Sir William Garrow (13. dubna 1760 – 24. září 1840 Ramsgate) byl britský obhájce, politik a soudce, známý pro nepřímou reformu advokátního systému, kdy pomohl do porotního soudního systému zavést zvykové právo, používané v mnoha zemích v té době. Pronesl větu: „Nevinen, pokud není prokázána vina.”, která zajišťovala obviněnému, že důkazy proti němu budou řádně u soudu přezkoumány.
Narodil se knězi a jeho ženě v Monken Hadley. Vzdělával se v otcově škole v Middlesexu, potom u Thomase Southouse, právního zástupce v Cheapside. To vedlo ke studiu u pana Cromptona, zvláštního právního zástupce. Jako horlivý student práva často pozoroval případy v Old Bailey, v důsledku toho mu Crompton doporučil, aby se stal advokátem. Garrow vstoupil do Lincoln's Inn v listopadu 1778, a byl jmenovaný advokátem dne 27. listopadu 1783. Rychle se stal uznávaným trestním obhájcem, a v únoru 1793 z něho vláda učinila královského rádce v případech týkajících se zrady a těžkých zločinů. V roce 1805 byl zvolen do parlamentu za okres Gatton, tzv. „rotten borough” (hrabství s malým počtem voličů). V roce 1812 se stal prokurátorem a o rok později generálním prokurátorem pro Anglii a Wales. Ačkoli nebyl v Parlamentu šťastný – vrátil se jen z politických důvodů – Garrow vystupoval jako jeden z hlavních mluvčích Whigů. Pokoušel se zastavit trestně právní reformu prováděnou jako kampaň pro Samuela Romillyho a také se pokoušel o přijetí legislativy, která by odsoudila týrání zvířat. V roce 1817 se Garrow stal baronem státní pokladnice a Seržantem práva (Serjeant-at-Law) (starý právní řád), byl nucený rezignovat na post v parlamentě a následujících 15 let strávil jako soudce. V obchodních případech státní pokladnice nebyl příliš úspěšný, ale dosáhl skvělých výsledků, když na soudním zasedání využil znalosti trestního práva z doby svého působení jako obhájce. Po rezignaci 1832 byl vládou na znak úcty jmenován za člena státní rady. Zemřel 24. září 1840. Po většinu 19. a 20. století byla jeho práce v mezi zástupci akademického světa zapomenuta a znovu se zvedl zájem, až když John Beattie napsal článek „Garrow pro obhajobu“ v History Today.
Garrow se proslavil hlavně metodou obhajoby klientů v trestním právu. Pomohl zavést do praxe ve Spojeném království, Spojených státech a dalších bývalých Britských koloniích moderní agresivní systém křížového výslechu svědků. Garrow je též známy způsobem dokazování, který vedl k pravidlu přímých důkazů. Jeho práce byla nedávno citovaná na nejvyšším soudě Kanady (1982) a na Irském trestním odvolacím soudě (2006). V roce 2009 vysílala BBC One Garrowův zákon, čtyřdílné fiktivní drama o Garrowových počátcích u Old Bailey. Druhá série byla puštěna do étéru koncem roku 2010. V listopadu 2011 začala třetí série.
Dětství a vzdělání Garrowova rodina původně pocházela z Aberdeenshire, ze Skotska z někdejší skotské královské linie. Garrowův otec David se narodil na farmě zvané Knockside, Aberlour, přibližně 50 mil severozápadně od Aberdeenu. David promoval na Aberdeenské univerzitě jako Master of Arts (mistr svobodných umění) 1. dubna 1736 a stal se knězem anglikánské církve, založil školu v Monken Hadley. Jeho mladší bratr William se stal úspěšným doktorem. Zanechal většinu majetku (30 000 liber) Garrowovi.
5. července 1748 se David oženil s Sarah Lowndes, se kterou měl 10 dětí: Williama, Edwarda, Eleonoru, Jane, Johna, Rose, Williama, Josepha, Williama, Davida a Anne. První dva Williamové zemřeli v dětství. Třetí, narozený 13. dubna 1760, přežil.
