vpravo|náhled|Ukázka malby René Roubíčka (portrét Václava Dragouna – rok 1949)
René Roubíček (23. ledna 1922 Praha – 29. dubna 2018 Praha) byl český umělecký sklář, sklářský výtvarník a pedagog. Patřil mezi přední postavy českého sklářství, podílel se například na československém pavilonu na Světové výstavě 1958. Byl vedoucím Borského skla, pedagogicky působil na Akademii výtvarných umění v Praze, spolupracoval s firmami Crystalex, Moser, Lasvit, Preciosa a řadou skláren. Byl poručníkem designéra Bořka Šípka, kromě toho byl členem Umělecké besedy a BILANCE (tvůrčí skupina užitého umění). Žil a tvořil střídavě v Kamenickém Šenově a Praze.
Rodinné zázemí a umělecké začátky
Rodinné zázemí Jeho otec Antonín Roubíček (6. května 1898 Pelhřimov – koncem 40. let 20. století Pelhřimovsko) pocházel z rodu, kde bylo rozšířeno řemeslo kartáčníků. Poté, co vystudoval konzervatoř, živil se jako profesionální muzikant (houslista), hrál v orchestru Oldřicha Nového a kromě toho byl státem zkoušený učitel hudby, který dával doma „kondice“ (svého syna ale svěřil do péče jiného učitele hudby). Kromě hraní i maloval a také sám vyráběl housle.
Jeho matka Božena Roubíčková (rozená Klápová) (1. ledna 1901 Praha-Michle – v 60. letech 20. století) byla celý život ženou v domácnosti. Její bratři patřili ke zručným truhlářům a tesařům. Mimo jiné z jejich rukou vyrostlo mnoho srubů a dřevěných chat v tehdy vznikajících chatových osadách kolem Berounky a Sázavy. Na atmosféru, vůni prázdnin a chlapeckých volných chvil v Mokropsech René Roubíček stále vzpomínal.
Jeho o dva roky starší bratr Antonín Roubíček (1920–2004) byl po otci také muzikální (v mládí se učil hře na piano), ale z umění se věnoval jen fotografii jako hobby. Povoláním byl chemikem a pracoval jako laborant ve zdravotnictví.
Jeho strýc Jan Tříska, který s Roubíčkovými bydlel, studoval na Akademii výtvarných umění sochařství.
René Roubíček se narodil s atributy takzvaného zázračného dítěte. Jak se v průběhu jeho života ukázalo oplýval kromě dokonalé vizuální paměti i absolutním hudebním sluchem. To jej předurčovalo buď ke dráze malířské nebo hudební. V útlém věku chtěl být malířem i hudebníkem.
Začátky v hudbě Hudbě se začal věnovat již jako chlapec. Stejně jako jeho bratr Antonín se učil hrát na piano. V průběhu let zvládl hru na klarinet, saxofon, kytaru, harmoniku, dudy a elektrické piáno, které si nejvíce oblíbil. Nejraději hrál jazzové skladby – improvizace. Říkal, že v improvizaci vidí paralelu volné práce se sklem u sklářské pece. Vyrůstal v Nuselském údolí, rodina tehdy bydlela v Sámově ulici číslo 647 (Dnes Čiklova 647/3, 128 00 Praha 2 – Nusle), což rozhodlo o jeho zařazení do reformní školy, kde se od třetí třídy chlapci učili ve společné třídě s dívkami. K pokroku výchovných metod tam přispíval i učitel Miloslav Disman, který se proslavil jako zakladatel a vedoucí dětského rozhlasového souboru. Žáci se kromě studia učili každý pátek veřejně vystupovat v aule před publikem. Později studoval na Vyšehradském reálném gymnáziu, kde prospíval bez problémů. Jeho nejoblíbenějším předmětem bylo kreslení.
Začátky v malířství Kreslit začal ve druhé třídě základní školy. Jeho otec mu předložil portrét v novinách s tím, aby ho zkusil nakreslit. Výsledek byl zdařilý a tak v kreslení a malování pokračoval. Jednou podle malé (formát pohlednice), nepříliš kvalitní předlohy obrazu Václava Brožíka „Slavnost u Rubense“ (1881), vytvořil za dva roky (v letech 1934 až 1936) na plátně (rozměrově mnohonásobně větší) kopii Brožíkova díla, na které bylo celkem 52 postav.
