Setovci byli gnostickou skupinou, která působila ve 2.–4. století n. l. na území římské říše.
Termín setovská gnóze a setovci Setovská gnóze je souhrnným badatelským označením pro určitý soubor gnostických textů, které se vyznačují podobnými myšlenkami, tematikou, mytologií a určujícími znaky, a tvoří součást gnostické knihovny (koptsky psaných textů) nalezené roku 1945 v blízkosti dnešního městečka Nag Hammádí v Egyptě.
Právě díky těmto společným rysům se předpokládá existence gnostické skupiny nebo skupin – setovců, které vyznávaly setovskou gnózi a které tyto texty vytvořily a užívaly. Tyto komunity působily pravděpodobně v rozmezí 2. a 4. století a odvolávaly se na postavu biblického Seta, Genesis, 4:25; 5:3. za jehož potomky se její členové označovali. Inspirovali se jinými náboženskými a myšlenkovými systémy, především judaismem, ovlivnil je také platonismus a křesťanství. Vliv setovské gnóze se následně šířil po celém Středomoří.
Tato nejčastěji používaná definice setovců, jako gnostické skupiny, je však z hlediska současného vědeckého bádání poměrně nepřesná. Dnes již totiž není možné zjistit a rozhodnout, zda setovské hnutí tvořilo jednotný a jasně vymezený gnostický proud a zda toto hnutí vůbec existovalo a nejedná se tak o pouhý badatelský konstrukt. WILLIAMS, Michael A. Sethianism. 2005, str. 33.
Samotný gnosticismus, tedy obecně nábožensko-filozofický a sociální proud, který se utvářel a působil v 1. stol. n. l. v antickém starověku, totiž nebyl jednotným a jasně vymezeným směrem. Přesnější je spíše označení tohoto pojmu jako souhrnu mnoha myšlenkových názorů, hnutí a škol s podobnými základními znaky, ale často také velmi odlišnými rysy a mytologií. Za nejvýznamnější gnostické školy či velké gnostické systémy jsou pak spolu s valentinovskou gnózí považováni právě setovci.
K setovské gnózi však nepatří jen texty gnostické knihovny z Nag Hammádí, ale i skupiny a díla zmíněná u některých křesťanských herezilogů, které až donedávna představovaly jediný pramen a informační zdroj o gnostických skupinách a gnózi vůbec.
Prameny o setovcích První zmínky o setovské gnózi pocházejí z textů křesťanských hereziologů. Ačkoli se gnóze vyvíjela nezávisle na křesťanství, některé gnostické skupiny či proudy vznikaly a působily v době vzniku a formování raných křesťanství. Pro křesťany tak gnóze představovala konkurenci vlastní církve a byla dlouho považovaná na heretickou odnož křesťanské teologie. POKORNÝ, Petr. Píseň o perle: Tajné knihy starověkých gnostiků. 1998, str. 11. Zatímco příslušníci některých skupin se patrně označovali jako gnostikoi, jiní toto označení odmítali a považovali se za pravé křesťany. Takovouto „křesťansko-gnostickou“ skupinou byli právě setovci.
Prvním křesťanským autorem, který se zmiňuje o setovcích, je Hippolyt Římský. Napsal několik spisů a polemik, v nichž se jejich učením částečně zabývá. Ve spise Refutatio omnium haeresium (Vyvrácení všech herezí; V.19-22, X.11) hovoří o komplexním systému, který je založený na prominentní roli Seta a také na interakci principů světa, tmy a ducha, které mají původ u antických fyziků, filozofů a teologů, jakými byli Músaios, Linus a Orfeus. Ve spise však mluví také o určité skupině setovců, pro kterou osoba Seta nemá téměř žádný význam. Na základě analýzy Hippolytových děl se Winrich Löhr domnívá, že Hippolytos spatřoval v projevech jednotlivých gnostických (setovských) herezí vzájemné významné a nezanedbatelné paralely. LÖHR, A. Winrich: „Sethians“ in: HANEGRAAFF, J. Wouter (ed.). Dictionary of Gnosis & Western Esotericism. 2006, str. 1064.
O setovcích se ve spise Adversus omnes haereses (Proti všem herezím; II.7) zmiňuje také Pseudo-Tertullianus. Nastiňuje však setovské učení odlišné od Hippolytova popisu. Obdobně setovce popisuje i Epifanios ze Salamíny (Panarion neboli Lékárnička; 39) a Filastrius z Brescie (Diversarum haereseon liber čili Kniha různých herezí; 3).