William Garrow se vzdělával ve škole svého otce v převorství Monken Hadley, která se zaměřovala na přípravu studentů pro komerční dráhu např. u Východoindické společnosti. Jako taková vyučovala společenský šarm, stejně jako angličtinu, řečtinu, latinu, francouzštinu, zeměpis, matematiku a tanec. Studiem na této škole Garrow získal velmi dobrou znalost angličtiny, solidní znalost latiny a navíc získal značnou zběhlost ve francouzštině. Garrow navštěvoval tuto školu do svých 15 let, kdy se smluvně zavázal u Thomase Southouse rozeného Faversham, Kent, právního zástupce v Cheapside. Garrow se ukázal být nadaný. Byl označen jako „pozorný a pilný při provádění technických a praktických povinností v úřadu“ a Southouse doporučil, aby se stal právním obhájcem nebo soudním obhájcem. V důsledku toho se v 17 letech stal žákem pana Cromptona, zvláštního právního zástupce. Jako žák Garrow usilovně studoval, náročně četl Doktrinu Placitadi od Sapsona Euera a Manuál obhajoby napsaný v právnické francouzštině. Ve stejné době sledoval případy v Old Bailey, vzniklo jeho přátelství s úředníkem obžaloby, Williamem Sheltonem. V 18. století se zdokonaloval mluvený projev debatujících společností, jedna z nejvýznamnějších se sešla v Coachmaker’s Hall v Londýně. Ačkoli byl od přírody ostýchavý (při první debatě ho účastníci museli přimět, aby se zvedl ze sedadla a udržet ho ve stoje, zatímco mluvil), rychle získal reputaci coby řečník a byl zmiňován v tisku jako „právní zástupce Garrow, nejslavnější řečník Coachmaker’s Hall“. V listopadu 1778 se Garrow stal členem Lincoln's Inn, (společnost Londýnské právnické koleje), jedné ze čtyř společností londýnských barristerů Inns of Court, a 27. listopadu 1783 ve věku 23 let dokončil studia a stal se praktikujícím právníkem u soudu. Později byl zvolen do vedení Lincoln’s Inn v 1793.
Kariéra
Advokát Garrow začal pracovat jako obhájce v trestním právu u Old Bailey, v době, kdy se mnoho obviněných stávalo stále více odkázaných na obhájce, kteří měli zabránit jejich odsouzení. První případ dostal jako žalobce. 14. ledna 1784, dva měsíce poté, co se stal soudním právním zástupcem, obžaloval Johna Henryho Aiklese za získání směnky na základě podvodu. Aikles údajně slíbil zaplatit Samueli Edwarsovi 100 liber a malou odměnu za směnku ve výši 100 liber a, když si vzal směnku, tak za ni nezaplatil. Navzdory Aiklesovu obhájci, který podle Edwarda Fosse prohlašoval, že se nejedná o žádný závažný trestný čin a ačkoli byl zastupován dvěma nejprestižnějšími obhájci, Garrow přesvědčil dva soudce a porotu, že Aikles je vinný. Garrow později v září 1785 obhajoval Aiklese a dokázal, že ho propustili ze zdravotních důvodů. V začátku profesní dráhy obhájce byl Garrow proslulý svou agresivní metodou vedení křížového výslechu. Když byl James Wingrove obviněn ze zlodějství a násilí v průběhu silniční loupeže v roce 1784, Garrowův křížový výslech Williama Grovea (svědek proti Wingrovovi a osoba žalující) přiměl Grovea připustit, že se dopustil křivopřísežnictví, aby dostal odměnu a že Wingrove nekradl. Garrow prokázal nechuť k většině lovců zlodějů (Grove byl jedním z nich), ačkoli nejednal s Bow Street Runners (1.profesionální policejní jednotka v Londýně) a dalšími profesionály s opovržením. Jeho nechuť se ukázala při jeho obraně tří mužů obžalovaných pro krádež v roce 1788. Byli obviněni napadeným Johnem Troughtonem, kterého dohnali k obavě o vlastní život a ukradli mu klobouk. Bylo otázkou, zda ho napadení dohnalo k obavě o život nebo zda byl hnán touhou po odměně, kterou nemohl dostat kvůli pouhé krádeži. Garrow prokázal, že Troughton si není jistý, jak ztratil svůj klobouk, navzdory pokusu obvinit obviněné, že mu ho vzali. Po svědectví čtyř svědků byli obvinění shledáni nevinnými. Garrow hodně využil odvolání poroty, aby snížil trest pro své obviněné klienty, v době, kdy hodně zločinů vyneslo trest smrti. V roce 1784 byly uvězněny dvě ženy za to, že ukradly věci v ceně 15 šilinků, což znamenalo, že budou odsouzeny k trestu smrti. Garrow přesvědčil porotu, že ženy ukradly věci za 4 šilinky, proto byl trest změněn na 12 let na nucených prací.