Ve svých 14 letech obraz vystavil na přehlídce amatérských malířů. Dne 2. listopadu 1937, v jeho 15 letech vyšel v ranním vydání deníku A-Zet na titulní straně o něm článek i s jeho fotografií. V článku bylo uvedeno, že již v roce 1932 vystavoval v Praze na výstavě amatérů 29 svých obrázků, několik jich zde prodal, aniž kdo tušil, že jejich autorem je teprve desetiletý chlapec. Tehdy majitel jednoho grafického podniku hodlal mladého chlapce zaměstnat na pozici grafika. Z nabídky sešlo až když se jako desetiletý setkal s majitelem grafického podniku.
Několik významných malířů-umělců, kteří viděli jeho obrazy, viděli jeho talent a předpovídali, že po reálné škole bude studovat na malířské akademii. Jeho talentu si všiml i tehdejší rektor akademie Max Švabinský a vyzval jeho rodiče i jeho samého, aby po skončení reálné školy studoval u něho na akademii. Jenže, když měl ke Švabinskému nastoupit, byla válka a vysoké školy (včetně akademie) byly zavřeny. To se netýkalo Uměleckoprůmyslové školy, která tehdy neměla statut vysoké školy, ten získala ho až po válce, a tak mu učitel kreslení na reálné škole profesor Jindřich Severa přinesl přihlášku na Uměleckoprůmyslovou školu a doporučil mu jako studijní obory vyplnit „monumentální malba“ a „sklo“.
Uměleckoprůmyslová škola Další jeho působení bylo formováno studiem na Uměleckoprůmyslové škole ve sklářském ateliéru vedeném profesorem Jaroslavem Václavem Holečkem. Jaroslav Holeček původně učil na novoborské škole v českém oddělení. To bylo po záboru Sudet zrušeno, a proto Jaroslav Holeček přestoupil na Uměleckoprůmyslovou školu do Prahy. Zájem o sklo spojoval Roubíčka i s jeho spolužákem Josefem Michalem Hospodkou, pozdějším pedagogem na odborné sklářské škole v Novém Boru a ve školní sklářské huti v Chřibské. Kromě skla byli oba muzikanti a na Uměleckoprůmyslové škole založili Streichkapelleglaswerke (tzv. „smyčcovou sklářskou kapelu“), kde kromě houslí a violy byly zastoupeny i dudy a klarinet. Dva roky před ukončením studií nastoupila ke studiu Miluše Kytková. Původně chtěla studovat latinu a řečtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy ale ta byla zavřená, proto také nastoupila do Uměleckoprůmyslové školy. V roce 1948 se stala jeho manželkou.
Pedagogické působení V letech 1945–1952 byl René Roubíček vedoucím oddělení broušeného skla a pedagogem Odborné školy sklářské v Kamenickém Šenově. Svým sochařským pojetím broušeného skla výrazně ovlivnil výtvarné směřování školy i jejích absolventů. V té době také spolupracoval s ateliéry n.p. Umělecké sklo v Novém Boru. Po zrušení školy v Kamenickém Šenově byl v letech 1952–1953 výtvarníkem střediska pro sklo v architektuře ve Střední průmyslové škole sklářské v Železném Brodě. V letech 1952–1958 také externě spolupracoval s Ústředním výtvarným střediskem pro průmysl skla a jemné keramiky a později s Ústavem bytové a oděvní kultury (ÚBOK). V letech 1955–1965 byl vedoucím výtvarníkem skláren Borské sklo n.p. V letech 1966–1968 byl externím pedagogem Akademie výtvarných umění v Praze.Milan Hlaveš, 2016, s. 64
Umělecký vývoj V závěru 40. let na sebe upozornil broušeným a řezaným sklem. Od počátku 50. let se věnoval objektům z hutního skla formovaným ještě ve žhavém stavu. Jeho tvůrčí metoda je založena na improvizaci a spolupráci s mistry skláři, zejména Josefem Rozinkem, od poloviny 70. let s Petrem Novotným a nakonec s Jiřím Pačinkem v Lindavě nebo s podnikem Preciosa – Lustry v Kamenickém Šenově.
Navrhoval rozměrné objekty složené z řady prvků, abstraktní kompozice, kde spojoval kovové konstrukce s barevnými skleněnými tvary, což byly technicky náročné a často tvarově značně složité objekty. Slavné jsou jeho hutně tvarované „Sloupy“ z konce 60. let, představené na Světové výstavě 1967. Ve veřejném prostoru realizoval monumentální lustry nebo spíše světelné plastiky. Na konci 60. let začal pracovat s ohýbanými skleněnými tyčemi, které předurčily i jeho působivou dynamickou plastiku z křišťálového skla a kovu (Mrak – voda, zdroj života) prezentovanou na Světové výstavě 1970. Známý je jeho cyklus zjednodušených skleněných hlav a polopostav (Hlavy a figury) i období tvorby, kdy se inspiroval hudebními nástroji. Lehký erotický podtext prezentoval v cyklu „Dámské doplňky“. Spolupracoval i s architekty při realizaci skleněných fasád, svítidel a skleněných stropů.
