Zdeněk Rón (23. května 1889, Vysoké nad Jizerou – 13. července 1948 tamtéž) byl vodohospodářský inženýr v Zemském úřadě, prozaik, dramatik, kulturní publicista a básník Podkrkonoší.
Kořeny Narodil se 23. května 1889 ve Vysokém nad Jizerou v rodině truhlářského mistra Františka Róna. Měl ještě pět sourozenců, sestru a čtyři bratry. Jeho dětství tedy formoval drsný, tvrdý horácký život, který jej naučil odvaze a vytrvalosti při zdolávání překážek, dal mu do vínku skromnost a schopnost uskrovnit se a ukázal mu v rodinné pospolitosti význam soucítění s ostatními, vždy připraveného pomoci druhým a v případě nutnosti pomoc s důvěrou očekávajícího. Rón tak byl zároveň obdařen darem vidění, schopností spatřit lidské utrpení a jeho zřídla a pomoci hledat východiska ze zdánlivě slepých uliček tvrdého osudu. Na tom mají v neposlední řadě zásluhu Rónovi rodiče, kteří přes tíživost poměrů dokázali pro svých pět synů vybojovat možnost studia, takže všichni dosáhli akademického vzdělání.
Tato životní škola jej dovedla k pochopení, že musí pro Podkrkonoší a jeho lid něco udělat. Jak a co, to mu poradil jeho literární talent, který se mohl doma opřít o otcovu písmáckou tradici a v širších, společenských souvislostech o kulturní život města (i zde ovšem působil otcův vzor, jak šířeji dokládá Jaroslav Skrbek ).
Střední školu začal studovat na reaálce v Praze na Malé Straně (1902-1905), pokračoval v Ječné ulici (1905-1906) a reálku zakončil v roce 1909 maturitou v Hradci Králové. Ve studiu pokračoval na Pražské technice, kde studoval stavební inženýrství, obor vodní stavby. V roce 1914 byl odveden do armády a v letech 1915-1918 působil jako vojenský stavební technik v Pardubicích. Po skončení války dokončil studia a v roce 1919 získal titul inženýr. Od roku 1920 až do své smrti pracoval v hydrografickém oddělení Zemského úřadu v Praze.
Začátky Publikovat začal už jako čtrnáctiletý – první příspěvek mu otiskli v Národních listech pod pseudonymem Zdeněk Horský. Deset let nato, 23. srpna 1913, byla ve Vysokém sehrána jeho divadelní hra Pohádka o štěstí, již napsal jako student. Směr příští tvůrčí cesty předznamenává první otištěná báseň Horácká země, pocházející z roku 1921. K témuž datu se vážou sociálně cítící verše, v nichž vzpomíná na těžký existenční boj podkrkonošského lidu.
Rónovým debutem je útlá sbírka povídek Za člověkem (1924), přípisem věnovaná rodičům. Už z ní je zřejmé, proč bývá přiřazován ke Karlu Václavu Raisovi, Antalu Staškovi či Josefu Šírovi . Na rozdíl od Raise je však jeho zobrazení horského člověka realisticky krutější, přitom však stejně jako Rais se Rón snaží objevit východisko z tíživé situace. Ukazuje, že v těžkém osudu musejí lidé hledat a najít cestu k sobě navzájem, aby obstáli. Jen to zachrání ztracence z úvodní rozměrnější povídky před sebevraždou (podobný motiv se později objeví v románu Průvan v podhoří a Od jara do jara), jen odsud mohou čerpat naději hrdinové dalších tří povídek (jejichž témata naznačují možnost vzájemného sepětí do delší dějové linky). A kdo to nepochopí, zahyne stejně jako hrdina povídky předposlední. Závěrečná próza pak jako hlavní příčinu lidského utrpení ukazuje tupou necitelnost. (V ní obsažený motiv objednávání rakve se inspiračně opírá o fakt, že rakve zhotovoval také Rónův otec.) Celá sbírka je zajímavá tím, že v ní Rón bohatě a v této míře naposled k postižení atmosféry využívá krkonošského nářečí. Kniha byla vydána nákladem Zeyerova fondu České akademie věd a umění pro podporu mladých začínajících autorů .
