Hodkovice nad Mohelkou (do roku 1949 jen Hodkovice,Vyhláška ministerstva vnitra č. 3/1950 Sb., o změnách úředních názvů míst v roce 1949. Dostupné online. ) jsou město na severu Čech, v okrese Liberec v Libereckém kraji. Leží asi deset kilometrů jižně od města Liberce a asi deset kilometrů severozápadně od Turnova. Včetně částí Jílové, Radoňovice, Záskalí a Žďárek ve městě žije obyvatel. Město na okraji Jičínské pahorkatiny je obklopeno horami Ještědsko-kozákovského hřbetu a protéká jím říčka Mohelka.
Městem prochází rychlostní silnice I/35, ta vede na sever do Liberce a na jih do Turnova. S Libercem mají díky nádraží ležícímu na trati Pardubice–Liberec také od roku 1859 železniční spojení. Na Hodkovickém autobusovém nádraží staví autobusy na trasách mezi Libercem nebo Jabloncem, a Prahou. Sportovní Letiště Hodkovice je využíváno k vyhlídkovým letům.
Historické jádro města je městskou památkovou zónou.
Historie Teorie o vzniku Od vydání zakládací listiny sedleckého kláštera (známé založení velmožem Miroslavem) Erbenem v Regestech byla první písemná zmínka o Hodkovicích ztotožněna se zde zmíněným místem „Hothovici“. To by umožnilo klást vznik sídla nejpozději do roku 1143. Při kritické edici listiny určil toto místo Gustav Friedrich jako Chotovice. Ačkoliv ani Friedrichovo ztotožnění není zcela jisté, nikdo se poté vědecky o ztotožnění s Hodkovicemi nad Mohelkou již nepokoušel.
Důležitá byla také teorie o vzniku Hodkovic jako chodského města, tedy města založeného strážci zemských hranic. Tato teorie se opírala o zápis v konfirmačních knihách, kde jsou jmenovány „in Libenow alias in Chodonibus“. Tento neobvyklý zápis ovšem vysvětlil J. V. Šimák jako písařskou chybu, kdy písař z roztržitosti vepsal jméno, které viděl na předchozí stránce (tam Chodský Újezd). Hodkovice zřejmě nebyly založeny Chody (přinejmenším to není doloženo).
Vedle těchto dříve velmi populárních, ale dnes antikvovaných teoriích o vzniku, je široce přijímanou teorií, že Hodkovice vznikly jako slovanské sídlo s kostelem, vzhledem k patrociniu kostela (svatý Prokop) se pak klade vznik do 13. století (po roce 1204). Snad již vznik této osady měl silnou vazbu na důležitou cestu vedoucí z Prahy do Lužice. Tato osada je prvně doložena roku 1352 („Hodcouicz“). Teprve roku 1360 je zmínka o pozemkové vrchnosti, kterou byl Jan starší a Jan mladší z Dražic.
Tvar českého jména města Hodkovice ukazuje na slovanský původ sídla a jedná se o velmi produktivní formu jména odvozenou od obyvatel, která znamená totéž co „[ves] lidí Hodkových“. Nejpozději roku 1376 jsou Hodkovice doloženy i pod svým německým jménem „Libenau“. Německé jméno Liebenau má germánský původ a význam se vykládá (Erich Gierach) jako vesnice „in der lieben Au“, tedy „v milé nivě“). Obě jména nemají etymologicky žádnou souvislost, což by spolu s neobvykle umístěným kostelem mimo obvod sídla ukazovalo na dvojí založení. K tomuto novému založení mělo dojít za nového pána Jana z Biberštejna, který zároveň zakládal pevný hrad Frýdštejn (i zde se jedná o teorii, protože Frýdštejn je doložen teprve roku 1385 již za jiného majitele), což umožnilo založit v jeho blízkosti novou vilu forensis (trhovou ves), která využívala základ slovanského sídla, ale na místo obranného postavení na úpatí Kostelního vrchu bylo sídlo adaptováno pro intenzivní obchod umístěním přímo na cestu (ačkoliv zprvu mohly mít jednoduché ohrazení, nejsou nikdy doloženy jako město s hradbami).
