce vydlážděny.
V těžkých dobách 13. století pro svobodná města musel Solothurn také hledat spojence. Kromě několika smluv s jednotlivými kláštery byla uzavřena i tzv. bernská liga, která se v budoucnu stala pro Solothurn důležitou. Konfederace středního Švýcarska, Solothurn a Bern nakonec odmítly uznat Habsburka Fridricha I. To vedlo k bitvě u Morgartenu v roce 1315 a k obléhání Solothurnu Fridrichovým bratrem vévodou Leopoldem I. v roce 1318, který byl za pomoci asi 400 Bernských poražen. Leopoldovi však pravděpodobně vděčíme za erb Solothurnu, který se nachází v pokladnici katedrály svatého Ursa. Město také uzavřelo významné spojenectví s Bielem (1334), Burgdorfem (1377) a dalšími městy a kláštery.
Město získává roku 1344 od hraběte z Bucheggu právo jmenovat svého vlastního starostu. Právo bylo potvrzeno Karlem IV. roku 1360. Roku 1348 město zasáhl mor. V jeho důsledku z města odešla místní malá židovská komunita. Roku 1382 na město zaútočili Habsburkové v rámci bitvy u Sempachu. V důsledku své prohry se o dva roky později vzdali všech nároků na město a jeho území.
Vstup do Švýcarské konfederace