Julius Valerius Maiorianus (kolem 420, Galie – 7. srpna 461, Tortona) byl západořímský císař v letech 457 až 461. Jako vysoce postavený vojenský velitel se domohl vlády poté, co s pomocí generála Ricimera odstranil svého předchůdce, císaře Avita. Jeho panování se vyznačovalo energickou snahou o obnovení západní říše, která v době jeho nástupu k moci sestávala pouze z Itálie, Dalmácie a části Galie. Ve vnitřní politice se pokusil provést reformy státních financí a administrativy v zájmu zvýšení efektivity a spravedlnosti.
Krátce po nabytí trůnu se vypravil do jižní Galie, kde přinutil k poslušnosti Vizigóty. Zasáhl rovněž proti Burgundům a zajistil si podporu místní odbojné aristokracie. V roce 460 vtáhl do Hispánie, aby připravil námořní a pozemní síly pro vpád do Afriky, obsazené Vandaly. Jeho plán však zmařil náhlý útok Vandalů vedoucí ke zničení invazní flotily. Po návratu do Itálie ho Ricimer zbavil trůnu a o několik dnů později popravil.
Život
Před nástupem na trůn Datum ani místo Maiorianova narození nejsou známy. Jeho současník, básník Sidonius Apollinaris, o něm v roce 458 hovoří jako o „mladém muži“ (iuvenis), z čehož se vyvozuje, že se narodil někdy okolo roku 420. Jeho otec působil jako finanční úředník mocného západořímského patricia a vojevůdce Aetia.Jones, Arnold Hugh Martin; Martindale, John Robert. Prosopography of the Later Roman Empire, Volume 2. Cambridge: Cambridge University Press, 1992. , s. 1235–1236. Ze strany své matky byl Maiorianus vnukem stejnojmenného velitele zastávajícího hodnost magister militum,Heather (2007), s. 449. účastnícího se v roce 379 v Sirmiu (Sremska Mitrovica) intronizace Theodosia I.Mathisen, Ralph W. Julius Valerius Maiorianus (18 February/28 December 457 - 2/7 August 461). De Imperatoribus Romanis, [cit. 2013-12-30]. Svoji vojenskou kariéru zahájil v brzkém věku a podobně jako jeho otec sloužil pod Aetiem, pravděpodobně v Galii.Sidonius Apollinaris. Carmen V.198-200. Vyznamenal se při obraně města Turonensis (Tours) a v bitvě proti Frankům v čele s králem Chlogionem, svedené u Vicus Helena v roce 447 nebo 448.Sidonius Apollinaris. Carmen V.207-227.
náhled|upright=0.8|Placidia, mladší dcera císaře Valentiniana III. Západní císař Valentinianus III. zvažoval někdy kolem roku 450, že by za Maioriana provdal svoji mladší dceru Placidii. Císař měl dvě dcery, avšak žádného syna, jenž by po něm mohl zdědit trůn. Svatbou Maioriana a Placidie by Valentinianus posílil své postavení vůči příliš dominantnímu Aetiovi. Zároveň by tím vyřešil otázku následnictví, neboť Maiorianus by se stal jeho potenciálním nástupcem. Císařův plán ale narazil na Aetiův nesouhlas. Patricius chtěl totiž s Placidií oženit svého syna Gaudentia, a postavil se proto proti Valentinianovu záměru. Maioriana vykázal ze svého doprovodu a přinutil ho k odchodu do ústraní na své venkovské sídlo. Sidonius Apollinaris spatřuje příčinu Maiorianova pádu v žárlivosti Aetiovy manželky, obávající se prý toho, aby svým věhlasem nezastínil jejího chotě.Sidonius Apollinaris. Carmen V.126-128.
Maiorianus se vrátil do veřejného života teprve ke konci roku 454, nedlouho poté, co Valentinianus vlastní rukou zavraždil Aetia. Jelikož se císař obával přetrvávající oddanosti vojáků k mrtvému veliteli, povolal Maioriana zpět, aby zabránil jejich vzpouře.Sidonius Apollinaris. Carmen V.305-308. Přesto již na jaře následujícího roku podlehl spiknutí dvou dřívějších Aetiových důstojníků. Maiorianus se zúčastnil nastalého zápasu o moc, v němž ho podporovala Valentinianova vdova Licinie Eudoxie.Sidonius Apollinaris. Carmen V.312-314; Ioannes z Antiochie fr. 201.6.
