Giovanni Battista (též Giambattista) Piranesi (4. října 1720 Mogliano Veneto, Benátsko – 9. listopadu 1778 Řím) byl jedním z nejvýznamnějších evropských grafiků 18. století, který čerpal z vlastních zkušeností architekta a z dobových archeologických nálezů.Kubíková B. Giovanni Battista Piranesi – život a dílo. In: Giovanni Battista Piranesi (B. Kubíková, ed.). Národní galerie v Praze, 2014. Str. 17–25

Životopis Rodina Piranesi odvozovala své jméno od istrijského města Piran. Umělcův otec Angelo byl kameník, zatímco matka Laura, původním jménem Lucchesi, pocházela z rodiny architektů. Dokládá to i strýc Matteo Lucchesi, inženýr, u něhož se Giovanni Battista krátce učil. Vzhledem k neshodám však brzy přešel k Giovanni Scalfarottovi, strýcovu nadřízenému, v jehož ateliéru se seznamoval s architekturou benátských staveb. Předpokládá se, že ještě před svým prvním odchodem do Říma pracoval i v grafické dílně Carla Zucchiho, u něhož studoval techniku perspektivy.

V roce 1740 Piranesi přicestoval do Říma ve funkci kreslíře nového benátského velvyslance u papežského stolce. V římské dílně bratrů Domenica a Giuseppe Valerianiových Giovanni Battista pokračoval ve studiu perspektivy. Ve snaze zvládnout techniku leptu v roce 1742 umělec vstoupil do dílny Giuseppe Vasiho, významného římského grafika a vydavatele. I tuto dílnu však po několika měsících opustil, aby v následujícím roce vydal svůj první grafický soubor nazvaný První část architektur a perspektiv (italsky Prima Parte di Architetture e Prospettive). Tento soubor tisků antických ruin, římských staveb a prostranství však nedosáhl očekávaného úspěchu. V roce 1745 se proto Piranesi podílel 48 signovanými grafickými listy na vydání společného souboru nazvaného Rozličné veduty antického a moderního Říma (italsky Varie Vedute di Roma Antica e Moderna), který naopak získal mimořádnou popularitu.Lešovský D. První architektonické fantazie. In: Giovanni Battista Piranesi. Národní galerie, Praha, 2014. Str. 26–36. Zajistil si tím společenské postavení a jako aktivní umělec byl přijat za člena italské literární akademie (Accademia dell'Arcadia), jež byla založena v Římě roku 1690. Překvapením proto byla Piranesiho cesta do Benátek na jaře 1744. Sice nakrátko se do Říma vrátil, ale v létě 1745 již opět pobýval v Benátkách, kde zůstal až do srpna 1747. Pobytu Piranesi využil nejen k získání finančních prostředků k zamýšleným velkým vedutám Říma, ale mohl se zde seznámit i s díly předních benátských malířů, jakými v té době byli Giovanni Battista Tiepolo (1696–1770) či Antonio Canal, zvaný „Canaletto“ (1697–1768). Na podzim 1747 Piranesi opustil Benátky a natrvalo se usadil v Římě, kde si na římské Via del Corso otevřel obchod s grafikou. Prodával v něm jak vlastní grafické listy, tak i grafiku jiných autorů, především benátských. Současně začal spolupracovat s vydavatelem Giovanni Bouchardem, který měl podnik ve stejné ulici. Společně vydali Piranesiho nejslavnější soubor šestnácti fantaskních vězeňských prostor pod názvem Smyšlené představy žalářů. Cyklus známý jako Carceri se stal protiváhou k jeho raným vedutám Říma, pojatým ještě v benátském stylu. Podruhé cyklus vydal v roce 1761 již ve svém vlastním nakladatelství pod názvem Smyšlené žaláře (Carceri d'Invenzione). Přitom většinu desek Piranesi doplnil o kontrastnější motivy a cyklus pak vydával až do roku 1778 jako součást souboru Rozličná díla (italsky Opere Varie II).Zápalková H. Carceri – cyklus imaginárních žalářů'. In: Giovanni Battista Piranesi (B. Kubíková, ed.). Národní galerie, Praha, 2014. Str. 37–52.

