Hereze (z řeckého hairesis – výběr, volba) je odchýlení se od oficiální doktríny nebo dokonce její odmítání. Původně se toto slovo používalo k označení filosofických a náboženských skupin v neutrálním významu, v křesťanství však záhy získalo negativní nádech. Označení za herezi slouží jako polemický nástroj používaný církevními autoritami k poukázání na „blud“, tedy na křesťanskou církví neakceptovatelné tvrzení. Hereze je vnímána jako protiklad ortodoxie a je vedlejším produktem jejího vymezování. Příbuzným, avšak méně polemickým označením je heterodoxie, tedy odlišná víra. Příslušníci jednotlivých „heretických“ skupin se sami za heretiky neoznačují.
Problematika studia herezí Na studium hereze je vždy třeba nahlížet v rámci kulturního a historického kontextu. O křesťanských herezích se povětšinou dozvídáme prostřednictvím křesťanských apologetů, objektivita jimi předkládaných informací může být tedy sporná. Spisy samotných „heretiků“ se nám povětšinou nedochovaly buď z důvodu orálního předávání nauky, nebo jako důsledek represe, kdy byly tyto spisy důsledně ničeny.
V období středověku je pojem hereze často nahrazován pojmem kacířství a je svázán se vznikem inkvizice. Po reformaci v 16. století, kdy dochází k rozdělení katolictví a protestantství, se tyto dvě skupiny označují navzájem jako heretické a ve světle středověkého pojetí hereze si odmítají vzájemně uznat status církve. Ke změně tohoto postoje dochází až v ekumenismu 20. století.
V současnosti se podle nového kodexu kanonického práva římskokatolické církve, vydaného roku 1917 a následně revidovaného roku 1983, rozlišuje dvojí hereze. První je zastávání heretických názorů v „dobré vůli“, které je zapříčiněno nechtěnou nevědomostí a tedy nemůže být trestáno a nezakládá hřích. Druhé pojetí hereze ja pak definováno v Codex iuris canonici jako „...tvrdošíjné odpírání, po přijetí křtu, nějaké pravdy, kterou je nutno věřit vírou božskou a katolickou anebo tvrdošíjné pochybování o ní...“ „heretik (bludař)“ pak upadá do samočinné exkomunikace (can. 1364) a je možno ho dále trestat podle can. 194, 1 a 2., v případě klerika pak dále podle can.1336 1n.1, 2 a 3.
Křesťanství a hereze ve starověku Již ve svých počátcích bylo křesťanství značně diferenciované, různé místní církve byly rozptýleny v oblasti celého Středomoří. Spojovalo je přijímání křtu a víra, že křesťané jsou novým „Božím lidem“,FILIPI, str.12 nicméně potřeba sjednocení církve stále narůstala v důsledku různých heterodoxních tradic. Začaly se projevovat snahy o udržení komunikace mezi jednotlivými místními církvemi, vzájemná solidarita během pronásledování křesťanů za Nerona, Decia a DiokleciánaFILIPI, str.13 a časem se objevila i potřeba formulace ortodoxního společného kréda (vyznání víry) zejména v důsledku misijní činnosti mezi židy, kdy bylo nutné jednotně vysvětlovat chápání křtu ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého, Ježíšovu lidskou přirozenost a další myšlenky, které byly židovství cizí. Brzy poté nabyly tyto výklady i další funkce. Měly sloužit jako obrana před „falešnými proroky“, což se stalo zvláště aktuální počátkem 2. století, kdy se objevuje řada entuziastických (montanismus) a gnostizujících (markionismus) nauk,EVANS, str.14 které jsou již považovány za heretické. To vedlo k formulaci vyznání víry ve čtyřech etapách (Apoštolské vyznání, Nicejské vyznání, Nicejsko-konstantinopolské vyznání a Vyznání Quicumque) a později k ustanovení křesťanského biblického kánonu. Dalším projevem snahy o jednotu církve byl vznik monarchického episkopátu a svolávání místních a oblastních synodEVANS, str.15 později ekumenických koncilů, které mimo jiné řešily právě otázky křesťanské ortodoxie a hereze. V důsledku boje proti hereze vznikla řada děl křesťanských apologetů (Filatrius, Eirénaios z Lyonu, Hippolytos Římský, Tertullianus, Augustinus Aurelius a další), ze kterých čerpali později i středověcí teologové ve snaze vytvořit soupis konvencionálních rysů typického heretika.LAMBERT, str.22 Po Konstantinově obrácení roku 311, kdy se křesťanství stává státem tolerovaným náboženstvím a císař se jej pokusí vydáním Ediktu Milánského (313) začlenit do struktury impéria, dochází ke snahám o využití mocenských prostředků k vynucování jednotné víry. Ve východní i západní církvi se tak stalo běžnou praxí trestání tvrdošíjných heretiků vyhnanstvím, vypalováním znamení na tělo, konfiskací majetku nebo smrtí.LAMBERT, str.21
Hnutí označovaná za heretická Následující hnutí byla označena za heretická a tvořila buďto autonomní skupiny, nebo za ně byla alespoň považována apologety. Hnutí jsou řazena podle jejich přibližné doby vzniku.
