Greenpeace je nevládní environmentální organizace s kancelářemi ve více než 55 zemích světa a mezinárodním sídlem v Amsterdamu v Nizozemsku, založena kanadskými a americkými environmentálními aktivisty v roce 1971. Greenpeace považuje za svůj cíl „zajištění schopnosti Země udržovat život ve vší jeho rozmanitosti“ a své kampaně zaměřuje na celosvětové problémy, jako jsou například globální oteplování, odlesňování, nadměrný rybolov, komerční velrybářství, šíření geneticky modifikovaných organismů či jaderné hrozby. K dosažení svých cílů využívá metody přímé akce, lobbování, vědeckých výzkumů a aktů občanské neposlušnosti. Tato globální organizace nepřijímá finanční podporu od vlád, korporací ani politických stran, nýbrž spoléhá na 2,9 milionů jednotlivých podporovatelů a nadační granty. Greenpeace má poradní status u Ekonomické a sociální rady OSN a je zakládajícím členem platformy International Non-Governmental Organisations Accountability Charter, která se snaží podporovat odpovědnost a transparentnost v neziskovém sektoru.
Organizace Greenpeace je známá pro své přímé akce a bývá považována za nejviditelnější environmentální organizaci na světě. Neustále upozorňuje veřejnost na problémy životního prostředí a ovlivňuje jak soukromý, tak i veřejný sektor.
Greenpeace je však také zdrojem kontroverze; jeho motivy a metody (některé z nich i na hraně zákona) bývají předmětem kritiky. Přímé akce této organizace podnítily právní kroky proti aktivistům Greenpeace, které vedly k pokutám či podmíněným trestům.
Historie Greenpeace náhled|Protestní akce Greenpeace v Německu
Začátky Na konci 60. let 20. století přišly USA s plány na podpovrchový test jaderné zbraně na tektonicky nestabilním ostrově Amčitka na Aljašce. Kvůli zemětřesení, ke kterému na Aljašce došlo v roce 1964, vznikly obavy, že uskutečnění těchto plánů a provedení jaderného testu by mohlo spustit další zemětřesení a vyvolat tsunami. V roce 1969 zablokovala demonstrace 7 000 lidí hlavní hraniční přechod mezi USA a Kanadou v Britské Kolumbii pod heslem „Nedělejte vlnu“. Protesty však Spojeným státům v odpálení bomby nezabránily.
I když jaderný test nevyvolal zemětřesení ani tsunami, odpor vzrostl poté, co USA oznámily svůj plán na odpálení bomby pětkrát silnější, než byla její předchůdkyně. Mezi odpůrci byli Jim Bohlen, veterán, který sloužil u amerického námořnictva, Irving Stowe a Dorothy Stowe, kteří se nedávno předtím stali kvakery. Jako členové Sierra Club Canada byli frustrovaní nedostatkem zájmu své mateřské environmentální organizace. Od Irvinga Stowa se Jim Bohlen naučil metody pasivní rezistence neboli „přinášení svědectví“, kdy je protestováno proti nežádoucí a nebezpečné činnosti jednoduše pouhou přítomností. Manželka Jima Bohlena Marie přišla s nápadem plavby na Amčitku, ke které ji inspirovaly protijaderné plavby Alberta Bigelowa v roce 1958. Informace o plánu zveřejnil tisk, který ho spojil s organizací Sierra Club. Organizaci se toto spojení nelíbilo a v roce 1970 byl proto kvůli protestu založen spolek Don't Make a Wave Committee. První schůze se konaly v domě Roberta Huntera a jeho ženy Bobbi. Poté se sídlem stal dům manželů Stoweových a následně si aktivisté otevřeli vlastní kancelář.
Irving Stowe uspořádal benefiční koncert (s podporou písničkářky Joan Baez), který se uskutečnil 16. října 1970 v Pacific Coliseum ve Vancouveru. Koncert získal dost finančních prostředků pro začátek první kampaně Greenpeace proti jaderným výbuchům. Za peníze získané z koncertu byla vypravena loď Phyllis Cormack, kterou vlastnil a kormidloval John Cormack. Loď byla následně na protest přejmenována na Greenpeace; s tímto jménem přišel aktivista Bill Darnell.
