Nezaměňovat s Pravoslavnou církví náhled|Katedrála Přesvaté Trojice Etiopské pravoslavné církve v Addis Abebě Starobylé východní církve, též nazývané staré východní církve, staré pravoslavné církve nebo orientální pravoslavné církve, jsou skupinou křesťanských starobylých autonomních církví Předního východu vzniklých z christologických sporů 5.–7. století. Mají odlišné liturgické a teologické tradice, ale shodují se v odmítnutí christologického učení chalkedonského koncilu o dvojí přirozenosti v osobě Krista. Dnes se uznává, že spor vznikl kvůli rozdílným formulacím, a ne kvůli podstatě víry v Krista.
Názvosloví Tyto církve se v minulosti nazývaly mnoha způsoby, např. menší východní církve či staroorientální církve. Užívá se pro ně také označení církve předchalkedonské, protože neuznaly výsledky 4. ekumenického koncilu v Chalkedonu. Zavádějící jsou označení církve jakobitské a církve monofyzitské. Říkalo se jim monofyzité, neboť odmítali chalkedonský koncil, ale ve skutečnosti Eutychův monofyzitismus nikdy nepřijali za svůj. Můžeme se setkat i s obecným pojmenováním církve orientální nebo pouze východní církve. Tyto církve se vydělily vůči římskokatolické i pravoslavné církvi.
Dnes zahrnují tyto církve:1) Asyrská církev Východu (Svatá apoštolská katolická asyrská církev Východu) – tato jediná je, de facto, nestoriánská, dále následují miafyzitské (dříve monofyzitské): 2) Koptská pravoslavná církev (Koptská pravoslavná církev v Egyptě), 3) Etiopská pravoslavná církev (Etiopská pravoslavná církev Tewahedo), 4) Eritrejská pravoslavná církev (Eritrejská pravoslavná předchalkedonská církev), 5) Syrská pravoslavná církev, 6) Arménská apoštolská církev a 7) Pravoslavná církev Indie (Malabarská pravoslavná syrská církev).
Vznik starobylých východních církví Vznik těchto církví je různorodý, a to jak geograficky, tak časově. Důležitý je však jejich postoj k christologickým sporům 4.–5. století, který udává jejich charakter.
Počátky sporu První nikajský koncil se soustředil na božství Logu (Syna) a První konstantinopolský koncil pak na božství Ducha. Po vyjasnění trinitárních základů se stala hlavním tématem Kristova přirozenost. Existovalo několik christologických teorií a několik církví. Teologické zájmy se směšovaly se zájmy politickými.
Církevně politické motivy
Některé menší církevní provincie projevovaly snahu o větší míru nezávislosti na strukturách říšské církve. Mohly se opřít o vlastní specifické tradice, projevující se např. v liturgii. Snaha o větší autonomii provincií byla podporována nesouhlasem s hegemonií Konstantinopole a s helenizací lokálních tradic.
Věroučné motivy
Věroučnými motivy osamostatnění starobylých východních církví byly christologické spory, které byly typické v církvi během 4. a 5. století. Jedná se o pokusy formulovat vyznání víry pomocí antických kategorií. Hlavní spor byl veden o vzájemný vztah dvou přirozeností Kristových, božské a lidské. Křesťanští učenci si pokládali otázku, v jakém smyslu byl Ježíš Kristus zároveň Bůh a zároveň člověk. Podle tradičního schématu existují v této problematice dvě školy: Teologická škola antiochejská pečlivě rozlišovala božskou a lidskou stránku Ježíšovy podstaty až k hranicím názoru o jejich oddělenosti (dyofyzitismus). Mezi představitele patří Diodoros z Tarsu, Theodor z Mopsuestie či Nestorios. Diodoros z Tarsu, který byl zakladatelem této školy, připouštěl fyzickou existenci Kristovy duše, nepřipisoval jí však žádnou spásnou roli. Teologická škola alexandrijská byla toho názoru, že spojení obou přirozeností je tak těsné, že se až předpokládalo, že božská přirozenost zcela absorbovala přirozenost lidskou (monofyzitismus). Mezi představitele patří patriarcha Cyril Alexandrijský či jeho nástupce Dioskoros.
Antiochijští se tedy více zaměřovali na lidství, zatímco Alexandrijští na božství.
