Jan Koblasa (5. října 1932 Tábor – 3. října 2017 Hamburk) byl český sochař, malíř, grafik, scénograf, básník a hudebník, žijící od roku 1968 v zahraničí. Je legendární postavou českého neoficiálního umění šedesátých let.Petr Wittlich: Jan Koblasa-léta šdesátá, SGL, 1991V letech 1969–1998 profesor a poté emeritní profesor sochařství na Muthesius Kunsthochschule v Kielu, kde ovlivnil mladou generaci sochařů.
Život
Středoškolská studia Jan Koblasa se narodil v Táboře v rodině profesionálního hudebníka. Jeho matka byla dentistkou, později novinářkou. náhled|vlevo|Nuda (1952)V dětství ho zajímal skauting a příroda, proto se na klasické gymnasium přihlásil původně s úmyslem stát se biologem (prof. Šebor). Studovat začal během války, brzy však převážily jiné zájmy – zejména literatura, hudba a zpěv, divadlo a výtvarné umění. Otec po návratu z totálního nasazení dostal nabídku stát se členem nově založeného symfonického orchestru v Teplicích a rodina se tam odstěhovala na konci roku 1945. Zde Jan Koblasa pokračoval ve studiu, navštěvoval LŠU a divadelní a výtvarný kroužek na gymnasiu. Od 16 let zpíval nejprve ve sboru, studoval klasický zpěv a později účinkoval již jako sólista s tanečním orchestrem a v chrámovém sboru. Po prvním místě v sólovém zpěvu r. 1951 na soutěži mladých umělců získal první místo i jako sólový zpěvák na krajské soutěži roku 1952 a zároveň možnost zpívat v teplické opeře. Od školních let si Jan Koblasa vedl deníky, kam kromě osobních záznamů zapsal i své první literární pokusy. Se spolužáky na gymnasiu (Karel Trinkewitz, Dušan Třeštík, Petr Steiner, ad.), kteří se stejně jako on zajímali o filosofii a zakázanou literaturu založil klub (KSB) a vydávali vlastní časopis. V roce 1950 přestoupil z osmiletého humanistického na pedagogické gymnasium, kde měl možnost pokračovat v sochařském školení díky podpoře Karla Švarce (žák K. Lidického) a také v ateliéru teplického sochaře Lahody. Po složení maturity v roce 1952 se přihlásil ke studiu na AVU v Praze, úspěšně složil talentové zkoušky a navzdory nepříznivým kádrovým posudkům a chybějícímu doporučení školy byl přijat ke studiu.
Akademie výtvarných umění v Praze, DAMU Ateliér profesora Laudy na AVU, kam Jan Koblasa nastoupil v roce 1952, měl vychovat příští tvůrce režimních socialistických pomníků. Atmosféru školy utužovalo špiclování komunistických studentů, intenzivní výuka marxismu, dějin VKSB (Všesvazové komunistické strany bolševiků) a pravidelná vojenská příprava. Pod stálou hrozbou pracovního nasazení v továrně nebo zemědělství byl diplom jedinou cestou ke svobodnému povolání. V říjnu 1953 se Janu Koblasovi podařilo přestoupit do ateliéru Otakara Španiela, kde panovala poněkud liberálnější atmosféra, ale po smrti prof. Španiela v roce 1954 byl nucen školu dokončit v ateliéru prof. Karla Pokorného.Irena Jirků: Návrat Jana Koblasy, Mladá fronta 22, 1990 Stal se pravidelným návštěvníkem koncertů soudobé vážné hudby (Ernst Křenek), přednášek existencialistického klubuNešlehová M, 2002, s. 27, promítání filmů na FAMU, aktivně hledal informace o soudobém světovém výtvarném umění a skládal libreta k baletům. V roce 1954 se svými spolužáky (Karel Nepraš, Bedřich Dlouhý, František Mertl, Theodor Pištěk, Ladislav Placatka), studenty HAMU (Jan Klusák, Jan Bedřich, Rudolf Komorous) a herci (Luděk Munzar, Jiří Sehnal, Ladislav Fialka, Eva Klepáčová) uspořádali dadaistický večírek Malmuzherciáda v klubu Unitářů (Londýnská 30, Vinohrady). V následujícím roce někteří z nich založili pánský klubNešlehová M, 2002, s. 57 a začali se pravidelně scházet. Tvorba Jana Koblasy získávala mezitím různá ocenění (1956, školní cena za portrét Marie, cena za nejlepší baletní libreto roku). Pozvání ke studiu v Berlíně (prof. Seitz) vedení školy zamítlo. Soustavně se zabýval sochařským portrétem, v soukromí maloval a kreslil, psal