Dalším hereziologem, který se zmiňuje o skupině heretiků, která se nazývá setovci, byl Órigenés. Epifanios ze Salamíny zase vzpomíná, že se setkal se skupinou setovců v Egyptě a získal nějaké poznatky z jejich literatury, píše o sedmi setovských knihách. Mluví i o setovcích palestinských a také arménských, kteří byli zhruba 50 let před jeho příchodem rozšířeni po celé Arménii. EPIFANIOS. Panarion 39.1; 40.1. Pseudo-Tertullianus společně s Epifaniem pak popisují některé znaky setovců, zmiňují například demiurga Jaldabaótha.
V souvislosti s postavou Barbeló (jeden z typických znaků setovské gnóze) a Tajnou knihou Janovou se setovská problematika objevuje i ve spise Éirénaia Lyonského Adversus Haereses (Proti herezím; I.29-30.9). Tato zpráva se však týkala nikoli setovců, ale tzv. barbelognostiků, kteří buďto tvořili samostatnou gnostickou skupinu nebo byli následovníky setovců inovující jejich ideje prostřednictvím nových motivů. Zmínil se také o ofitech. Theodoretos z Kyrrhu pak prostřednictvím spisu Graecarum Affectionum Curatio (Lék řeckých neduhů; I.30) identifikoval setovce právě jako ofity.
Znaky setovské gnóze Pro setovce je typická celá řada základních znaků, charakterizujících gnózi obecně: ústřední roli hraje poznání (gnóze), které je nezbytné pro pochopení světa a pro spásu. Základem poznání je uvědomění si božské podstaty a původu člověka, jakési „božské jiskry“ RUDOLPH, Kurt: Gnóze: podstata a dějiny náboženského směru pozdní antiky. 2010, str. 57. a návrat k ní a samotnému nejvyššímu Bohu. Zjevení je zprostředkováno prostředníkem – Spasitelem (božstvem či mytologickou nebo historickou postavou). Neopomenutelné je dualistické vnímání světa, v němž figuruje dualismus dobra a zla, světla a tmy, hmoty (materiálno – zlo, nižší svět) a duchovna (kosmos – dobro a poznání, vyšší svět) i rozpor uvnitř samotného člověka.
Badatel Hans-Martin Schenke pak definoval čtrnáct Hlavních rysů, společných všem textům, je dvanáct, další dva jsou spíše doplňkové. hlavních společných rysů, kterými se soubor všech textů setovské gnóze vyznačuje. Tyto texty pak nazývá „setovským korpusem“. LEIPOLDT, J. – SCHENKE, H. M.: Koptisch-gnostische Schriften aus den Papyrus Codices vom Nag Hammadí, 1960.
Hlavním určujícím znakem setovské gnóze jsou kosmogonická či mytologická vyprávění a spekulace, které se zabývají nebo alespoň souvisí s postavou Seta, třetího syna biblického Adama a Evy. viz např. Zjevení Adamovo NHC V/5; Tajná kniha Janova NHC III/1, NHC II/1 a NHC IV/1; Evangelium Egypťanů NHC III/2, NHC IV/2.
Setovci sami sebe nazývali „potomky Setovými“ (stejně tak tuto gnostickou skupinu později označili badatelé), považovali se za vyvolené a odvolávali se na zjevení a poznání, které jim Set zprostředkoval. Set většinou vystupuje jako domnělý předek a praotec komunity gnostiků (jeho duchovních potomků). Set je dále pokládán za Spasitele, který svým (duchovním) potomkům, gnostikům, přinesl poznání a zjevil jim cestu k osvobození. viz Evangelium Egypťanů NHC III/2, NHC IV/2.
Charakteristické pro setovskou gnózi je častý výskyt filozofické terminologie viz Tři Setovy stély NHC VII/5; Zostrianos NHC VIII/1; Marsanés NHC X/1; Allogenés NHC XI/3. a pojmů, známých z antické filozofie a především užívání negativní teologie. viz Allogenés NHC XI/3; Tajná kniha Janova NHC III/1, NHC II/1 a NHC IV/1. Vše začíná od jedné, perfektní a dokonalé entity (či principu) – nejvyššího boha, který je však záhadný, neviditelný a nepoznatelný. Ten dále emanuje do jiných (nižších) entit a božstev.
Prvotní (emanovanou) božskou trojici tvoří Otec, Matka (nazývaná také Barbeló) a Syn označovaný jako Autogenés („nezrozený“) či Adamas, otec Seta. viz např. Tajná kniha Janova NHC III/1, NHC II/1 a NHC IV/1; Protennoia ve třech tvarech NHC XIII/1; Allogenés NHC XI/3. Druhá trojice bytostí se podobá první trojici, tímto způsobem pak emanace postupují. WILLIAMS, Michael A. Sethianism. 2005, str. 38. Adamas je někdy nazýván titulem Pigeradamas viz Tajná kniha Janova NHC III/1, NHC II/1 a NHC IV/1; Tři Setovy stély NHC VII/5; Zostrianos NHC VIII/1; Melchísedek NHC XI/3. nebo Deradams. Texty kladou důraz na rituál pěti pečetí, který přichází mezi jednotlivými emanacemi a má pro vznik dalších bytostí velký význam. Stvořitel vytvoří čtyři věčné říše – věky neboli aióny. Zrodí se také andělé, kteří opěvují předchozí božské bytosti.
