Bělorusko, plným názvem Běloruská republika, je vnitrozemský stát ve východní Evropě. Na severozápadě sousedí s Litvou a Lotyšskem, na východě a severovýchodě s Ruskem, na jihu s Ukrajinou a na západě s Polskem. Je to relativně rovinatý stát s rozsáhlými bažinatými oblastmi s hemiboreálním podnebím. Bělorusko se dělí na šest oblastí, na ploše asi 208 000 km² žije 9,2 milionu obyvatel, má tak jednu z nejnižších hustot zalidnění na kontinentu. Hlavním a největším městem je Minsk. Dalšími velkými městy jsou Homel, Vitebsk, Grodno a Brest. Celkem 85 % obyvatel tvoří etničtí Bělorusové, nejpoužívanějším jazykem je však ruština, která má vedle běloruštiny úřední status.
Země je součástí původní domoviny slovanských jazyků. Od středověku do 20. století ovládaly území dnešního Běloruska v různých obdobích různé státy, včetně Kyjevské Rusi, Polockého knížectví, Litevského velkoknížectví, Polsko-litevské unie a Ruského impéria. Po ruské revoluci v roce 1917 vznikly různé státy, které soupeřily o legitimitu uprostřed občanské války a nakonec skončily vznikem Běloruské sovětské socialistické republiky (Běloruská SSR), která se v roce 1922 stala zakládající republikou Sovětského svazu. Po polsko-sovětské válce (1918–1921) ztratilo Bělorusko téměř polovinu svého území ve prospěch Polska. Velká část hranic Běloruska získala svou moderní podobu v roce 1939, kdy k němu byly po sovětské invazi do Polska znovu připojeny některé části Druhé polské republiky, a byla definitivně vymezena po druhé světové válce. Během druhé světové války vojenské operace zpustošily Bělorusko, které ztratilo asi čtvrtinu obyvatel a polovinu hospodářských zdrojů.
Republika byla domovem rozsáhlého a různorodého protinacistického povstaleckého hnutí, které dominovalo politice až do 70. let 20. století a dohlíželo na přeměnu Běloruska z agrárního na průmyslový stát. Po roce 1986 bylo jednou z oblastí nejvíce postižených černobylskou jadernou katastrofou. Parlament republiky vyhlásil v červenci 1990 svrchovanost Běloruska a během rozpadu Sovětského svazu získalo Bělorusko v srpnu 1991 nezávislost. Po přijetí nové ústavy v roce 1994 byl Alexandr Lukašenko v prvních a jediných svobodných volbách po získání nezávislosti zvolen prvním prezidentem Běloruska a od té doby zastává funkci prezidenta. V roce 2000 podepsaly Bělorusko a Rusko smlouvu o užší spolupráci, a vytvořily tak Svaz Ruska a Běloruska.
Bělorusko je podle ústavy unitární poloprezidentskou republikou s dělbou moci, ve skutečnosti jde o vysoce centralizovanou autoritářskou vládu a některá média, politici a autoři zemi často označují za „poslední diktaturu v Evropě“ a prezidenta Alexandra Lukašenka za „posledního diktátora v Evropě“. Země je tudíž považována za autokracii, kde je moc soustředěna v rukou prezidenta. V mezinárodním měřítku svobody tisku a občanských svobod se umisťuje na nízkých příčkách. Je rozvojovou zemí a pokračuje v některých politikách ze sovětské éry, například ve státním vlastnictví velkých částí ekonomiky. Bělorusko je jedinou evropskou zemí, která v praxi vykonává trest smrti. V indexu lidského rozvoje je Bělorusko na devátém nejnižším místě v Evropě a zároveň na 69. místě ve světě. Země je členem Organizace spojených národů (1945), Společenství nezávislých států (1991), Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (1992), Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (1993), Eurasijského ekonomického svazu (1995) a Hnutí nezúčastněných zemí (1998). Neprojevuje žádné snahy o vstup do Evropské unie, ale udržuje s tímto blokem bilaterální vztahy.
