Josip Broz Tito (cyrilicí: Јосип Броз Тито; vlastním jménem Josip Broz; 7. května 1892 KumrovecDatum 7. května 1892 bylo uvedeno v církevní matrice, v materiálech rakousko-uherské armády, do níž musel narukovat před první světovou válkou, je uvedeno datum 5. března 1892, spis u jugoslávské policie z meziválečného období hovoří o 12. březnu 1892, říšskoněmecké okupační orgány měly jako datum narození 7. březen 1892. V poválečné Jugoslávii se jeho narozeniny slavily 25. května (tzv. Den mládeže), což má patrně původ v omylu partyzánů, kteří jeho narozeniny v tento den poprvé slavili. – 4. května 1980 Lublaň) byl prezident Socialistické federativní republiky Jugoslávie, předseda Svazu komunistů Jugoslávie, maršál Jugoslávie a vrchní velitel ozbrojených sil SFRJ a vůdce jugoslávského protinacistického odboje za druhé světové války. Po válce patřil mezi zakládající členy kominformy, po roztržce se Sovětským svazem stál při zrodu Hnutí nezúčastněných zemí, jehož hlavním představitelem byl až do své smrti.
Raná léta (1892–1913) vlevo|náhled|Titův rodný dům v Kumrovci Josip Broz se narodil 7. května 1892 v Kumrovci (nyní Chorvatsko, na hranici se Slovinskem), náležejícím v té době Rakousko-Uhersku, v kraji zvaném Zagorje (Záhoří). Datum Titova narození se v různých dokumentech uvádí různě. V jednom z dokumentů z doby, kdy sloužil v rakousko-uherské armádě, se uvádí datum narození 25. května 1892. Již za druhé světové války bylo toto datum označeno jako významný den Titových narozenin. Dokonce Hitler na tento den v roce 1944 přikázal zaútočit na Drvar. Po válce byl kromě státní oslavy narozenin Josipa Broze tento den označen jako svátek „Den mládí“.
Josip byl sedmým z patnácti dětí manželů Franja a Marie Brozových. Jeho otec Franjo Broz byl Chorvat, zatímco matka Marija (rozená Javeršeková) byla Slovinka. Podstatnou část svého dětství strávil s dědečkem z maminčiny strany v nedaleké slovinské Podsredě, v roce 1901 začal chodit do základní školy v Kumrovci a tuto čtyřletku ukončil v roce 1905. Následující dva roky pracoval jako rolník u strýce v Podsredě. V mládí byl členem slovinského Sokola.
V roce 1907 se z venkovského prostředí přestěhoval do vzdálenějšího Sisaku a chtěl se učit číšníkem. Brzy se však tohoto záměru vzdal a v letech 1907–1910 se vyučil zámečníkem. Během roku 1910 se v Sisaku nelegálně zakládaly odbory. Když se Broz vyučil, stal se zámečnickým pomocníkem. Odešel do Záhřebu, kde byl dva měsíce zaměstnán v zámečnické dílně u Haramine v Iliči. Brzy nato se Tito zapsal do svazu dělníků pracujících v hutnictví, a tím se také stal členem Sociálně demokratické strany Chorvatska a Slavonie.
Měl velké problémy získat práci, a tak odjel do Lublaně a Terstu, posléze se vrátil do Záhřebu. Následoval téměř roční zaměstnanecký poměr v hutích v Kamniku ve Slovinsku. Poté se skupinou spolupracovníků z Kamniku odjel za lépe placenou prací do Čenkova u Hořovic. Na místě se Jihoslované dozvěděli, že mají posloužit jako stávkokazi. Tuto roli odmítli, podpořili české zaměstnance a v podniku začali pracovat až poté, co vedení podniku přistoupilo na požadavky českých odborů. O tomto období panuje množství neověřených informací, podle některých se tehdy oženil s Češkou, s níž se v Čenkově seznámil v roce 1912. Další kratičkou zastávkou v pracovní kariéře byla Plzeň a závody Škodovy, pokračoval do Německa (Mnichov a Mannheim), kde pracoval pro automobilku Daimler a Benz. Koncem roku přijel ke svému staršímu bratrovi Martinovi (nar. 1884), který bydlel v rodinném domku poblíž Vídně, a měl stálé zaměstnání u železnice. U tohoto bratra a jeho ženy strávil Josip několik měsíců, našel si zaměstnání jako mistr kovodělné výroby opět u Daimlera – Benze a dojížděl vlakem do Wiener Neustadtu (cca 60 km). O víkendech jezdil do Vídně, kde se mu velmi líbilo. Byl společensky aktivní, navštěvoval kurzy tance, šermu, zdokonaloval se v němčině. V oné době se měl i údajně podruhé oženit.