poezii, tiskl grafické listy a monotypy. (JK:“padesátý sedmý rok začal spleenem přecházejícím v chandru a nato v docela sprostou depresi“.. Jan Koblasa, Záznamy z let padesátých a šedesátých (2002), Vetus Via, str. 75) náhled|Ztracený syn (1958) V roce 1957 jsou zbylými členy klubu Karel Nepraš, Bedřich Dlouhý, Jan Koblasa a skladatel Rudolf Komorous. Po menším konfliktu a krizi přijmou název Šmidrové. V dubnu uspořádají společnou výstavu na Střeleckém ostrověJan Koblasa, in: Wittlich P, 1991 s četbou básní (Václav Havel, Jiří Paukert, JK), prózy (Milena Tobolová) a provedením hudebních skladeb Rudolfa Komorouse, Jana Klusáka, Rudolfa Daška a Luboše Fišera. Škola je nečekaně prodloužena o další rok a zatímco soukromě se tvorba Jana Koblasy i pod vlivem poslechu současné hudby posunuje k abstrakci, jako školní práce musí dál odevzdávat realistické sochy. Jeho závěrečná práce – ženský akt – je odmítnuta a hrozí vyloučení ze školy, nakonec zachrání diplom třemi realistickými portréty, obdrží školní cenu a stipendium. V červnu 1958 složil přijímací zkoušky na DAMU a stal se studentem scénografie u prof. Tröstera. Vystavuje kresby a portréty v galerii Díla v Teplicích, se Šmidry zakládá dechovku, píše operní libreto Proces dle F. Kafky, ale připravuje se také na ilegální přechod hranic a emigraci. V témže roce získává svůj první pražský ateliér v suterénu Riegerovy vily na Letné, seznámí se s Vladimírem Boudníkem a naváže hluboký přátelský vztah s Mikulášem Medkem. V následujícím roce končí z vlastního rozhodnutí po dvou semestrech studia DAMU. V roce 1959 se plán na emigraci stává nereálný. JK spolupracuje na Vláčilově filmu Holubice, uspořádá dvě výstavy svých prací ve vlastním ateliéru a na konci roku se Šmidry uspořádá parodickou inscenaci Paličovy dcery ve studentském klubu. Jeho Portrét slečny D získává bronzovou medaili na výstavě Junge Kunst ve Vídni.
Léta šedesátá Počátkem roku 1960 u Jana Koblasy připravují mladí výtvarníci skupinovou výstavu Konfrontace.Raimanová I, Veselý A, Na přivítanou, in Raimanová I (ed.), 1991, s. 5 Neoficiální výstavy v ateliéru Jiřího Valenty a Aleše Veselého mají pozitivní ohlas mezi přáteli, do Prahy přijíždějí teoretici umění a galeristé ze západní Evropy, Jan Koblasa dostává nabídku vystavovat v Bruselu, ta je ale zdejšími úřady zamítnuta. V červnu uspořádají Šmidrové a přizvaní hosté v Redutě parodii na oficiální obřady – slavnostní večer k uctění památky básníka V.S.Plumlovského, v listopadu natáčí Libor Pešek o skupině amatérský film.
Na počátku roku 1961 probíhá série zatýkání a výslechů, členové skupiny jsou odposloucháváni, Koblasa přichází o tvůrčí stipendium, všechna pozvání na zahraniční stáže a výstavy úřady zamítají. V létě vypukla kubánská krize a JK je povolán do vojenské služby na Libavou, kde drží tajně hladovku než se po dvou týdnech zhroutí. Zbytek roku strávil v nemocnici.
Rok 1962 provázejí další zákazy výstav v zahraničí i v Praze, pohroma v bytě, podezřelá návštěva nezvaných hostů a demolice ateliéru, výslech na StB a přiznání dřívějších spolužáků z gymnázia, že byli informátory StB. Neoficiálně je zastoupen na výstavách ve Washingtonu (Art since 1950) a ve Varšavě (Argumenty 62). Jan Koblasa v Teplicích vytvořil první sochy ve dřevě a připravuje návrh interiéru pro kostel v Jedovnicích.
Roku 1963 dostal spolu s Mikulášem Medkem povolení vystavit v jízdárně Teplického zámku sochy a obrazy. Výstava se stala přelomovou kulturní událostí. Ve spolupráci s architektem Filsakem získal zakázky na realizace v architektuře (hala ČSA Košice – s Mikulášem Medkem, kancelář ČSA Varšava) a instaloval oltářní reliéf s obrazem Mikuláše Medka v Jedovnicích. Zároveň je informován, že Ministerstvo vnitra vydalo zákaz vývozu jeho děl i zákaz nákupu do sbírek galerií. Je vyzván k účasti na výstavě Documenta v Kasselu, ale nesmí se zúčastnit.