Podle jiného pojetí je přesnější hovořit o dvou soupeřících christologiích, jejichž hranice se však nekryjí tak přesně s hranicí antiochijské a alexandrijské školy. Logos-sarx neboli christologie Slovo-tělo zdůrazňuje Kristovo božství. Logos-anthrópos neboli christologie Slovo-člověk zdůrazňuje Kristovo plné lidství.
Vyvrcholení sporu Svolání Třetího ekumenického koncilu v Efezu (431) bylo vedeno snahou o vyřešení christologického sporu, který narušoval mír v říši. Mezi hlavní aktéry Efezského koncilu se řadí Nestorius a Cyril. Pozornost byla směřována na mariologické otázky, např. zda porodila Panna Maria Boha, nebo člověka (Theotokos vs. Anthrópotokos). Na tomto koncilu došlo k odsouzení dyofyzitismu. Nestorios, jenž byl ze zastávání dyofyzitské christologie obviňován, byl sesazen a nakonec odešel se skupinkou svých stoupenců do vyhnanství na východ.
Čtvrtý ekumenický koncil v Chalkedonu (451) byl svolán, aby vyřešil christologické spory přetrvávající po odsouzení dyofyzitismu Efezským koncilem. Efezský koncil zdůraznil jednotu v Kristu. Na Chalkedonském koncilu byla vytvořena formule, která popírá jak monofyzitismus, tak dyofyzitismus. V této formuli je Kristus označen jako jediný ve dvou přirozenostech nesmíšeně, neproměnně, nerozděleně a nerozlučně (asynchytós, atreptós, adiairetós, achóristós).
Přehled starobylých východních církví
Asyrská církev Východu
Asyrská církev Východu je někdy označována chybně jako nestoriáni. Má však více označení, např. Východosyrská církev, Assyrové, Svatá apoštolská katolická asyrská církev Východu, Církev východu apod. Navazuje na starou nerozdělenou perskou církev Východu, která vznikla v Mezopotámii po 3. století a žila pod perskou vládou. V 5. století přijala postupně radikální antiochijskou christologickou formuli a přerušila společenství s církví Římské říše. K tomuto přerušení došlo vlivem politických konfliktů mezi Římem a Persií, a částečně také následkem přílivu nestoriánských křesťanů do Persie po odsouzení nestoriánské christologie na 3. koncilu – Efezském (431) a po vyhnání nestoriánů z Římské říše zásahem císaře Zenona.
Synody církve v 5. stol. stanovily, že celibát v církvi nemá být pro nikoho povinný, včetně biskupů. Řada biskupů a dokonce i patriarchů bylo ženatých až do počátku 6. století. Tehdy bylo rozhodnuto světit na biskupy pouze mnichy-celibátníky. Kněžím však bylo vždy dovoleno se oženit a to dokonce i po vysvěcení.
Církev Východu byla vždy menšinová v rámci zoroastrovské sásánovské Persie, ale během staletí doznala velkého rozkvětu díky své kulturní činnosti a slavné škole v Nisibě. Pro toto společenství je rovněž typická rozsáhlá misijní činnost : Indie, Ceylon, Jáva, mongolské a turecké kmeny ve střední Asii, Čína, Tibet apod. Pokračovali v ní i poté, co v 7. stol. dobyli Mezopotámii (dnešní Irák) muslimští Arabové. Poté, co se Bagdád stal v r. 766 hlavním městem, bylo do něj přesunuto sídlo patriarchy. Kolem roku 1318 měla církev asi 30 metropolitních stolců a 200 sufragánních (jim podřízených) diecézí.
V pozdním 14. století, po vpádu Tamerlána (Tímúra Chromého) a vytvoření tímúrovské říše, byla převážná většina křesťanů v oblasti vyvražděna. Kvůli tomuto tlaku přistoupili v 16. stol. někteří na uzavření unie s římskokatolickou církví a církev Východu se rozdělila na dvě části, unionovanou Chaldejskou katolickou církev a unii odmítnuvší Asyrskou církev Východu. V 16. století z ní zbyla jen malá asyrská komunita v dnešním východním Turecku. V dalších staletích se pomalu opět rozrůstala. Během první světové války byli asyrští křesťané v Osmanské říši masakrováni a ve velkých počtech deportováni. Přibližně jedna třetina z nich přišla o život. Většina přeživších utekla na území Iráku (vznikl r. 1921) a doufala v ochranu Britů. V roce 1933, po konci britského mandátu(1932), začala irácká královská armáda asyrské křesťany masakrovat, což vedlo k dalšímu rozptýlení komunity. Irácké úřady tehdy asyrského katolika-patriarchu Mar Šimona XXIII. zbavily občanství a vypověděly ho ze země. V roce 1935 se usadil v exilu v San Franciscu v Kalifornii v USA. Výsledkem těchto dějin pronásledování a rozptýlení je, že nyní se asyrští křesťané nacházejí snad na všech kontinentech. Jejich katolikos-patriarcha sídlil do roku 2015 v USA .
