Dewoitine D.520 bylo francouzské jednomotorové stíhací letadlo, které začalo vstupovat do služby jen těsně před vypuknutím druhé světové války.
Vývoj Na projektu Dewoitine.520 se začalo pracovat v listopadu 1936 v soukromé konstrukční firmě vedené Emilem Dewoitinem. První neozbrojený prototyp D.520-01 poprvé vzlétl 2. října 1938 z letiště Francazal s firemním šéfpilotem Marcelem Doretem. Letoun byl poháněn novým kapalinou chlazeným motorem Hispano-Suiza 12Y-21 o výkonu 890 koňských sil (660 kW), který roztáčel pevnou dřevěnou dvoulistou vrtuli. Při druhém letu 8. října se ovšem podařilo dosáhnout rychlosti jen 480 km/h, což bylo mnohem méně než očekávaných 520 km/h. Této rychlostní hranice dosáhl první prototyp až po zabudování motoru Hispano-Suiza 12Y-29 s pozměněnými ejektorovými výfuky. Tento nový motor byl instalován při opravě po osmém letu 28. listopadu, kdy Doret při přistání nevysunul podvozek.
Druhý letový prototyp D.520-02 (sériové číslo F-317), poháněný motorem HS-12Y-31, byl zalétán 6. ledna 1939. Brzy byl předán do zkušebního střediska CEMA ve Villacoublay, kde s ním létal kapitán C. Rozanoff. V Centre d'Essais du Matériel Aérien zůstal až do havárie po selhání motoru při vzletu 11. března 1940.
Třetí prototyp se poprvé dostal do vzduchu 5. května 1939 a byl již vybaven namísto pevné ostruhy nezatažitelným ostruhovým kolečkem. Po prvních třech letech s pilotem Doretem prototyp testoval belgický kapitán Arendt, a od 17. srpna do 25. září na třetím D.520 provedl 16 letů Doretův zástupce Léopold Galy. Poté stroj opět převzalo CEMA, nejprve ke zkouškám výzbroje v Cazaux, pak přelétl na letiště Bricy u Orléansu, kam se středisko přemístilo z Villacoublay. Třetí prototyp byl zrušen po nouzovém přistání 12. května 1940.
Druhý a třetí prototyp byl vyzbrojen 20 mm kanónem Hispano-Suiza HS 9 pálícím skrz dutou hřídel vrtule a dvěma 7,5 mm kulomety MAC 34M39 v malých gondolách pod křídly. Letové zkoušky šly poměrně dobře, takže firma získala 14. března 1939 kontrakt na 200 sériových strojů poháněných novějším motorem Hispano-Suiza 12Y-45.
První sériový letoun D.520-C1 vzlétl 2. listopadu 1939. Měl delší trup, pancéřované pilotní sedadlo a v křídle nesl čtyři kulomety MAC vz.34 M39 ráže 7,5 mm se 675 náboji na zbraň. Kanón Hispano-Suiza HS.404 ráže 20 mm měl 60 nábojů. Pohon zajišťoval motor Hispano-Suiza 12Y-45 o výkonu 677 kW. Bojová rychlost se ustálila na 535 km/h. Druhý sériový kus D.520 poprvé letěl 3. prosince, třetí a čtvrtý následovaly během týdne.
Prototyp s označením D.523-45 s motorem Hispano-Suiza 12Y-51 poprvé vzlétl 9. května 1940 s M. Doretem. Sloužil k vyzkoušení všech změn, které požadovaly zkušební střediska, aby byl D.520 plně využitelný ve frontové službě se silnějším motorem. Nejvyšší rychlost dosažená 14. června činila 570 km/h.
Koncem roku 1940 byla společnost SNCAM zrušena a její výrobu převzaly podniky SNCASE. Ty 23. července 1941 obdržely objednávku na 550 nových kusů D.520. První z nich (výr. č. 475) zalétal 26. července 1941 zkušební pilot Pierre Nadot. Řada zkoušek vedla v květnu 1942 k instalaci pohonných jednotek Hispano-Suiza 12Y-49 s kompresorem účinnějším ve větší výšce, místo dosavadních Hispano-Suiza 12Y-45.
Po obsazení jižní Francie 11. listopadu 1942 byla k 1. lednu 1943 ukončena výroba společnosti SNCASE. Do tohoto data bylo vyrobeno 349 nových D.520 a dalších 150 zbylo v různém stupni rozestavěnosti na výrobní lince v Saint-Martin de Touch. Celkově bylo do té doby vyrobeno 775 D.520, z toho 197 s motorem Hispano-Suiza 12Y-49.
Továrny SNCASE byly pod německou kontrolou znovu uvedeny do provozu v lednu 1943. Německý koncern Erla si objednal dokončení 150 rozestavěných D.520 společně s revizí 242 kusů těchto letounů, které Němci ukořistili. Část prací na D.520 bylo pro vytíženost SNCASE předáno továrně Morane-Saulnier na letišti Ossun v Tarbes. Celková produkce dala 905 kusů Dewoitine D.520.
