Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa (Vstup spojeneckých vojsk, Operace Dunaj, Okupace Československa) byla vpádem armád pěti komunistických zemí Varšavské smlouvy do Československa (ČSSR), který se uskutečnil 21. srpna 1968. Důvodem intervence, podpořené žádostí konzervativního křídla Komunistické strany Československa (KSČ), byly liberálně reformní vnitropolitické změny v ČSSR, známé pod názvem Pražské jaro. Zásah do suverenity ČSSR byl obhajován Brežněvovou doktrínou.
Hlavní podíl na invazi měly armády Sovětského svazu (SSSR), výrazně slabší účast měla vojska Polské lidové republiky (PLR), Maďarské lidové republiky (MLR) a Bulharské lidové republiky (BLR), nepatrnou účast pak měla vojska Německé demokratické republiky (NDR). Byla obsazena většina důležitých měst v ČSSR, došlo k přerušení rozhlasového vysílání. Předsednictvo ÚV KSČ v prvních hodinách okupace přijalo usnesení pod názvem „Provolání Všemu lidu ČSSR“, odsuzující invazi. Krátce poté byli tito vedoucí představitelé československých politických reforem zatčeni a zavlečeni do SSSR. Proti snaze prookupačních sil o ustavení kolaborantské vlády se postavil spontánní masový odpor většiny obyvatel Československa, který trval přibližně týden a při kterém občané vyjadřovali podporu internovaným politikům, dokud ti se nevrátili zpět do vlasti. Ti však s výjimkou Fr. Kriegela podepsali sověty nadiktovaný moskevský protokol.
Postupně tak došlo k odvolání většiny reforem, komunistický režim byl opět utužen formou normalizace poměrů a reformní politici buď změnili názor, anebo byli nahrazeni. Odpor obyvatelstva proti okupaci byl nakonec zlomen brutálním potlačením protestů při prvním výročí okupace. Okupační vojska se během podzimu 1968 stáhla, zůstala jen část vojsk SSSR, jejichž pobyt byl formálně legalizován mezinárodní smlouvou o „dočasném pobytu“, který trval až do roku 1991. Socialismus sovětského typu byl tímto aktem diskreditován v očích světové veřejnosti.
Pozadí náhled|upright|vlevo|Alexander Dubček v roce 1968 U příležitosti 20. výročí „Vítězství pracujícího lidu“ prohlásil tehdejší (čerstvě zvolený) první tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček, že po triumfu socialismu jsou potřebné změny, jejichž cílem je tzv. „Socialismus s lidskou tváří“. Tím byl zahájen „obrodný proces“, zvaný „Pražské jaro“: program politických a ekonomických liberalizací, mezi něž patřil nejen důraz na ekonomické uvolnění ve prospěch spotřebního průmyslu, ale především svoboda tisku, svoboda projevu, svoboda pohybu a připouštěla se už i možnost vícestranné vlády. Změny byly stále více oceňovány a podporovány obyvatelstvem, ovšem vedení KSČ k těmto iniciativám nemělo jednotný postoj: mezi reformátory podporující Dubčeka patřili předseda vlády Oldřich Černík, předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský, předseda Národní fronty František Kriegel, mezi konzervativní odpůrce změn patřili především předseda ÚV KSS Vasil Biľak, ministr dopravy Alois Indra a člen předsednictva ÚV KSČ Oldřich Švestka, na jejichž stranu přeběhl i původní reformátor Drahomír Kolder.
náhled|upright|vlevo|Alexander Dubček, Ludvík Svoboda a Nicolae Ceaușescu náhled|upright|vlevo|Leonid Brežněv, Nikolaj Podgornyj a Walter Ulbricht náhled|upright|vlevo|Leonid Brežněv a Władysław Gomułka náhled|upright|vlevo|Spoluautor Zvacího dopisu Vasil Biľak a Gustáv Husák v srpnu 1968
23. července 1968 byl předán na sovětské velvyslanectví dopis „99 Pragováků“ (stranických a jiných funkcionářů Praga – Automobilových závodů Klementa Gottwalda), který poté publikoval na titulní straně sovětský deník Pravda. Zatímco v Československu byli signatáři dopisu označeni za zrádce, pak sovětští činitelé označili dopis za reprezentativní hlas dělnické třídy a spojenci ze sovětského bloku se změn v Československu začali obávat. První tajemník Polské sjednocené dělnické strany Władysław Gomułka byl zřejmě tím, kdo jako první označil dění v ČSSR za „kontrarevoluci“ (i z osobních antipatií vůči Dubčekovi) a generální tajemník Bulharské komunistické strany Todor Živkov údajně jako první navrhl použití vojenské síly.