V roce 1964 založili Šmidrové hokejový klub Paleta vlasti, ale Koblasa účast brzy vzdal. Je povolena výstava soch v Litoměřicích a Výstava D v Nové síni, ale její repríza v Ostravě i výstava imaginativního umění na Hluboké zakázány, zabaven pas. Jan Koblasa vyhrál soutěž na reliéfní stěnu pro halu ČSA v Praze. Podílí se jako výtvarník na Vláčilově filmu Markéta Lazarová, režisér Otomar Krejča ho přizval jako tvůrce masek pro inscenaci hry Josefa Topola Konec masopustu v Národním divadle.
Na počátku roku 1965 získal povolení k zahraničním výstavám v Berlíně a Baden-Badenu, je zastoupen na výstavách v Mnichově, Lutychu a Aquileji, další výstavy ale byly zamítnuty (Paříž, Mánes), na zásah ÚV KSČ má být anulována soutěž na halu letiště v Ruzyni, byl prodloužen zákaz vývozu jeho soch i cestování do zahraničí. Národní galerie zakoupila sochu Krále, Otomar Krejča pro nově založené Divadlo za branou objednal výpravu pro Maškary z Ostende.
V roce 1966 se Jan Koblasa oženil s Klárou Gočárovou. Několikrát přepracovaná verze modelu pro Ruzyň (Brána do prostoru) je nakonec schválena k realizaci, v síni Čs spisovatele je otevřena jeho první samostatná výstava. Po nečekané návštěvě důstojníka StB v ateliéru získává podmínečně pas a povolení k cestě na svou výstavu do Bochumi, podniká svou první třítýdenní cestu po Evropě. Ze skupinových výstav v zahraničí je ale nadále vyloučen.
V první polovině roku 1967, kdy práci na ruzyňském reliéfu zdržují problémy se sháněním materiálu, zařizoval byt a ateliér. Dokončuje práce pro Jedovnice, zúčastní se sochařského sympozia na Slovensku, kreslí masky pro Krejčovu režii v Burgtheateru, leptá cyklus grafik k Apokalypse, v létě pobývá na Vysočině se Zbyškem Sionem a u Václava Havla na Hrádečku. Na podzim vyjíždí na zahájení své výstavy do Münsteru a potom podniká cestu vlakem po galeriích a památkách v Německu, Švýcarsku, Itálii a Rakousku. Artcentrum nadále odmítá vývoz jeho obrazu do Vídně.
V roce 1968 začal prací na reliéfech pro halu ČSA v Rabatu, dokončováním interiéru kostela v Kotvrdovicích, zakázkou na Čs misi při OSN v Ženevě a plány na stavbu vlastního domu. V květnu odjíždí do Německa na pracovní pobyt a tvoří sochy pro autorskou výstavu v Kielu v rámci Kielerwoche a pro následující výstavu v Hamburku. Odtud podniká prázdninový výlet do Itálie, kde jej zastihne zpráva o okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Návrat do Prahy odkládá na neurčito a snaží se nalézt možnosti práce v Itálii. V jeho pražském ateliéru našla dočasný azyl redakce časopisu Sešity, jejíž kancelář v srpnu obsadili vojáci invazní armády.Jiří Gruša: Jan Koblasa a nezvaní poslové, in: Jan Koblasa, Sochy, s. 13, 1991
Nejprve tiskne cyklus grafik „Jonáš a velryba“v galerii a nakladatelství Il Bisonte (Florencie), později si pronajímá dílnu v Miláně a tvoří sochy pro slíbené výstavy v Miláně, Janově a Legnanu.
Počátkem roku 1969 žije s manželkou v provizorním bytě v Miláně, kreslí kompletní výpravu pro představení Lorenzaccio v Divadle za branou (200 kostýmů a masek) a zkoumá možnosti emigrace do USA nebo Kanady. Kromě Itálie vystavuje v Německu (Celle, Hannover), podniká cesty do Paříže, odtud do Ženevy aby realizoval zadání v Čs misi při OSN. Úřad velvyslance se chová nepřátelsky, zároveň vyprší platnost víz a není možné odjet. V červenci 1969 nakonec dostává víza z Německa a během příprav na emigraci do USA přichází nabídka založit sochařskou školu na Muthesius Kunsthochschule v Kielu, kde pak působil do roku 1998.
Po přestěhování manželů Koblasových do Kielu Československo v říjnu zavřelo hranice, odmítlo prodloužení víz a pohrozilo trestním stíháním.
Život v emigraci …tak jako člověk, jemuž se naráz potopil člun, musí začít plavat… Jan Koblasa, Emigrace (vstávání z mrtvých se živým nedaří), 2011, Nakl. Ztichlá klika, Praha, str. 57
Počátky působení Jana Koblasy na Muthesius Hochschule v Kielu provázely problémy se získáním politického azylu a se studenty, kteří ještě prožívali ohlasy levicové revolty z roku 1968 a hnutí hippies. V roce 1969 založil Koblasa svůj sochařský ateliér a začal přednášet pro studenty architektury, následujícího roku byl jmenován řádným docentem a vystavoval v několika zemích.