Formování města v patnáctém a šestnáctém století náhled|Hodkovice (Libenau) jako „Markflecken“ (městečko) na Müllerově mapě Čech (1720) s naznačenou stezkou od Jílového k Záskalí
Od 14. století je známá základní posloupnost majitelů Hodkovic, ale teprve od 16. století dostává sídlo přesnější obrysy. Až do roku 1540 docházelo k poměrně častému střídání majitelů na hradě Frýdštejn a s tím i pozemkové vrchnosti Hodkovic. Hodkovice po smrti Bibrštejna přešly do majetku Bohuňka Puklice, později zvaného z Frýdštejna. Nejvýznamnější majitelem však byl během husitských válek Bohuš z Kováně, katolík posléze vojensky přesvědčen k změně náboženství. Bohuš byl husitskými vojsky obležen na Frýdštejně, při této i dalších vojenských taženích mohly být vzhledem k umístění na důležité stezce zasaženy i Hodkovice, ovšem doklady pro to nejsou. Roku 1540 koupil Frýdštejn Jan z Vartenberka († 1543). Za Jana z Vartenberka vznikl urbář (roku 1540, ale dochovaná je pouze aktualizovaný z roku 1547),SOCHOR, Bohumil – ŠOUREK, Ladislav (edd). Nejstarší urbář panství frýdštejnského z roku 1547. Od Ještěda k Troskám 9, 2002/5 a 6, s. 173–183. kde jsou Hodkovice prvně nazývány městečkem. Je doložena i důležitá obchodní funkce městečka (právo vybírat clo, pořádání trhů). Janův syn Adam se účastnil stavovského povstání, proto byl majetek konfiskován a pod přímou správou panovníka spojen s panstvím Český Dub. Po potlačení stavovského povstání získal statek Jan z Oppersdorfu. Adamovi z Vartenberka se později podařilo získat zpět alespoň panství Skály a (Hrubý) Rohozec, poté se soudil s Oppersdorfem o hranice mezi panstvími mezi dubskými Hodkovic a rohozeckým Jílovým.
Po Oppersdorfech přešlo roku 1591 panství na Smiřické ze Smiřic, po kterých přešlo na Albrechta z Valdštejna.
O fungování města jsou vedle urbáře jen pro 16. století kusé informace. V roce 1524 je doložen kantor z Hodkovic, což je velmi rané doložení školy na poddanském místě, byť se předpokládá, že v sídlech far školy existovaly již o poznání dříve.
Až hluboko do 17. století nejsou známa privilegia a vrchnostenská úprava správy městečka, lze zmínit například rekonstrukci hodkovického historika F. K. Langa sázení nové rady pro rok 1586. V sobotu po svatému Pavlu 1586 do Hodkovic přijel dubský hejtman Quirin Arnolt z Jankovic jako zástupce vrchnosti, vdovy Marie Opppersdorfové. Poté přihlížel za účasti velké obce a dalších vrchnostenských úředníků, jak stará rada složila účty a poté jmenoval novou radu dvanácti konšelů.
Sedmnácté a osmnácté století náhled|Z první poloviny 18. století pochází první vyobrazení Hodkovic (pohled přes Mohelku) na kresbě Friedricha Bernharda Wernera (Topografie Čech a Moravy)
Po Smiřických koupil českodubské panství Albrecht z Valdštejna v dražbě. Záhy poté oddělil Hodkovice od panství, kdy bylo z městečka vytvořeno samostatné léno Frýdlantského vévodství. Nejprve udělené roku 1624 Christophu Ecksteinovi z Ehrneggu, který roku 1627 prodal město Adamu Vilému Schellartovi (téhož roku popraven a město opět získal Eckstein) a roku 1627 Janu Kunešovi z Lukavce, po něm dědil jeho syn Hanuš Felix Kuneš z Lukavce. Po Valdštejnově zabití propadlo českodubské panství králi a ten ho již s Hodkovicemi roku 1636 daroval Janu Ludvíkovi Isolanimu.
Isolaniho majetek přešel na jeho dcery, v roce 1653 poslední žijící dcera Regina vstoupila do kláštera augustiniánek u svatého Jakuba ve Vídni a právo spojené s vrchním pozemkovým vlastnictvím přešlo na vídeňský klášter (to trvalo až do roku 1782, kdy byl klášter zrušen).
Vývoj během třicetileté války a vlastnictví kláštera byl v mnoha ohledech nepříznivý. Omezeny zřejmě musely být obchodní styky s Lužicemi, které ve dvacátých letech 17. století přešly ze svazku zemí Koruny české pod správu saského kurfiřta. Zřejmě v silně nekatolických Hodkovicích došlo k rekatolizaci a s tím se spojuje i germanizace obyvatelstva během století. Z přelomu 17. a 18. století (1692, 1707) jsou doloženy dva ničivé městské požáry.
Zároveň v 17. století jsou připomínána městská privilegia. Kdy se Hodkovice staly městem není známo. Ještě při soupisu poddaných podle víry (1651) jsou Hodkovice uváděny jako městečko, v roce (1654) jsou zmiňovány jako město, ovšem i poté jsou zmiňovány jako městečko. Hodkovice byly především obchodním centrem, měly právo pořádat výroční trhy (od roku 1760 tři). Hodkovští byly též osvobozeni od roboty, potvrzena pazderna a měly privilegium, že se na území města nesmí usadit žid. Samostatnost sídlo posílilo roku 1674, kdy bylo znovu obsazeno místo hodkovického faráře, po požáru byl postaven také nový kostel roku 1720.