29. července až 1. srpna 1968 se v Čierné nad Tisou konaly dvoustranné rozhovory představitelů Československa a Sovětského svazu. Schůzky v blízkosti československo-sovětské hranice se za ČSSR zúčastnili především první tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček, prezident Ludvík Svoboda, předseda vlády Oldřich Černík, předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský a další, za SSSR to byli první tajemník ÚV KSSS Leonid Brežněv, předseda Rady ministrů Alexej Kosygin, předseda prezídia Nejvyššího sovětu Nikolaj Podgornyj, sekretář ÚV KSSS a hlavní ideolog Michail Suslov a další. Dubček bránil program reformního křídla KSČ a zároveň sliboval plnění závazků vůči Varšavské smlouvě. Delegáti KSČ znovu potvrdili svou loajalitu vůči Varšavské smlouvě a slíbili, že potlačí „antisocialistické“ tendence v zemi, nebudou oživovat myšlenku obnovy sociálně demokratických stran a budou kontrolovat tisk opětovným zavedením vyšší úrovně cenzury. Zřejmě na této schůzce člen ÚV KSČ Antonín Kapek předal Leonidu Brežněvovi první exemplář tzv. „zvacího dopisu“, ve kterém autoři tvrdili, že pravicová média podnítila v Československu vlnu nacionalismu a šovinismu, a vyvolala antikomunistickou a antisovětskou psychózu. Dopis je zároveň formální žádostí Sovětskému svazu, aby poskytl podporu a pomoc všemi prostředky, které má k dispozici, k záchraně Československa před údajným nebezpečím kontrarevoluce. Dopis podepsali členové ÚV KSČ Vasil Biľak, Alois Indra, Antonín Kapek, Drahomír Kolder a Oldřich Švestka..
3. srpna 1968 byla v Bratislavě podepsána Bratislavská deklarace, ve které zástupci ČSSR, SSSR, NDR, PLR, MLR a BLR potvrzovali věrnost marxismu-leninismu, věrnost proletářskému internacionalismu, boj proti buržoazní ideologii a boj proti všem „antisocialistickým“ silám. Sovětský svaz také vyjádřil záměr zasáhnout do vývoje v jakékoliv zemi Varšavské smlouvy, pokud by zde hrozilo zavedení politické plurality se systémem několika politických stran. Nejpozději na bratislavské konferenci také Vasil Biľak předal Petro Šelestovi druhý zvací dopis se žádostí o „bratrskou pomoc“ (zřejmě duplikát předchozího dopisu, podepsaný stejnými členy KSČ).
V následujících dnech měl Dubček několik závažných telefonátů, ve kterých mu bylo jasně řečeno, že současné dění v Československu se ostatním členům Varšavské smlouvy nelíbí a považují ho za ohrožení socialistického vývoje. Brežněv opakovaně, se stupňující se naléhavostí, naznačoval Dubčekovi zprvu možnost, později nutnost zasáhnout do tohoto vývoje všemi dostupnými prostředky, pokud překotný vývoj situace nezbrzdí samotné vedení KSČ. Dubčekovy námitky, že jde o vnitřní věc ČSSR a že veškeré závazky vůči ostatním socialistickým státům zůstávají v platnosti, Brežněva příliš nepřesvědčily a v posledním telefonátu 13. srpna 1968 již Dubčekovi prakticky oznámil, že mu nevěří a že bude nucen jednat silou, aby zajistil socialistický vývoj ČSSR. Dubček mu však tehdy jen odpověděl, ať jedná, jak uzná za vhodné.
15. až 17. srpna 1968 jednalo sovětské vedení o možnosti vojenské intervence v Československu. Rozhodování politbyra bylo ovlivňováno dezinformacemi KGB, která situaci v Československu záměrně líčila drastičtěji, než ve skutečnosti byla. Nakonec převážil názor, že by bylo přímým ohrožením bezpečnosti Sovětského svazu, pokud by (v době trvající studené války mezi sovětským blokem a NATO) přišel o vliv na strategicky položené středoevropské Československo, které sousedilo se západním Německem. Stoupenci silového řešení byli zejména předseda prezídia Nejvyššího sovětu Nikolaj Podgornyj, ministr obrany SSSR Andrej Grečko, ministr zahraničí SSSR Andrej Gromyko, první tajemník ÚV KS Ukrajiny Petro Šelest, velitel Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy Ivan Jakubovskij a předseda KGB Jurij Andropov, zatímco jiní vysocí členové komunistického politbyra váhali a svůj souhlas vyslovili až po dlouhém jednání – zejména předseda Rady ministrů SSSR Alexej Kosygin, sekretář ÚV KSSS a stranický ideolog Michail Suslov a v závěru i samotný první tajemník ÚV KSSS Leonid Brežněv. K rozhodnutí přispěl i fakt, že s intervencí souhlasily (nebo ji přímo požadovaly) i další státy sousedící s Československem: kromě zmíněného Polska souhlasil s připravovanou invazí i generální tajemník Maďarské socialistické dělnické strany János Kádár a generální tajemník Sjednocené socialistické strany Německa Walter Ulbricht.