Z boje o trůn vzešel vítězně senátor Petronius Maximus, mající zřejmě podíl na Valentinianově vraždě. Nový císař se snažil upevnit svoji vratkou pozici tím, že přinutil Licinii Eudoxii, aby se za něho provdala. Současně ustavil Maioriana velitelem císařské tělesné stráže (comes domesticorum).Nelze ovšem vyloučit, že ho do této hodnosti povýšil už Valentinianus. Mathisen, Ralph W. Julius Valerius Maiorianus (18 February/28 December 457 - 2/7 August 461). De Imperatoribus Romanis, [cit. 2013-12-30]. Maximus panoval sotva několik týdnů a v květnu 455 přišel o život. Potom Vandalové, vedení králem Geiserichem, vyplenili Řím. Jeho nástupcem se stal galorománský šlechtic Avitus, prosazovaný Vizigóty. Comes domesticorum Maiorianus se nejprve přiklonil na stranu nového císaře. Stejně se zachoval i další vysoce postavený velitel a někdejší Maiorianův spolubojovník Ricimer.Heather (2007), s. 436. Když se proti císaři obrátila italská aristokracie, oba vojevůdci se vzbouřili a zabili Avitova velitele Remista, bránícího Ravennu.Cameron, Ward-Perkins, Whitby (2000), s. 21. V říjnu 456 Ricimer zvítězil nad císařem u Placentie (Piacenza), načež ho vzal do zajetí a přiměl ho vzdát se císařské hodnosti.Heather (2007), s. 442. Sesazeného Avita nechal Maiorianus na počátku roku 457 vyhladovět k smrti.Ioannes z Antiochie fr. 202.
Složité získání vlády Západní trůn zůstal po Avitově smrti neobsazený. Výběr jeho nástupce závisel na rozhodnutí jediného tehdy panujícího císaře, východořímského Marciana, který ale 27. ledna 457 zemřel. Vláda v Konstantinopoli pak přešla na Leona I., projevujícího jisté zdráhání ve věci ustavení svého západního kolegy. Místo toho 28. února 457 povýšil Maioriana a Ricimera do generálské hodnosti magister militum a Ricimera obdařil navíc titulem patricius.Fasti vindobonenses priores. 583.
Nedlouho nato skupina 900 Alamanů pronikla z Raetie přes Alpy k jezeru Lago Maggiore v severní Itálii. Maiorianus vyslal proti útočníkům vojsko, v jehož čele stál comes Burco. Ten posléze alamanské nájezdníky odrazil.Sidonius Apollinaris. Carmen V.373-385. Vítězství bylo patrně připisováno samotnému Maiorianovi, což lze vyvozovat ze skutečnosti, že ho vojáci shromáždění poblíž Ravenny, na místě zvaném ad Columellas („u malých sloupů“), provolali 1. dubna 457 za augusta. Ricimer se na rozdíl od Maioriana nemohl ucházet o trůn kvůli svému barbarskému původu. Nicméně jako velitel italského vojska třímal ve svých rukou značnou moc a podobně jako dříve Aetius se těšil výsadní pozici stavějící ho takřka na roveň císaře. Tomu nasvědčuje i Maiorianův první právní předpis, v němž Ricimera dokonce nazývá svým otcem.Halsall (2007), s. 266.
Sidonius Apollinaris se zmiňuje o tom, že Maiorianus se nejprve zdráhal přijmout vládu.Sidonius Apollinaris. Carmen V.9-12. Podle názoru některých novodobých historiků lze však z dalšího vývoje usuzovat spíše na Leonovu neochotu uznat Maiorianův císařský status. Tuto domněnku potvrzují i některé prameny uvádějící jako datum jeho nástupu 28. prosinec 457.Auctarium Prosperi Hauniensis, s.a. 458; Cameron, Ward-Perkins, Whitby (2000), s. 23. Mezi Ravennou a Konstantinopolí zřejmě probíhala komplikovaná vyjednávání trvající několik měsíců. Pravděpodobně teprve v závěru roku 457 Leon vyslovil svůj souhlas s Maiorianem.Heather (2007), s. 450. Hned v následujícím roce Maiorianus a Leon nastoupili ve vzájemném souladu svůj první konzulát. Shoda mezi Východem a Západem ale pominula už roku 459, kdy se žádnému z konzulů nedostalo uznání ve druhé polovině říše. V pozdějších letech se sice vztahy mezi oběma dvory poněkud urovnaly, přesto mezi nimi docházelo jen k nízké míře spolupráce. Ve veškerých svých vojenských podnicích se tak Maiorianus musel spolehnout především na vlastní zdroje.Cameron, Ward-Perkins, Whitby (2000), s. 294.
Obnovení autority
Obrana Itálie Po nástupu k moci se Maiorianus soustředil na konsolidaci Itálie. Posléze vyvinul značné úsilí k dosažení autority v Galii, jejíž aristokracie vůči němu vystupovala nepřátelsky z důvodu Avitova sesazení. Z dlouhodobějšího hlediska hodlal získat kontrolu nad Hispánií, a zvláště nad Afrikou, jejíž dobytí představovalo jeho stěžejní cíl.Cameron, Ward-Perkins, Whitby (2000), s. 527.