Gnosticismus
Za gnostické se začaly označovat křesťanské i nekřesťanské směry vznikající na základě helénistického židovství a antické filosofie. Kladly důraz především na vnitřní vykoupení. Důležité bylo pro ně pojímání stvoření jako negativního jevu, kdy byla duše odloučena od Boha jako jeho část a následně uvězněna ve fyzické schránce. Usilovali tedy o pochopení soupodstatnosti s Bohem, ke kterému jim mají dopomáhat nebeští poslové, často např. Moudrost (Sofia). Gnostikové považovali toto své pochopení za vyšší stupeň náboženského poznání, než je víra, a v důsledku toho se často považovali za nadřazenou skupinu v rámci soudobých náboženských směrů včetně křesťanství. Pro své smýšlení byli často vyloučeni z církve.
Počátky gnosticismu jsou apologety spojovány s mytickou postavou Šimona Mága, z historicky doložených gnostiků pak lze jmenovat Menandra, Satornila, Karpokrata, Markióna, Valentína a další. Gnostikové málokdy vytvářeli autonomní hnutí. Za ta je začínají považovat až církevní Otcové ve svých apologiích, kde je také nazývají heretiky a podávají o nich řadu informací. Počítají mezi ně množství různých skupin, jejichž zakladatelé či inspirátoři pocházeli nejčastěji z Antiochie, Efesu, Edessy, Alexandrie a Říma. Nejdůležitějšími protignostickými autory jsou Iústínos, Eirénaios, Hippolytos, Kléméns Alexandrijský a Órigenés. Velkým přínosem v oblasti studia gnóze se stalo nalezení gnostické knihovny u Nag Hammádí v Horním Egyptě v zimě 1945–1946.
Markionismus
V čele markiónovců stál Markión ze Sinópy. Církev se vyznačovala přísnou askezí a odmítáním Starého zákona, dále zde vládla přísná hierarchie, byla vyžadována naprostá poslušnost a enkratismus (odmítavý postoj k manželství). Markión uznával pouze Lukášovo evangelium a některé Pavlovy listy. Hlásal nepravost starozákonního boha a označoval jej za zlého demiurga, pravým bohem „spasitelem“ má pak být až bůh zvěstovaný Kristem. Markionovci nesměli požívat vína a masa, dodržovali přísný půst v době sabatu a měli povoleno vyhledávat mučednickou smrt. Díky jejich misijní činnosti došlo k značnému rozšíření markiónovské církve a ta se stala v 2. století významným konkurentem křesťanské církve. Proti učení markiónovců vystupoval především Tertullianus ve svém spise Adversus Marcionem. Skupina zanikla na Západě již ve 3. století, na Východě pak koncem 5. století po dlouhém období persekucí, které ji donutily stáhnout se na venkov.
Montanismus
Montanisté byli skupina působící od 2. pol. 2. století v Malé Asii a severní Africe. Skupina byla založena ve Frýgii prorokem Montanem, z dalších významných postav hnutí lze jmenovat především prorokyně Prisku a Maximillu. Montanisté zpočátku očekávali brzký druhý příchod Krista a s ním i nebeského Jeruzaléma. Zdůrazňovali askezi a přísné morální zásady, nebyli tolerantní k odpadlictví v době Diokleciánova pronásledování a neuznávali možnost spásy skrze pokání. Hnutí částečně ovlivnilo i Tertulliana, pro svou etickou rigorozitu však bylo během 5.–6. století zcela potlačeno.
Ariánství
Ariánství neboli arianismus byl proud navazující na učení alexandrijského kněze Areia, který interpretoval vztah božské Trojice prostřednictvím novoplatonismu a filosofických kategorií. Tvrdil, že Otec je jediný, věčný a nezrozený počátek všeho, kdežto Syn jako logos je jen mezistupeň mezi stvořením a Bohem a účast na božství má jen na základě Bohem předvídané svobody obrácené k dobru. Některé směry arianismu popíraly i božství Ducha svatého. Toto učení vyvolalo značné nepokoje, které vedly až ke svolání nikajského ekumenického koncilu, kde se prosadil pro vztah Trojice výraz homoúsios (soupodstatný) a Areius byl vyhnán a uvržen do klatby.