Začátky Jeho rané dílo zahrnovalo návrhy široké palety průmyslově vyráběných nádob pro domácnost a také některé neobvyklé experimentální postupy studených technik opracování skla, rytí a broušení. Během svého profesorského působení na Střední odborné škole sklářské v Kamenickém Šenově (1945–1952) vytvořil cyklus broušených a rytých váz, barokních abstrakcí, ale i náročnou figurální kompozici, plastiku Antonín Dvořák, což je reliéfně broušená váza vytvořená v roce 1946, která je ve sbírkách Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, další broušené vázy byly jeho prvními plastikami. Některé kusy ponechal hrubé, s jasně patrnou texturou brusného kotouče, jiné vyleštil do vysokého třpytu a průhlednosti. Obdobných továrních postupů rytí a broušení skla použila v letech 1957 až 1958 i jeho manželka Miluše Roubíčková, kdy vytvořila sérii několika talířů a hluboce broušených mis z olovnatého křišťálu s asymetrickou kompozicí velkých čirých čočkovitých brusů.
Expo 1958 Pro československou expozici skla na Světové výstavě 1958 v Bruselu předvedl rozměrnou abstraktní plastiku z barevných ručně tvarovaných bloků z litého skla. Plastika nesla název „Sklo – hmota – tvar – výraz“. Tím překročil hranici mezi užitným a volným uměním. Plastika byla integrální součástí expozice a rozměrnější varianta této instalace byla prezentována o rok později, v roce 1959 v Praze pod sebevědomým názvem, „Sklo – umění dneška“. Za tento bruselský exponát obdržel Velkou cenu (Grand Prix). Toto prestižní mezinárodní uznání předznamenalo cestu k novému pojetí skla jako tvárné, plastické hmoty aplikované nejen užitkově, ale jako svébytný estetický a sochařský materiál.
V letech 1959 až 1960 vytvořil ve sklárnách v Novém Boru cyklus skleněných objektů nazvaných „Dekorativní plastiky“.
Světová výstava 1967 náhled|vpravo|Montreálské sloupy Pro Bienale v São Paulu v roce 1966 vytvořil sérii rozměrných vertikálních skleněných plastik, sloupů vytvářených nejprve foukáním, později pak přímo ze žhavého tekoucího čirého skla. Tyto skleněné sloupy vzbudily ohlas mezi uměleckou veřejností a proto jim bylo vyhrazeno čestné místo ve sklářské expozici na Světové výstavě 1967 v Montréalu. Hledáním vlastní formy materiálu dospělo tehdejší Roubíčkovo dílo k informelu. Část skleněných sloupů umístěných uvnitř pavilonu byla harmonicky doplněna i skleněnou fontánou instalovanou v exteriéru.
Světová výstava 1970 Hlavním motivem československé expozice na Světové výstavě 1970 v Ósace bylo téma „Osud malých národů“. Jeho úvodní rozměrná skleněná plastika představovala „Mrak“ jako zdroj vody, základu všeho života. Druhou rozměrnou skleněnou plastiku z taveného skla s názvem „Řeka“ (jako ilustraci osudů malých zemí) ztvárnila sklářská dvojice Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová. Po skončení výstavy zůstala skleněná plastika „Mrak“ umístěna v neznámém rekreačním středisku v Japonsku. Plastika „Řeka“ byla rozprodána po částech do různých částí světa. V roce 1973 k 500. výročí narození Mikuláše Koperníka, v rámci oslav UNESCA vytvořil rozměrnou plastiku „Pocta Mikuláši Koperníkovi“, která byla technologicky a tvarově připomínala ósacký „Mrak“. Tato plastika je v majetku Uměleckoprůmyslového muzea v Praze.
Hlavy a figury Začátkem 80. let vytvořil cyklus dlouhých, asketických abstraktních tvarů. Technologicky se jedná o foukání skla do forem, ale vznikající tvary jsou různé i při použití stejných forem. Tak jako jsou různé lidské charaktery. U figur, tvořených obdobně pak vzniká navíc i dojem jiného pohybu. Známé jsou skleněné „autoportréty“ (hlava nazvaná „Paní Roubíčková“, hlava nazvaná „Pan Roubíček“).
Dámské součástky