Na žádost československých „zvatelů“ Koldera a Biľaka navíc sám Brežněv rozhodl, že invaze do Československa se aktivně nezúčastní východoněmecká armáda, aby její přítomnost mezi invazními vojsky v ČSSR nevyvolala vzpomínky na německou okupaci z března 1939.
Československé vedení však stále věřilo, že summit v Čierné nad Tisou situaci uklidnil a že Sovětský svaz a jeho spojenci invazi neprovedou, protože by jednak byla příliš nákladná, jednak by měla významný mezinárodní politický dozvuk kvůli Světové komunistické konferenci, která se konala v listopadu tohoto roku.
Průběh náhled|upright|Tanky T-55 invazních sil obklopené davem demonstrantů V noci z úterý 20. srpna na středu 21. srpna 1968 začala invaze do Československa. Kolem 23. hodiny překročily hranice na silničních přechodech první pozemní jednotky motostřeleckého a tankového vojska. Na letišti v Ruzyni přistála dvě letadla označená jako charterový let. Z jednoho z těchto letadel vystoupili výsadkáři, kteří obsadili letiště včetně řízení letového provozu. Na letiště následně začala přistávat transportní letadla s vojenskými jednotkami. Hluk přistávajících motorů varoval mnoho občanů u okolí letišť i v centru Prahy (přeletový koridor pro letadla Antonov na letiště Ruzyně vedl přes Nusle a Vinohrady), že začala invaze. Operaci veleli maršálové Sovětského svazu Andrej Grečko a Ivan Jakubovskij.
20. srpna 1968, 17:00: Anonym telefonicky informuje zpravodaje ČTK v Budapešti, že o půlnoci začne vojenské obsazování Československa. Žádá o okamžité předání této informace vojenskému přidělenci zastupitelského úřadu. 20. srpna 1968, 18:10: Československý velvyslanec v Maďarsku Púčik předává do Prahy informaci o plánovaném vojenském obsazování Československa. 20. srpna 1968, 20:00: Sovětský velvyslanec v USA Anatolij Dobrynin navštěvuje prezidenta Lyndona Johnsona a informuje jej o nadcházející invazi armád pěti zemí Varšavské smlouvy do Československa. Johnson krátce po tom svolává mimořádné zasedání Rady národní bezpečnosti 20. srpna 1968, 20:52: Na Ruzyni pod hlavičkou Aeroflotu přistál Antonov An-12 s krycí civilní imatrikulací CCCP-11 604, kterému vojenská dispečerská služba přidělila označení „pořadová 89“. Stroj zůstal po přistání stát na novém letišti, v blízkosti dráhy 25. 20. srpna 1968, 21:05: Na letišti v Brně-Tuřanech přistál sovětský speciál Antonov An-24 s dvacítkou civilistů v uniformách Aeroflotu, ve skutečnosti se jednalo o příslušníky KGB. 20. srpna 1968, 21:23: Iljušin Il-14, imatrikulace CCCP-67 242, přistál ve 21:23 jako „pořadová 94“ a ihned zaroloval před odbavovací budovu na starém letišti. Skupina 20 civilistů, vedená ředitelem pražské pobočky Aeroflotu, pak připravenými vozidly zamířila do centra města. 20. srpna 1968, 23:00: Maďarská armáda pronikla na jižní Slovensko, sovětská armáda překročila hranice na východě Slovenska, polská armáda převzala kontrolu státní hranice na severním Slovensku a obsadila české Slezsko. Půlnoc na 21. srpen 1968: Vojska Varšavské smlouvy obsadila celý Východoslovenský kraj i celou Bratislavu, postoupila do Středoslovenského kraje, obsadila Severomoravský kraj i Severočeský kraj a pronikají do Východočeského kraje. 21. srpna 1968, 1:00: Vojska obsadila téměř celé Slovensko, na Prahu mířily pozemní síly od Polska skrz východní Čechy a z NDR přes severní Čechy.