Armáda, válka, revoluce (1913–1920) V květnu 1913 dosáhl Josip jedenadvaceti let a byl povolán k povinné dvouleté službě do rakousko-uherské armády. Povolávací rozkaz obdržel v Kumrovci, nastoupit měl v Záhřebu. Po počátečních značných obtížích se v armádě osvědčil, během šesti měsíců byl povýšen (Vánoce 1913) do hodnosti četaře (něm. Zugsführer). V květnu roku 1914 v Budapešti získal stříbrnou medaili na soutěži rakousko-uherské armády v šermu. Byl také vynikajícím lyžařem.
Když vypukla válka proti Srbsku, bojoval na srbském bojišti od srpna do prosince roku 1914. V lednu 1915 byl jeho pluk převelen do Karpat bojovat proti Rusům. (Za jednu z vyhraných bitev měl být řádně vyznamenán, avšak nemohl se ceremoniálu zúčastnit, neboť tou dobou byl zajat. Později, při návštěvě Vídně v roce 1967, odmítl Tito dodatečné udělení medaile.)
O velikonoční neděli 4. dubna 1915 (22. 3. podle juliánského kalendáře) byl těžce raněn kopím a dostal se do ruského zajetí. Celých 13 měsíců ležel v nemocnici ve Svijažsku, malém městě blízko Kazaně, dva a půl tisíce kilometrů za linií fronty. Byl na pokraji smrti, neboť kopí se dvěma hroty těsně minulo srdce, k tomu dostal těžký zápal plic a tyfus. Přežil, čas rekonvalescence strávil studiem ruštiny a čtením ruských klasiků, Tolstého, Turgeněva, a dalších. Po uzdravení byl poslán o tisíc kilometrů dál na východ, do Kunguru, kde byl tábor německých, rakouských a maďarských válečných zajatců. Rusové Broze jmenovali velitelem tábora. Přesto pracoval, ač jako poddůstojník nebyl povinen, spolu s ostatními zajatci na opravě sibiřské železnice. Když v Petrohradě vypuklo Kerenského povstání a car abdikoval, morálka v ruské armádě klesla. Zhruba v té době se Broz mezi ruskými železničáři seznámil s bolševickými myšlenkami. Bez větších potíží unikl ze zajateckého tábora a jako černý pasažér se vlakem dostal do Petrohradu, kde se rychle ocitl ve víru dění. 16. a 17. července se účastní velikých demonstrací, které proti prozatímní vládě zorganizovali bolševici. Bolševici byli poraženi, Broz se pokusil uprchnout do Finska, ale byl dopaden a tři týdny vězněn v petrohradské petropavlovské pevnosti, poté nastoupil s vojenskou eskortou do vlaku a měl být dopraven opět do tábora v Kunguru.
Podařilo se mu uprchnout, ne zcela objasněným způsobem se dostal do Omsku, kde se ihned přidal k bolševikům a vstoupil do rudých gard. Strávil zde tři roky, ovšem víceméně stranou největších řeží. V listopadu 1917 v Petrohradu zvítězili bolševici v čele s Leninem („Velká říjnová socialistická revoluce“). Rudí dostali za úkol vyčistit Omsk a okolí jak od bílých, tak od československých legionářů. Došlo k tvrdým střetům. Když byl v červenci 1918 Omsk obsazen Štefánikovými legionáři, Broz se skryl v domě mladičké krásky Pelageji Bělousovové (zvané Polka). Poté se ukrýval na venkově, v kyrgyzské komunitě pracoval na opravě vodního mlýna. V listopadu 1919 se vrátil do Omska, vyhledal Pelageju a podle pravoslavné tradice se všemi starobylými rituály se s ní oženil. (Bylo mu sedmadvacet, Pelageji necelých šestnáct. Ve stejné době údajně vstoupil do komunistické strany, zdroje se však různí – jiná verze tvrdí, že se komunistou stal až po návratu do Záhřebu, viz níže.) Na jaře 1920 se vydal se svou těhotnou manželkou na dlouhou a strastiplnou cestu přes Petrohrad, Štětín, Německo a Rakousko do své původní vlasti. Až v září 1920 dorazil domů – do Jugoslávie, která po první světové válce (po rozpadu Rakouska-Uherska) vznikla jako jeden z nových států. Oficiálně se jmenovala Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (zkracováno Království SHS, 1918–1929).