O něco obsáhlejší rozsahem i tematicky je povídková sbírka Proudy a přístavy (1926). Oproti předchozí je různorodější. Do čela sbírky je jako předznamenání postavena povídka konfrontující plány o budoucnosti hrdinů s jejich nečekaným tragickým koncem. Rón opět sleduje těžké lidské osudy a fandí těm hrdinům, kteří se ve jménu lidskosti rozhodují neuskutečňovat své plány na pomstu, ukojení žádostivosti ani své sny o štěstí či o cestách do světa, aby místo toho pomohli nebo aspoň neuškodili. Kdo se vzpírá osudu a chce jej obelstít za cenu ztráty cti, je potrestán. Z hlediska dalšího rozvoje Rónova díla jsou zajímavé povídky Nebezpečné ráno a Vývraty, jež sledováním vlivu válečných událostí na osudy a mravní postoje hrdinů předjímají román Průvan v podhoří. Povídka Bitva u Počátek pak zase předznamenává jednu tematickou linii románu Radost na světě. Ve sbírce najdeme také povídku, kde se v podstatě apolitický Rón zmiňuje o politických stranách. Sbírka pochází z období šťastného rodinného života Rónova, jak naznačuje jeho věnování některých povídek (ženě a dceři).
V roce 1928 podle povídky Vrah vyrobila společnost Interfilm němý film s titulky Kainovo znamení s alternativním názvem Ve spárech hříšné ženy, jehož premiéra se konala 29. 3. 1929. Scénář napsal a film režíroval Oldřich Kmínek. České titulky zpracoval a režii české verze měl Zdeněk Sirový. Roli hostinské ztvárnila Antonie Nedošinská.film Kainovo znamení na stránkách Národního filmového archivu.
Reflexe života za 1. světové války V letech 1928 a 1929 se Rón ohlašuje po skromných názvucích povídkových s překvapivě obsáhlou a vyspělou dvojdílnou románovou prací Průvan v podhoří. Jedná se o prožitkový válečný (1. díl Průvan v podhoří) a poválečný (2. díl Svěží den) deník podhorského člověka. Samotné válečné události 1. světové války se zde proto objevují jen jako historické pozadí, zatímco se autor soustřeďuje na líčení osudů obyvatel horské osady Třímany, kteří tu žili v poměrně klidném závětří. Přesto i sem válečný vichr zasáhl, nejen tím, že odváděl syny do válečné vřavy, ale i změnou ekonomické situace horáků, jež se odrazila i v postojích morálních. Příkladem je ústřední příběh máslaře a později hospodského Jiřiče, který se vzmohl jen dík keťasení s máslem a podporou falešných hráčů karet. Jiřiče provází postava rozšafného sedláka Klemeše, který je vylíčen jako příklad podnikavého a přitom vždy čestně jednajícího člověka. Se zájmem sledujeme debaty, při nichž Klemeš Jiřičovi radí, a uvědomujeme si, že o to asi Rónovi šlo: ukázat horalovi, jak je třeba řešit problémy, před něž jej může život postavit. Nehodlá přitom měnit společenskou realitu, nýbrž člověka, jeho postoj vůči společenské skutečnosti, již bere jako samozřejmou, danou. Tímto jsme si zatím povšimli jen jedné dějové linie, ale Rón zalidnil román řadou dalších postav, zachycených s jejich individuální i rodovou historií stejně realisticky a přesvědčivě, a zároveň se snahou vést čtenáře ke konstruktivní mravní i praktické orientaci. Některé typy přitom tematicky předznamenávají další postavy pozdějších prací. Tak např. osudem postižená Bernaska zahajuje řetěz studií zlých lidí, Horel předvádí touhu po dálkách, Spaderna je typ dobrého člověka, který dokáže svými vyprávěnkami ze života utěšit a poradit jako budoucí strýc Ondřej z knihy Jasno na horách. Boj o život v Praze studenta Pavla Jiřiče (po mravní rozepři otcem vyhozeného z domu) se plně rozvine v románu Něco vydržíme, z drobnějších putujících motivů zde najdeme schéma dvojice bratrů, z nichž jeden zůstává doma a druhý odchází do města (na studie), motiv odchodu harfenic do Ruska za obživou, a jiné.