Na podzim roku 1971 se loď vydala k Amčitce a setkala se s lodí americké pobřežní stráže Confidence, která aktivisty přinutila se vrátit. Kvůli tomu a také kvůli stále se zhoršujícímu počasí se posádka rozhodla vrátit do Kanady, kde se dozvěděla, že zpráva o jejich cestě i podpoře od posádky Confidence vzbudily nadšenou podporu veřejnosti. Než USA bombu odpálily, Greenpeace se pokusilo navigovat k místu testů další plavidla. Jaderný test byl široce kritizován, a USA se tak rozhodly v plánech na testy na Amčitce již nepokračovat.
Zakladatelé a začátky Greenpeace vpravo|náhled|Poloha ostrova Amčitka. Environmentální historik Frank Zelko datuje vznik spolku Don't Make a Wave Committee do roku 1969, další zmiňují pozdější data. Greenpeace samo považuje za začátek protestní plavbu v roce 1971. Podle Patricka Moorea, jednoho z prvních členů, který se později od Greenpeace distancoval, a Rexe Weylera, se název Don't Make a Wave Committee změnil oficiálně na Greenpeace Foundation až v roce 1972.
Vanessa Timmer mluví o prvních členech jako o „nepravděpodobné skupině volně organizovaných protestujících“. Frank Zelko řekl, že „na rozdíl od Přátel Země, kupříkladu, kteří začali plně zformovaní pod vedením Davida Browera, Greenpeace se vyvíjelo postupněji. Nebyl tam žádný jediný zakladatel“. Greenpeace samo na svých webových stránkách uvádí, že „existuje vtip o tom, že ať si sednete ve Vancouveru v Kanadě do jakéhokoliv baru, sednete si vedle někoho, kdo bude tvrdit, že založil Greenpeace. Ve skutečnosti však nebyl žádný jednotlivý zakladatel: jméno, nápad, podstata a taktika“. Patrick Moore řekl, že „je pravda, že Greenpeace bylo vždy dílo rozpracované, nic zcela definitivně založeného jako třeba země nebo společnost. Proto existuje několik různých variant toho, kdo může být skutečně prohlášen za zakladatele Greenpeace“. Raný ředitel Greenpeace Rex Weyler na své domovské internetové stránce uvádí, že sami členové Greenpeace o zakladatelích debatují již od poloviny 70. let.
Současná webová stránka Greenpeace uvádí následující seznam zakladatelů The Don't Make a Wave Committee: Dorothy a Irving Stowe, Marie a Jim Bohlen, Ben a Dorothy Metcalfe a Robert Hunter.
Paul Watson, zakladatel organizace Sea Shepherd Conservation Society, se rovněž hlásí k tomu, že byl jedním ze zakladatelů The Don't Make a Wave Committee a Greenpeace. Mediální zdroje ho uvádějí jako jednoho ze zakládajících členů Greenpeace, v mnoha článcích v roce 1972 je uveden jako zakladatel. Patrick Moore však odmítl, že by Watson byl jedním ze zakladatelů The Don't Make a Wave Committee a Greenpeace v roce 1972. Podle Moorea si již fungující organizace v roce 1972 „pouze změnila jméno“. Greenpeace uvádí Watsona jako vlivného raného člena, ne však jako jednoho ze zakladatelů Greenpeace. Watson od té doby kritizuje Greenpeace za přepisování jejich historie.
Jelikož byl Patrick Moore jedním z členů posádky první protestní plavby a začátek této cesty je často považován za den vzniku Greenpeace, sám Moore se rovněž považuje za jednoho ze zakladatelů. Greenpeace tvrdí, že ačkoli byl Moore významným raným členem, nebyl mezi zakladateli Greenpeace, ukazuje však, že přihlášku zaslal až v roce 1971.