Myšlenka arianismu však dál přetrvala u východních teologů navazujících na Órigena, zejména u Eusebia z Kaisareje a Eusebia z Nikomédie. Ti trvali na tvrzení, že Kristus měl tři podstaty (hypostaze), kdežto západní teologové prohlašovali, že měl podstatu jedinou, a to božskou. To vedlo ke třem dalším synodám (např. v Rimini), kde byl navrhován výraz homoios (podobný). Řešení problému našla až kappadocká škola koncem 4. století, kdy byla na ekumenickém koncilu v Konstantinopoli (381) přijata formulace „jediná podstata ve třech hypostazích (osobách)“ (řec. Mia úsia, treis hypostaseis, lat. Una substantia, tres personae) a arianismus byl zakázán ve všech podobách.
Pelagiánství
Pelagiánství nebo také pelagianismus bylo stoicismem ovlivněné učení, rozšířené koncem 3. a počátkem 4. století v Itálii. V jeho čele stál irský křesťanský asketa Pelagius. Skupina kladla důraz na význam lidského rozumu a přirozenou tendenci k mravnímu dobru a spáse, darovanou člověku Bohem. Hlásala, že člověk je zcela svobodný ve své volbě mezi dobrem a zlem. Prostřednictvím sebeovládání šlo dle nauky dosáhnout dokonalosti. Proti této skupině vystupoval svou naukou o hříchu především Augustinus, pelagianismus pak byl odsouzen africkým episkopátem na koncilu v Kartágu (411 a 418 n. l.). O jeho rehabilitaci později usilovala řada myslitelů (Julián z Eclanu, Faustus z Riezu, Pierre Abélard, Erasmus Rotterdamský a další), avšak bezúspěšně.
Donatismus
Donatisté se hlásili k učení a příkladu kartaginského biskupa a mučedníka sv. Cypriána, navazovali na starokřesťanské tradice a hlásali mravní rigorismus. Přes svůj konečný neúspěch byl donatismus ve své době životaschopnou paralelní církevní strukturou.
Hnutí se zformovalo za církevního schizmatu ve 4.–5. století v Africe. Schizma vzniklo za Diokleciánova pronásledování křesťanů a pramenilo z různé míry tolerance k návratu „odpadlíků“ (tedy těch, kteří se pod tlakem pronásledování formálně vzdali křesťanské víry) zpět do křesťanské církve. To vedlo až k otevřeném sporu při volbě kartaginského biskupa (311–312 n. l.). Proti tolerantnímu Cecilianovi postavili odpůrci „odpadlíků“ biskupa Majorina, ten však záhy zemřel a na jeho místo byl dosazen Donatus. Církevní synody i císařský edikt však upřednostnili prvního kandidáta, což vedlo k rozsáhlým nepokojům. Donatistická církev, přestože dosáhla roku 321 n. l. tolerance, zpochybnila kvůli volbě biskupa kompetenci římského státu zasahovat do náboženských a církevních otázek. Přes velký ohlas, kterého se hnutí dostalo, byl roku 341 n. l. císařem Konstantem obnoven edikt k pronásledování donatismu. Donatismus pak byl v průběhu dějin odsouzen ještě mnoha církevními synodami (např. synoda v Kartágu 411 n. l.), vystupovali proti němu zejména Optat z Mileva a Augustinus.
Myšlenkové směry označované za heretické Následující myšlenkové proudy nezakládaly žádné jednotné hnutí nebo skupinu, jednalo se jen o alternativní výklady některých křesťanských dogmat. Tyto myšlenkové proudy byly označeny církví za heretické.
Doketismus
Jako doketismus (z řec. dokein = domnívat se, zdát se) se označuje učení, podle kterého měl Ježíš pouze zdánlivé tělo. Tato myšlenka nemohla být přijata křesťanskou církví, protože vyvolává představu Ježíše, který je povznesen nad úzkost, smrt a lidství vůbec, a tedy není oporou pro věřící v čase utrpení. Doketismus byl značně rozšířen mezi gnostickými učiteli, na chalkedonském koncilu roku 451 však bylo přijato vyznání, které zdůraznilo nerozlučitelnost a nezaměnitelnost Ježíšova lidství a Božství a doketismus byl odsouzen jako hereze.
Monofyzitismus