Asyřané uznávají jen první dva ekumenické koncily a oficiálně se hlásí k nestoriánskému učení. Asyřané jsou nezávislí na jakékoli jiné církvi. Posvátný synod Asyrské církve Východu požádal, aby jeho církev nebyla nazývána nestoriánskou. V červenci 1994 tento orgán oficiálně prohlásil za sídlo patriarchátu diecézi na východě Spojených států v Morton Grove v Illinois. Mar Dinkha IV. (nar. 1935), katolikos-patriarcha od r.1976, zemřel 26. března 2015. Volba jeho nástupce byla původně naplánována na červen 2015, ale poté byla odložena na září. Biskupové zvolili 18. září 2015 patriarchou biskupa jménem Gewargise Sliwa (nar.1941), a ten přijal jméno Mar Gewargis III. Jedním z jeho prvních rozhodnutí v úřadě bylo oznámení, že ústředí církve bude přesunuto z Chicaga v USA (kde žil Mar Dinkha IV.) zpět do Iráku, do města Irbíl/Erbíl v (severo)iráckém Kurdistánu. Věřících této církve bylo v listopadu 2015 asi 400 000 : v Iráku, Sýrii, Libanonu, Íránu, v Sev. Americe (3 diecéze v USA, 1 v Kanadě), v Austrálii (diecéze Austrálie a N. Zélandu) a menší komunita je i v Indii (má asi 15 tisíc věřících, v čele je metropolita Malabaru). Další katastrofou pro tuto církev bylo panování takzvaného Islámského státu v její domovině, jež mělo za následek další vraždění a vyhánění křesťanů a likvidaci křesťanských kulturních památek.
Syrská církev Antiochie (neoficiálně zvaná syrsko-jakobitská)
Syrská církev Antiochie je církví západosyrskou, která vycházela z monofyzitismu 5. a 6. století – dnes je miafyzitní. Její členové odmítali ustanovení 4. Chalkedonského koncilu (451) . V čele této protichalkedonské strany stál antiochijský patriarcha Severos, který nejprve začal prosazovat putující biskupy. Severos se domníval, že se jedná pouze o dočasnou záležitost. Ale díky požadavkům o všeobecné svěcení kněží a biskupů, Severos souhlasil s rozšířením. Nakonec byl Justiniánem I. vyhnán a zemřel o několik let později v exilu. Mezi biskupy, kteří vysvětili četné kněze a další biskupy nových diecézí, patří i edesský biskup Jakub Baradaj, podle kterého byla skupina pojmenována jakobité.
Následné dobytí země Araby po r. 633 ukončilo byzantskou vládu a vytvořilo vhodné podmínky pro rozvoj syrské církve. Sloužili jako zprostředkovatelé antické kultury právě Arabům. Její rozkvět nastal až ve 12. století. Později však přišel úpadek, při kterém byla zničena většina syrsko-jakobitských chrámů a klášterů. Objevily se i pokusy o unii s Římem, ale reálné podoby se jí dostalo až v 17. století pomocí kapucínů a hlavně v r. 1781 (vznik Syrské katolické církve – viz). Velké byly i ztráty během první světové války způsobené osmanskými masakry v Turecku. Tyto události vedly k rozptýlení komunity. Ani dnes není syrská pravoslavná/jakobitská populace usazená na jednom místě : Sýrie, Libanon, Turecko, Izrael. Mnoho jejích členů se přestěhovalo do západní Evropy (V. Británie) nebo do Sev. Ameriky (v USA jsou 2 diecéze a jedna je v Kanadě) a do Austrálie + N. Zélandu. Silná mnišská tradice přežívá v několika klášterech v jihovýchodním Turecku (v T. žilo v r. 2009 asi 15 – 17 tisíc věřících) a v některých dalších částech Blízkého východu.