Autogenés pak tvoří čtyři světelné bytosti zrozené emanací, které se nazývají Harmozel, Oroaiel, Daveiteh a Eleléth. viz Podstata archontů NHC II/4; Tajná kniha Janova NHC III/1, NHC II/1 a NHC IV/1. Jedná se o čtyři světla či světelné bytosti, které ovládají jednotlivé aióny. WILLIAMS, Michael A. Sethianism. 2005, str. 39. Významnou roli v některých setovských systémech hraje také ženská postava ztělesněné Moudrosti, Sofie. Ta je v některých spisech ztotožňovaná s ženským božským principem Barbeló. Setovské učení bylo spojeno také s postavou Božstvo člověk.
Postupně dochází k celé sérii emanací Nejvyššího, kdy se jeho podstata spontánně rozšiřuje do mnoha po sobě jdoucích generací párových, mužských a ženských bytostí (aéonů). Samotné božství je tak plně jednotné, ale zároveň plné hojnosti.
Jak již bylo řečeno, hlavním poselstvím gnóze je dosažení spásy a vzestup do božského světa. V setovských textech spása přichází skrze tři sestupy spasitele, kterými jsou vyznačeny dějiny spásy. A také skrze tři kritická období, která ohraničují kataklyzmatické události – potopa, oheň a poslední soud. viz např. Tajná kniha Janova NHC III/1, NHC II/1 a NHC IV/1; Zjevení Adamovo NHC V/5; Evangelium Egypťanů NHC III/2, NHC IV/2; Protennoia ve třech tvarech NHC XIII/1. V dosažení spásy navíc lidem brání demiurg, stvořitel hmotného světa a zlá nižší božská bytost, která se obvykle jmenuje Jaldabaóth a má podobu hada (tělo) s tváří lva. viz Tajná kniha Janova NHC III/1, NHC II/1 a NHC IV/1; Protennoia ve třech tvarech NHC XIII/1; Podstata archontů NHC II/4. Přezdívá se jí také Saklas či Samael. To jsou další jednotící znaky setovců.
Texty se vyznačují i četnými zmínkami o praktikování extatické modlitby. viz Tři Setovy stély NHC VII/5; Allogenés NHC XI/3; Zostrianos NHC VIII/1. V průběhu modlitby se vyluzují písmena řecké abecedy, která fungují jako heslo k průchodu přes planetární sféry, jako je sestup emanací, ale také výstup duše do pléromatu. Tato symbolika pak vytváří jistou spojitost setovské gnóze s platonismem.
Některé ze setovských textů se vyznačují sekundárním pokřesťanštěním. viz Melchísedek NHC XI/3; Podstata archontů NHC II/4; Tajná kniha Janova NHC III/1, NHC II/1 a NHC IV/1. To je patrné z křesťanské terminologie, zapojení motivů či vložením dodatečných vsuvek, bez kterých text stále dává smysl. Vliv křesťanství se projevil například gnostickým vnímáním Ježíše, který je podle setovců potomkem či samotným vtělením Seta, který se vrátil na svět, aby přinesl spásu. Gnostici přijali motiv zdánlivého Kristova utrpení a o Kristu v textech mluvili jako o vzkříšeném a vyvýšeném nebeském vládci. POKORNÝ, Petr. Píseň o perle. 1998, str. 127. Ten navíc po svém ukřižování neměl fyzické, ale nemateriální tělo, což věděli jen vybraní (setovci).
Většina textů rovněž obsahuje narážky na rituální praktiky, především křest a s ním spojené obřady (např. pomazání). Některé, jako rituál s vodou viz Zostrianos NHC VIII/1. odkazují na mimosvětskou mystickou zkušenost, jiné jsou přirozeně chápané jako odkazy na fyzické rituály. viz Evangelium Egypťanů NHC III/2, NHC IV/2. Celkově však rituál křtu, začlenění, představuje nové, „vyvolené“ sociální postavení a identitu. TURNER, D. John: Sethian Gnosticism and the Platonic Tradition. 2001, str. 271.
Setovská kosmogonie Tímto složitým a obsáhlým systémem se zabýval Kurt Rudolph, který jej následně stručně charakterizoval a vytvořil tak základní, standardní a synchronní setovský mýtus: