Mezinárodní trestní soud (MTS, – zkráceně ICC) je mezinárodní soud sídlící v nizozemském Haagu. Jde o jediný stálý mezinárodní soud s jurisdikcí stíhat a trestat jednotlivce zodpovědné za mezinárodní trestné činy genocidy, zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a od roku 2010 definovaný zločin agrese. náhled|400px|Členské státy Římského statutu:

Vznikl v roce 2002 na základě Římského statutu přijatého na mezinárodní konferenci roku 1998.

Historie a vznik Mezinárodní trestní soud, o jehož vzniku se vedly diskuse již před druhou světovou válkou (rumunský profesor Vespasian Pella; vznik stálého mezinárodního trestního soudu předvídala rovněž Úmluva o zabránění terorismu z roku 1937 – ratifikována však byla pouze Indií a nikdy nevstoupila v platnost), vznikl jako reakce na zkušenosti s fungováním ad hoc tribunálů, jakými jsou Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (1993) nebo Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu (1994).

Na popud OSN byl 17. července 1998 na mezinárodní konferenci v Itálii přijat Římský statut Mezinárodního trestního soudu (Rome Statute of the International Criminal Court). Poměr hlasů byl 120 pro ku 7 proti, hlasování se zdrželo 21 delegátů. Proti byly USA, Izrael, Čína, Irák, Katar, Libye a Jemen. Spojené státy (v době, kdy byl prezidentem Bill Clinton) smlouvu podepsaly, ale už ji neratifikovaly; George W. Bush po nástupu do úřadu v roce 2001 odvolal i jejich podpis.

Požadovaný počet šedesáti ratifikací dosáhl Statut 11. dubna 2002, čímž vstoupil v platnost. K 1. lednu 2006 počet ratifikací dosáhl už 100. Oficiální vznik soudu je 1. července 2002, což je také datum, od kterého se počítá jeho působnost (stíhání a trestání zločinů spáchaných před tímto datem není tedy v pravomoci Mezinárodního trestního soudu, a mohou být na mezinárodní úrovni postihovány zřizováním ad hoc mezinárodních trestních soudů či tribunálů – např. Zvláštní soud pro Sierru Leone; vznik Mezinárodního trestního soudu rovněž nevylučuje pravomoc Rady bezpečnosti OSN zřizovat v budoucnu další ad hoc tribunály).

Česká republika Statut podepsala 13. dubna 1999; souhlas s ratifikací vyslovil parlament v roce 2008, prezident Václav Klaus pak smlouvu po váhání podepsal 8. července 2009. Ve Sbírce mezinárodních smluv vyšlo sdělení o ratifikaci jako č. 84/2009 Sb. m. s., s účinností od 1. října 2009.

Jurisdikce Římský statut vymezuje jurisdikci soudu několika kritérii. Aby mohl být nějaký případ soudem vyšetřován nebo stíhán, musí být splněny požadavky jurisdikce a přípustnosti; třemi podmínkami pro jurisdikci jsou: věcná (zda zločin spadá do jurisdikce soudu), místní (čin se stal na území státu spadajícího do jurisdikce soudu nebo je obviněnou osobu občan takového státu) a časová (čin se musel stát až po vzniku soudu).

Zločiny spadající do jurisdikce soudu Mezinárodní trestní soud se zabývá jen nejzávaznějšími zločiny, „kterými je dotčeno mezinárodní společenství jako celek“: zločin genocidy, zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a zločin agrese.

Vedle definice těchto zločinů přímo ve Statutu také existuje dokument definující znaky skutkové podstaty zločinů, schválený shromážděním smluvních stran, který pomáhá soudu při interpretaci a aplikaci Statutu.

Mimo tyto zločiny má soud jurisdikci i nad trestnými činy proti výkonu spravedlnosti, kdy některé osoby narušují činnost soudu.

Genocida

Zločin genocidy zahrnuje činy páchané s cílem „zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou“, přičemž jde o: usmrcení příslušníků takové skupiny; způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové skupiny; úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení; opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí; násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné.

Tato definice genocidy je identická s tou v Úmluvě o zabránění a trestání zločinu genocidia.

Zločiny proti lidskosti

Za zločiny proti lidskosti považuje Statut některé násilné činy, pokud jsou páchány „v rámci rozsáhlého nebo systematického útoku zaměřeného proti civilnímu obyvatelstvu při vědomí existence takového útoku“ (čímž je myšleno opakované páchání takových činů v souladu s politickou linií státu nebo organizace): vražda; vyhlazování (úmyslné uvedení do životních podmínek, které mají přivodit zničení části obyvatelstva, např. znemožnění přístupu k potravinám a lékům); zotročování; deportace nebo násilný přesun obyvatelstva; mučení; znásilnění, sexuální otroctví, nucená prostituce, nucené těhotenství (tím je myšleno oplodnění ženy bez jejího souhlasu s cílem ovlivnit etnické složení obyvatelstva nebo jinak závažně porušit mezinárodní právo), nucená sterilizace nebo jiné formy sexuálního násilí srovnatelné závažnosti; perzekuce (úmyslné a závažné zbavení základních práv v rozporu s mezinárodním právem) jakékoli identifikované skupiny nebo kolektivu z důvodů politických, rasových, národnostních, etnických, kulturních či náboženských nebo z důvodu pohlaví či z jiných důvodů, jež jsou podle mezinárodního práva všeobecně považovány za nepřípustné, v souvislosti se zločiny spadajícími do jurisdikce soudu); nedobrovolné mizení osob (zatýkání, zadržování nebo únosy osob prováděné státem nebo politickou organizací následované utajováním osudu nebo místa pobytu těchto osob s úmyslem dlouhodobě držet tyto osoby mimo dosah zaručené právní ochrany); zločin apartheidu (nelidské činy páchané v rámci institucionalizováného režimu systematického útlaku a nadvlády jedné rasové skupiny nad jinou rasovou skupinou nebo skupinami a páchané s úmyslem zachovat tento režim).

Válečné zločiny

Do jurisdikce soudu spadají také válečné zločiny, „zejména jsou-li páchány v rámci plánu či politické linie nebo v rámci rozsáhlého páchání trestné činnosti tohoto typu“.

Válečnými zločiny se rozumí jednak závažná porušení Ženevských úmluv, zejména: úmyslné zabití; mučení nebo nelidské zacházení, včetně biologických pokusů; úmyslné způsobení velkého utrpení nebo vážné tělesné újmy či poruchy zdraví; rozsáhlé ničení a přivlastňování majetku, které není ospravedlněno vojenskou nutností a které je prováděno protiprávním a svévolným způsobem; nucení válečných zajatců nebo jiných chráněných osob ke službě ve vojsku nepřátelské mocnosti; svévolné zbavení válečného zajatce nebo jiné chráněné osoby práva na spravedlivé a řádné řízení; protiprávní deportace či přesun nebo protiprávní zbavení osobní svobody; braní rukojmích.

Vedle těchto zločinů, které se týkají jen mezinárodních konfliktů, se v případě ozbrojeného konfliktu jiné než mezinárodní povahy za válečné zločiny považují také vážná porušení článku 3 společného Ženevským úmluvám, zejména tyto činy páchané proti osobám, které se aktivně neúčastní nepřátelských akcí: násilné činy proti životu a osobě, zejména vražda, mrzačení, kruté zacházení a mučení; těžké urážky lidské důstojnosti, zejména pokořující a ponižující zacházení; braní rukojmích; ukládání trestů a vykonávání poprav bez předchozího rozsudku vyneseného řádně ustaveným soudem poskytujícím veškeré záruky soudního řízení, které jsou obecně považovány za nezbytné.

Válečnými zločiny jsou také jiné případy závažného porušení zákonů a obyčejů v existujícím rámci mezinárodního práva, například vedení útoků proti civilnímu obyvatelstvu a objektům, vůči mírovým misím či humanitární pomoci, zabití či zranění vzdávajících se kombatantů, zneužití vlajky příměří, vojenských insignií a stejnokroje nepřítele nebo OSN, přesídlování vlastního civilního obyvatelstva na okupované území, proradné zabití nebo zranění, prohlášení, že nikdo nebude ušetřen, prohlášení práv občanů znepřátelené strany za zrušené, nucení občanů znepřátelené strany k účasti na vojenských operacích proti své vlastní zemi, plenění, používání zakázaných zbraní a látek, těžké urážky lidské důstojnosti, sexuální násilí, vyhladovění civilních osob, odvody či nábor dětských vojáků.

Zločin agrese

Původní text Římského statutu, schválený v roce 1998, neobsahoval definici zločinu agrese a stanovil, že do pravomoci soudu bude spadat až poté, co shromáždění smluvních stran definici a podmínky stíhání agrese schválí. K tomu došlo na konferenci v Ugandě, která se konala v červnu 2010, jurisdikci soud získal k 17. červenci 2018 po ratifikací třiceti zeměmi a schválením shromážděním smluvních stran.

Zločin agrese spočívá v „plánování, přípravě, zahájení nebo provedení útočného činu, který svou povahou, závažností a rozsahem zakládá zjevné porušení Charty Organizace spojených národů, osobou v postavení, které jí umožňuje efektivně vykonávat kontrolu nad státem nebo řídit jeho politické nebo vojenské akce“. Útočným činem se rozumí „použití ozbrojené síly státem proti svrchovanosti, územní celistvosti nebo politické nezávislosti jiného státu nebo jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s Chartou Organizace spojených národů“. Mezi takové útočné činy výslovně patří sedm činů jmenovaných v rezoluci Valného shromáždění OSN č. 3314 z roku 1974, když se jich dopustí jeden stát vůči jinému (bez ohledu na to, zda došlo k vyhlášení války): vpád nebo útok na území jiného státu nebo jakákoli i dočasná okupace, která je výsledkem takového útoku, nebo násilné připojení území jiného státu nebo jeho části; bombardování území jiného státu nebo jakékoli použití zbraní proti území jiného státu; blokáda přístavů nebo pobřeží, útok na pozemní, námořní nebo letecké síly jiného státu; použití ozbrojených sil, které jsou na území cizího státu se souhlasem přijímajícího státu, v rozporu s podmínkami daného souhlasu, nebo prodloužení jejich přítomnosti po ukončení platnosti tohoto souhlasu; jednání státu, který svolil k použití svého území jiným státem ke spáchání útočného činu proti třetímu státu; vyslání ozbrojených band, skupin, příslušníků nepravidelných ozbrojených sil nebo žoldnéřů vůči jinému státu v tak závažné míře, že je to ekvivalentní výše uvedeným činům.

Trestní činy proti výkonu spravedlnosti Soud má v souvislosti se svým působením jurisdikci také nad následujícími trestnými činy, pokud jsou spáchány úmyslně: křivá výpověď podaná soudu osobou, která přísahala, že bude vypovídat pravdivě, vědomé předkládání nepravdivých či padělaných důkazů; podplácení svědka, maření či bránění výpovědi svědka u soudu, pomsta svědkovi nebo ničení a pozměňování důkazů nebo bránění ve shromažďování důkazů; ztěžování plnění úkolů pracovníka soudu, jeho zastrašování či jiné působení na něj, aby nekonal nebo nesprávně konal některé povinnosti; pomsta vůči pracovníkovi soudu pro výkon pracovních povinností; vyžadování nebo přijímání úplatku pracovníkem soudu v souvislosti s úředními povinnostmi.

Časové omezení jurisdikce Do jurisdikce soudu spadají pouze zločiny spáchané po vstupu Statutu v platnost (tzn. od 1. července 2002) nebo od pozdější doby, kdy se příslušný stát stal smluvní stranou.

Zločiny spadající do jurisdikce soudu jsou však nepromlčitelné.

Z jurisdikce soudu jsou vyňaty osoby, které byly v době spáchání činu mladší osmnácti let.

Územní omezení jurisdikce Jurisdikce soudu se vztahuje na případy, ke kterým buď došlo na území smluvního státu (popř. na palubě lodi či letadla registrovanými takovým státem), nebo byly spáchány občanem smluvního státu.

Stát, který není smluvní stranou, může dobrovolně přijmout jurisdikci soudu nad nějakým zločinem pomocí prohlášení uloženého u tajemníka soudu.

Odložení vyšetřování nebo stíhání Rada bezpečnosti OSN může rezolucí uložit soudu, aby dvanáct měsíců nezahajoval nějaké vyšetřování či stíhání, případně v něm nepokračoval; takovou žádost může také obnovit.

Přípustnost Mezinárodní trestní soud funguje na základě principu komplementarity vůči národním trestním jurisdikcím; má stíhat jen zločiny, které jednotlivé země nechtějí nebo nemohou stíhat samy.