Nasazení
Armée de l'Air náhled|Dewoitine D.520 náhled|Kokpit a zaměřovač stroje D.520, muzeum Le Bourget První bojovou jednotkou, vybavenou letouny Dewoitine D.520-C1 se stala v prosinci 1939 GC I/3 v Cannes-Mondelieu, která se 12. května 1940 přesunula na letiště Wez-Thuisy. Již na druhý den vstoupila do bojů, kdy jejich 18 strojů D.520 sestřelilo jeden He 111 a tři Hs 126 bez vlastních ztrát. 14. května 1940 GC I/3 sestřelila čtyři Bf 110, dva Bf 109E, dva Do 17Z a dva He 111 jistě, navíc jednu "stodesítku" pravděpodobně, při ztrátě dvou D.520 a jejich pilotů. Následující den jednotka přišla o šest D.520, ale dosáhly přitom devíti vítězství. Po prolomení fronty u Sedanu se jednotka evakuovala dne 16. května na letiště Meaux-Esbly s 18 z 38 původních strojů. Kromě doprovodné akce průzkumného Blochu MB.174 pěti D.520 23. května, zasáhl útvar do bojů až 3. června 1940. V tento den vzlétlo 17 D.520 proti formaci německých bombardérů, které se vracely z náletu na cíle v okolí Paříže. Doprovodné Bf 109E sestřelily tři letouny GC I/3, jejíž piloti naopak nárokovali pět vzdušných vítězství, z nichž však tři zůstaly nepotvrzeny. K 5. červnu měla jednotka pouze 13 bojeschopných strojů, přesto zaznamenala pět setřelů protivníka při dvou vlastních ztrátách. O den později sestřelily její D.520 dvě letadla Luftwaffe jistě a dvě pravděpodobně při jediné vlastní ztrátě. Dne 9. června GC I/3 při ochraně spojeneckých bombardérů v prostoru Forge-les-Eaux zaznamenala 10 jistých vítězství, z toho pět Bf 109E, tři Do 17Z a dva Ju 87B. Čtyři další sestřely byly vyhodnoceny jako pravděpodobné (tři Bf 109E a jeden Do 17Z). Od 10. června jednotka ustupovala směrem k jihu, k 17. červnu byla v Perpignanu s 15 bojeschopnými D.520. Mezi 18. a 24. červnem 25 letounů GC I/3, včetně 10 nově dodaných, přelétlo Středozemní moře do severní Afriky. V době podepsání příměří měl útvar na kontě 645 bojových vzletů při kterých zaznamenal 50 potvrzených a 18 pravděpodobných sestřelů. Vlastní ztráty činily 30 D.520, z toho jen 18 akcemi nepřítele. Nejúspěšnějším stíhacím pilotem GC I/3 se stal podporučík Madon, který si na své konto připsal 4 stroje Luftwaffe samostatně, další tři ve spolupráci s jinými piloty a tři pravděpodobně. Za ním následoval kapitán B. Challe se 3 jistými samostatnými sestřely, dvěma ve skupině a dvěma pravděpodobně. Třetí příčku úspěšnosti obsadil podporučík de Salaberry se dvěma jistými samostatnými vítězstvími, 3 ve spolupráci a jedním pravděpodobným.
Další stroje obdržela v dubnu 1940 jednotka GC II/3, která byla dne 10. května 1940 umístěna na letišti Le Luc-en-Provence. 20. května byla připravena k boji na letišti Betz-Bouillancy. Následující den již zaznamenala pět jistých a dvě pravděpodobná vítězství. 22. května 22 D.520 GC II/3 zaútočilo na formaci Luftwaffe, bombardující francouzská pozemní vojska. Osm strojů Junkers Ju 87B spolu se třemi dalšími německými letouny bylo sestřeleno, jeden D.520 zničily doprovodné Bf 109E. 25. května GC II/3 přišla o dalšího pilota, jeden Dornier Do 17Z byl pravděpodobně sestřelen. 1. června 1940 byly tři piloti této jednotky zraněni v boji proti velkému množství Bf 109E, další zahynul při nouzovém přistání. Úspěšnější byl pro GC II/3 7. červen, kdy útvar zaznamenal tři jistá a jedno pravděpodobné vítězství, které na druhý den její piloti v D.520 navýšili o pět sestřelů Ju 87B prokazatelných a tří pravděpodobných. Od 11. do 20. června GC II/3 ustupovala na jih, kdy také 15 D.520 odlétlo z Perpignanu do Alžíru. Celkem útvar v bitvě o Francii dosáhl 31 potvrzený sestřel a 15 pravděpodobných při ztrátě 22 D.520. Nejúspěšnějším pilotem byl kapitán Clausse se třemi jistými samostatnými sestřely, dvěma ve spolupráci s dalšími piloty a čtyřmi pravděpodobnými. Za ním následoval český seržant Cukr a třetí místo v úspěšnosti patřilo podporučíku Codetovi, který sestřelil čtyři nepřátelské letouny ve spolupráci a tři pravděpodobně.