Dělník, odborář (1920–1928) Po návratu do svého rodiště se Broz opět potýkal s nezaměstnaností. Země stejně jako celá poválečná Evropa prožívala hospodářský úpadek. V zemi stoupala obliba sociální demokracie, ta se však rozpadla na dvě frakce. Jedna z nich vstoupila do Kominterny, začala si říkat Komunistická strana Jugoslávie. Broz do ní vstoupil a už na podzim 1920, tj. ihned po návratu, se v Záhřebu zapojil do agitace a distribuce předvolebních materiálů. Komunisté dosáhli v celém království skvělých výsledků jak v komunálních volbách, tak ve volbách do Ústavodárného shromáždění. Stali se třetí nejsilnější stranou. Královský režim se ovšem z obav před vypuknutím podobného puče, k jakému došlo v Rusku, rozhodl komunistickou stranu zakázat. 31. prosince 1920 se v Záhřebu na výraz odporu proti tomuto rozhodnutí konaly rozsáhlé stávky a demonstrace, které byly tvrdě potlačeny. V srpnu 1921 byly mandáty všech komunistických poslanců úplně zrušeny. Komunistická propaganda byla pod trestem smrti zakázána. Broz přešel do ilegality.
Počátkem roku 1921 přijal zaměstnání mimo obor (stárek ve mlýně) a rodina se na čtyři roky přestěhovala do obce Veliko Trojstvo u Bjelovaru. V březnu 1923 Broz a skupina jeho přátel z Velikého Trojstva navázali užší kontakt s komunistickou organizací v Bjelovaru, Broz se účastnil protistátních stranických schůzí a projevoval se jako výborný řečník. (Byl velmi populární, ale vyskytli se lidé, kteří ho měli za policejního agenta – provokatéra.) Policie ho sledovala coby nebezpečného agitátora, přesto toto období jeho života patří ke klidnějším, i když se začalo kalit jeho rodinné štěstí. Jeho potomci měli smutný osud. První tři z pěti dětí zemřely ihned po porodu, čtvrté dítě, holčička Zlatica, zemřela ve dvou letech na záškrt, její smrt Broze těžce zasáhla. (Svému životopisci Dedijerovi řekl, že ji odnesl na hřbitov a zahrabal vlastníma rukama.) Přežilo jen páté dítě, syn Žarko, který zůstal jediným Titovým potomkem.
V létě roku 1925 zemřel jeho zaměstnavatel, podnik převzal zeť, který o Broze kvůli jeho politické angažovanosti už nestál. A tak se ve svých třiatřiceti letech Broz rozhodl stát „profesionálním revolucionářem“. Přestěhoval se do Kraljevice, a nastoupil jako kovodělník v docích, které fungovaly už od počátku 18. století. V Brozově době je vlastnil maďarský koncern, v němž měli podíly britští a francouzští výrobci zbraní. I při své práci na opravách torpédoborců královského námořnictva se Broz čile věnoval zejména odborářským aktivitám. Byl zvolen zástupcem odborů. V této pozici setrval po dobu jednoho roku. V létě 1926 se stal vůdcem stávky v docích, a 2. září dostal výpověď ze zaměstnání. Jako oficiální důvod výpovědi uvedl zaměstnavatel nadbytečnost.
Odešel do Bělehradu a v říjnu 1926 našel práci v továrně na výrobu kolejových vozidel v Palance ve městě Smederevo. Opět šlo o podnik s francouzsko-britskou účastí, opět byl zvolen zástupcem dělníků, avšak už v březnu 1927 dostal hodinovou výpověď. Ztratil šanci na jakékoli zaměstnání, a tak strana rozhodla povýšit ho do funkce tajemníka odborového svazu kovodělníků pro záhřebskou oblast. Vrátil se do Záhřebu, za pár týdnů byl zvolen tajemníkem svazu pro celé Chorvatsko, což mu skýtalo nárok na skromný, ale dostačující plat. Policie ho stále sledovala, v červenci 1927 byl zatčen, spolu s několika druhy souzen v tajném procesu a odsouzen na čtyři měsíce nepodmíněně za členství v zakázané KSJ a za odborářské aktivity maskující prokomunistickou činnost. Po vypršení trestu Broz začal vystupovat pod jinými jmény a fyzicky se maskovat, většinou se vydával za dobře zaopatřeného technika ve strojírenském průmyslu, což obnášelo i nošení elegantních obleků, návštěvy drahých podniků, atp.
Rebel, odpůrce, odsouzenec (1928–1934) náhled|vlevo|Tito jako politický vězeň v roce 1928