Pod vlivem Tiepolových grafických listů nazvaných Rozmary Piranesi vydal čtyři grafické listy, které vyšly v roce 1750 v souboru Grotesky (italsky Grotteschi).Bacou R. In: Piranesi (W. Weidner, překlad). Rembrandt Verlag GmbH, Berlin, 1974. Str. 37–52. Ještě v tomtéž roce pak vydal upravený cyklus Prima Parte spolu s Carceri a Grotteschi v souboru Opere Varie. Krátce poté Piranesi uzavřel manželství s Angelikou Pasquini, dcerou zahradníka knížete Corsiniho (1752). Z manželství vzešlo osm dětí, ale dospělosti se dožilo jen pět z nich (Laura *1755, Francesco *1758, Angelo *1763, Anna *1766 a Pietro *1773). Nejstarší dcera Laura, a později i synové Francesco a Pietro, se stali pomocníky v otcově dílně. Po otcově smrti Francesco převzal i vedení dílny.

V 60. letech 18. století se Piranesi uplatnil i jako architekt. V roce 1761 přestěhoval svůj prosperující podnik z Via del Corso do paláce na Strada Felice. Zde vydal cyklus nazvaný O velkoleposti a architektuře Římanů, v němž upřednostnil vliv etruské architektury před vlivem řeckých chrámů na architektonický vývoj starověkého Říma. Spis dedikovaný papeži Klementu XIII. ale vyvolal tím polemiku v odborných kruzích. Přízeň papeže však přinesla Piranesimu další zakázky. Jednou z nich byla výzdoba pokojů pro papežova synovce Giambattistu Rezzonica, velkopřevora řádu maltézských rytířů v Římě. V té době se mu dostal i objednávku na přestavbu maltézského kostela Santa Maria del Priorato v Římě s přilehlým náměstím. Zakázku Piranesi realizoval v letech 1764–1766. Papež za její úspěšné provedení udělil Giambattistovi titul "Rytíř zlaté ostruhy", který mu dovoloval používat titul "Cavaliere". Díky vazbám na rodinu papeže Klimenta XIII., která jako on pocházela z Benátek, umělec získal i další nabídky na přestavby interiérů významných palácových staveb (Kapitolský palác, palác na Quirinalu, Castel Gandolfo). Papež dokonce pověřil Piranesiho přestavbou hlavního oltáře a presbytáře v basilice San Giovanni na Lateránu, ale projekt nebyl realizován z důvodů vleklého nedostatku finančních prostředků a následné papežovy smrti (1769). Ztráta papežského mecenátu však Piranesiho nepostihla, neboť od poloviny 60. let začal působit i jako interiérový dekoratér. Dokládá to dnes nedochovaná výzdoba stěn kavárny Caffè degli Inglesi odkazující na umění starého Egypta. Jediným dokladem těchto dekorací jsou lepty v souboru Diverse maniere z roku 1769.

V 60. a 70. letech se Piranesiho grafická tvorba začala orientovat i na okolí Říma. Původně na něho silně zapůsobily ruiny staveb, které spatřil při návštěvě Herkulanea v roce 1742 a později i Hadrianovy vily poblíž Tivoli. V roce 1775 umělec navštívil Pompeje, kde vytvořil řadu kreseb, které však graficky zpracoval až jeho syn Francesco. V letech 1777 a 1778 Giovanni Battista Piranesi ještě navštívil řecké památky v Paestu, jižně od Neapole. Zde měl možnost se podrobně seznámit s řeckými chrámy, což zmírnilo jeho předchozí "protiřecké" názory. Během pobytu v Paestu se však u Piranesiho začalo zhoršovat onemocnění močových cest, na které zemřel po návratu do Říma v listopadu 1778. Původně byl pohřben v římském kostele Sant'Andrea delle Fratte, ale později byly jeho ostatky přeneseny do kostela Santa Maria del Priorato. Dílnu po Giovanni Battistovi převzal jeho syn Francesco, který ji v roce 1799 přestěhoval do Paříže. Ve Francii pak rodinná firma působila až do roku 1810, kdy Francesco Piranesi umírá.