Dialogy postav se opírají o podstatnou znalost jejich psychiky. Textem se občas mihne výraz z krkonošského nářečí, dokreslující prostředí hladce plynoucího a přitom dramaticky poutavého vyprávění, jemuž se Rón naučil už ve svých povídkách. Rón za toto dílo obdržel cenu České akademie věd a umění.
Realita a naděje Po románu Průvan v podhoří vrací se Rón znovu (a takto naposledy) k povídkové formě. Objemná sbírka Než bude pozdě (1931) shromažďuje opět povídky spjaté s Rónovým Podkrkonoším; z jednotlivých pečlivě sebraných kamínků životních osudů horalů skládá obraz jejich života. Co různých řešení života v horách, rozmanitých postaviček tu nalezneme: pískaře, sedláky, obchodníky, železničáře, potkáme tu řezbáře, žebráka, kůžičkáře, tuláka, minéra, muzikanta, slepce, mrzáka, sebevraha, potulného harmonikáře, poběhlici, v klíčových okamžicích jejich osudu. Smysl pro realitu nedovoluje vytvářet idealizované obrazy, prostě se odvíjí děj epizod až k jejich pointě a člověk má pocit, že slyší vyprávět, co se skutečně stalo, vzniká dojem, že Rón se inspiroval skutečnými událostmi. Zobrazuje realitu bez příkras (tak si tu našel své místo i sociálně kritický osten), ale zároveň vyhledává příběhy, v nichž může vydolovat alespoň náznak životního kladu, dát procítit smysl lidské odpovědnosti, morálky. Soustřeďuje se při tom na člověka, na postižení duševních dějů, které jsou nejniternějšími příčinami událostí vnějších. Častým motivem je téma vyrovnávání se člověka s vlastním osudem, ať je to v povídkách, které líčí lidi sudbou postižené, nebo v číslech uvažujících o přijímání dědictví těžkého údělu života v horách, nechybí ani hledání smírných řešení problémů milostných. Co všechno se podařilo Rónovi do těch drobných střípků ukrýt – generační problémy vztahu otec–syn, sny horalů o Praze, o dálkách, rozpor mezi horským venkovem a městem, sousedské neshody, bratrská řevnivost, a pokud je v moci skutečnosti nabídnout východisko, vede vyprávění k očistné pointě, v níž lidství znenadání vyvěrá, když se zdá být nejhůř. Jednotlivé motivy se objevují i v následujících románech.
Realistickou přesvědčivost nelze upřít ani komornějšímu románu Něco vydržíme (1933), příběhu horalského chlapce těžce se probíjejícího na studiích v Praze podobně jako hrdina o čtyřicet let staršího románu Viléma Mrštíka Santa Lucia. Také Rón studoval v Praze a nic nebrání tomu, abychom se domnívali, že zde Rón čerpá ze své vlastní životní zkušenosti. Na rozdíl od Róna však urputný Toníkův existenční zápas vynucený sociální nerovností končí porážkou – po smrti otce se musí vrátit domů, do hor, aby vypomohl matce a sourozencům.
V této době se Rón přiřazuje ke skupině ruralistů, jež se vytvořila kolem knižnice Hlasy země, kde také později publikuje. Programu skupiny se přiblížil již některými povídkami sbírky Než bude pozdě. Ideu návratu k rodné půdě pak rozpracoval v románu Jaro a prameny (1936; věnováno ženě). V základu ústředního příběhu leží rozhodování hrdinovo mezi městem a rodnými horami. Petr se zároveň ocitá ve dvou milostných trojúhelnících, kde volí mezi městskou a venkovskou dívkou. Skrytou hrozbu města naznačuje příběh zkaženého Rikiho, který zaviní smrt své milenky. Remarquovský motiv nemocného Françoise slouží Rónovi k předvedení myšlenky, že nadějí společnosti je dobročinnost bohatých. Happy end prózy (návrat do hor a k venkovské milé) je umožněn až náhlou smrtí Petrova bratra, který měl původně převzít rodinné hospodářství.