Název Název Bělorusko úzce souvisí s pojmem Bělaja Rus, tedy česky Bílá Rus. Existuje několik tvrzení o původu názvu Bílá Rus. Etnicko-náboženská teorie předpokládá, že název označoval část starých ruských zemí v rámci Litevského velkoknížectví, která byla osídlena převážně Slovany, kteří byli brzy pokřesťanštěni, na rozdíl od Černé Rusi, jež byla osídlena převážně pohanskými Balty. Alternativní vysvětlení názvu komentuje bílý oděv, který nosí místní slovanské obyvatelstvo. Třetí teorie předpokládá, že staré ruské země, které nebyly dobyty Tatary (tj, Polock, Vitebsk a Mogilev), byly označovány jako Bílá Rus. Čtvrtá teorie předpokládá, že bílá barva byla spojována se západem a Bělorusko bylo v 9. až 13. století západní částí Rusi.
Pojem Bělarussia (rusky Белору́ссия, druhá část je podobná, ale píše se a zdůrazňuje jinak než Росси́я, Russia) se poprvé objevil v dobách Ruského impéria a ruský car byl obvykle stylizován jako „car všech Rusů“, protože Rusko nebo Ruská říše byla tvořena třemi částmi Ruska – Velkou, Malou a Bílou. Tím se tvrdilo, že všechna území jsou ruská a všechny národy jsou také ruské; v případě Bělorusů šlo o varianty ruského národa.
Po říjnové bolševické revoluci v roce 1917 způsobil termín Bílé Rusko určité zmatky, protože to byl také název vojenské síly, která se postavila proti rudým bolševikům. V období Běloruské SSR byl termín Bělorussia přijat jako součást národního uvědomění. V západním Bělorusku pod polskou kontrolou se Bělorussia v meziválečném období začalo běžně používat v oblastech Bělostoku a Grodna.
Termín Bělarussia (jeho názvy v jiných jazycích, např. v češtině, vycházejí z ruské podoby) se oficiálně používal pouze do roku 1991. Oficiálně je plný název země Běloruská republika (Рэспубліка Беларусь, Республика Беларусь, Respublika Belarus). V Rusku je používání názvu Bělorussia stále velmi rozšířené.
Dějiny
Prehistorie vlevo|náhled|Neolitický nález z Vitebské oblasti Od roku 5000 do roku 2000 před naším letopočtem převládala na dnešním běloruském území kultura s lineární keramikou. Nalezeny byly i pozůstatky kultury Dněpersko-doněcké ze stejné doby. Kimmeriové a další kočovníci se pohybovali po této oblasti do roku 1000 př. n. l. Ve 3. století př. n. l. se objevila Zarubiněcká kultura, poprvé popsaná českým archeologem Čeňkem Chvojkou. Zarubiněcká kultura byla patrně produktem baltských kmenů, jako byli například Jotvingové.
Kolem 5. století byla oblast převzata slovanskými kmeny. Převzetí bylo částečně způsobeno nedostatečnou vojenskou koordinací Baltů, ale postupná asimilace Baltů do slovanské kultury měla mírumilovnou povahu. K přišlým slovanským kmenům patřili Kriviči, Dregoviči, Polochané nebo Radimiči. Jejich oblast vymezili Skytové, kteří migrovali na okrajích slovanského osídlení. Nájezdníci z Asie, mezi nimiž byli Hunové a Avaři, tudy prošli v 5.–7. století, ale nedokázali Slovany vytlačit.John Haywood, Historical Atlas, Ancient and Classical World (1998).
Polock a Kyjevská Rus
vlevo|náhled|Ragnvald a Rogněda náhled|vlevo|Ruská knížectví v době mongolské invaze na Rus ve 13. století vlevo|náhled|Izjaslavova pečeť nalezená v roce 1954 První zmínky o běloruských knížectvích pocházejí z 9. století. Nejdůležitějším z nich bylo Polocké knížectví, první významný státní útvar běloruských dějin. Hlavním městem byl Polock, jež je v písemných pramenech poprvé zmiňován roku 860. Zakladatelem knížectví byl Varjag (Viking) Ragnvald. Příběh jeho dcery Rognědy, kterou unesl kníže Kyjevské Rusi Vladimír I., patří k nejznámějším příběhům raných běloruských dějin. Polocké knížectví bylo do velkého slovanského soustátí Kyjevské Rusi nakonec v 10. století integrováno, stalo se jedním ze tří jejích hlavních stavebních kamenů. Kyjevská Rus přinesla Polockému státu christianizaci, jež započala okolo roku 992. Misionáře vyslal z kyjevského centra Vladimír I. Za vlády Izjaslava Vladimiroviče (978–1001), „knížete knihomila“, došlo v Polocku ke kulturnímu rozkvětu a zavedení cyrilice. Za vlády knížete Vseslava Brjačislaviče (1044–1101) získal Polock na Kyjevu mnohem větší nezávislost. Vseslav politicky těžil z krize uvnitř Kyjevské Rusi, ekonomicky ze zprostředkování obchodu mezi Kyjevem a Skandinávií. V roce 1067 bylo poprvé v písemných pramenech zmíněno město Minsk.