Umělecká kariéra

Piranesi jako vedutista

První grafické listy náhled|Veduta Piazza del Popolo (Vedute di Roma I, 1748–1774) Piranesi svůj obdiv k velkoleposti antického Říma poprvé vyjádřil v souboru 12 grafických listů, které vydal, spolu s frontispisem, v nakladatelství bratří Pargiariniů pod názvem Prima Parte di Architetture e Prospettive v roce 1743. Listy zachycovaly autorovy fantazijní variace na římskou architekturu a vyznačovaly se složitou perspektivou. Zobrazená náměstí, monumentální schodiště a velkolepé paláce, to vše bylo známé z dobových divadelních scén. Přitom vzorem mu byla nejen starořímská architektura, ale i barokní benátská architektura té doby. Dokládá to i převzetí benátské světelnosti, pro kterou jsou listy označovány jako "blonde". S několika provedenými změnami následovalo druhé vydání Prima Parte (asi před 1744) s reedicí v roce 1747. V roce 1750 Piranesi vydal tento cyklus, rozšířený o cykly Grotteschi a Carceri, jako součást souboru Opere Varie a o dalších 10 leptů doplněný soubor pak vydal ještě v roce 1761. náhled|vlevo|Gotický oblouk, grafický list č.14 (Carceri, 1749–1761

Fantazie žalářů Cyklus původních 14 leptů nazvaný Invenzioni Capric. di Carceri, známý jako Smyšlené představy žalářů, poprvé vyšel v nakladatelství Giovanni Boucharda mezi roky 1749–50. Žaláře v té době patřily k běžným jevištním návrhům a Piranesi tohoto tématu využil k vytvoření nečekaných pohledů do fantaskních architektonických prostorů charakterizovaných diagonálním pohledem skrze klenební oblouky nacházející se v popředí. Toto vydání bylo součástí dalších grafik s již zmíněným názvem Opere Varie. Soubor Carceri svou dramatičností a emotivním nábojem vystřídal v Piranesiho tvorbě původní, většinou realisticky pojaté veduty Říma. O dva tisky rozšířený soubor 16 grafik vyšel znovu v roce 1761 v Piranesiho nakladatelství pod názvem Carceri d'Invenzione. Ve druhé přepracované edici se grafiky vyznačovaly zvýšeným světelným kontrastem a zaplněním prostoru množstvím rekvizit a postav, což mělo prohloubit tíživou atmosféru vězení antického Říma. V porovnání se světlem naplněnými melancholickými prostory Carceri prvního alba, nové grafické listy získaly na prostorovosti a dramatičnosti. Soubor pak opakovaně vycházel mezi léty 1761–1778 a stal se také součástí umělcova pozdního souboru Opere Varie II.

Velkoplošné veduty Říma náhled|Veduta Panteonu (Vedute di Roma II, 1748–1774) Veduta jako architektura zasazená do často fiktivní krajiny zajistila Piranesimu nejen popularitu, ale i finanční jistotu. Byl to především vzrůstající počet movitých návštěvníků Říma ze zaalpských zemí, kteří si nejčastěji odváželi z těchto cest grafické listy z cyklu Vedute di Roma (Římské veduty). První Piranesiho veduty, které vznikly během umělcova prvního pobytu v Římě, se vyznačovaly "pohlednicovými" rozměry a jejich světelnost dokládala autorovu znalost prosluněné atmosféry rodných Benátek. Na kolektivním albu s názvem Varie Vedute di Roma Antica e Moderna (Rozličné veduty antického a moderního Říma), které vyšlo v roce 1745, se Piranesi podílel již jednapadesáti lepty. Po definitivním návratu do Říma pak Piranesi začal pracovat na samostatném souboru třiceti pohledů na antické památky, které o rok později vydal pod názvem Antichità Romane de'Tempi della Repubblica e de'primi Imperatori (Římské antické památky z doby republiky a počátků císařství). Album přineslo autorovi úspěch a tak bylo znovu vydáno v roce 1765. Piranesiho nejznámějšími vedutami přesto zůstala jeho původní velkoplošná vyobrazení ve Vedute di Roma. Umělec se k tomuto námětu vracel až do své smrti, a proto nepřekvapí, že celý cyklus nakonec dosáhl počtu 137 vedut.

Piranesi jako architekt náhled|vlevo|Vstupní fasáda kostela Santa Maria del Priorato