Po Amčitce Když jaderné testy na Amčitce skončily, Greenpeace přesunulo svou pozornost na atmosférické testování jaderných zbraní Francie u atolu Mururoa ve Francouzské Polynésii. Mladá organizace potřebovala se svými protesty pomoci, proto se s ní spojil David McTaggart, bývalý obchodník žijící na Novém Zélandu. V roce 1972 byla jachta Vega, 12,5 metru dlouhé plavidlo Davida McTaggarta, přejmenována na Greenpeace III, načež vyplula na protest do zakázané zóny u atolu Mururoa, aby se pokusila zabránit francouzským jaderným testům. Tato plavba byla sponzorována a organizována novozélandskou pobočkou kampaně Campaign for Nuclear Disarmament. Francouzské námořnictvo se pokusilo protest zastavit různými způsoby, Davida McTaggarta dokonce mariňáci fyzicky napadli. Zbili jej tak, že přestal vidět na jedno oko. Členové jeho posádky však incident zachytili na fotografiích a ty poté zveřejnili. Jakmile se tento incident dostal na veřejnost, Francie oznámila ukončení atmosférických jaderných testů.
V 70. letech někteří členové Greenpeace zahájili vlastní nezávislou kampaň Projekt Achab proti komerčnímu lovu velryb. V roce 1975 se loď Phyllis Cormack plavila z Vancouveru, aby čelila sovětským velrybářům u pobřeží Kalifornie. Aktivisté Greenpeace přerušili lov tím, že se postavili do cesty mezi harpuny a velryby, a jejich videonahrávka z protestu pak obletěla celý svět. Později v 70. letech rozšířila organizace své zaměření i na toxický odpad a komerční lov tuleňů.
Rozvoj organizace náhled|Loď Esperanza, původně požární loď Ruské armády, která sloužila Greenpeace od roku 2002 Greenpeace se vyvinulo z malé skupiny kanadských a amerických protestujících ve skupinu environmentalistů navázaných na alternativní a hippies hnutí mladých lidí v 60. a 70. letech 20. století. Sociální a kulturní pozadí, z něhož Greenpeace vzniklo, zahájilo novou dobu oprošťování se od starosvětských kořenů a snahy o vytvoření nových vzorců společenského, environmentálního a politického chování.
Během 70. let se nezávislé skupiny používající jméno Greenpeace začaly rozšiřovat po celém světě. V roce 1977 ve světě existovalo 15–20 skupin Greenpeace. V tu samou dobu byla kanadská kancelář Greenpeace ve vážných dluzích. Spory mezi kancelářemi o financování a organizační řízení globální hnutí rozdělily, neboť kanceláře v Severní Americe odmítaly působit pod vedením kanceláře ve Vancouveru a jejího tehdejšího nového ředitele Patricka Moorea.
Po incidentech u atolu Mururoa se David McTaggart přestěhoval do Francie, aby se soudil s francouzským státem, a pomohl tam rozvinout spolupráci evropských skupin Greenpeace. David McTaggart lobboval u kanadské Greenpeace Foundation, aby přijala novou strukturu, která by přivedla rozdělené kanceláře Greenpeace pod záštitu jedné globální organizace. Evropské Greenpeace splatilo svůj dluh kanadské kanceláři a 14. října 1979 vzniklo Greenpeace International. V rámci nové struktury bylo dohodnuto, že lokální kanceláře budou přispívat určitým procentem jejich příjmu mezinárodní organizaci, která přijme zodpovědnost za stanovování celkového směru hnutí s tím, že každá lokální kancelář bude mít při hlasování jeden hlas.
Organizační struktura náhled|360x360pixelů|Organizační struktura Greenpeace
Vedení Greenpeace se skládá z mezinárodní pobočky Greenpeace International (oficiálně Stichting Greenpeace Council) se sídlem v Amsterdamu v Nizozemí a z 26 regionálních kanceláří působících v 55 zemích. Regionální kanceláře pracují do velké míry nezávisle pod dohledem Greenpeace International. Výkonný ředitel Greenpeace je pak volen členy představenstva Greenpeace International. Současnými ředitelkami Greenpeace International jsou Bunny McDiarmid a Jennifer Morgan a současnou předsedkyní představenstva je Brazilka Ana Toni. Greenpeace má 2 400 zaměstnanců a 15 000 dobrovolníků po celém světě.
Každá národní či regionální kancelář je vedena výkonným ředitelem, kterého schvaluje představenstvo dané pobočky. Členy představenstva vybírají volitelé. Jeden ze členů představenstva obvykle zastupuje pobočku na valné hromadě Greenpeace International. Rolí tohoto setkání je rozhodovat o všeobecných zásadách a pro Greenpeace strategicky důležitých problémech. náhled|Kontaktní fundraisingová kampaň Greenpeace
Financování