V létě 458 se v Kampánii vylodila skupina Vandalů v čele s Geiserichovým zetěm a začala drancovat tamější krajinu.Cameron, Ward-Perkins, Whitby (2000), s. 293. V nastalém střetnutí se podařilo pobít mnohé z útočníků obtížených kořistí, včetně jejich velitele.Sidonius Apollinaris. Carmen V.385-440. Hrozba pokračování vandalských útoků přiměla Maioriana k vydání zákona, jímž obnovil právo nosit zbraně.„De reddito iure armorum“, Novella Maioriani 8. Císař se pokusil čelit aktivitě Vandalů ve Středozemním moři revitalizací západořímských námořních sil. Sidonius se v této souvislosti zmiňuje o vybudování dvou flotil, jež měly kotvit v Misenu a Ravenně při Tyrhénském a Jaderském moři.Sidonius Apollinaris. Carmen V.441-442. Maiorianus shromáždil rovněž početné vojsko sestávající veskrze z barbarských spojenců a žoldnéřů.
Upevnění Galie náhled|upright=1.2|Mapa znázorňující Maiorianova tažení Jakmile si Maiorianus zajistil Itálii, přesunul svoji pozornost na neutěšenou situaci v Galii. Tamější aristokracie zachovávala věrnost Avitovi a k novému císaři se stavěla odmítavě. O tom svědčí mimo jiné nápis nalezený na území Lugduna (dnešní Lyon), pocházející z roku 458.Halsall (2007), s. 262. Římané tradičně datovali oficiální zprávy podle jmen osob zastávajících v daném roce konzulát. Třebaže konzuly byli tehdy Leon I. a Maiorianus, na nápise je uvedeno pouze jméno východního císaře, kdežto Maiorianovo chybí. Když se obyvatelé tohoto města domáhali snížení daňové zátěže, vyslali poselstvo se žádostí o prominutí daní k Leonovi do Konstantinopole.Řehoř z Tours. Liber in gloria confessorum 62. Sidonius dokonce naznačuje, že někdy v průběhu roku 458 došlo v Galii ke spiknutí, vedeném jakýmsi Marcellem, s cílem ustavit vlastního císaře.Sidonius Apollinaris. Epistulae I.11.6. Toto povstání se zřejmě podařilo potlačit ještě v samém zárodku.Halsall (2007), s. 263. Vůdčí představitelé frakce podporující Marcella byli odstaveni ze svých úřadů, ale směli si ponechat své majetky.
V závěru roku 458 Maiorianus překročil Alpy a v doprovodu svého někdejšího galského spolubojovníka Aegidia vytáhl s vojskem proti Vizigótům krále Theodoricha II. Vizigóti obléhali Arelate (Arles), nicméně Aegidius porazil Theodoricha a přinutil ho ustoupit na západ do Aquitanie.Halsall (2007), s. 264; Cameron, Ward-Perkins, Whitby (2000), s. 113. Vizigóti se prozatím vzdali svých výbojů v Hispánii a obnovili smlouvu s Římany, na základě níž se zavázali podporovat je jako jejich spojenci (foederati). Do Hispánie vyslal své legáty, aby podali zprávu o vítězství nad Vizigóty a smlouvě s nimi.Hydatius 197. Aegidia povýšil namísto jednoho z Avitových přívrženců do hodnosti vojenského velitele (magister militum per Gallias).Řehoř z Tours. Historiarum Francorum II.11.
S pomocí Vizigótů se Maiorianus vypravil do údolí řeky Rhôny a podrobil si zdejší obyvatele, „některé zbraněmi, jiné diplomacií“.Priskos fr. 27. Po vytlačení Burgundů oblehl a dobyl Lugdunum, načež postihl toto město vysokou pokutou za jeho odpadnutí.Cameron, Ward-Perkins, Whitby (2000), s. 518. Maiorianus brzy přestal usilovat o potrestání odbojných Galů, a zasadil se o usmíření s nimi.Cameron, Ward-Perkins, Whitby (2000), s. 23. Do Lugduna sezval vůdčí galské aristokraty a citlivým přidělováním administrativních postů je získal na svou stranu, aniž by si proti sobě popudil jejich italské kolegy.Halsall (2007), s. 264. V lednu 459 básník Sidonius Apollinaris, Avitův zeť, pronesl panegyrik na počest císaře.Halsall (2007), s. 263–264; Heather (2007), s. 454. Za to se mu dostalo nižší funkce comes spectabilis a domohl se rovněž odpuštění daní pro Lugdunum.Sidonius Apollinaris. Carmen V.574-585.
Tažení v Hispánii