V dodávkách D.520 následovaly skupiny GC III/3, GC II/7 a GC III/6. Jednotka GC II/7 převzala mezi 20. a 29. květnem celkem 35 kusů D.520 náhradou za letouny Morane-Saulnier MS.406. 31. května přelétla první letka na letiště Marey-s-Tille a o den později provedla první bojový let, při kterém sestřelila pět He 111. Druhá letka se k první připojila 2. června a již 5. června 25 D.520 útvaru GC II/7 posílilo GC I/3 na letišti Meaux-Esbly. Téhož večera bylo pět Dewoitine GC II/7 sestřeleno z převýšení německými Bf 109E při ztrátě dvou Messerschmittů. 9. června GC II/7 ustoupila do Oünans. K její poslední akci došlo 15. června 1940, kdy zaznamenala dvě jistá a jedno pravděpodobné vítězství. 18. června byla jednotka dislokována v Perpignanu a o dva dny později jejích 20 D.520 odlétlo do severní Afriky. Na D.520 dosáhla 12 jistých a čtyři pravděpodobné sestřely při ztrátě 16 vlastních strojů, z toho 7 činností Luftwaffe. Nejúspěšnějším stíhacím pilotem GC II/7 byl poddůstojník Lamblin, který sestřelil dva letouny ve skupině a tři pravděpodobně.
První letka skupiny GC III/3 se s letouny MS.406 21. května 1940 přemístila z letiště Cormeilles-en-Véxin na nové působiště v Toulouse, kde se po přezbrojení na 13 strojů D.520 2. června navrátila zpět. O den později přelétla do Toulouse 2. letka, která mezi 4. a 8. červnem dostala 20 nových strojů, s nimiž dalšího dne přelétla na základnu Illiers-l 'Evéque v Nonancourtu. Zde se k ní připojila 1. letka. Ta již 5. června při své první akci zaznamenala tři sestřely a ztratila jeden D.520. Dne 6. června letka sestřelila dvě letadla jistě a jedno pravděpodobně. Po svém sjednocení GC III/3 od 10. června pouze ustupovala. Dne 13. června na letišti v Montargais poškodil nálet roje He 111 dva její stroje D.520. K poslední akci došlo 15. června 1940, kdy sedm Dewoitine po startu z Grand Malleray sestřelilo dva Hs 126 a další zapálilo na letišti v Auxerre. Do Perpignanu přilétla GC III/3 19. června a roj deseti D.520 ihned odlétl do Afriky, následován zanedlouho dalšími 12 D.520. Útvar v bitvě o Francii dosáhl osm jistých sestřelů a dva pravděpodobné při ztrátě 17 vlastních strojů.
Poslední útvar Armée de l'Air s D.520, GC III/6, obdržel první stroje 10. června 1940, kdy několik pilotů 1. letky přelétlo s novými stroji z Toulouse na její působiště v Le Luc. Už 13. června adjutant Le Gloan, člen roje tří D.520, sestřelil dva bombardovací stroje Fiat BR.20 Regia Aeronautica. 15. června GC III/6 vyslala tři letouny proti velké formaci stíhacích strojů Fiat CR.42, náležejících XVIII. a XXIII. skupině 3. storma italského letectva. Jeden D.520 byl nucen pro poruchu přistát, zbylí dva piloti, adjutant Le Gloan a kapitán Assolant, napadli roj 12 CR.42. Oba sestřelili po jednom Falcu, a Le Gloan brzy přidal druhý. Oba piloti byli ze základny Le Luc povoláni zpět, protože ji ostřelovalo 12 dalších Fiatů, které zničily dva D.520 na zemi a poškodily třetí. Le Gloan při útoku na nalétávající Falca sestřelil svůj třetí CR.42 a pak ještě průzkumný BR.20, fotografující výsledky útoku. Stal se tak nejúspěšnějším pilotem GC III/6 na D.520, následován kapitánem Assolantem a adjutantem Goujonem, kteří měli po dvou sestřelech ve spolupráci. O několik dní později byla skupina povolána do Perpignanu a odeslána s 28 D.520 do Afriky. náhled|Dewoitine D.520 31. května 1940 bylo 10 letounů D.520 přiděleno námořní Flotille F.1C, které však byly již 3. června rozbombardovány ve vzducholodním hangáru na letišti Orly u Paříže, kde byly ukryty. Až 10. června byla skupina pilotů útvaru převelena do Toulouse, kde měli převzít nové stroje, na které se F.1C měla přeškolit v Rochefortu. 19. června přišel příkaz přemístit 17 D.520 z Toulouse na středomořské pobřeží k ochraně základen francouzského námořnictva. Při přeletu tři letouny havarovaly. První námořní letka typem vyzbrojená, AC1, dorazila na svou základnu Hyères-Palyvestre až 21. června. Ve dnech 23. a 24. června bylo 11 D.520 převeleno na ostrov Korsika, kde byla očekávána italská invaze. V den podepsání příměří všechny letuschopné stroje přelétly do severní Afriky.