Státní zástupce Garrow měl později velkou praxi, pracoval na trestních případech v Old Bailey i v okolí Londýna, jako obhájce i jako žalobce. Podle záznamů k roku 1799 počet jeho případů u Court of King's Bench překonal pouze pan Thomas Erskine. Dlouho měl monopol na tyto činnosti na domácím Okruhu (home circuit) (v té době zažitá praxe, že soudce objížděl okolí každoročně po pravidelné trase). Nikomu nebylo nasloucháno s větší pozorností, nikdo nezískal více od poroty. V únoru 1793 byl jmenován Královským poradcem (King's Counsel), měl pomáhat při obžalobě ze zrady a zvláštních zločinů, po méně než deseti letech od jmenování soudním obhájcem. Jeho jmenování se setkalo s protichůdnou reakcí médií. Britton popsal Garrowa a dalších pět jmenovaných jako největší talent doby, zatímco Morning Chronicle byl zahořklý kvůli Garrowovu někdejšímu statutu přítele oficiální opozice – Whigů proti Toryovské vládě. Jako Velká francouzská revoluce a její hrozba Spojenému království získaly hybný impuls, tak také Garrowova kariéra. Byl žalobcem u většiny státních soudních procesů a jak rostla jeho zkušenost, byl nechán, aby většinu z nich vedl on sám. Vystupoval proti vůdčím právním zástupcům jako Thomas Erskine, James Mingay a James Scarlett. V květnu 1794 vláda dočasně pozastavila habeas corpus, v roce 1795 postavila mimo zákon veřejná shromáždění, v roce 1797 postavila mimo zákon tajné organizace a v roce 1799 postavila mimo zákon všechny společnosti zabývající se reformami chodu Spojeného království. Vláda plánovala sérii 800 zatčení s 300 rozsudky smrti za velezradu, přičemž vyvinula velkou snahu, aby obžalován byl Thomas Hardy a John Horne Tooke. Hardy byl první. Obžaloba ho vinila z toho, že vyvolal v Anglii revoluci podobnou té ve Francii. Žalobcem Byl Garrow, obhájcem Erskine. Soud tak trval 8 dní místo jednoho obvyklého a předseda poroty byl tak napjatý, že pronesl verdikt „nevinen“ šeptem a okamžitě omdlel. Poté byl obžalován Tooke, opět ho porota hledala nevinným, s výsledkem, že se upustilo od dalších 800 soudních líčení. V době, kdy Garrow pracoval jako soudní právník, měly velkou moc v parlamentu pěstitelé cukrové třtiny ze Západních Indií (West Indies) (Ostrovy v Karibském moři,…). To jim dovolovalo udržovat monopol na trhu s cukrem v Anglii, což přinášelo velké zisky. Tento průmysl byl vysoce ziskový díky práci otroků, jejímž byl garrow dlouhodobým protivníkem. Když mu plantážníci nabídli práci, aby vedl jejich obchod v oblasti právní a politické, odpověděl: „Kdyby mi váš výbor dal veškerý svůj příjem a všechny své statky, ani pak bych se nestal advokátem praktik, které se mi příčí, a systému, který nenávidím.“ V roce 1806 Thomas Picton, guvernér Trinidadu byl obžalován z mučení a obtěžování svobodné mladé mulatky. Byl předveden před soud Court of King's Bench pod Lordem Ellenboroughem. Soudní záznamy obsahují 367 stran a Garrow byl případem opravdu hluboce zaujat jako prokurátor. Jeho řeč z 24. února 1806 je dle Brabyho pokládána za jednu z jeho nejlepších.
Případ spočíval v tom, zda španělské právo, které povolovalo mučení, ještě v době události platilo, či ne. Porota nakonec rozhodla, že ne a Ellenborough shledal Pictona vinným. Pictonův advokát požadoval nový proces, to bylo potvrzeno a porota u dalšího procesu shledala Pictona nevinným. Garrow se díky svým politickým konexím stal Nejvyšším prokurátorem pro Prince Walesského (Prince of Wales) v letech 1806 a 1807. Byl doporučen Erskinem, který v dopisu princi napsal: „Ví o skutečné spravedlnosti a politice a o všem, co je s tím spojeno více, než kdokoli koho znám.” V roce 1812 byl žalobcem proti Leighu Huntovi (Leigh Hunt) za písemnou výzvu k nezákonnému svržení Prince Regenta. Hunt byl shledán vinným na rozdíl od rozsudku v řízení z roku 1811, kdy byl osvobozen.
Politická kariéra Od roku 1789 tisk spekuloval, že Garrow jakožto Whig vstoupí do Parlamentu, ale byl zvolen až v roce 1805 za Gatton. To bylo tzv. „rotten borough” hrabství (volební obvod s malým počtem voličů). Garrow byl jmenován, aby hájil zájmy jeho patrona.