V oblasti již předtím existovala ještě další knížectví, jiná vznikla po rozpadu Polocku: Turovské, Gorodenské, Vitebské nebo Minské knížectví. Nejvýznamnější z nich bylo Turovské, jehož první kníže Svatopluk Vladimirovič sehrál významnou roli při formování Kyjevské Rusi.
Po zániku Kyjevské Rusi (definitivně 1240) pod náporem Mongolů (běloruskému území se jejich invaze vyhnula) začala do mocensky rozdrobeného prostoru pronikat litevská knížata. Území tzv. Černé Rusi (okolí Novogrodku) si podřídil už kníže, později král, Mindaugas v polovině 13. století. Roku 1242 se k Litvě připojilo i Minské knížectví. Po roce 1316 (nástup Gediminase) už litevští panovníci systematicky připojovali jednotlivé běloruské a ukrajinské země ke svému soustátí.
náhled|Stará běloruská vlajka se znakem Pahoňa Také vzrůstající tlak německých vojsk (Řád německých rytířů a Řád mečových rytířů) a nájezdy Tatarů/Mongolů přispěly ke zformování litevsko-běloruské jednoty. Bílá Rus tvořila podstatnou část Velikého knížectví litevského. Hlavní město se zpočátku dokonce nacházelo v Bělorusku, byl jím Novogrodek, kde byl roku 1253 korunován první (a poslední) litevský král Mindaugas. Roku 1323 bylo ale hlavní město přesunuto více na západ, do dnešního litevského Vilniusu (Vilna). Zlatá éra tohoto státního útvaru nastala zejména za vlády Vitolda Velikého. Jeho dědictvím jsou i symboly jako znak zvaný pahoňa nebo bílo-červeno-bílá vlajka. Ty však jsou dnes v Bělorusku státními orgány vytlačovány z veřejného prostoru.
Polsko-litevská unie
náhled|vlevo|Litevské velkoknížectví v 13.–15. století, v době největšího rozmachu; právě Bílá Rus spolu se starou Litvou tvořily jádro tohoto státu náhled|Smolensk roku 1627 Útoky moskevských vojsk na východní hranice země na konci 15. století (viz též rusko-litevské války) si vynutily centralizaci státu a zvýšení finančních výdajů na vojsko. Na začátku 16. století ztratila slábnoucí Litva východní část Bílé Rusi včetně města Smolenska (1514). Ten byl sice roku 1611 Rusům ještě jednou vyrván, ale roku 1654 ho získali znovu v chaosu Chmelnického povstání a je součástí Ruska do dnešních dnů.
V roce 1569 se Litva a sousední Polsko, do té doby spojené pouze osobou panovníka, sjednotily ve federativní stát nazvaný Republika obou národů. Pro Litvu a Bílou Rus to znamenalo ztrátu některých území na jihu (dnes Ukrajina) a podřízení se svrchovanosti polského království. Také částečnou polonizaci (především šlechty a kléru). Poláci usilovali též o katolizaci, nakonec zvolili kompromis zvaný Brestlitevská unie (1595), jež znamenala v Bělorusku vytvoření Běloruské řeckokatolické církve, která se podřídila římskému papeži, ale mohla si ponechat východní rituály a církevní slovanštinu.
V roce 1697 bylo zakázáno používat běloruštinu (přesněji tehdejší rutenštinu, zvanou též staroběloruština) v úředním styku. Na druhou stranu, díky sjednocení tří historických zemí bylo možné až do poloviny 17. století vzdorovat tlaku Ruského carství. V době Republiky obou národů byla běloruština silně ovlivněna polštinou.
Ruské impérium
náhled|Konstanty Kalinowski V letech 1772–1795 se dělením Polska země postupně stala součástí Ruského impéria. Běloruská území získaná Kateřinou II. byla v roce 1796 zahrnuta do Běloruské gubernie. Běloruština byla následně omezována ve prospěch ruštiny a byla podporována pouze pravoslavná církev, zatímco řeckokatolická církev uznávající autoritu papeže byla potlačována.