Tereziánské a josefinské reformy se dotkly i správy města. Hodkovice disponovaly hrdelním právem (hrdelní soud IV. třídy), roku 1721 byla naposledy vykonána poprava českodubským katem, šibenice zbořena 1751 (na Kostelním vršku dodnes v katastrální mapě pomístní jméno U šibenice zřejmě lokalizuje místo poprav), oficiálně o právo vykonávat hrdelní tresty přišly Hodkovice reformou soudnictví roku 1765. Samospráva byla významně omezována, Sommer zmiňuje Hodkovice jako otevřené municipální město (nezmiňuje od kdy), které mělo od roku 1792 zřízený regulovaný magistrát skládající se z purkmistra a jednoho zkoušeného radního.
Devatenácté století náhled||vlevo|upright|Požár Hodkovic v roce 1806, obraz z kostela svatého Prokopa v Hodkovicích
Po rušení augustiniánského kláštera byl majetek převeden na dolnorakouský náboženský fond. V době správy náboženským fondem došlo k největšímu požáru města 8. dubna 1806. Shořel částečně městský archiv, což si vyžádalo vydání nových městských privilegií císařem Františkem I. roku 1808. Došlo také k intenzivní stavební činnosti na pohořelých pozemcích.
náhled|Pohled na město okolo roku 1866 (do roku 1868), v levé části důležitá linka kostel (se současnou věží a předsunutým nový hřbitovem), radnice na náměstí a vzadu za městem Blaschkova továrna
V roce 1838 od náboženského fondu koupil panství Kamil Rohan, který město vlastnil až do zrušení vrchní vlastnictví půdy roku 1848. Po zrušení patrimoniální správy se nově země dělila na okresy, Hodkovice se okresním městem nestaly a byly zařazeny nejprve do soudního okresu Český Dub (politický okres, resp. hejtmanství Turnov), v roce 1869 potom převedeny do soudního okresu Liberec (politický okres Liberec). Jisté změny nastaly i ve správě města, zrušen byl regulovaný magistrát. Větší význam opět získaly volení zástupci, volil se výbor (resp. dnes známější zastupitelstvo) a náhradníci, ze zastupitelstva se volil starosta a radní. V roce 1905 bylo zastupitelstvo v Hodkovicích třicetičlenné, z toho jeden byl virilista (byl jím největší plátce daní, podnikatel Max Blaschka) a k tomu patnáct náhradníků. Bylo zvoleno pět radních a starosta (jeden z nejdéle úřadujících starostů Adolf Kirchhof). Obecní úřad se skládal ze sekretáře, kancelisty, placení zaměstnanci byli ještě tři policisté.
Těžké časy městu přinesly dva velké vojenské střety. Roku 1813 během napoleonských válek u Hodkovic leželo 4000 napoleonských vojáků. Během prusko-rakouské války roku 1866 prošlo pruské vojsko přímo Hodkovicemi. Škoda ve městě byla vyčíslena na 41 448 zl.
Doba 19. století je ve znamení průmyslového rozvoje Hodkovic, význam získala rodina Ungrů díky obchodu se sklem, sklářská rodina Blaschků, kteří vybudovali také tkalcovnu. Jistě do tohoto vývoje zasáhla stavba železnice (Liberec–Pardubice), na které práce probíhaly od roku 1856 a byla uvedena do provozu roku 1859. Z více variant byla vybrána ta, která probíhala blízko Hodkovic, v údolí Mohelky, u Hodkovic probíhá naproti městu na druhém břehu řeky. Mnoho Hodkovických vnímalo zavedení železnice negativně, protože znamenala úpadek tradičního povoznictví a všech řemesel, které zde byly vázány na tuto dopravu. Zřejmě podobně negativní měla železnice dopad na sklářskou živnost průmyslníka Ungra, protože velký význam získaly podhorské lokality též navázané na železnici (Jablonec nad Nisou), což vedlo k úpadku obchodu se sklem v Hodkovicích v průběhu druhé poloviny 19. století.
V 19. století se významně prohloubilo spojení i dalšími způsoby, než jen železnicí. Roku 1816 zřízena poštovní stanice (přičemž sběrna dopisů v městě existovala již dřív), roku 1877 rozšířeny služby pošty o telegraf a 19. dubna 1902 proběhl první telefonní hovor. Kvalitu života zvýšilo zavedení osvětlení 1864, rozšíření vodovodu roku 1887, v roce 1909 zavedení elektrické osvětlení. V roce 1912 slavnostně otevřen nově postavený dětský domov.
náhled|vlevo|Hodkovice v roce 1860